Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tulák-6.kapitola Ulička

21.10.2009 (14:45) • vikiii111 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 907×

Ulička

Edward se o mne staral jako o sestru. Cestou do kavárny jsme si povídali. Připadalo mi, že mu můžu říci úplně vše. Všechna moje tajemství až na jedno. Jedno, které budu mít ve svém srdci, dokud nezemřu. Těžkej to osud můj. Když jsme šli do kavárny, připadalo mi to jako skvělý nápad. Cestou jsme si pořád koukali do očí a drželi se za ruce. Prostě romantika. Což mi byla posledních několik let zapomenutou věcí. Edward se na mě neustále usmíval, jeho úsměv byl nepopsatelný. Prostě dokonalý, jinak se to říct nedalo.

Vešli jsme do kavárny a hned si našli místo. Krásné vzadu u okénka ze kterého byl výhled na celou ulici. I když jsme si sedli Edward mě neustále držel za ruku, takže jsme vypadali jako zamilovaný pár. Možná, že jo, ale to bych musela umět číst myšlenky.

„Bello? Co se děje? “

„Co? “Otočila jsem se, protože jsem se zadívala na sochu, které stála opodál nás.

„Co se děje? “Zeptal se mě znova.

„Co by se mělo dít? “Byla jsem rozhozená, co stalo za tu dobu co jsem nevnímala?

„Bello, neznám tě moc dobře a ani nevím co se stalo v tom domě. Ale mám tě moc rád. “

„Já tě mám také ráda. “

„Bello co se stalo v tom domě? “

„Stalo... No... “

„Můžu vám něco nabídnout? “Obrátila jsem se a zamnou stála mladá a krásná blondýna. Měla vlnité vlasy a na sobě minisukni a tílko. Koukala jsem na ní s otevřenými ústy. Venku bylo pod nulou a ona chodí takhle, já to nechápu. Pohlédla jsem na Edwarda, který jí vůbec nevěnoval pozornost.

„Promiňte, ruším snad? “

„Ne nerušíte, jenom jste nás zaskočila. “Opověděla jsem, protože mě Edward propichoval očima.

„Aha a co si teda dáte? “

„Já si vezmu čaj. “Koukla jsem se na Edwarda. Ten jenom na chvíli věnoval pozornost číšnici něco nesrozumného řekl a ona pomalu odešla. Vypadala uraženě, ale proč? Hleděla jsem delší dobu za číšnicí. Jenom co přišla k pultu. Hned se vedle ní postavila nějaká další. A začali si povídat. Po dlouhé době jejich drbání se koukli na nás. Ta co byla u našeho stolu měla v očích zklamání a ta druhá radost.

„Bello? Co se stalo? “Tak teď jsem věděla, že neuniknu jeho otázkám. Byl prostě neodbytný. Jako jeho otec, který se mě ptal co se mi stalo s rukou. A nic víc ho nezajímalo. Nechtěla jsem Edwardovi pohlédnout do očím. Byl rozzlobený a neuvěřitelně nádherný. Tak jak to může člověk vydržet?

„Bello? “ řekl nahlas. „Bello?! “ Řekl ještě více nahlas a já se bála, že když to řekne ještě jednou začne křičet. A tak jsem se mu koukla do očí. Měl je černé jako půlnoc jeho ústa se zkroutila do jakési linky, kterou by určitě nikdo nezlomil. Chvíli jsem čekala co se stane. V tom se zvedl a bez hlásky odešel. Zvedla jsem se tedy také a šla za ním. Volala jsem na něj, křičela, ale on mě ignoroval. Připadala jsem si jako, kdybych ho sledovala. Najednou zašel za roh, do temné uličky. Zašla jsem tedy za ním, ale nikdo tam nebyl. Proč?

Prošla jsem si uličku tam a zpátky, alespoň pětkrát. Nikde nikdo.

Vyšla jsem zpátky na ulici. Do vlasů mi začal foukat vítr jako v ten den kdy jsem našla paní Smithovou. Začala jsem si vzpomínat na to jak jsem pomalu, ale klidně vstoupila do domu. Začalo mi být smutno. Zahalila jsem se do své bundy a dala si přes hlavu kapuci. Studený vítr neustále foukal a pomalu začínalo sněžit. Nevěděla jsem kam jít. Napadla mě jediná možnost. Paní Smithové dům. Věděla jsem, že to není moc dobrý nápad. Ale můj chorý mozek už nic jiného nenapadlo a tak jsem to musela risknout.

Stála jsem před domem a dlouze na něj zírala. Uběhlo alespoň půl hodiny a já se pořád nepohnula. Ticho a klid se rozléhal ulicí. Jenom v dálce sova houkala. Začalo se stmívat a já pořád postávala před domem. Nemohla jsem vejít do domu. Nebyl to strach, který mě držel na prahu příjezdové cesty, byl to neklid. Neklid v to, že se tam mám vrátit. Vrátit a vzpomínky semnou. Začínalo opět sněžit a já pořád stála před domem. Nakonec jsem se pohnula. Vyšla jsem směrem k domu. Každý krok, který jsem udělala byl jako trn, trn který se mi zabodával do srdce. Jeden po druhém tak hluboko a bolestivě, že jsem nemohla ani dýchat.

Před dveřmi jsem se zastavila a neustále hleděla na kliku. Kdyby mě někdo pozoroval, asi by se nasmál jak dlouho mi trvá jít do domu. Vytáhla jsem klíče z tašky a zastrčila je do zámku. Zámek cvakl a dveře se pomaloučku se skřípáním otevřeli. Chvíli jsem čekala a pak vstoupila dovnitř. Nebylo tam nic, jenom pohovka, která byla rozdrápaná na kusy. Toho jsem si nevšimla. Postupovala jsem dál. Už, už jsem byla skoro v kuchyni. V domě bylo ticho a klid.

„Halo? “

S leknutím jsem se otočila, nikdo zamnou nestál.

„Halo. Bello? “ Nebyl to nepřátelský hlas, ale ani známí. Vůbec jsem ho neznala.

„Bell? “Hlas byl nepříjemný a tichý. Přibližoval se pomalu ke mně blíže a blíže. Ticho se prodlužovalo a já to nemohla vydržet. V tom se nějaký zvuk ozval za mnou. Ohlédla jsem se znovu. Tentokrát za mnou stála žena. Byla bledá, ale i ve tmě to bylo vidět. Oči byli hluboko posazené a nepříjemně na mne hleděli. Neklid ve mně pořád narůstal. Dívka se začala přibližovat. Strašně jsem se bála.

„Bello? “

„Ano? “

„Si to ty já se lekla. “

„Kdo jsi? “

„Ty si na mne nevzpomínáš? “

„Ne. “

„Jsem Veronika. “

„Veronika? Nevzpomínám si. “

„Ty si na mne nevzpomínáš? To je divné. Chodila jsem s tebou do třídy přátelili jsme se. “

„Veroniko? “

„Už jsi si vzpomněla?“

„Ano. “

„A to je Lucka. “Ukázala kamsi do tmi.

„Ahoj Bell. “Tenhle hlas jsem už znala, ale odkud?

Mžourala jsem do tmy, ale nikoho jsem neviděla.

„Proč nerozsvítíme? “

„Přišli jsme sem jenom pro tebe. “Bylo to jako na Mikuláše. Když mi čert vyhrožoval, že mě odnese do pekla

„Pro mě? Proč? “

„Nemáš kam jít a tak jsme se rozhodli, že ti nabídneme, jestli u nás nechceš bydlet. “

„Bell. “Najednou jsem ucítila dotek na mých zádech, byli to ruce Lucky. Z druhé strany mě vzala za ruce Veronika a táhle mě pryč z domu. Byli jsme konečně na ulici kde jsem se cítila konečně volná a trochu klidná.

„Bell? Už jsi se rozhodla? “Zeptala se mne Lucka.Konečně jsem jí viděla do tváře, byla to ta servírka z té kavárny. Teď měl, ale jiné vlasy. Byli hnědé a rovné jako hřebíky. Hleděla jsem na ní s otevřenou pusou.

„Co? “Zeptala se mne.

„No tvoje vlasy. “

„Jo to. To byla moje paruka někdy ji nosím, nechci si barvit vlasy, přijde mi to zbytečné.“

„Aha. “

„Bell, nechci na tebe spěchat, ale už je skoro půlnoc a nám za chvíli zavírají ubytovnu. Tak u nás alespoň přespi a zítra se rozhodneš. “

Než jsem stačil odpovědět na jejich otázku, už mě vlekli ulicemi. Pokaždé, když jsme prošli pod zářící lampou měla jsem divné pocity. A každý byl jiný. Jednou to byl dokonce strach, ale proč? Holky mě neustále vlekli, každá za jednu ruku. Veronika měla na ruce vyřezaná jména svých kluků a nejlepších přátel. Mezi nimi jsem našla i to svoje. Lucka neměla pořezané ruce seshora jako to měla Verča, ale pokaždé když jsme zatáčeli, její ruce se prohnuli a zezdola byli vidět jizvy. Hluboké jizvy. Když jsme došli až k ubytovně, už jí skoro zavírali a tak jsme jen tak, tak prošli. Vyběhli jsme až do posledního poschodí a zamířili nakonec chodby. Veronika mě najednou pustila a zaklepala zlehka na dveře. Nevěděla jsem proč. Vždyť tam bydleli.

Chvilku to trvalo, ale pak někdo otevřel dveře. A v nich stál muž. Byl vysoký a urostlí.

Pohlédla jsem na Veroniku. Ta mi,ale nevěnovala pozornost. Lucka, co mě držela pořád za ruku mě začala táhnout dál. Tentokrát zastavila u pokoje s číslem 299. Lucka vytáhla klíče a my vstoupili. Pokoj byl malý. Měl dvě místnosti, jedna jim sloužila jako ložnice a druhá jako obývací pokoj, kuchyně a jídelna v jednom. Koupelna a záchod byli na chodbě.

Po půl hodině přišla Verča. Chvíli jsme si všechny povídali o našich životech. A potom si šla Lucka lehnout. Verča chtěla vstát, ale já jí chytla za ruku.

„Co se stalo Lucce? Proč má na rukou jizvy? “

„Lucka, žádné nemá. “

„Má, ale ne jako ty. Co se jí stalo? “

„Bello, je to delší příběh. “

„To mi je jedno! Řekni mi ho prosím. “

„Dobře, bylo to takhle... "

Autor: vikiii111, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tulák-6.kapitola Ulička: