Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 13. kapitola - Déjà vu

03.07.2011 (14:30) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2619×

V tom se otevřely dveře a dovnitř nevlétl nikdo jiný než Jasper. „Jak vidím, tak divadélko zabralo. Už jsem si říkal, že jestli nezabere tohle, tak nic. A co, Bello, na nás říkáš? Jsme upíři k pohledání, ne?“

Poslední větu jsem jaksi neslyšela. Řekl „Jsme up- něco k pohledání, ne?“ Nejsem hluchá – to vůbec! –, ale jako kdyby se utvořil obal, který přehlušil to, co chtěl Jasper říct. Bylo to slovo, které jsem snad někdy slyšela, ale nemůžu si vybavit, kde to bylo. Měla jsem ho i s někým spojeným, ale nevěděla jsem s kým. Usilovně jsem začala přemýšlet. Ponořila jsem se do svých vzpomínek a zkoušela si vzpomenout, jak to slovo zní. Už to bylo skoro hmatatelné, stačilo se dotknout, když v tom to všechno splasklo jako mýdlová bublina.

„Jaspere, ne!“ vběhla šílenou rychlostí do chatky Alice a chtěla mu zacpat pusu. Pak ale uviděla tu scénu před sebou – já sedím na posteli s Edwardem a stále se držíme za ruce, Edward přeskakuje pohledem z Jaspera na mě a tváří se šokovaně, zatímco já se snažím přijít na vzpomínku, které se mi ne a ne vybavit.

„Proč ne?“ nechápavě kroutil hlavou.

„Ještě to neví,“ zašeptala a bedlivě mě pozorovala.

Jasperův výraz ztuhnul, jako by byl vytesaný z kamene. Oči se mu nepatrně rozšířily a prosícím pohledem hypnotizoval Edwarda.

A já jsem se to všechno snažila pochopit – bohužel neúspěšně.

„Ehm…“ odkašlal si Edward a snažil se zachránit situaci. „Bello?“ Zpozoroval totiž, že se dívám přímo před sebe a nijak nereaguju. „Bello,“ zašeptal, promnul mi ruku, což mě hned probralo a srdce mi začalo sprintovat.

„Up-?“ hlesla jsem tak potichu, až jsem si myslela, že jsem si to řekla jenom v duchu.

„Ššš.“ Položil mi prst na pusu, čímž mě nenechal domluvit. Ale já stejně nevěděla jak pokračovat. Jaké slovo jen může začínat na up? „To nic. Všechno je v pořádku. Já vím, že je to pro tebe šok, ale to jsme prostě my. Přijmi to, jako když jsem ti říkal o čtení myšlenek.“

„Ty jsi jí řekl o svém daru?!“ koukal na něj vyjeveně Jasper. „Tak to potom všechno ostatní musíš vzít v klidu.“ Otočil se na mě a zářivě se usmál.

Měla jsem ještě v živé paměti, jak se na mě takhle usmál a potom se na mě hned vrhnul. Nechtěla jsem to zakusit znovu, a tak jsem se instinktivně přikrčila k Edwardovi, k možné ochraně.

„Možná bys měl jít pryč,“ radila mu Alice a přitom ho vzala za ruku a strkala ho ven ze dveří. Zřejmě si všimla mého strachu a pohotově zasáhla.

„Tohle si nemůžu nechat –“ nedořekl, protože Alice ho umlčela pohledem a chtěla za ním zabouchnut dveře.

„To nebude potřeba,“ předběhla jsem ji rychle. Zvedla jsem se a pustila Edwardovu ruku – což jsem dělala jen s největším sebezapřením – a prosmýkla se kolem ostatních ven. Musela jsem okamžitě na vzduch.

„Neodcházej!“ Zkusil mě znova chytit za ruku Edward, ale nestihl to. „Vysvětlím ti to.“

„Necháme tě. Jdi přemýšlet,“ kývla na mě moje spolubydlící, čímž přerušila Edwarda, a na to po mě hodila moje plavky. Vůbec nechápu, kde je vzala. „Kdyby náhodou,“ mrkla na mě.

Mlčky jsem je chytila a vyběhla někam pryč. Potřebovala jsem o tom všem přemýšlet.

Nakonec mě nohy zavedly k šatnám a sprchám, které jsou přístupné všem lidem, kteří tady zrovna nespí.

Přešla jsem do ženské části místnosti a převlékla se do plavek. Vůbec jsem nevěděla, proč to dělám, ale to je vedlejší.

Dál jsem se nechala unášet nohama do neznáma. Došla jsem až k bazénu, ve kterém stála umělá skála, a skrz ni se táhl tunel někam, kam jsem nedohlédla.

Namočila jsem palec od nohy do vody a zkusila, jak studená voda je. Naopak ale byla příjemně teplá, takže jsem do ní bez namočení hupsla. Voda mi byla k loktům, takže jsem si musela kleknout a ponořit se úplně celá. Potom jsem se vydala prozkoumat tunel.

Čekala jsem, že v něm bude světlo, ale opak byl pravdou. Byla tam tma jak v pytli – tak to zas ne, ale kromě otvoru na druhé straně a zářivé vody, která odrážela ten kousek světla, sem nepronikalo zhola nic.

Proplavala jsem se na druhý konec a vynořila se v zapadlé laguně, kde ze skály padal malý vodopád a s ohlušujícím rachotem pleskal do jinak klidné hladiny. Něco mi to připomínalo. Měla jsem déjà vu.

Ano, přesně tohle prostředí se mi zdálo, když mi Charlie dovolil, abych jela sem. Měla jsem snad nějakou předtuchu, že tohle nastane? Jasnovidecké schopnosti?

Ale v tom snu za mnou přišel Edward. A ten tady – myslím tady – není. A navíc bych to nechtěla zažít znova – co mi to vlastně dělal? Myslím, že mě kousl do krku a pak ji sál a řekl jen tiché „Promiň.“ – ale to je blbost! Krev sají jen komáři.

„Běž za ní – sedí tady u stolu – a řekni jí to!“

„Nemůžu! Co bych jí asi tak řekl? „Bello, miluju tě, ale jsem upír, takže si na mě musíš dávat pozor, kdybych tě chtěl náhodou vysát.“ Ne, to asi ne! Chápeš to? Je v ohrožení, i kdyby byla jenom se mnou!“

Zalapala jsem po dechu a ve vodě udělala pár kroků ke skále, abych měla po ruce něco pevného.

Upír. To slovo mi začalo rezonovat v hlavě. Upír. Začíná to na up.

„Od té doby, co jsem se ti vyhýbal. Jak ti Alice řekla, že jsme up- … ehm… jak se ti Alice omluvila za to, co provedla s Jasperem, a ty jsi musela přespat u nás na chatičce.“

Tady se Edward zadrhl, ale hned se opravil. Ale pokud vážně říkal upíři, tak…

„A co, Bello, na nás říkáš? Jsme upíři k pohledání, ne?“

Najednou jsem cítila, jak je má hlava lehčí – jako by ta zábrana, která mi bránila v některých vzpomínkách, se zlomila a zmizela pryč.

„My můžeme chodit na sluneční světlo. Kříže nám nic neudělají a rakve se nám ani za mák nelíbí.“

Moment, řekla „my“? Takže…

„Ty… ty jsi taky upírka?“

Vzpomínka mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Vzpomněla jsem si, že jsem s Alice mluvila. Řekla mi, že je taky upír.

Takže se to opravdu stalo a je to pravda! Všichni Cullenovi jsou upíři! Ale jak je možné, že si to vůbec nepamatuji?

„Ne,“ zašeptala Alice tak, že jsem ji skoro neslyšela. „Nech jí být.“

Jasper pohledem uhnul, ale pořád si mě měřil. „Myslel jsem, že to pochopí. Ona by mohla.“

„Jak vidíš, tak ne.“

Chtěli mě zadržet. Mysleli si, že to vezmu v pohodě a zůstaneme kamarádi. Ale já určitě začala trojčit. Ale to pořád nezodpovídá otázku, proč jsem to zapomněla.

Přišel ke mně a klekl si na jedno koleno. „Bello,“ vydechl. „Proč si to musela slyšet? Proč jsem to vůbec já říkal? Teď jsem to všechno pokazil. Kdybys tak mohla zapomenout.“

Koukala jsem na něj s rozšířenými očima. Teď to určitě přijde.

Podíval se na mě. Vpíjel se očima do těch mých. Všude jsem viděla jen jeho zlaté oči. Nic víc pro mě neexistovalo. Jen zlaté oči, které jakoby mi něco říkaly. Nedokázala jsem od nich odtrhnout pohled. A pak mě obklopila černota.

Co se to jen mohlo stát? Zkolabovala jsem? Usnula? Nebo mi něco provedl svým darem? Třeba má ještě nějaký, o kterém mi neřekl.

Stála jsem ve vodě a přemýšlela. Dívala jsem se na hladinu, kde se jemně pohupovaly vlnky a uklidňovaly mě.

Stála jsem tam hodně dlouho, když jsem zpozorovala větší vlny, které nebyly od vodopádu. Někdo přišel. Cítila jsem, jak se mi jeho pohled zařezával do těla.

Upřela jsem na tu osobu zrak a pozorně si ji prohlížela. Stál v tunelu, jednou rukou opřený o skálu. Zakrývala ho tma, ale jasně jsem dokázala poznat bledou kůži, která byla typická jen pro nějaké lidi, které dobře znám – tedy jestli to jsou lidé. Díval se na mě se starostí a čekal, co udělám.

Já ale pořád jen stála a hleděla na něj.

Byl trochu nesvůj. Nevěděl, co má dělat. Chvíli to vypadalo, že by se ke mně nejraději vydal, ale na pak začal couvat, aby ode mě byl co nejdál.

Konečně jsem se mu podívala do jeho zlatých očí. Věděla jsem, že potom už nebudu vnímat nic, ale přesto jsem to musela udělat. Usmála jsem se na něj – jen mírně jsem pozvedla koutky.

On to ale viděl jasně a zřetelně a pomalu se ke mně začal přibližovat. Vykročil ze stínu tunelu a jeho ozářila světla, která všude svítila ze stropu.

Nespouštěla jsem z něj oči. Opravdu to bylo jako v mém snu.

Kousek před ním se ve vodě odráželo sluneční světlo, žádné reflektory – což bylo zvláštní, protože se pomalu začalo stmívat.

Jakmile do světla vstoupil, zahalila jeho tělo jiskřivá bíla, odskakovala mu z těla jako jiskry z ohniště. Začal zářit jako diamant na slunci a všude okolo házel barevné odlesky duhy.

Zastavil se na tom kousku slunce a pozorně si mě prohlížel, vyhodnocoval, jak se tvářím, a jestli má pokračovat dál ke mně.

Stála jsem na místě jak přikovaná a sledovala tu nádheru. Nebála jsem se ho, jen jsem byla oslněná jeho krásou. Zcela instinktivně jsem udělala malý krůček vpřed, blíž k němu. Nechtěla jsem čekat, až přijde on ke mně.

Pousmál se a znovu se dal do pohybu. Natáhl ruku, která se mu na chvíli na slunci zatřpytila, ale hned ustala, když zmizely sluneční paprsky a on ke mně udělal poslední krok.

Vzal mi jeden mokrý pramen vlasů a zastrčil mi ho za ucho, aby mi lépe viděl do obličeje. Plaše jsem se usmála a skoro nedýchala. Mezi námi nebylo skoro žádné místo.

„Bello,“ oslovil mě. Z jeho úst mé jméno znělo jako nádherná symfonie. Přiblížil se ke mně ještě víc, takže jsme se skoro dotýkali nosy.

Věděla jsem, že to přijde. Pomalu se ke mně sklonil a chytil mě za pas, aby si mě mohl přitáhnout ještě blíž. Nedokázala jsem nic říct, nic udělat, jen jsem tam ohromeně stála a užívala si, jak se mně dotýká, i když jsem věděla, co bude následovat.

Pomalu vzal mé vlasy do svých rukou a odhrnul je, aby měl lepší přístup ke krku. Zaklonila jsem hlavu a úplně se mu odevzdala.

Cítila jsem jeho dech, jak se mi lehce otírá o kůži na krku. A pak se to stalo. Ucítila jsem jeho ledové rty na svém těle, které překypovalo krví.

Ale pak se jejich směr obrátil a on mi přejížděl přes hranu čelisti. To v mém snu nebylo.

Dostal se až ke koutku mých úst, když se odtáhl a podíval se mi zpříma do očí. Byly černé jak hluboké studny v noci, které neodráží hvězdy.

„Bello,“ vydechl a pak…

<< 12. kapitola - 14. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 13. kapitola - Déjà vu: