Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » True Face II

19.10.2009 (12:45) • Fiddi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1635×

Probudilo mě bolestné skučení a zadržované vzlyky, mísící se s divokým vytím. Rychle jsem se posadila a snažila se prohlédnout neprostupnou tmu vládnoucí v místnosti. Poznala jsem, že zvuky vychází z místa bratrovi postele.

„Side? Co je ti? No tak, řekni něco…“ promluvila jsem třesoucím se hlasem.

„B…Bello, vypadni odsuď… ať ti něco neu…neudělám…“ zavrčel na mě Sid mezi steny a zadržovanými výkřiky bolesti.

„Side, co to mluvíš…“ můj hlas nabíral lehce hysterický podtón, ale poslechla jsem ho a pomalu se plížila k oknu.

„Prosím!..“ zazněl jeho hlas do ticha pronásledovaný dalším potlačeným výkřikem.

Chystala jsem se projít okolo dveří, když vydal nečekaně ostrý zvuk až jsem se lekla a vrazila do vypínače. Rozsvítilo se světlo a postřehla jsem několik věcí zároveň. Sidova postel byla prázdná, v celém pokoji byl lehce načervenalí dým vycházející od zkrouceného Sida u dveří do koupelny a v další chvíli už tam nebyl Sid, ale velký rudý vlk s dlouhými tesáky čnící mu z tlamy, s rudýma očima a lehce červeně jiskřivou srstí. Na zádech měl černé znaky a od čumáku mu vycházel ten podivný červený dým. Vypadal, jako že neví kdo je a první co udělal, že se zaměřil na mě. Jeho oči se zablýskly a jediným odrazem skočil přímo na mě. Náraz mě odmrštil do vzduchu a já plnou silou vrazila do zavřeného okna, které to nevydrželo a s hlukem se roztříštilo na spousty ostrých střepů. Cítila jsem, že se mi dva ostré střepy zabodli přímo mezi lopatky a další dva nad ramenem. Cítila jsem svoji vlastní krev, ale když jsem se podívala na svoji ruku, nebyla obarvená rudou tekutinou, ale černou. Udusila jsem v sobě výkřik strachu a bolesti a potom už jsem upadala do tmy. Bojovala jsem s ní, věděla jsem, že se mě to snaží ovládnout, tak jako to ovládlo bratra, ale já jsem byla připravená a nehodlala jsem se vzdát. Věděla jsem jak bojovat, jak zůstat pořád sama sebou. Stačilo se jen soustředit a myslet na přeměnu. Jak jsem v té chvíli děkovala těm snům.

„Vrrrrrr…..“ ozvalo se z domu chvíli předtím, než Sid proskočil vyskleným oknem. Než se mu podařilo na mě dopadnout, byla jsem ve své nové podobě a vyletěla jsem nad něho. Podívala jsem se na sebe. Moje nohy a ruce byly šlachovité, osvalené a dost protáhlé, kůže měla barvu čerstvě padlého sněhu, každý prst zakončoval velký dráp ostrý jako břitva a vyrostl mi ocas zakončený štířím bodcem. Od pasu do stehen jsem měla černou sukni z něčeho neidentifikovatelného, ovšem pevného a ze stejné látky jsem měla i vrchní část oblečení, chrániče loktů a kotníků. Vršek nešel moc vidět pod záplavou černé lví hřívy spadající mi do očí. Moje tlama se také roztáhla do tvaru lví tlamy, z níž vyrůstali dlouhé a ostré zuby. Z čenichu mi unikal černý dým a nad očima mi zářili dva stříbrné rohy. Stačilo jen pomyslet a moje hříva a bodec na ocase vzplanuli ohněm a v levé ruce se mi objevila zbraň podobná pětizubé tyči s ostřím na každém hrotu. Na zádech jsem měla velká černá, blánovitá křídla, podobná netopýřím, která se jen tak nedala protrhnout.

Vrčení jsem oplatila syčením a potom jsem se pustila střemhlav do nedalekého lesa. Přeci jen by bylo lepší odvést ho od lidí. Jak jsem  předpokládala, pustil se za mnou a ohromnými skoky mě pronásledoval. Doletěla jsem až na velkou mýtinu kde jsem se zastavila pár metrů nad zemí.

„Side, to jsem já Bella, prosím, poslouchej mě, musíš se dostat zpět do své podoby za každou cenu, můžeš někomu ublížit a to by si přeci nechtěl…“ začala jsem na něho smutným, prosebným hlasem. Obcházeli jsme dokola velký kruh.

„No tak, probuď se, musíš se snažit si zase uvědomovat každou část svého těla a půjde ti to…“ pokračovala jsem v konejšení a přemlouvání. Zastavili jsme a šlo vidět jak ve vlčím monstru bojují proti sobě dvě podstaty. Lidská a démonská.

„Prosím, ty si přeci můj bratr, slíbili jsme si, že nikdy nepůjdeme proti bezbranným lidem, ani proti sobě. Rodiče by si to taky přáli.“ Snažila jsem se dál přemoct jeho zlobu a podnítit provinilost. Povedlo se. Vlk si lehnul na zem a začal se proměňovat do lidské podoby.

„Díky Side, jsi ten nejlepší bratr na světě.“ Řekla jsem a pak jsme se proměnila ze své podoby. Rychle jsem se rozběhla k bratrovi, který ke mně zrovna zvedl hlavu. V očích se mu zračila vina, bolest, lítost a prosba o odpuštění. Klekla jsem si k němu a objala ho.

„Všechno je v pořádku, vrátíme se zpátky do pokoje pro nejnutnější věci a odejdeme dokud se to nenaučíme ovládat.“ Konejšila jsem ho a pomohla mu zvednout se. Pomalu jsme se přesunuli až k rozbitému oknu. Všimla jsem si, že ve většině oknech se svítí, takže už ví, že jsme pryč. Jak by taky ne, při tom hluku co jsme udělali.

„Side, počkej tady, za chvíli jsem zpět, vezmu naše peníze, nějaké oblečení a osobní věci a zmizíme.“ Zašeptám bratrovi který se unaveně krčí za křovím. Nečekám na souhlas a rovnou vyběhnu noční tmou. Vyhýbám se všem světlům a namířím si to k pojistkám, které vzápětí vypnu. Všude nastane tma a já využiji náhlého zmatku a urychleně se vracím k pokoji. Prolezu oknem a vrhnu se pod postel pro dřevěnou starožitnou šperkovnici, kterou jsme zdědili po rodičích a ve které máme všechny naše nejcennější věci. Hned na to jsem  vzala pokladničku do které jsme společně celou dobu šetřili. Ani jeden nevěděl kolik tam je, ale málo to určitě nebylo, nikdy jsme si nic moc nekupovali. Vzala jsme ze skříně dva velké batohy a pár kusů oblečení-mého i bratrova-trička, kalhoty,  všechny nachystané věci jsem dala do jednoho batohu a k tomu přidala troje plátěné kalhoty, šortky a dvě trika, do druhého jsem dala teplejší oblečení, tenisky, buzolu a mapu států. Na sebe jsem ještě oblíkla hodně vrstev teplého oblečení, přeci jen je venku už docela velká zima a s dvěma těžkými batohy jsem utíkala zpátky k lesu. Sid seděl u stromu kde jsem ho nechala a celí se třásl. Když jsem se ho dotkla, byl promrzlí. Vytáhla jsem z batohu normální oblečení-měl pyžamo- pomohla jsem mu se převléct a dala mu dva svetry co jsem měla na sobě. Pomohla jsem mu vstát a co nejrychleji jsem se ho snažila dostat co nejdál od děcáku. Za chvíli se Sid zahřál a byl schopný normálně jít, bez mé podpory. I tak jsme se objímali, abychom udrželi co nejvíc tepla. Po chvíli vcelku rychlé chůze jsme se zastavili na louce kde jsme už předtím byly. Vyndala jsem všechny svetry co jsem vzala a oba jsme se do nich navlékli. Zima už trochu pominula, ale přesto jsme byli k sobě natisknutí jak jen to šlo.

„Bello, díky, zachránila si mě, bez tebe bych teď byl někde v Kanadě a nechci vědět koho všechno bych zabil. Já jsem těm tvým snům nepřikládal žádnou váhu a teď toho lituji moc se ti omlouvám.“ Řekl najednou Sid.

„To je v pořádku Side, já těm snům taky nevěřila až ten poslední mě utvrdil, že se něco stane a tak jsem byla připravená, ty za nic nemůžeš. Teď pojď spát, zítra vyrazíme na sever a s trochou štěstí se dostaneme přímo do Duranga, tam si můžeme koupit hodně trvanlivé potraviny a někam odcestovat. Třeba do New Yorku, někde kde se ztratíme v davu, doděláme poslední rok základky a pak se odstěhujeme třeba do Washingtonu, kde bude klid a málo lidí a tam nastoupíme na střední. Uvidíš, že nám všechno půjde skvěle.“ Odpověděla jsem mu a pevněji se k němu přitiskla.

Shrnutí povídek

<-->

Autor: Fiddi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek True Face II: