Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 9. kapitola - Ty... ty jsi taky upírka?

22.04.2011 (20:30) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3103×

První, co jsem hned zaregistrovala, když jsem se vzbudila, bylo, že jsem ležela na posteli. A zadruhé – někdo vedle mé postele neklidně přešlapoval.

„Bude v pořádku,“ uklidňoval někdo toho přecházejícího. Jasper. „Cítí se dobře – až na tu bouli na hlavě.“

„Ano, za chvíli otevře oči,“ ozval se další hlas. Alice.

Kroky ustaly. „Musím jít.“ To byl ten nejpovědomější hlas.

„Řekneme jí to, Edwarde. Sice už to slyšela, ale i tak,“ připomněla Alice.

Edward. Edward. To slovo mi rezonovalo v hlavě. Edward je… Co? Něco mi říká, že jsem o něm zjistila neuvěřitelnou pravdu. Co to jen mohlo být? Bello, vzpomeň si! Co to říkal? Něco s tím, že… Ne, musím to vzít od začátku.

Byli tam Alice a Edward. Stáli za záchody, kde jsem shodou náhod byla já. Ale co dál? Alice povídala něco v tom smyslu, že už si nemůže nic vymýšlet. Ale Edward ji prosil – to si pamatuju přesně. A potom… se přiznal, že mě miluje. Ale to není možné. Nevymyslela jsem si to?

Pořád jsem ale měla pocit, že jsem se dozvěděla ještě něco. Jenže co? Co to ještě povídal?

„Bello, miluju tě, ale jsem upír, takže si na mě musíš dávat pozor, kdybych tě chtěl náhodou vysát.“

Upír. Upír, který vysává lidi. Který pije krev. Jako ta holka z Flynna Carsena, ta taky byla upírka. Ale moment, ona vycházela jen v noci, ne? A slunce ji mohlo spálit. Ale Edward chodí normálně ven.

Zasmála jsem se sama sobě. Co to jen vymýšlím? Edward je normální kluk! Ta moje fantasie!

„Bello?“ oslovila mě opatrně Alice.

Rychle jsem otevřela oči a několikrát zamrkala.

Chtěl jsem zvednout hlavu a podívat se na ni, ale byla tak těžká, takže jsem hlavu jen natočila směrem k ní.

Seděla na protější posteli spolu s Jasperem a provinilým pohledem se na mě dívala. Edward nikde.

„Bello?“ zopakovala.

„Ano?“

„Jak ti je?“ chtěla vědět.

„Šíleně mi třeští hlava,“ uznala jsem.

Alice se podívala na Jaspera, který spočinul pohledem na mně a vpaloval se očima do těch mých. Najednou jsem se cítila o mnoho líp.

„Lepší?“ zeptala se. Zmateně jsem přikývla.

„Co se stalo?“ nechápala jsem.

„To Jasper,“ vysvětlila.

„Co Jasper? Já myslela, co se stalo včera, nebo kdy to bylo – jak jsem se o něco bouchla. A kolik je vlastně hodin?“

„Je krátce po poledni, v bezvědomí jsi nebyla ani pět hodin.“

„Aha. A co se stalo?“ chtěla jsem pořád vědět.

„Jaspere, mohl bys…“ nechala Alice větu nedořečenou.

„Jasně,“ pochopil a vstal z postele. Potom se odebral ven. Tak to asi bude vážné, když vyhnala i Jaspera.

„Tak co se stalo?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát nedočkavě.

Alice se zhluboka nadechla. „Bude toho docela hodně.“

„Tak povídej,“ povzbudila jsem ji. Co mi jen chce říct tak závažného?

„Nejdřív se tě zeptám, co všechno jsi slyšela?“

„Ehm, no,“ nechtělo se mi říkat tu absurdní historiku, kterou jsem si určitě vymyslela, když jsem byla v bezvědomí.

„Neboj, já jsem zvyklá na ledacos,“ usmála se na mě.

„Tak dobře. Ale nesmíš se smát. Slyšela jsem, že Edward je upír. A…“ zaváhala jsem, ale Alice mě pobídla „A říkal, že mě miluje.“ Tak, a je to venku. „Jenže pak všechno zčernalo – asi jsem omdlela.“

„Byla to pořádná šlupka,“ přisvědčila. „Docela jsme se lekli, když jsme tu ránu slyšeli. Nejsi moc dobrá v odposlouchávání, měla by ses příště pořádně dívat, kde vůbec stojíš. Protože když jsi omdlela, praštila ses zřejmě o záchod. Parádně jsi mě vyděsila a to mi věř, že to se nepodaří jen tak někomu. Hned jsme tě odnesli do pokoje, ale učiteli jsme to neřekli – splašil by celý aquapark a jeli bychom rovnou domů. Ještěže jsme všichni podstoupili kurz první pomoci – i když my bychom poznali, kdyby se ti něco stalo i bez toho. Přinesla jsem ti nějaké chlebíčky a pití, kdybys měla hlad.“

„Díky,“ řekla jsem a podívala se na stolek – už jsem trochu mohla hýbat s hlavou –, kde stál talířek s obloženými chlebíčky a čistou vodou. Ani jsem si to neuvědomila, ale měla jsem už hlad. Ta zlatá Alice myslí na všechno.

„Alice…“ nevěděla jsem jak začít. Nakonec jsem se pořádně nadechla. „To, co jste si povídali, byla pravda?“ Dávala jsem bedlivý pozor na to, jak se tváří.

Chvíli se tvářila zamyšleně. „Víš,“ začala opatrně, „teď ti něco řeknu. Chápu, jestli potom utečeš, nebo se naštveš, nebo uděláš cokoliv jiného. Já bych to udělala asi taky. Takže víš, co jsou upíří zač?“ položila mi otázku.

Svraštila jsem obočí. Tím mi chce říct, že je to pravda, že Edward je opravdu upír? „Upíří jsou mytologické bytosti, které sají lidskou krev. Spí v rakvích a sluneční světlo je spálí,“ podělila jsem se o vědomosti z Drákuly. „A taky se bojí kříže,“ doplnila jsem.

Alice přikývla. „Až na jednu výjimku je to úplně špatně.“

Cože? Chce mi říct, že upíři vypadají úplně jinak? „Viděla jsem Drákulu. A taky Flynna Carsena – na to jsem ještě zapomněla, mají vysouvací špičáky. A tam nikdo nechodí za světla.“

Alice se zasmála. „Ano, u těchto filmů jsem se docela hodně nasmála. Ale vůbec to není pravda. Možná, že u kočovných upírů by se nějaká podobnost našla, ale my jsme úplně jiní.“

„Takže říkáš, že upíří opravdu existují? Ale Edward nesplňuje ani jedno z toho!“ rozčilovala jsem se. To mi prostě nemůže říct: „Upíří existují, právě si s jedním strávila příjemný den. Vůbec to nejde poznat, že?“ Ale ona mluví jako v hádankách.

„My můžeme chodit na sluneční světlo. Kříže nám nic neudělají a rakve se nám ani za mák nelíbí.“

Moment, řekla ,my´? Takže… Pomalu mi to šrotovalo v hlavě – komu ne, když dostane pořádnou perdu od záchodu, že?

„Ty… ty jsi taky upírka?“ zeptala jsem se. Přikývla. Nic jiného nemusela dělat.

Pomalu jsem vstřebávala tu informaci. Alice je taky upír. Myslela jsem, že je to jenom Edward a Alice střeží jeho tajemství. Ale to jsem se spletla. Oni jsou celá rodina upíři. Vždyť mají stejné oči, podobné rysy a stejně bledou pokožku. Co jsem si jen myslela?! Když jsme se bavili jen o Edwardovi, dokázala jsem to skousnout. Byl prostě už od začátku tajemný a přitahovalo mě to k němu. Chtěla jsem o něm za každou cenu zjistit, kdo to je. A bylo mi jedno, jestli je člověk, upír nebo čaroděj. Dokázala bych se s tím po čase nějak vyrovnat. Ale i Alice? Věřila jsem jí. Za tu krátkou dobu se stala mou nejlepší kamarádkou. A kdo by řekl, že ten malý rozjařený skřítek je ve skutečnosti upír, který bez mrknutí oka klidně zmasakruje celou třídu lidí?

Na jednu stranu jsem chtěla začít křičet a utéct od ní co nejdál. Vyburcovat učitele a říct mu, že musím okamžitě domů, protože tady jsou upíři. To by mi ale nevěřil. Takže mu jen říct, že se mi udělalo blbě – to nebude problém po tom, jak jsem praštila o záchod. Potom budu muset přemluvit Charlieho, abychom se přestěhovali. Určitě bude vyšilovat, ale já ho přemluvím. Určitě se totiž staneme terčem upírů, když vím o jejich existenci. Budu muset zmizet beze stopy.

Ale na druhou stranu jsem se chtěla začít smát, jaký je to skvělý vtip. Upíři a tady na světě? Leda ve filmech nebo na karnevalu, ale jinak ne. Jen si ze mě chtějí dělat šprťouchlata a bavit se na můj účet. Ještě chyběla skrytá kamera a mohli by to poslat do televize.

Tak co mám teď dělat?! Kdybych se zvedla a chtěla utéct, určitě by mě chytila a než bych si to uvědomila, zakousla by mě. A navíc za dveřmi určitě stál Jasper. Ale proč mi vůbec říkala, že jsou upíři? Nepotřebovala jsem to nutně vědět! Kdyby řekla, že jsou něco jiného než lidé, pochopila bych to a na nic se nevyptávala. No, to asi není tak docela pravda, vyzvídala bych, co jsou vlastně zač. Ale takhle to na mě vybalit? Vypadá to, jako bych ještě snila a tohle byl jen jakýsi praštěný výplod mojí fantasie.

Zadívala jsem se do jejích očí. Měly medovou barvu, ale už trochu temnější. Teď jsem v nich ale neviděla tu kamarádku, která je ztřeštěná, ale tvář zabijáka. Nevím, jestli jsem si to jenom představovala, nebo jsem to v těch očích viděla opravdu, ale to za mě rozhodlo.

Nebrala jsem na vědomí, že jsem doteď ležela na posteli a bolela mě hlava. Rychle jsem ze sebe shodila deku, co nejrychleji přeběhla ke dveřím a zalomcovala klikou.

Alice se ale mezitím stihla postavit naproti mně. Smutně se na mě usmála. „Jak jsem říkala, chápu tě. Já bych na tvém místě udělala totéž.“

Dveře byly odemčené. Myslela jsem, že budou zavřené na deset západů, abych se odtud nedostala, ale jak vidno, tak ne.

Otevřela jsem dveře, za kterými stál Jasper. Tak tohle bude malér. Postával u verandy a díval se na mě. Začal se mi znovu vpalovat do očí.

„Ne,“ zašeptala Alice tak, že jsem ji skoro neslyšela. „Nech ji být.“

Jasper pohledem uhnul, ale pořád si mě měřil. „Myslel jsem, že to pochopí. Ona by mohla.“

„Jak vidíš, tak ne.“

Přestala jsem vnímat jejich rozhovor a odlepila se od země. Vystartovala jsem z verandy, jak nejrychleji jsem mohla a doufala, že mě nikdo nehoní. Pod bosýma nohama mi křupal písek a okolí jsem vnímala jako jednu dlouhou šmouhu.

Utíkala jsem, co mi síly stačily, a neuvažovala o tom, kam vlastně běžím.

Po pěti minutách běhu jsem se zastavila a ztěžka oddechovala. Měla jsem jedinečné štěstí, že jsem někde nezakopla a nerozplácla se o zem.

Rozhlédla jsem se, kde to vlastně jsem. Stála jsem v džungli. Okolo mě rostly stromy tak blízko u sebe, že za ně nebylo vidět. Z reproduktorů vycházely zvuky zvířat. Dříve jsem to oceňovala, ale teď mi to nahánělo hrůzu.

Nemohla jsem tady ale jen tak zůstat stát. Potřebovala jsem se někam schovat. Někam, kde mě nenajdou. Ale kde? Nemohla jsem zpátky do chatičky, to bych si sama podepsala ortel smrti. Za holkami do chatky jejich kluků? Ne. Tam by mě našli. Do stanu k učiteli? Nic proti, ale nechce se mi vysvětlovat, jak mě honí upíři a odpovídat na otázky, jestli jsem v pořádku. Budu muset zůstat někde venku.

Bez sebevětšího rozmýšlení jsem šla po kamenné cestičce skrz džungli, až jsem došla na vyhlídku. Když jsem si sedla, nebyla jsem vůbec vidět. Ale těžko říct, proč jsem si vybrala zrovna tohle místo. A ještě k tomu, když je světlo a někdo sem může přijít. No jo, to jsem celá já. Skrčila jsem si nohy a dala je pod bradu.

Začala jsem přemýšlet. Jak se odsud dostanu? To prostě nejde bez toho, abych je potkala. Takže mě čeká smrt? Nebo si mě nechají jako domácí zvířátko a budou mě využívat jako zásobárnu krve? S tím jsem se nechtěla smířit.

Vtom jsem uslyšela kroky. Přes ten vodopád to byl docela zázrak, že jsem něco vůbec slyšela. Připravila jsem se na cokoliv. Doufala jsem, že si pro mě nepřišli. Bohužel přesně to se vyplnilo.

Nejdřív jsem zahlédla vlasy. Bronzová různě házela barevné odlesky. A pak se přede mnou objevil v celé své kráse. I když jsem věděla, že se blíží nebezpečí, nedokázala jsem ho neobdivovat. Dokonalá ladná chůze a oblečení, které mu děsně sedlo. Jeho oči byly tmavé a tvářil se smutně.

Když mě uviděl, jak tam sedím a čekám, co mi udělá, jeho výraz ještě víc posmutněl. Proč? Proč je tak smutný? Proč se tváří, jako by šel na popravu místo mě? A proč vlastně někdo tak nádherný jako on musí být upír?

Přišel ke mně a klekl si na jedno koleno. „Bello,“ vydechl.

Koukala jsem na něj s rozšířenýma očima. Teď to určitě přijde.

„Proč jsi to musela slyšet? Proč jsem to vůbec já říkal? Teď jsem to všechno pokazil. Kdybys tak mohla zapomenout.“ Podíval se na mě. Vpíjel se očima do těch mých. Všude jsem viděla jen jeho zlaté oči. Nic víc pro mě neexistovalo. Jen zlaté oči, které jako by mi něco říkaly. Nedokázala jsem od nich odtrhnout pohled.

A to bylo to poslední, co jsem viděla, než mi poklesla hlava a znovu mě obklopila černota.

<< 8. kapitola - 10. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 9. kapitola - Ty... ty jsi taky upírka?: