Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 12. kapitola - Jsme upíři k pohledání, ne?

10.06.2011 (18:45) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3168×

Edit: Článek neprošel korekcí!

„NE! BELLU MILUJU JÁ!“ zařval se za námi hlas.

Jasper se hned odtáhl a já rychle otevřela oči.

Na cestě vedle nás nestál nikdo jiný než Edward, kterému z očí šlehaly blesky – jako tenkrát, když mě Jasper políbil v džungli.

„Okamžitě od ní ustup!“ přikázal mu. Jasper se zřejmě nechtěl dostat do konfliktu a tak zvedl ruce na znamení, že se vzdává a odstoupil ode mě.

Edward byl v cuku letu u mě a vzal mě okolo ramen. Stále celá vystresovaná z této situace jsem nic nevnímala. Můj výraz asi mluvil za vše, protože mě Edward vzal do náruče a odnášel pryč. Viděla jsem jen Jaspera, jak se na mě usmívá a ukazuje mi palce nahoru.

Co to má znamenat? Proč mě chce nejdřív políbit a pak ukazuje zdvižené palce? Proč nic nechápu?

Cítila jsem uklidňující pohupování Edwardovy chůze. Byla tak přirozená, tak lehká.

Donesl mě do chatičky a opatrně posadil na postel. „Bello?“

Upřela jsem na něj skelný pohled. Pořád jsem se nemohla odpoutat od toho, co se stalo.

„Bello?“ zkusil to znovu a zamával mi před očima. To mě trochu probralo.

„Edwarde,“ vydechla jsem. Sedl si vedle mě na postel a starostlivě si mě prohlížel.

„Jsi v pořádku?“ ptal se. Pořád se mě ptají, jestli jsem v pořádku. Pořád. Ale já teď v pořádku nebyla. Nechápala jsem, proč jsem nic neudělala, proč jsem jen stála na místě. Mohla jsem Jaspera odstrčit, říct mu, že se mi nelíbí, že miluju Edwarda…

Ani jsem si neuvědomila, že mi po tváři stékají slzy. Jakmile si jich všiml Edward, přitáhl si mě k sobě na rameno. Zcela automaticky jsem ho objala tak silně, jak jsem jen dokázala a začala mu máčet tričko.

„To bude dobré,“ utěšoval mě a přitom mě hladil po vlasech jako malé dítě. „To bude dobré.“

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale po nějaké době mi slzy došly a já už zase byla schopna rozumně uvažovat.

„Promiň,“ omluvila jsem se za svůj výstup a odlepila se od něho, i když se mi vůbec nechtělo.

„To nic. Jsi v pořádku?“ ptal se znovu.

„Teď už jo.“

„Jasper je idiot,“ začal ho urážet.

„To ano,“ přitakala jsem. „Díky, že jsi mě zachránil. Jak si se tam vlastně objevil? Měl jsi být tady v chatce a odpočívat.“

„No,“ váhal chvíli, „musel jsem se za tebou podívat, nemohl jsem to bez tebe vydržet.“

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. „Promiň, ale vážně si řekl, že jsi to beze mě nemohl vydržet?“

Přikývl a koukal na mě takovým pohledem, který mě uvnitř celou spaloval. Nevěřila jsem, že by něco takového mohl cítit ke mně.

„To ti řekla Alice, že jo? Abys řekl, že mě miluješ.“ Už otvíral pusu, aby mi něco řekl, ale já ho nenechala. „Nemusíš to hrát. Já vím svoje. Šel si tam za mou, a když si uviděl Jaspera, jak se mě snaží políbit, rychle si zakročil – chtěl si chránit Alice – kdyby to zjistila, zlomilo by ji to. Jsi skvělý bratr, víš o tom?“

„Bello,“ vydechl a chytil mě za ruku. „Já tě opravdu miluju.“ Přitom mi pohlédl do očí. V těch jeho jsem viděla jen lásku a starost, žádnou lež.

„Tak proč ti nevěřím?“ zeptala jsem se zoufale. Vždyť to bylo to, co jsem vždy chtěla – aby mě Edward miloval. A teď, když mi tady vyznává lásku, mu to nevěřím.

„Myslíš si, že mě přemluvila Alice? To se mýlíš. Mluvila o tom se mnou, to je pravda, ale já ji neposlouchal – nechtěl jsem ti nijak ublížit – nebyl jsem pro tebe prostě dost dobrý. Vydal jsem se tě sledovat, a když jsem viděl, co…“

„Počkej, tys mě sledoval?!“ překvapením mi hlas přeskočil o oktávu výš.

Přikývl. „Omlouvám se. Já… prostě jsem se od tebe nemohl držet dál. Musel jsem… vědět, co se s tebou je, co děláš…“ nenacházel slov.

„Jak dlouho?“

Sklesle svěsil ramena. „Od té doby, co jsem se ti vyhýbal. Jak ti Alice řekla, že jsme up- … ehm… jak se ti Alice omluvila za to, co provedla s Jasperem a ty jsi musela přespat u nás na chatičce.“

„Takže vlastně jeden den,“ přepočítávala jsem. Jen jeden den a musel mě začít sledovat, jinak by to beze mě nevydržel? To se mi nějak nezdá – i když, já sama jsem po jednom dni začala na Edwarda neustále myslet a potřebovala ho vidět.

„A právě když jsem viděl Jaspera s tebou, nemohl jsem to tak nechat být. Myslel jsem, že ti nic neudělá – ještě k tomu, když jsem se mu se vším svěřil – a on na tebe takhle vystartuje! Neměl jsem mu věřit,“ kroutil hlavou.

Položila jsem ruku na tu jeho – ani nevím proč. Opatrně, ale přitom pevně ji sevřel.

„Ale nakonec to dobře dopadlo,“ chlácholila jsem ho. I když to je sporné. Jasper se mnou chtěl chodit a Edward mi říká, že mě miluje – a já mu pořád nevěřím. Proč jen musím být tak podezřívavá?

„Když ti nabídl procházku, mělo to být jen z přátelství – a hlavně, aby se ti omluvil. Věřil jsem tomu. Ale byla to jen kamufláž! Mělo mi to být hned jasné, když tě vzal okolo pasu. Myslel jsem, že mu tu ruku hned utrhnu, ale přemlouval jsem se, že nic jiného si nedovolí. Ale pak přišel ten rozhovor o klucích a já myslel, že vyletím z kůže. A když tě chtěl políbit, musel jsem zakročit – že já mu pořádně nehlídal myšlenky!“ Přitom se mi pořád vpaloval do očí. Cítila jsem se jak v pasti – ale příjemné pasti. Opětovala jsem jeho pohled a mohla se utopit v těch zlatých duhovkách, které byly den ode dne tmavší. Pak mě ale něco zaujalo na jeho proslovu.

„Hlídat myšlenky? To myslíš jako jak?“

Uhnul očima a ruku mi ještě víc stiskl. Čelist se mu napjala a ze rtů se stala jen úzká linka.

„No?“ pobízela jsem ho.

„Eh… no…“ nevěděl, co říct. Kmital očima po pokoji – nejčastěji ke dveřím. Pak ale zavrtěl hlavou a podíval se mi zpříma do očí. „Víš… já nejsem tak úplně normální.“

„To ví každý,“ zakoulela jsem očima.

„Cože?“ zděsil se a pustil mou ruku.

„Ale no tak. Nemůžeš být normální, protože jsi tak úžasný, krásný, chytrý…“ rozplývala jsem se, ale hned přestala a pokoušela se zacpat si pusu. Ale co, stejně jsem mu to už jednou řekla v letadle, tak je to jedno, že to ví.

Křečovitě se zasmál. „Já ale myslím jinak nenormální.“

„Ty a dysgrafik? Nebo dyslektik? To ani omylem,“ zasmála jsem se pro změnu já.

„Bello, ty to nechápeš, já…“

„Nemáš ani zmutovaný nos nebo tak. Snad, že tak málo jíš, ale to se dá přehlédnout. Takže ty jsi normální-nenormální každým coulem,“ mluvila jsem dál.

„Dokážu číst myšlenky!“ vyšlo z něho.

„Číst myšlenky je norm – cože?“ zarazila jsem se a vykulila na něj oči v nepředstíraném údivu. A pak mi to došlo – slyší moje myšlenky!

Odsedla jsem si od něj co nejdál, jako by to mělo nějaký účinek.

„Věděl jsem, že ti to nemám říkat. Ale já před tebou nechci mít žádné tajemství – vůbec žádné,“ povzdechl si a prosícím pohledem se na mě díval.

„Čteš myšlenky? Takže slyšíš, co si myslím?“ zajíkla jsem se a položila si ruce na hlavu – třeba teď bude mít horší signál.

Edward se ale jenom zasmál. „To je právě to. Dokážu je číst všem, kromě tebe.“

Nedůvěřivě jsem si ho měřila. Vážně říká pravdu? Co když jen lže, aby mě uchlácholil a pořád měl přístup do mé hlavy?

„To myslíš vážně?“ Přikývl.

„Takže, když na něco pomyslím, ty to neslyšíš?“ zeptala jsem se ho a přitom si myslela, jaký je exot, a že s ním už v životě nepromluvím.

„Ani ťuk. Prostě prázdno,“ pokrčil rameny. Ha, takže mluví pravdu. Neprošel mým testem – kdyby mé myšlenky slyšel, začal by mě hned osočovat.

„A u ostatních to funguje, jak má?“ byla jsem zvědavá.

„Ano.“

„Na jakou vzdálenost to funguje?“ ptala jsem se a nevědomky se k němu přiblížila blíž.

„No, to záleží na tom, jak dobře toho člověka znám. A samozřejmě taky musí být blízko – třeba teď slyším myšlenky celého akvaparku.“

„Cože?!“ vyjekla jsem a oči se mi vyvalily z hlavy – divím se, že mi ještě nevypadly. „Celý akvapark? Není to opruz, nemít chvíli klidu?“

„A jaký,“ souhlasil. „Ale když se soustředím na jednoho člověka, všechno to ustane a slyším jenom jeho.“

„Takže když jsi se mnou, tak ostatní slyšíš, protože moje myšlenky nemůžeš přečíst,“ spekulovala jsem.

„To je právě to. Když jsem s tebou, neslyším vůbec nic. Jsi takový vypínač,“ usmál se na mě a moje srdce udělalo radostný kotrmelec. „Ale samozřejmě když chci, tak můžu slyšet myšlenky, i když jsi se mnou.“

„Rád bych ale věděl, na co myslíš, když jsi tak ráda, že se ti do hlavy nemůžu dostat. Musí to být hodně zajímavé.“

Jen jsem zčervenala a sklopila zrak k zemi. „To je moje soukromí – do toho ti nic není,“ odbyla jsem ho.

Pokrčil rameny a znovu mě chytil za ruku. Srdce mi znovu poskočilo.

V tom se otevřely dveře a dovnitř nevlétl nikdo jiný než Jasper. „Jak vidím, tak divadýlko zabralo. Už jsem si říkal, že jestli nezabere tohle, tak nic. A co, Bello, na nás říkáš? Jsme upíři k pohledání, ne?“

<< 11. kapitola - 13. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 12. kapitola - Jsme upíři k pohledání, ne?: