Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tvému kouzlu nepodléhám - 4. kapitola

01.04.2010 (14:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 922×

4. kapitola - Odpovědi

Stál jsem na místě jako přimražený. Tia mě zatahala za ruku. ,,Bene, pojď už! Jsi v pořádku?“

Tupě jsem zíral do prázdna. Nevnímal jsem dění kolem sebe - pouze děs, který ve mně vyvolával bouři strachu - dokud mi nedala facku.

,,Co blázníš?!“ Utrhl jsem se na ni rozezleně.

,,Prober se konečně!“ Vypadala trochu vystrašeně, jako by se bála, že jí to oplatím.

Zatřásl jsem hlavou a konečně se vrátil do reality. ,,Jdeme.“

Rozeběhli jsme se jednou z postranních uliček, které byly téměř prázdné. Stále mi to nešlo do hlavy. Skutečně mluvili o mně? Sice jsem z jejich rozhovoru moc věcí nepochopil, ale jinak toho bylo dost, aby mi došlo, že Amun si pro mě přijde za každou cenu.

Zastavil jsem a posadil se na zem. Opřel jsem se čelem o kolena a zavřel oči, protože se mě zmocňovala závrať.

,,Co se děje, Bene?“ zeptala se soucitně.

Otevřel jsem oči a nevěřícně se na ni podíval. ,,Chceš vědět, co se děje? Tak si to zopakujeme: v tomhle městě řádí nějaký šílenec, který každou noc vraždí lidi a odvléká je bůhvíkam; teď přišel druhý šílenec, který se pravděpodobně pokusí dostat mě, a jestli zatím neví, kde bydlím, určitě si to brzy zjistí - co ho zastaví potom? A ty se mě ptáš, co se děje?!“

Stiskla rty, přičemž vypadala, že mi hodlá vrazit další facku. ,,Uklidni se na moment, ano? Zaprvé - aspoň máme tu výhodu, že víme, kdo je kdo.“

,,Kdo je kdo?“ opakoval jsem po ní hloupě.

,,No samozřejmě - tobě to nedošlo? Poslouchal jsi vůbec? Kebi říkala, že tu je pět týdnů.“

,,A lidé začali mizet před pěti týdny,“ hlesl jsem mrtvým hlasem.

Přikývla a pokračovala: ,,Takže to určitě je ona. A pokud nepovažuješ za štěstí, že se tu zrovna teď objevil Amun…“

Přerušil jsem ji roztřeseným smíchem. ,,Štěstí? Pomátla ses, Tio?“

,,Počkej, hned se k tomu dostanu. Pokud nebereš za štěstí, že se tu objevil zrovna teď, vysvětlím ti to. Chtěl, aby odešla s ním, a z jejich vzájemného chování si můžeš vyvodit, že ona to udělá. A navíc, kdo říkal, že tu musíme zůstat?“ uculila se na mě.

Chvíli mi zabralo, než jsem si to dal dohromady. ,,Takže… jistěže s ním odejde, ale… Počkej, jak jsi myslela to my tu musíme zůstat?“

,,Jdu s tebou,“ prohlásila rozhodně.

,,A to jako vážně?“

,,Naprosto vážně. Přece si nemyslíš, že bych tu zůstala a nechala tě jít samotného? Po tom, co jsem si zrovna vyslechla? A vím, kam bychom mohli jít. Stále mám příbuzné v Gabonu. Nezapomínej, že mě viděli také. Amun zná moje jméno, tak si vypočítej, jak dlouho by jim trvalo, než by našli mě. Nemůžu tu zůstat.“

Přikývl jsem. ,,Máš pravdu. Omlouvám se, já jen... bojím se, víš? Dneska ráno jsem pozoroval krokodýly, a všechno bylo v pohodě. Ale teď...“

,,Ne tak docela,“ zavrtěla hlavou.

,,Cože?“ nechápal jsem.

Pleskla se dlaní do čela. ,,Vzpomínáš, co jsi ráno říkal o těch krokodýlech?“

Zamračil jsem se. ,,No jasně, ale jak to s tím souvisí? Říkal jsem přece, že by na nás nezaútočili, protože jsou nažraní,“ rozpomínal jsem se.

Netrpělivě mávla rukou. ,,Ne, tohle nemyslím. Přemýšlej. Ty jsi tu odborník na krokodýly, ne já.“

,,Také jsem říkal, že je něco muselo vyděsit, protože se chovají jako splašení,“ zopakoval jsem svá slova z dnešního rána, ačkoliv jsem stále nechápal, kam tím míří. ,,Nač narážíš?“

,,Jen mi došlo, že se tu děje něco hrozně divného. Myslím, že je v tom něco dalšího. Zřejmě je to o hodně vážnější, než jen ta záhadná zmizení,“ mumlala si sama pro sebe, zatímco přecházela tam a zpět přímo přede mnou.

Vstal jsem a postavil se jí do cesty. ,,Mohla bys mi, prosím tě, vysvětlit, o čem to mluvíš?“

,,Moment, moment,“ odbyla mě a začala si ukazováčkem poťukávat na bradu. ,,Že mě to nenapadlo hned. Já jsem ale pitomá!“

Než jsem stihl říct jediné slovo námitky, oči se jí rozzářily vzrušením. ,,Benjamine Rogere, myslím, že jsem na to právě přišla! Už vím, kam teď musíme jít.“

,,A kam musíme jít?“ tázal jsem se.

Její úsměv se ještě rozšířil. ,,K pomníku. Došlo mi, že to s tím bude souviset, když jsem si vzpomněla, co ti dva říkali.“

,,Na kterou část jejich rozhovoru narážíš?“

,,Ale no tak! Amun řekl: Dokud jsi nomád, nemají nad tebou žádnou pravomoc. Jenom by ses měla snažit být méně viditelná, pokud si plánuješ zachovat nezávislost. Tohle místo by ti to mohlo připomínat. A co mu na to řekla Kebi? Svoboda je v tomto světě něco, co se těžko získává a ještě hůře obhajuje, to je pravda. Stále to nechápeš?“

Zavrtěl jsem hlavou.

Frustrovaně si povzdychla. ,,Bene, co je na pomníku?“ Stěží skrývala svou netrpělivost.

,,Do kamene vytesaný portrét ženy, která tyto kraje podle pověsti zachránila od Djibanijana. A taky ty hieroglyfy, které nikdo nemůže přečíst,“ prohlásil jsem neomylně. Kolem tři metry vysoké žulové desky jsem procházel denně. Ty hieroglyfy byly psány v nějakém starodávném jazyce, který už dnes nikdo neznal, a proto se nevědělo, co tam stojí.

,,Přesně tak. A to, co říkali… Svoboda je v tomto světě něco, co se těžko získává a ještě hůře obhajuje. Chci tam jít proto, že si potřebuji něco ověřit. Ale nejdřív bychom se měli schovat, protože minimálně já už jsem promoklá na kost,“ otřásla se.