Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 15. kapitola - Neměl jsi mi ještě něco říct?!

16.08.2011 (20:15) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2600×

„To snad není možný!“ zaslechli jsme za našimi zády hlas plný překvapení, který nepatřil nikomu jinému než…

… než Jasperovi. Stál na cestě a pozoroval nás nevěřícným výrazem – vypadal, jako by měl za chvíli kolabovat.

„To není možný!“ opakoval.

„Jaspere!“ uslyšela jsem Alice, jak na něj křičí z dálky, ale o chvíli později se vedle něj objevila, přičemž se snažila zacpat mu pusu a odtáhnout ho někam hodně daleko – alespoň podle jejího výrazu jsem tak usoudila.

Jasper se ale nenechal a ukazoval na nás, jako bychom byli nějaká chovaná zvířátka v zoo, na které se může každý koukat – ještě by měl vytáhnout foťák, aby nás zdokumentoval.

„To není fér! Pořád ji odháněl, ale já jsem ji vzal na procházku, dvakrát jsem ji políbil – a ona se mi takhle odvděčí! To prostě není fér!“ vyváděl jako smyslu zbavený a výhružně vrčel na Edwarda.

Musela jsem to nějak urovnat – přece se kvůli mně nebudou hádat nebo dokonce prát!

„Jaspere,“ oslovila jsem ho, čímž jsem upoutala pozornost všech a přišla k němu blíž.

„Je mi to líto. Ale snad od začátku bylo jasné, kdo u mě vítězí. Sám si to věděl, a přesto ses to snažil ignorovat… Ale proč? Vždyť máš Alice – jsi s ní snad nespokojený? Nebo proč? Promiň, ale já tě beru jako staršího bratra, jako kluka, se kterým se dobře povídá… ale nic víc. A to, že jsi mě políbil, sis to ještě víc pohnojil, takže už tuplem nic mezi námi nemohlo být. To Edwarda miluju,“ řekla jsem a otočila se na svou lásku, která na mě koukala s úsměvem z lehátka. Vypadalo to, že se vůbec nebojí Jaspera ani toho, že by mi něco mohl udělat.

„Jaspere, to stačí! Už máš, co jsi chtěl, tak dost!“ vzala ho za ruku Alice a chtěla ho odvést pryč.

„Ne! Já chci Bellu a tu jsem nedostal!“ vztekal se a vytrhl se Alice. Ta ale vypadal naprosto klidná, bylo jí jedno, že Jasper chce mě a ne ji.

„Co mám udělat?“ ptala jsem se zoufale Edwarda, který to všechno pozoroval s klidnou tváří – to je mu snad jedno, jestli chce Jasper rozvrátit naši lásku?

Pokrčil rameny, ale Jasper zřejmě zachytil moji otázku, protože hned vykřikl: „Nech mě políbit tě ještě jednou! Aspoň tak budu mít v duši trochu klidu!“

Vytřeštila jsem oči a znovu se podívala na Edwarda. Ten ale pořád nereagoval, jen se na mě díval a čekal, co udělám.

„To nemůžu… miluju Edwarda.“

Jasper svěsil hlavu. „Ach jo… brácha, je prostě tvoje. Ta se jen tak nenechá zlákat. Že jsem ale dobrej, jak jsem ji donutil říct, co k tobě cítí?“ usmál se na Edwarda a v očích mu hrály neposedné ohníčky, že něco dokázal.

„Ano, bez tebe bychom se to nikdy nedozvěděli,“ protočila oči v sloup Alice a zasmála se.

„Co to?“ nechápala jsem.

Edward se konečně zvedl z lehátka a objal mě. „Jasper tě chtěl vyzkoušet, jestli jsi pro mě ta pravá. A zřejmě si obstála,“ usmál se na mě a dal mi pusu na tvář.

Nevraživě jsem zabodla do Jaspera oči a propalovala ho pohledem.

„Nedělej si ze mě srandu!“ ohradila jsem se. Ani za mák se mi nelíbilo, že si ze mě všichni dělali šprťouchlata. „A ty jsi to věděl a nic jsi neudělal!“ naštvala jsem se i na Edwarda.

„Ale Bello!“ ospravedlňoval se. „Já jsem se to dozvěděl, až když přišli… Tak jsem si říkal, co asi uděláš,“ pousmál se.

Něco jsem zabručela a založila si ruce na prsou.

„Promiň, ale musel jsem to zkusit znovu – už před tím jsem ti sice předvedl své herecké schopnosti, ale prostě jsem neodolal a musel to zkusit znova – ty všemu hned uvěříš!“ zasmál se Jasper – ještě chybělo, aby se začal plácat do kolen.

„Super,“ bručela jsem pořád.

„Ale složila jsi zkoušku, takže ti můžu pogratulovat,“ pokračoval a natahoval se po mojí ruce, načež s ní potřásl, jako bych měla narozeniny a on mi přál všechno nejlepší. Potom se ke mně naklonil a dal mi pusu na tvář.

„Ehm, ehm,“ ozval se Edward. „Hodina herectví skončila, Jaspere. Teď si běž po svých,“ vyháněl ho. Viděla jsem, že mu trochu zčernaly oči – on žárlí? To je milé. Najednou mi bylo fuk, že si ze mě všichni dělali srandu.

„Tak, Bello, vítej konečně v rodině,“ přivítala mě Alice.

„Konečně?“

„Bylo tolik příležitostí, kdy ti to Edward mohl říct – i ty jsi mu mohla říct, že ho miluješ – ale oba jste jen stáli jak solné sloupy a čekali, co udělá ten druhý. Takže konečně,“ usmála se na mě.

„Víte, co mě teď napadlo?“ ozval se znovu Jasper.

„Víme,“ ozval se Edward s Alice dohromady.

Zamračila jsme se. „Já to nevím.“

„Tak to řeknu aspoň tobě, když to oni už vědí. Někdy je vážně otrava, že máte takový dary!“ nasměroval ještě poznámku k těm dvěma. „Kdyby nebylo mě, nestáli byste tady a nebyli spolu!“

„No, to si nejsem tak jistá,“ mírnila jsem jeho nadšení.

„A to jako proč?“ chtěl vědět Jasper a i Edward s Alice nastražili uši.

„Kdybys tenkrát v džungli Edwarda nechal mě políbit, řekla bych, že bychom se dali dohromady ještě ten den. Takže to spíš jsi nás rozehnal a potom to všechno musel spravovat – proto si mě vytáhl na tu procházku a políbil mě. Věděl jsi totiž, že nás Edward sleduje a chtěl jsi ho vyprovokovat. A já se tak bála, že se chceš s Alice rozejít!“ vyčítala jsem mu a kamarádsky ho praštila pěstí do ramene.

To jsem ale neměla dělat. Kosti mi při nárazu do jeho těla zakřupaly a ruka mě rozbolela jako čert. Okamžitě jsem si ji přitáhla k tělu a snažila se utlumit bolest – bohužel marně.

„Bello!“ vykřikl Edward a hned mě vzal okolo ramen a zkoumal mou ruku.

„Promiň,“ překotně se omlouval Jasper.

„Neměl jsi mi ještě něco říct?!“ procedila jsem skrz zuby na Edwarda, abych nevykřikla bolestí.

„Bože, tys jí neřekl, že jsme tvrdí jak kámen? Co ještě jsi jí zapomněl říct?“ zlobila se Alice na svého bratra.

„Vysvětloval jsem jí jiné věci. Nějak mi to vypadlo – to se stane každému, když to bereš jako samozřejmost,“ omlouval se a přitom mi ruku položil na tu svou, která příjemně chladila.

„Máš naražené zápěstí – budu ti ho muset zafixovat,“ otočil se na mě. „Alice, ty jsi určitě vzala nějaké obinadla, že?“

„Vtipný, Edwarde. Jsme upíři, nic se nám nemůže stát – proč bych proboha tahala obinadla nebo lékárničku? To, že mám spoustu kufrů, neznamená, že tahám úplně všechno,“ obrátila oči v sloup. „Určitě tady musejí mít první pomoc, půjdeme je najít.“

Edward na nic nečekal a vyzvedl mě do náruče, jako bych nic nevážila. „Neboj se, Bello, za chvíli budeš v pořádku.“

Zasmála jsem se. „Mám něco s rukou, ne s nohama.“ Byl tak roztomilý, když si o mě dělal starost.

„Nebudu nic riskovat,“ usmál se na mě a vydal se se mnou po cestě – a samozřejmě nechyběli ani Jasper a Alice.

„Kde teda je?“

„Na druhé straně aquaparku, taková malá místnůstka,“ odpověděla Alice.

Edward šel co nejrychleji, abychom tam byli co nejdřív.

„No, takže já ti radši řeknu, co můžeš a nemůžeš dělat v upíří společnosti, aby se ti nic nestalo. Jak už jsi sama zjistila, máme tělo tvrdé jako žulu – takže pro příště, nikdy netluč upíra, ať už ti udělal cokoliv. To radši řekni jinému upírovi a ten to zařídí,“ poradila mi Alice. „Další bod – jsme strašně rychlí. Dokážeme uběhnout sto kilometrů a vůbec se nezadýcháme a navíc to stihneme za pár minut. A taky dokážeme unést mnohonásobně těžší věci, než jsme my sami.“

„Tak proto mě můžeš nést tak snadno?“ otočila jsem se na Edwarda, který jen přikývl.

„Ale na veřejnosti si musíme dávat pozor, abychom se neprozradili – takže když třeba musíme běhat na tělocviku kolečka, musíme se hodně brzdit – a je to teda velká otrava!“ dodal Jasper a nezapomněl udělat kyselý obličej na znamení, jak ho to nebaví.

Procházeli jsme kolem restaurace a já ucítila vůni jídla. Zaškrundalo mi v žaludku.

„Máš hlad. Hned jak tě lékař ošetří, zajdeme na večeři,“ slíbil mi Edward. „Musím si zvykat, že máš jiné potřeby než já.“

„Jak to víš?“

„Máme ještě dobře vyvinutý sluch,“ doplnila Alice na vysvětlenou.

„Takže jste prostě takoví superhrdinové, že?“ přirovnávala jsem je k supermanovi.

„Dalo by se říct,“ zazubil se Jasper. „Ještě mi chybí červený obleček.“

Vtom na nás někdo z restaurace začal křičet.

„Co se stalo?“ uviděli jsme obličej učitele, který nás ustaraným pohledem pozoroval. Vmžiku byl na nohou a po schodech dolů k nám běžel, jak nejrychleji dovedl.

„Co se stalo?“ opakoval a díval se na mě, jak ležím Edwardovi v náručí. Zřejmě už myslel na nejhorší, protože jeho oči se rozšířily, jako by si uvědomil hroznou pravdu. „Umírá?“

V duchu jsem se musela zasmát a zeptat se, jak je možné, že někdo jako je on může dělat učitele.

„Nebojte, není to nic vážného,“ klidnil ho Edward. „Má jen naraženou ruku, právě jdeme za lékařem, aby ji ošetřil.“

„To mi ale vždycky musíte oznámit!“ rozčiloval se učitel. „Taky by mě za to mohli zavřít, že jsem nevěděl o jejím zranění a nepomohl jí. Půjdu s vámi, abych na ni osobně dohlédl.“

„Ale to opravdu nic není,“ přesvědčovala jsem ho. To poslední, co jsem potřebovala, byl hysterický učitel.

„Je to moje povinnost,“ nenechal se přemluvit.

Pokrčili jsme tedy rameny a vydali se k lékaři. Učitel asi dvakrát přemlouval Edwarda, aby mě mohl nést on, aby si Edward nehnul se zády nebo si neudělal kýlu, ale ten se jen pokaždé zasmál a přitáhl si mě blíž k sobě na znamení, ať na to zapomene. Musím uznat, že mi to dělalo dobře, jak se o mě staral a nechtěl mě pustit z náruče. A když teď vím, že pro něj nic nevážím, třeba ho přemluvím, aby mě nesl v náručí častěji – ne, to asi ne.

Došli jsme k lékaři. Skoro bych tu malou místnůstku přešla bez povšimnutí – byla umístěná mezi šatnami a vedly tam jenom jedny dveře, které splývaly s okolím. Kdybych si něco udělala a neměla Edwarda ani nikoho jiného z Cullenových, vůbec bych na ošetřovnu nenarazila, i kdybych se snažila. Učitel to taky přešel. Nechápu, proč aspoň nemají ceduli s červeným křížem nebo tak něco.

Učitel zaklepal na dveře a otevřel je. Všude bylo bíle vymalováno – jasný znak ošetřovny. Vpravo od dveří seděla lékařka v bílém plášti a něco zapisovala do notýsku. Za ní se povalovaly různé přístroje, které jsem nikdy neviděla nebo je nebyla schopna identifikovat. Úplně na konci jsem zahlédla postel.

„Dobrý den, potřeboval bych pomoct s dívčinou – zřejmě si narazila nebo zlomila ruku,“ ujal se slova učitel.

Lékařka přikývla a ukázala na židli vedle sebe, abych se na ni posadila. Poslechla jsem ji a nastavila jí ruku, aby si ji mohla dobře prohlédnout.

Chvíli mi ji ohmatávala a čekala na mou reakci – jestli mrknu nebo nějak ucuknu kvůli bolesti.

„Je to naražené,“ řekla po chvíli přemýšlení.

„To jsme věděli hned,“ odfrkla si Alice. „Máš pravdu, Edwarde, příště si vezmu celou lékárničku, protože ta než na něco přijde, tak uběhne půl dne,“ zakoulela očima a založila si ruce na prsou.

„Dělá, co se dá,“ omlouval lékařku učitel.

Zdravotnice došla do skříňky, kde vytáhla obvaz a nějakou mastičku. Potom mi jí potřela celou ruku. Štípal mě ten zápach v nose a měla jsem tendenci kýchnout. Pak mi ruku obmotala obvazem a pevně ho přilepila k sobě, aby mi nespadl. Chtěla jsem se už zvednout, ale její ruka na mém rameni mě zadržela.

„Ještě dlahu,“ řekla a ze skříňky vytáhla něco obrovského. Vypadalo to jako krabice a z jedné strany to mělo suché zipy na přitáhnutí.

„Nešlo by to bez dlahy?“ zeptala jsem se jí. Ta ohromná konstrukce, co bych měla nosit na ruce, se mi vůbec nelíbila.

„Tak ortézu,“ ukázala mi něco, co vypadalo jako chránič na ruku, když jdete bruslit, jenom trochu větší.

„A ještě něco jiného?“ ptala jsem se. Ani tohle jsem nechtěla – budu vypadat jak robot!

„Nemůžete si vybírat,“ pokárala mě pohledem. „Buď dlahu, nebo ortézu.“

„Tak tu ortézu,“ povzdechla jsem a vybrala si menší zlo – vypadalo to přijatelněji, než ta krabice.

„Neboj, za chvíli to zase budeš mít dole,“ povzbudivě se na mě Edward usmál, když viděl moje trápení. Lékařka mi mezitím zkušeně nandala ortézu a pevně ji utáhla.

„Je to hrozné. Vážně si připadám jako nějaký kyborg.“

„Já tě budu mít rád i tak,“ nepřestával se na mě usmívat s takovou něhou, až jsem si říkala, kde se v něm bere.

„Dobře,“ vydechla jsem. Kvůli Edwardovi to vydržím mít na ruce. A až přijdeme domů, zajdu za doktorem Cullenem a poprosím ho, aby mi to vyměnil za něco lepšího.

„Správně, Bello, tohle se k tobě totiž vůbec nehodí. A až tě obléknu do nějakého hezkého oblečení, bude to vypadat jako pěst na oko. Přemluvím Carlislea, aby ti to vyměnil,“ řekla Alice. Zřejmě už viděla ve své vizi, jak se s jejich tátou domlouvám v nemocnici.

„Hotovo. S rukou teď pokud možno nehýbejte a nenamáčejte ji – takže nemůžete ani plavat. Až se vrátíte domů, nechce si poradit od svého lékaře, co by udělal dál,“ poučovala mě zdravotnice.

„Ještě štěstí, že zítra odjíždíme,“ nechal se slyšet učitel.

Už? Zdálo se mi to jako krátká doba, kterou jsme tady strávili – to tak rychle utíká!

„Děkuju,“ poděkovala jsem jí a zvedla se ze židličky. Edward mě téměř okamžitě objal kolem ramen a odváděl mě pryč z ošetřovny.

„Tak půjdeme na večeři, ne?“ připomněl mi můj hlad.

„To by bylo super,“ zazubila jsem se a nechala se od něj vést do restaurace, kterou vybral.

„Tak to prrr!“ Najednou se před námi zjevila Alice a bránila nám v pokračování.

„Alice, prosím!“ zaúpěl Edward. „Co se stane, když jednou půjdeme na večeři jako normální lidé? Nemusíme být vymódění, aby si nás všichni všimli!“

„Co se stane? Stane se to, že bych to nepřežila! Když už jsme nesmrtelní, tak to aspoň musíme využít! A já to právě využít chci!“ naštvala se Alice a prstem dloubala do Edwardova ramene. Jak vidno, neudělala si nic, ne jako se to stalo mně.

„Někdy vážně zazlívám den, kdy jsi přišla k naší rodině,“ zachmuřil se, ale Alice se rozzářila jako sluníčko, protože věděla, že už má vyhráno.

„Taky tě mám ráda, Edwarde,“ usmála se na něj a poslala mu vzdušný polibek. Odkašlala jsem si a nenápadně si Edwarda přitáhla blíž k sobě. Vím, je to jeho sestra, ale i tak se mi to nelíbilo. „A teď už hybaj do chatek!“

<< 14. kapitola - 16. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 15. kapitola - Neměl jsi mi ještě něco říct?!: