Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tulevia - 2. kapitola

16.02.2010 (18:30) • Paike • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 929×

2. kapitola - Vážný případ

Seděla jsem na světlé pohovce s koleny pod bradou a pozorovala Williama, jak se nešťastně snaží přehazovat palačinky ke stropu a znovu je chytat na pánev. Neustále mu nějaké padaly na zem a já tiše doufala, že mi žádnou z nich nedá k snídani. Asi se mi snažil vylepšit náladu, ale fungovalo to, jeho šaškování mi opravdu na tváři vykouzlilo úsměv.

Jeho rozverné chování a veselé úsměvy dokázaly omýt vnější vrstvu smutku, ale ta vnitřní část, která se mi zažrala až do morku kostí zůstávala a nic nenasvědčovalo tomu, že brzy zmizí.

Cítila jsem se špatně, špatně po stránce psychické. Pozorovala Williama, jak poskakoval po kuchyni a bylo mi do pláče. Dělal pro mě to nejlepší a já mu nikdy nemohla oplatit. On mě miloval, já ho potřebovala. On by pro mě udělal vše, já pro něj jen to, co by mě neohrozilo. Tenhle propastný rozdíl se s námi táhl po celou dobu našeho vztahu, on mi dával vše a já jemu možná polovinu toho, co jsem mohla. Byla jsem schopná milovat vroucně a vášnivě, ale on nebyl ten pravý. Ten, o kterém jsem snila už od mateřské školy. Ten, co přijede na bílém koni a ukáže mi krásu světa v tom nejtmavším momentě…

„Snídaně pro mou paní,“ usmál se Will a položil na skleněný stůl přede mně cornflaky zalité mlékem, oddechla jsem si, že mi nedal připálenou palačinku.

„Děkuji,“ pokývala jsem hlavou, ale na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, na to jsem se sebou byla moc nespokojená, aby se mé myšlenky týkaly potravy.

„Měla by jsi něco sníst,“ poznamenal odhodlaně po několika minutách trapného ticha vyplněného nekonečným zíráním na tác s mou snídaní.

Zavrtěla jsem hlavou. Pokrčil rameny a natáhl se pro misku cereálií a začal jíst. Kdybych neměla náladu hluboko pod bodem mrazu, brala bych to jako provokaci a pomerančový džus mu rozlila po kožené pohovce, jelikož má nálada dosahovala arktických stupňů, jen jsem zasténala.

„Jsi jako malé dítě.“

„Myslel jsem, že tohle na mě máš ráda,“ nadzvedl vyzývavě obočí. Popadla mě nesmírná touha shodit mu z police starou sošku na které si přehnaně zakládal. Ta socha připomínala labuť, ale prý znázorňovala mileneckou dvojici. Tento kýč nad kýče mu strašně zohyzďoval designérsky zajímavý byt.

„Pitomče,“ zavrčela jsem rozzuřeně a bezmyšlenkovitě utekla pryč.

Bezcílně jsem bloudila ulice nevšímajíc si pohledů na mě jako na malou holku pobíhající po městě v noční košili. Pomalu nade mnou přebírala vládu panika, která mě nutila zacházet i do těch nejvzdálenějších uliček, kam bych za zdravého rozumu nikdy nedorazila.

Litovala jsem zbrklého útěku, který zavinilo moje rozhárané nitro. Tolik jsem se snažila, ale moje snaha nebyla odměněna sladkou nadílkou, nýbrž několika hodinami toulajících se městem bez udaného směru a cíle.

Skrz proměnlivou stěnu slz jsem stěží viděla, a tak každý můj krok následoval bolestivý pád.  Bylo těžké se udržet na nohou a ještě těžší se znovu na ně postavit. Síly i odhodlání po několika dalších pádech na dobro odešli, a tudíž jsem zůstala znaveně ležet na chladivém betonu. Pevně jsem tiskla víčka k sobě, nechtěla jsem vidět, kde to vůbec jsem. Zápach linoucí se ze všech stran mi dal jasně najevo, že nejsem v nejlepších městských částech Anchorage.

Jediné co mi poskytovalo, alespoň kapku naděje byla ukradená panenka zesnulé dívky. Vytáhla jsem z kapsy kabátu starou panenku a přitiskla si ji k srdci. Vlna klidu, jež mě zaplavila byla téměř okamžitá. Strach nahradila naprostá pohoda, všechny mé problémy se nyní zdály tak vzdálené a nicotné, že mě nemohou ohrozit. Přes všechnu znovu nabitou energii jsem si dokázala zachovat realistický pohled na svět, děsilo mě, že skvělé účinky této hračky nebudou dlouhodobé a já se znovu ponořím do hlubin deprese bez vidin jakéhokoli záchytného bodu.

Nepochopitelné pohnutce mysli mě ovládla naprostá zuřivost. Vyskočila jsem na nohy a potrhanou pannou bez oka jsem se oháněla kolem sebe ve vidině imaginárních nepřátel. V další chvíli jsem se krčila za papírovou krabicí ve smrtelných křečích. To přeci nemohlo být normální, to nebylo normální… Já nebyla normální.

Kdybych se, alespoň dokázala podívat pravdě do očí. Já se snažila samu sebe uklidnit až nesmyslně naivními výmluvami, jak si říci, že to, co vidím, je normální a naprosto obyčejné. Já svou mysl tahala na vařenou nudli a jen jsem čekala, kdy se nebohá těstovina přetrhne a já konečně zjistím, že nejsem duševně zdravá.

„Nestalo se ti nic?“ zaslechla jsem mezi svými melancholickými myšlenkami cizí hlas. Překvapeně jsem zvedla oči, tady jsem nečekala společnost. V uctivé vzdálenosti ode mě jako bych byla nějaké dítě ulice stála žena. Žena s pozoruhodně bledou tváří a mateřským výrazem v obličeji. Žena, jež mi byla neskutečně povědomá, ale já si zaboha nemohla vzpomenout odkud.

„Jsi v pořádku?“ Žena udělala další nerozhodný krok vůči mně. Nedůvěřivě jsem ji sledovala, opravdu to myslela vážně? Povzbudivě se na mě usmála a natáhla ke mně ruku. V tom momentě se mi zastavil svět…

Mladý muž s medovými vlasy seděl na bělostné pohovce s rukama založenýma pod bradou. S jakýmsi sebezapřením sledoval svou rodinu. On je svým způsobem miloval, ale něco mu k šťastné existenci chybělo, ta pravá, na kterou čekal již strašnou spoustu let.

Každý zamilovaný dotyk, každý vášnivý polibek, každá nekonečná noc v podání jeho rodiny ho prudce udeřila do hrudníku. Každý úder mu podkopával odhodlání hledat tu pravou.

Všichni v rodině ho brali jako válečníka tvrdého jako kámen, nikdo pod tvrdou skořápkou nehledal opravdové city. City pevné jako ocelová lana.

Jiný mladý muž tentokrát s rezavými vlasy se po něm bolestně podíval a nenápadně se mu snažil dát najevo, že si o tom mohou promluvit. On to rychlým pohybem rukou zametl pod stůl, nerad se bavil o svých problémech.

Ryšavý mladík lhostejně pokrčil rameny a vroucně políbil svou partnerku. On jen v duchu tiše zaúpěl a vytratil se ven. Pryč od té láskou zaplněné místnosti…

Vyděšeně jsem zírala do prázdna s myšlenkami, jestli jsem to jen nepřehnala s kávou a tohle jsou vedlejší účinky kofeinu. Opravdu jsem chtěla věřit teorii o špatných účincích kávy, ale této tmavé tekutiny jsem vypila necelý hrnek.

„Vážně nechceš s ničím pomoci?“ zeptala se pozoruhodně příjemná žena a s mírným úsměvem, který jí vytvořil na bezchybných lících dva milé ďolíčky. Divila jsem se, že mi opravdu chtěla podat pomocnou ruku, já bych se podivné dívce vyhnula obloukem a ještě bych si pomyslela něco o špatné morálce mládeže.

„Ne, děkuji,“ zavrtěla jsem hlavou a němě naznačila, že si může jít po svém a nemusí se mnou marnit čas.

Žena přikývla a tichými kroky mě znovu nechala s mými neklidnými myšlenkami samotnou.

Mě samotnou kapku děsí pochmurná nálada tohoto dílu, ale myslím, že to bylo potřeba. Snažila jsem se vystihnout Alicininy pocity, avšak si tím nejsem nijak jistá. Nepřehnala jsem to trochu?

Předchozí×Shrnutí×Další

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tulevia - 2. kapitola: