Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 14. kapitola - To snad není možný!

03.08.2011 (19:15) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2861×

Dostal se až ke koutku mých úst, když se odtáhl a podíval se mi zpříma do očí. Byly černé jak hluboké studny v noci, které neodráží hvězdy.

„Bello,“ vydechl a pak…

… a pak se na mě vrhl jak lačnící zvíře. Nestačila jsem ani vydechnout nebo se nijak pohnout, když přitiskl své rty na ty mé. Chvíli jsem čekala – kdy to konečně přijde a kousne mě? –, ale nic se nedělo. Edward mě jen pořád líbal. A já si konečně plně uvědomila, co to dělá.

Jsem s Edwardem sama, nikde nikdo. A on mě líbá. Je to vůbec možné?! Vždycky tu krásnou chvilku něco na poslední chvíli zkazilo – většinou Jasper –, ale teď nám to nikdo nepřekazil! To jsem si vždycky přála! Kolikrát jsem si to představovala? Jak dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak bych mu mohla ukrást polibek? A on tu teď stojí a tiskne si mě k sobě. Jsem v sedmém nebi!

Po chvíli jsem cítila, jak se Edward odtahuje. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem mu polibek neopětovala.

„Ehm… já,“ začal Edward, nevěděl kam s očima. Viděla jsem, jak je nervózní a oči mu se mu pomalu měnily zpátky na tu nádhernou zlatou barvu, kterou tak miluju.

Ani jeden nevěděl, co říct. Kouzlo polibku bylo pryč a já nevěděla, co mám dělat. Zaváhala jsem a nepatrně se k němu přiblížila. Edward si toho ale samozřejmě všiml a nespustil ze mě zrak.

„No…“ Nevěděla jsem, co říct. Ale co, už dost dlouho jsem se držela dál. A už i opravdu vím – a tentokrát je to na sto procent –, že pro Edwarda něco znamenám. Hodila jsem všechno za hlavu a rozhodně k němu přistoupila, načež jsem ho políbila s takovou vervou, která mě samotnou překvapila.

Edward chvíli stál na místě jak opařený, jako kdyby nemohl pochopit, co se to vlastně děje. Jestli si ani jeden z nás nebudeme uvědomovat, co se děje, asi to nikam daleko nedotáhneme.

Naštěstí po chvilce se ihned zapojil a tím způsobil, že mě začali v břiše šimrat motýli svými křidélky. Takhle jsem se cítila jenom s Edwardem – jen on tohle se mnou dokázal.

Docházel mi kyslík, a tak jsem se jen nerada odtrhla a položila mu hlavu na hruď. Zřetelně jsem cítila, jak je studený – v té teplé vodě to bylo jasné jako facka.

Prohrábl mi vlasy, zatímco druhou rukou si mě pořád pevně držel u sebe – jako kdyby se bál, abych mu neutekla nebo nezmizela jako nádherný sen. Protože mě to tak připadalo – jako nádherný sen, kde je vše tak skutečné, ale až se vzbudím, zůstane mi jen vzpomínka na ten nádherný pocit, když mě líbal a tiskl k sobě.

Pevně jsem ho objala. „Je to sen?“ nedalo mi to zeptat se.

„Taky mi to tak připadá. Ale takový živý sen jsem nikdy neměl, takže doufám, že ne.“

„Ty vlastně ale nemůžeš mít sny, takže to musí být skutečnost.“ Ani nevím, jak jsem na to přišla, ale najednou se mi to objevilo v hlavě. Že by zasunutá vzpomínka? Nevím.

Edward se mi podíval zpříma do očí a trochu se ode mě odtáhl. „Víš, kdo jsem, ale přesto se mě nebojíš. Proč? Nechápej mě špatně, jsem rád, že se nebojíš, ale… co se změnilo?“

„Uvědomila jsem si, že i když jsi upír, choval ses ke mně mile a pozorně. A když jsem zjistila, kdo jsi, zareagovala jsem špatně. Měla jsem si uvědomit, že mi nic neuděláš. Určitě bychom si tím ušetřili spoustu starostí, nemám pravdu?“ řekla jsem a opětovala mu pohled.

„To máš. Ale kdyby se všechny ty věci nestaly, nebyla bys tady a nevěděla o mně a mojí rodině pravdu.“

„Ale teď tady jsem. Lituješ toho?“ zeptala jsem se ho a čekala se zatajeným dechem, co odpoví.

„Jestli toho lituju? Určitě ne.“ Usmál se na mě a mně se srdce rozběhlo ještě větším tempem než doteď. „Sice jsem si představoval, že se to stane úplně jinak – že ti o sobě pravdu povím až potom, co bych ti přiznal své city k tobě –, ale osud to chtěl jinak. Je mi líto, že ses to musela dozvědět tímto způsobem a ještě několikrát to zapomenout. Ale když jsi tak vyváděla, chtěl jsem tě chránit od toho všeho.“

„Takže jsi mi vymazal některé vzpomínky? To je tvůj druhý dar, že?“

„Přiznávám, mám druhý dar – ale přišel jsem na něj díky tobě. Dokázal jsem se ti dostat do hlavy a některé vzpomínky ti pozměnit nebo je dočasně vymazat. Je to divné – myšlenky ti číst nedokážu, ale vzpomínky ti mazat dokážu.“

„Dočasně vymazat?“ nechápala jsem.

„Dalo by se říct, že jsem je uzavřel do takové bubliny, aby ses k nim nemohla dostat. Ale samozřejmě, pokud ses hodně snažila, mohla sis je vydobýt zpátky. Což jsi asi udělala, že?“

Přikývla jsem na souhlas. „Ale bylo to těžké. Něco mi bránilo přijít na ty vzpomínky – jako říkáš ty, ta bublina.“

Na chvíli jsme oba zmlkli a nevěděli, co říct. Jen jsme jeden druhému hleděli do očí.

„Řekneš mi, v čem jsi ještě jiný? Co všechno obnáší být upír?“ prolomila jsem ticho svou zvědavostí.

„Dobře,“ pokývl hlavou. „Ale neutečeš znovu, že ne?“

„Neboj,“ zasmála jsem se a usmála se na něho.

„Bude to ale na dlouhé vyprávění – co kdybychom si někam šli sednout? Už jsi tady dlouho a za chvíli ti bude zima – a obzvlášť, když jsem tady já.“

„Tak jo.“

Proplavali jsme tunelem zpátky k většímu bazénu. Nepřestávala jsem hledět na Edwardovo krásně vypracované tělo, které v té tmavé vodě a tmě zářilo jako tlumená lucerna. Nikde nebylo ani živáčka – kam se všichni poděli? Možná že jsou na večeři, koneckonců už je skoro večer.

Vylezli jsme na břeh – samozřejmě že mi pomohl jako pravý gentleman – a šli si sednout na lehátka, kde už byly připravené i ručníky. Udiveně jsem si Edwarda jeden vzala a zabalila se do něj.

„Jak si věděl, že vylezeme na břeh? Taky jsem ti mohla jednu majznout a odmítat se s tebou bavit.“

„To já ne, to Alice. Ale to je na dlouhé vyprávění,“ usmál se na mě a posadil se na jedno lehátko čelem ke mně, aby na mě dobře viděl. Napodobila jsem ho, takže jsme seděli tváří v tvář k sobě.

„Tak začni,“ pobídla jsem ho a nemohla v hlase skrýt svou zvědavost.

„Takže… o upírech už jsi něco slyšela – co si pamatuješ z toho, co ti řekla Alice?“

„Moc mi toho neřekla – mluvila jak v hádankách a všechno, co jsem si pamatovala z filmů, ihned zamítla, že je to blbost. Ale říkala, že slunce vám nic neudělá a v rakvích nespíte.“ Na chvíli jsem se zamyslela, abych si vzpomněla ještě na něco. „Jo, a ještě, že vás není možné zabít kůlem.“

„Ano, to je pravda. Víš, ve filmech jsou jen krvaví upíři, kteří zmasakrují, koho můžou. Ale my jsme úplně jiní. Jak si říkala, můžeme chodit na slunce – ale většinou to neděláme, protože se nechceme prozradit.“

„Ano, to jsem viděla. Je to nádhera, ty barevné odlesky…“ rozplývala jsem se a znovu si připomněla tu scénu, když vkročil do slunečního svitu.

„V rakvích taky nespíme – stísněný prostor mi nedělá dobře,“ přiznal se.

„Takže spíš normálně v posteli.“

„Ne.“

„Ne? A kde teda? Ve vaně?“ vycházela jsem ze svého mládí, kdy jsem někdy vlezla do vany i s peřinou a polštářem, protože jsem se bála, že v mém pokoji straší duch a každou noc vylézá zpod mé postele. Ale že by Edward dělal to samé? Bál se ducha? Nad tím jsem se musela pousmát.

„Víš… nemůžu spát.“

„Nemůžeš, jako že máš špatné sny?“

„Ne… nemůžu spát vůbec,“ řekl a bedlivě mě pozoroval, jak zareaguju.

Nic nedodal, takže jsem mu musela věřit. Chvíli mi trvalo, než jsem to strávila. Nikdy nespí, nikdy si nemůže odpočinout, nezdají se mu sny. Jeho život je jeden velký den.

„Ale to je hrozné!“

„Taky mi to tak ze začátku připadalo, ale po chvíli si na to zvykneš,“ pokrčil rameny.

„Takže… když jsi tam v letadle spal, jenom si to předstíral?“ vzpomněla jsem si na tu chvíli v letadle, kde jsem na něj potom spadla a tím ho probudila.

Jen přikývl.

„Ale proč?“ nechápala jsem.

„No…“ trošku se zadrhl a uhnul očima, jak se mu nechtělo s pravdou ven, „chtěl jsem vypadat jako normální člověk, tak jsem dělal, že jsem unavený.“

Nebýt toho, že se mi nedíval do očí, asi bych mu tu lež spolkla. Propalovala jsem ho pohledem a založila si ruce v bok.

„Proč na mě tak koukáš?“ zeptal se a dělal, jako by byl neviňátko. Byl tak roztomilý – ale já chtěla znát pravdu.

„Jen hezky s pravdou ven,“ pobídla jsem ho.

Povzdechl si. „Ani má stoletá praxe tě nedokázala oklamat! Hrůza!“ dělal z toho tragédii.

„Stoletá praxe? Kolik ti vlastně je?“

„Vážně to chceš vědět? Mohlo by tě to potom odpudit,“ upozorňoval mě.

Zamyslela jsem se. I kdyby mi řekl, že pochází z pátého století, nevadilo by to. Láska nezná hranic.

„Chci to vědět.“

„Dobře.“ Nadechl se. „Je mi sto pět let.“ Ostražitě po mě koukal, čekal na jakoukoli mou reakci, která by ho upozornila, jak to beru.

Já se ale tvářila neutrálně. Sto pět let. Mohl by to můj pradědeček, možná prapradědeček – a já si tady s ním klidně randím! Přišlo mi to totálně uhozené. Ale když dědeček vypadá jako nádherná sedmnáctka – nešlo odolat!

„Bezva,“ řekla jsem jen.

„Bezva?“ opakoval moje slova. „Řekl jsem ti, že jsem starší než tvůj táta a ty řekneš jen bezva?“ nechápal.

„Mně je jedno, kolik ti je. Hlavní je, že jsi tady,“ usmála jsem se na něj a položila mu ruku na tu jeho. Pevně, ale přitom jemně, mi stisk opětoval.

„Vážně si z toho nic neděláš?“ ujišťoval se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale odběhl jsi od mé dřívější otázky. Proč jsi v letadle předstíral, že spíš?“

Povzdechl si. „Věděl jsem, že se ti bude chtít na záchod a že mi spadneš do klína, tak jsem dělal, že spím. Chtěl jsem tě mít blízko u sebe, cítit tvou vůni… Prostě vědět, že nejsi jen přelud, ale že jsi opravdová.“

Tímhle mě opravdu vykolejil. „Jak jsi to ale věděl? Máš snad ještě jiný dar?“ Podezíravě jsem si ho měřila a přemýšlela, kolik darů přede mnou ještě tají.

„A tím se dostáváme k Alice. Víš, ona má vize – vidí, co se stane. Takže viděla, jak se ti bude chtít na záchod, a spadneš na mě.“

„A protože ty dokážeš číst myšlenky, viděl jsi to, co viděla Alice,“ dedukovala jsem.

„Správně. A proto jsou tady i ručníky,“ řekl a ukázal na můj ručník okolo ramen.

„Alice viděla, co se stalo u vodopádu, takže je sem přinesla… Jak daleko ale vidí? Může vidět, co se mi stane za dvacet let?“ chtěla jsem vědět.

„Ne, takhle to nefunguje… Vidí jen směr, kterým lidé jdou. Když ti řekla, že jsme upíři a ty jsi utekla, viděla, že spolu nebudeme. Ale jakmile jsi přišla na to, že jsme jiní a smířila se s tím, Alice už viděla naši společnou budoucnost,“ vysvětloval.

Tak proto se někdy vypařila jako pára nad hrncem – něco viděla. No jasně, teď mi to do sebe zapadá! Když jsme šli s Edwardem od tobogánů a potkali Alice, okamžitě zmizela do chatičky. To proto, že tam byla Lauren. Já hloupá jsem totiž zapomněla zamknout a ona mi chtěla vzít věci. To proto, když se do chatičky vloupala znova, jí Alice říkala, že to nebude opakovat dvakrát, že už jí něco jednou říkala a varovala ji – tenkrát jsem to nechápala, ale teď už to vím. A také když jsem dělala, že spím, ale vždy s přesností řekla, kdy se vzbudím… tak proto!

„Takže Alice má také dar… umí ještě někdo nějaké zvláštní věci?“

„Jasper. Ten dokáže vyvolat jakékoliv emoce. Vzpomínáš si, jak tě bolela hlava, když ses bouchla o záchod? Alice a i já jsme ho poprosili, aby tvé bolesti potlačil, abys zbytečně netrpěla.“

Ano, to je pravda, když jsem se probudila, příšerně mě bolela hlava a pak to zničehonic přestalo.

„A jinak nikdo nic? Žádné další dary?“ vyzvídala jsem.

„Ne, další členové rodiny už nic neovládají.“

„Řekni… proč máš zlaté oči? To takhle značí všechny upíry? Aby se odlišili od lidí?“

„Ne tak úplně. Upíři, kteří pijí krev lidí a tím je zabíjejí, mají červené duhovky. Ale my jsme se rozhodli pro jinou stravu – nezabíjíme lidi, ale zvířata, takže je to to samé, jako když jsme byli lidé, protože to jsme je také zabíjeli – ale teď kvůli krvi, kdežto předtím kvůli masu. Říkáme si vegetariáni.“

„Jsou ještě nějaké rodiny, které dodržují stejný jídelníček? Nebo jste jediní?“ ptala jsem se a nevnímala to, že po světě běhá spoustu upírů, kteří zabíjejí nevinné lidi.

„Víme o jedné skupině upírů, kteří také loví zvěř. Ale jinak nikdo jiný tohle nedělá – myslí si, že je to pod jejich úroveň a že se vzpíráme normálním pravidlům přírody.“

„Proč? Vždyť šetříte lidi, kteří nic neudělali! To vy byste je měli poučovat o pravidlech přírody,“ nechala jsem se slyšet.

Edward mi začal hladit ruku, abych se uklidnila. „To je těžké… většina upírů totiž nechce bojovat proti vůni krve, která nás tak láká. Každý – i já – jsme s tím měli problémy, než jsme se naučili ovládat. Naše rodina to zvládla lépe než ostatní – jen pro Jaspera je to trochu těžší. Většinu upírů odpuzuje to, že by měli lovit zvířata. Chutnají trochu jinak – jako kdybys jedla tofu.“

„Takže pro tebe je také těžké se ovládat v přítomnosti lidí?“

„Někdy. Když jsi přišla do školy, ucítil jsem tvou vůni. Byla tak lahodná, tak opojná – chtěl jsem tě na místě zabít a nevadilo by mi, kdybych se prozradil. Zbavovala mě smyslů, nutila mě myslet jen na to, jak tě zabít. Musel jsem vynaložit veškeré úsilí, abych to neudělal. Každým dnem se to ale lepšilo a po roce jsem s tebou mohl normálně komunikovat.“

„Ale pořád tě má krev láká, nebo ne?“ Nevadilo mi, že jsme se bavili o tom, jak mě chce zabít – klidně bych pro něj i umřela.

„Samozřejmě, ale dokážu to ignorovat.“

„Tam u vodopádů, když jsi ke mně přišel, měl jsi černé oči – proč?“

„Černé oči vyjadřují, že dotyčný upír má hlad – nebo spíš žízeň.“ Chtěla jsem něco říct, ale on mě nenechal. „Ale také ukazují touhu – a to byl můj případ. Už jsem se od tebe nedokázal držet dál, musel jsem něco udělat – a tak jsem tě políbil.“

Cítila jsem, jak se mi vpíjí očima do těch mých a já se v nich pomalu ztrácím. Chtěla jsem říct ještě jednu větu, než mě pohltí úplně.

„To už je všechno, co bych měla vědět o upírech?“

„Základy jsem ti řekl,“ usmál se na mě pokřiveným úsměvem, který mi zrychlil srdce. Kdybych byla upír, měla bych teď určitě oči černé jak hluboká noc. Na nic jsem nečekala a zrušila těch několik centimetrů, které mě dělily od jeho tváře, a hluboce ho políbila. Ruce jsem mu dala za krk a hrála si s jeho vlasy, zatímco on se mírně pousmál – cítila jsem, jak se mu zvedly koutky – načež mě zvedl a posadil si mě do klína, abych byla ještě blíž.

„To snad není možný!“ zaslechli jsme za našimi zády hlas plný překvapení, který nepatřil nikomu jinému, než…

<< 13. kapitola - 15. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 14. kapitola - To snad není možný!: