Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tulevia - 3. kapitola

28.02.2010 (08:15) • Paike • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 785×

3. kapitola - Marná snaha

Čas, jediné co po sobě zanechával byly odtržené listy kalendáře a zmatenou směsici číslic. Listy stromů měnily barvu ze zelené na žíhaně žlutou. Ptáci plánovali cestu do teplých krajin. V obchodech se objevovaly první vánoční ozdoby. Ráno občas pod botami křupala mírná vrstva čerstvě napadaného sněhu.

To vše jsem pozorovala přes zamlžené okno v pátém poschodí obytného domu. Snažila jsem se odprostit od světa, který mě připravoval o zdravý rozum. Věděla jsem, že pozorováním života ostatních, se jen snažím zapomenout na ten svůj, jenže jsem neměla dost síly postavit se čelem problémům mým.

Slepým tápáním mezi hranicemi fantazie a reality jsem se nořila hlouběji pod hladinu, hladinu naděje, že se ještě někdy naplno vrátím do obyčejného života. Už pár dnů jsem se neviděla s nikým jiným než s Emmou, která byla tak ochotná a nakupovala pro mě. Před ní jsem musela hrát nemocnou, nakukala jsem jí, že mě popadl nějaký zmutovaný druh chřipky a ona mi kupodivu uvěřila.

Ve skrytu duše jsem toužila po lidské společnosti, která by mě vytáhla z propasti, kde jsem přebývala. Zároveň jsem se jakéhokoli kontaktu s lidmi bála, abych jim v nějaké pohnutce mysli neřekla, co je čeká a nemine.

Na dechem zamlžené sklo dopadly první dešťové kapky a lidé na chodnících vytáhli tmavé deštníky. Celé město bylo zahaleno neprostupnou vrstvou tmavých mraků, a tak halilo město příjemné šero.

Dopadla na mě nesmírná touha vyrazit ven a proplétat se nekonečně melancholickými myšlenkami konečně někde jinde. Bezmyšlenkovitě jsem si oblékla kabát. Chtěla jsem již odejít, ale zarazila mě panenka ležící vedle dopisu na dřevěné podlaze. Klekla jsem si k před několika týdny zcizeným věcem.

Palcem jsem přejížděla panence po hladké hlavě, která držela u těla jen díky několika vytrvalým nitím, jež se nevzdávaly boje o mozkovnu staré hračky. Raději jsem nemyslela kolika rukama tahle zaprášená hračka prošla a posadila ji na pohovku, aby si také užila pohodlí. V ruce mi zůstal dosud nerozlepený dopis, cítila jsem jakousi averzi k otevření pošty, která nebyla určená mně, avšak mě zároveň lákalo rozluštit tajemství cizí dívky. Nedokázala jsem ho otevřít, cítila jsem, že to nebylo určeno pro mé oči.

Položila jsem ho na stůl a pomalý krokem vyšla vstříc novému světu za sklem.

Vzduch voněl vlhkou zeminou a pryskyřicí. Na procházku jsem si nevybrala nejlepší park, ale tento mi skýtal naprosté soukromí a ticho. Prodírala jsem se po pás vysokou travou a z cesty odhrnovala větve, které mi bránily v průchodu. Několikrát jsem tu už byla, a tak mě mé nohy nesly známým směrem bez udání mozku.

Uprostřed divoké a nekontrolovaně rostoucí přírody někdo postavil kamenný altán, už dávno přišel o dřevěnou střechu, ale nijak mu to neubralo na kráse. Mohutné sloupy obrůstaly popínavé růže, v tomto ročním období dávno odkvetlé.

Vše mi tu připomínalo dětství. Období tak radostné, zaplněné jen těmi nejlepšími momenty, kdykoliv jsem na dětství vzpomínala, se v mých očích objevily slzy. Slzy značící bezchybnost té životní etapy. S rodiči jsme sem často chodili, hráli si za mohutnými stromy na schovávanou, smáli se, když jsem si zašpinila nové šaty. Nikdy jsem nepřestala doufat, že se to období znovu vrátí, ale odpovědí na mou úzkoprsost byly nekonečné hádky. Hádky o majetek, kdy jako slepě zamilovaní neuzavřeli manželskou smlouvu a ani jeden se nechtěli vzdát svého bohatství. Nejkrásnější období nadcházelo to nejhorší, nejhorší z pohledu dítěte. Dosud spolu rodiče přebývají jen kvůli majetku, avšak to dokážu přijmout lépe než desetiletá holčička zvyklá na láskyplné vychování.

Posadila jsem se do mokré trávy a zády se opřela o chladný sloup. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a snažila se dostat pryč z šedé reality do světa, kde všechny problémy pohřbil popel.

„Slečno, nestalo se Vám něco?“ zaslechla jsem za oparem ospalosti cizí mužský hlas. Vyplašeně jsem zamrkala a posadila se. Skláněl se nade mnou jakýsi muž, jehož tvář jsem nedokázala přesně určit, protože mu ji z poloviny zakrýval stín.

„Ne, děkuji za optání,“ vyděšená probuzením, ale i slovníkem toho muže jsem se snažila odpovědět se stejnou barvitostí a spisovností.

Přikývl, ale neodešel, jak jsem čekala. Sedl si do trávy vedle mě a zády se opřel o kamenný sloup. Jeho blízkost mě podivně uklidňovala, všechny mé problémy se ztrácely v nedohlednu a já se cítila uvolněná jako nikdy.

Vypravěč

Dlouho vedle sebe jen tak mlčky seděli a užívali si přítomnost toho druhého, která jim byla až překvapivě příjemná. Zapadli do sebe jako dva kusy skládanky, dva ztracené kousky skládanky, které chyběly dva poslední díly. Dvě ztracené existence. Jedna bez druhé těžko žili, ale jejich soužití by bylo ještě složitější.

Ten muž ji starostlivě sledoval, zarážely ho tmavé kruhy pod očima na tak líbezném obličeji. Vypadala jako by ji cestou sem přepadl pouliční gang a dal jí co proto, či prožila několik bezesných nocí. Po dlouhém zamyšlení usoudil, že asi jen nemohla usnout, jeho záchytným bodem byl její unavený výraz a neustále klížící se oči.

„Myslím, že byste měla jít domů, mohu vás odvést?“ zeptal se zdvořile bledý muž a upřeně se jí zadíval do očí. Pár okamžiků mu upřený pohled opětovala, ale přemohla ji dlouhodobá únava a ona se ponořila do světa fantazie.

Tak a teď tě budu muset vzít domů chtě nechtě, pomyslel si a s mírným úšklebkem ji lehce popadl do náruče a rozeběhl se. Užíval si její příjemnou vůni a vítr ve vlasech…

Děkuji Všem za komentáře u předchozích kapitol, vážím si jich. Mimochodem, omlouvám se, že je tu kapitola tak pozdě, ale utekla ode mě múza a já jí celé noci naháněla po lesech, už jsem jí mršku chytla a přivázala za nohu ke stolu, jen pro případ, že by se jí zase zachtělo vzít roha...

Předchozí×Shrnutí×Další

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tulevia - 3. kapitola: