Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři dny v ráji - 1. kapitola - Cesta

04.12.2010 (15:45) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4018×

Seděla jsem v učebně vedle žvatlající Jessicy, která pořád dokola omílala, jak je Mike krásný. Začala s ním chodit před týdnem a pěkně jim to spolu vycházelo.

To já takové štěstí neměla. Sice mám vyhlédnutého nějakého kluka, ale ten o mě nemá vůbec zájem. On nemá zájem o žádnou, ani o krásky jako je Lauren.

Zatímco jsem takhle uvažovala, do třídy přišel můj idol. Bronzové vlasy, které mu trčely do všech stran, zlaté oči, ve kterých plápolaly neposedné ohníčky, zářivý úsměv, při kterém každá holka padá do kolen, značkové oblečení, za které by se nestyděla ani světová celebrita. Tak vypadal Edward Cullen, můj idol, kterého nikdy nebudu mít.

Prošel kolem mojí lavice, podíval se na mě a lehce se usmál. Sakra, musela jsem vypadat jak nějaký idiot, určitě jsem na něj koukala s otevřenou pusou. Ale nebyla jsem jediná. Holky okolo mě vzdychaly a ovívaly se rukama, jak upadávaly do mdlob.

Samozřejmě, to by nebyla Lauren, kdyby hned k němu nepřišla a nezačala mu ukazovat svůj výstřih. Nakrucovala se před ním jak nějaká tanečnice, ale Edward o ni nejevil nejmenší zájem a připravoval si učení.

Najednou vzhlédl a podíval se na mě. Nemohla jsem se od jeho pohledu odtrhnout, byla jsem připoutána k rozpouštějícím se karamelkám.

Zase se pousmál a podíval se jinam. Rychle jsem udělala to samé a přes rameno si přehodila vlasy, abych na něj neviděla. Seděl vlevo ode mě o dvě lavice dál, takže jsem měla tendenci se pořád otáčet.

Naštěstí v tu chvíli přišel učitel a přerušil všechny debaty ve třídě, takže Lauren byla nucena si sednout zpátky na své místo v první řadě.

„Takže, na chvíli necháme stranou všechno učení. Ve škole se budou předělávat třídy, budeme mít nové interaktivní tabule, takže na tři dny musíme někam vyrazit,“ řekl učitel.

„Bezva!“ zakřičela Jessica na celou třídu a ostatní se k ní přidávali. Určitě už si promýšlela, že bude s Mikem celé tři dny někde zalezlá.

„Už jsme se domluvili s ostatními učiteli, že každá třída pojede jinam. Vybrali jsme sedm míst, na které se může jet. Bohužel, dvě třídy před vámi si už vybraly cestu do Itálie a do Španělska, takže zbývá buďto pobyt v chatičkách nebo v hotelu a nebo výlet do Tropical Islandu. Co byste radši?“ zeptal se učitel.

Myslím, že jsme se všichni shodli i bez domluvy: do Tropical Islandu. Sice jsem nevěděla, co přesně to je, ale podle názvu jsem usoudila, že je tam teplo, což ve Forks není vůbec.

Z mé nevědomosti mě vytrhl učitel: „Tropical Island je něco jako aquapark s místem na přespání. Je to uzavřené v obrovské kopuli. Ale já vám to nebudu vysvětlovat, tady máte letáčky. Budu potřebovat vědět, kdo všechno pojede. Pokud se někomu nechce, ať náhle onemocní, nebo jde k lékaři.“

Ano, to byl náš učitel. Vždycky byl na nás hodný, a když se někomu někam nechtělo, řekl, ať si obstará omluvenku. Stačí mu napsat rodinné důvody a on to bere.

Podal mi letáček, na kterých stály všechny informace, které jsem potřebovala vědět. Letělo by se letadlem přímo do Německa a z letiště autobusem do Tropical Islandu, kde bychom se zdrželi tři dny a potom se vrátili zpátky. A cena taky byla dobrá, 50$. Jen budu potřebovat svolení Charlieho, ale tomu by to nemělo vadit.

„Budu potřebovat vaše rozhodnutí do zítra a poté do týdne musíte přinést peníze, protože za týden vyrážíme.“

Potom nás učitel nechal, ať si děláme, co chceme a věnoval se třídní knize.

„Bello, to bude super, mamky kamarádka tam byla a povídala, že to bylo úžasný. Už se těším, až uvidím Mika v plavkách,“ zasnila se.

Sakra! Jede se k bazénu, takže budu muset mít plavky. Nemám zrovna postavu jako modelka, ale obzvlášť tlustá jsem taky nebyla. Ale jestli pojede Edward… nechci, aby mě viděl.

Pak jsem si něco uvědomila. Edward tam taky bude v plavkách, konečně ho uvidím bez trička. Budou vidět ty jeho svaly, které se rýsovaly pod trikem, na které jsem si vždycky chtěla sáhnout… Bello, klid!

Celou hodinu jsem byla zasněná, než mě vyrušila Jessica.

„Bello, vstávej, jede se domů,“ zamávala mi před očima.

„Jasně,“ přitakala jsem a začala si balit učení.

Šla jsem na parkoviště ke svému náklaďáčku. Tělocvik tentokrát odpadl, protože trenér Clapp onemocněl a nikdo jiný za něj nemohl suplovat.

Nasedla jsem do auta a opatrně se rozjela, nechtěla jsem nikoho zajet.

Začalo trochu pršet, ale na to už jsem byla zvyklá. Než jsem dojela domů, rozpršelo se tak silně, že to vypadalo, jako kdyby z nebe padaly provazy vody. Ještě že bundu nosím pořád sebou. Rychle jsem si ji oblékla, vystoupila z kabiny a vzala to úprkem domů. K mému překvapení jsem nikde nezakopla.

Charlie ještě nebyl doma, takže jsem zalezla do svého pokoje a dělala úkoly. Po dvou hodinách zavrzaly dveře. Seběhla jsem dolů po schodech.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj. Jak bylo ve škole?“ zeptal se.

„Normálka, ale na tři dny musíme někam odjet a my si vybrali Tropical Island. Myslíš, že bych mohla jet?“

„Kolik by to stálo?“ zajímal se Charlie.

„Počkej, donesu ti letáček, který jsme dostali.“ Vyběhla jsem schody nahoru, popadla letáček a pádila zase zpátky.

Charlie se mezitím přesunul do obýváku a zapnul si televizi. Zřejmě dávali nějaký zápas. Zase.

„Tady to je, tati,“ podala jsem mu leták. Charlie ho chvíli studoval a já čekala na ortel. Přistihla jsem se, jak jsem nervózní, jestli mi to dovolí nebo ne, ale nevím kvůli čemu. Snad že si nechci nechat ujít tak skvělou zábavu? Nebo že nechci opustit Jessicu a Angelu a nechat je v tom samotné? Že chci vidět Edwarda? Na té poslední otázce asi něco je. Sakra, Bello, vzpamatuj se! On tě nechce, tak na něj nemysli.

Mou pozornost upoutal Charlie. „Myslím, že bys mohla jet, je tam teplo, určitě ti schází.“

„Vážně?“ Jen přikývl.

„Díky!“ zakřičela jsem a objala ho kolem krku.

Charlie nebyl zvyklý na vyjádření emocí, takže mě jenom neohrabaně poplácal po zádech.

Potom jsem odešla k sobě do pokoje. Když mi to Charlie dovolil, měla bych udělat něco na oplátku. Vím, že Charlie miluje pizzu, ale já mu ji zakazuji, protože je nezdravá. Ale co, vždyť jednou za čas si ji můžeme dát.

Vrhla jsem se k telefonu a zavolala službu. Objednala jsem Charlieho nejoblíbenější s ančovičkami, pro sebe šunkovou. Dovezou ji za hodinu, takže jsem si mezitím vzala knihu a četla si.

Přesně za hodinu se ozval zvonek. Křikla jsem na Charlieho, že tam dojdu a běžela ke dveřím i s penězi.

Zaplatila jsem za pizzy a přenesla je do kuchyně, kde jsem je nakrájela. Donesla jsem je na talířích do obýváku a položila je na stůl. Charlie ihned zavětřil a mlsně se na svou pizzu vrhnul. Musela jsem se usmát.

„Bello, to bylo skvělé,“ řekl Charlie potom, co všechnu spořádal.

„Někdy si to musíme zopakovat,“ souhlasila jsem s ním.

Umyla jsem nádobí a šla do koupelny se umýt. Jen co jsem se dotkla polštáře, usnula jsem.

Měla jsem zvláštní sen.

Byla jsem v Tropical Islandu spolu s ostatními.

Když šli všichni na oběd, já jsem ještě zůstala ve vodě ukrytá v malé zapadlé laguně. Za mnou padal ze skály malý vodopád. Stála jsem u jedné stěny skály a užívala si příjemně teplou vodu. Vtom se vodou brodil Edward. Na tváři měl usazený zářivý úsměv. Blížil se ke mně, když v tom přešel na místo, kde svítilo slunce. Jeho kůže se začala třpytit jako tisíce diamantů. Nebála jsem se ho, připadal mi ještě hezčí a nedočkavě jsem čekala, až přijde blíž. Ale Edward se nejdříve zastavil, pohlédl na svou ruku, která se třpytila, a až potom šel blíže ke mně. Skoro jsme se dotýkali, když mi Edward odhrnul pramen vlasů z obličeje a zastrčil ho za ucho. Trochu plaše jsem se usmála.

„Bello,“ oslovil mě. Z jeho úst moje jméno vycházelo jako nádherná symfonie. Přiblížil se ještě víc a naklonil se ke mně. Myslela jsem, že mě chce políbit, ale on mě chytl kolem pasu a přiložil své rty na můj krk. Nechala jsem ho, líbilo se mi, když se mě dotýkal. Pak jsem ucítila strašnou bolest.

On mě kousl! Cítila jsem, jak mi vytéká krev a Edward ji hltá. Chtěla jsem začít křičet, ale nemohla jsem, nenašla jsem sílu.

„Promiň, Bello,“ uslyšela jsem, než jsem se propadla do temnoty.

S křikem jsem se celá zpocená probudila.

O týden později…

A je to tady. Odjezd do Německa do Tropical Islandu. Už jsem se nemohla dočkat.

Čekali jsme před školou, kam pro nás měl dojet autobus a odvézt nás na letiště. Holky už se rozdělovaly a říkaly si, jak budou sedět a spát. Protože autobus je po dvou sedačkách, Jessica chtěla sedět s Mikem, Angela s Benem a Eric s nějakou holkou, kterou si teď našel - ani jsem neznala její jméno. Takže budu sedět sama. Nebo mě k někomu přidělí.

Autobus po deseti minutách přijel. Všichni se začali cpát dopředu, aby mohli sedět co nejvíc vzadu. Nechala jsem je a čekala kousek stranou.

Když se do autobusu všichni naskládali, šla jsem si sednout taky. Vyšla jsem schůdky a hledala volné místo. K mojí smůle už bylo všechno zabrané. S učiteli jsem moc sedět nechtěla. Pak jsem si ale všimla jednoho volného místa vedle nějaké holky, která vypadala jako elfka. Šla jsem k ní.

„Je tady volno?“ zeptala jsem se jí.

„Ano,“ usmála se na mě.

Dala jsem si batoh nad hlavu do přihrádky a sedla si k ní.

„Já jsem Alice Cullenová,“ představila se. Cože? Sestra Edwarda? Úplně jsem zapomněla, že chodí se mnou do třídy. Myslím, že se mnou ještě chodí ten blonďák, Jasper. Viděla jsem, že se s nikým moc nebavili, takže jsem je nechávala na pokoji.

„Bella Swanová.“ Potřásly jsme si rukama.

„Jak se těšíš do toho Tropical Islandu? Já už se nemůžu dočkat, konečně odtud vypadnu. Ale nevěděla jsem, co si mám všechno zabalit. Pro jistotu jsem si vzala sedm párů plavek. Kolik sis jich vzala ty?“

Co? Ona si vzala sedm párů plavek? Bože, vždyť já mám jenom dvoje, protože když jedny budou mokré a neuschly by přes noc, vzala bych si druhé. Alice asi bude nějaký šílený maniak do oblečení.

„Já mám jenom dvoje,“ přiznala jsem.

„To nevadí, já ti když tak půjčím. S kým budeš na pokoji?“

Měli jsme mít chatičky po čtyřech, ale zatím jsme v ní byly jen tři.

„S Angelou a Jessicou. Čtvrtého člena zatím nemáme.“

„Já zatím nejsem s nikým. Chtěla jsem být s Jasperem a Edwardem, ale učitelé to zakázali,“ řekla trošku smutně Alice.

„Vždyť jste sourozenci, tak to nevadí, ne?“ nechápala jsem.

„Ale nevlastní. Víš, já chodím s Jasperem,“ přiznala se.

Podívala jsem se po autobuse, kde sedí. Nemusela jsem se rozhlížet dlouho, protože Jasper seděl přes uličku vedle nás. A vedle Jaspera neseděl nikdo jiný než Edward. To musela být Lauren zklamaná, že vedle něho nemůže sedět ona.

„Vážně? No, možná bys mohla být u nás,“ navrhla jsem.

„To by bylo super,“ rozzářila se Alice.

Takhle jsme si povídaly celou cestu k letišti. Zjistila jsem, že opravdu je maniak do oblečení a nákupů. Probíraly jsme moji minulost a její členy rodiny. Snažila jsem se nevypadat, že chci vědět informace jen o Edwardovi, ale nakonec jsem to ani nemusela předstírat, protože její rodina je vážně skvělá, podle toho, co mi vyprávěla. Byla to opravdu dobrá kamarádka.

Po hodině cesty jsme přijeli do Port Angeles. Vzali jsme si svá zavazadla a šli do letištní haly. Holky se vypařily se svými polovičkami kdoví kam, takže jsem zase byla sama. Ale Alice se mě ujala. Šla jsem s ní za její rodinou.

Nechtěla jsem je obtěžovat svou přítomností, ale Alice mě přesvědčila.

„Bello, tohle je Jasper,“ ukázala na svého kluka.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Jen na mě kývnul.

„A tohle je Edward,“ pokračovala v představování Alice.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho taky. Měla jsem srdce skoro v krku, jak jsem před ním byla nervózní.

„Ahoj, Bello,“ řekl sametovým hlasem, při kterém se mi skoro rozklepala kolena.

„Bello, nepůjdeme se podívat po nějakých obchodech?“ zeptala se Alice.

„Alice, přece hned nebudeš utrácet peníze,“ káral ji Jasper, ale nebylo to nic platné. Když si Alice něco usmyslí, nikdo jí v tom nezabrání.

„Bello, raději nechoď, je to maniak,“ varoval mě Edward se smíchem.

„To už jsem zjistila taky,“ řekla jsem mu a zasmála se spolu s ním.

„Bello!“ zavolala na mě už z dvacetimetrové dálky.

Udělala jsem obličej, ale šla za ní.

Objevily jsme nějaký krámek s kosmetikou a Alice hned samozřejmě všechno zkoušela, jak na sobě, tak na mně. Po půl hodině jsem toho měla dost, ale Alice vypadala jako ve svém živlu a pořád pobíhala sem a tam.

„Alice, to už stačí,“ prosila jsem ji.

„Ano, máš pravdu.“

Že bych na ni mohla mít nějaký vliv?

„Půjdeme se podívat do dalších obchodů,“ pokračovala.

Takže žádný vliv.

Chodily jsme po letišti a hledaly další krámek. A Alice ho hned samozřejmě našla. Tentokrát to bylo oblečení.

Odehrávalo se tam přesně to samé co v předešlém obchodě. Zkoušela na mně různé modely, takže jsem byla jak loutková panenka. Po půl hodině Alice usoudila, že to stačí.

Šly jsme si sednout na lavičky, byly jsme utahané – nebo aspoň já. Kluky jsme nikde neviděly, asi si někam odskočili.

Vytáhla jsem si z batůžku sušenku, po tom maratonu mi docela vyhládlo. Zase jsme si s Alice povídaly.

Po chvilce k nám přišel učitel, že letadlo má zpoždění, takže poletíme až za hodinu.

„Nesnáším čekání,“ ozvalo se za námi. Otočily jsme se a uviděly Jaspera, jak se opírá o lavičku, na které jsme seděly.

„Tak si to trochu zkrátíme,“ řekla Alice, přisunula si Jaspera blíž a políbila ho.

Nechala jsem jim soukromí a vydala se na menší průzkum. Když tady měli obchody s oblečením a kosmetikou, musí tu mít i nějaké knihkupectví. A taky že bylo, ale přes celou letištní halu.

Rychle jsem šla dovnitř a hledala nějaké nové tituly. Byla jsem hrozný knihomol, takže jedna knížka mi stačila ani ne na týden a už jsem chtěla další.

Jela jsem prstem podél knih a hledala nějakou, kterou jsem nečetla. V tom jsem do někoho narazila a málem spadla, kdyby mě ten dotyčný nechytil.

„Omlouvám se,“ řekla jsem a podívala se neznámému do tváře. Nebyl tak úplně neznámý. Zlaté oči se na mě smály.

„Nic se nestalo,“ řekl Edward a postavil mě na nohy, přičemž mu na rtech hrál úsměv.

„Díky,“ poděkovala jsem celá červená a chtěla se vrátit zpátky ke knížkám, ale pořád se na mě díval a nedalo mi to, abych se zeptala i přes svou ostýchavost. „Co se děje?“

„Jen si říkám, co tady děláš. Myslel jsem, že nečteš knížky,“ řekl upřímně.

„Kdyby nebyly knihy, nemohla bych žít. Jsem strašný knihomol,“ zasmála jsem se. „A co tady děláš ty? Taky nevypadáš na čtenáře.“

„Já už přečetl knih, jsem na tom podobně jako ty,“ zasmál se spolu se mnou. „Ale je taky pravda, že se tady schovávám před Lauren,“ vyklopil pravdu.

„Jo, to ti nezávidím. Viděla jsem ji už dřív, jak se okolo tebe točí. Nechápu, že to vydržíš.“ Sakra, teď jsem se prozradila, řekla jsem, že se na něho dívám!

„Nevydržím, proto se tady schovávám. I když jí řeknu, že ji nechci, tak za mnou chodí jak nějaký ocásek.“

Uf, nepostřehnul to. Nebo postřehnul, ale nevšímá si toho.

„Jakou hledáš knížku?“ převedl řeč jinam.

„Nehledám žádnou konkrétně, jen hledám nové tituly,“ odpověděla jsem.

„Já to samé,“ zase se zasmál.

„Tak šťastný lov,“ řekla jsem se smíchem a hledala knížku dál.

Edward se na chvíli zarazil, ale potom se vzpamatoval a popřál mi to samé.

Po pěti minutách jsem konečně na nějakou narazila a vzala si ji ke křeslu, na které jsem se posadila. Nechtěla jsem utrácet peníze, tak si ji aspoň přečtu.

Začetla jsem se do příběhu, ale vyrušil mě Edwardův hlas.

„Tak copak jsi našla?“ zeptal se.

Ukázala jsem mu obal knihy.

„Tu jsem ještě nečetl,“ přiznal se.

„A co sis vybral ty?“ zeptala jsem se se zájmem.

Udělal to samé, co já.

„Zajímavé, to jsem taky nečetla,“ řekla jsem s úsměvem a dál jsem četla svou knížku. Přečetla jsem takových padesát stran, když mě Edward znovu vyrušil.

Zvedal se z křesla a šel k pokladně, kde zaplatil knihu a vrátil se zpátky ke mně.

Zdvihla jsem jedno obočí. „Proč sis ji nedočetl?“

„Chci si něco nechat taky do letadla a do Německa. Ty máš něco na čtení?“

„Ano, ale už to mám stokrát přečtené,“ odpověděla jsem.

„Co je to za knížku?“ zeptal se se zájmem.

„Na Větrné Hůrce,“ přiznala jsem.

„To je dobrá knížka. Ale proč si nekoupíš tuhle, když ji máš rozečtenou?“

„Nemám dost peněz.“ Jak to, že mu vždycky vyklopím pravdu? Stačí se na něj podívat a jako by mě ovládal. Což je taky možné, kdo by se vzpíral těm nádherným očím?

„Můžu ti ji koupit,“ řekl gentlemansky.

„Jsi hodný, ale ne, díky,“ odmítla jsem ho.

„Jdu se kouknout po další knížce,“ řekl a ukázal za sebe na plný regál knih.

Přikývla jsem a dál se začetla do příběhu. Ani jsem si neuvědomila, kolik je hodin. Slyšela jsem Edwarda, jak ke mně přiběhl a zatřásl mi rukou, takže jsem ztratila, kde jsem skončila.

„Co je?“ zeptala jsem se ho, úplně vyvedená z míry, že se mě dotýká. Pocítila jsem šimrání v břiše, jako by tam lítalo tisíce motýlů.

„Musíme už jít, letadlo čeká jenom na nás. Nereagovala jsi na moje volání, tak jsem s tebou zatřásl,“ vysvětloval.

„Sakra!“ To se mi ještě nestalo, že bych přišla do letadla pozdě. Rychle jsem dala knížku zpátky na své místo a utíkala spolu s Edwardem směr letadlo. Slyšela jsem rozhlas, jak vyhlašují naše jména, abychom se okamžitě dostavili do odletové haly.

Se srdcem až v krku jsem přiběhla k letušce, která nás kárala pohledem.

„Moc se omlouváme, začetli jsme se do knížek a -“

„Jistě,“ nenechala mě domluvit, „Ale teď už hlavně jděte, ať na vás nečekají ještě déle.“

„Děkujeme,“ řekl Edward a zase jsme pádili do letadla.

Vběhli jsme do letadla, kde nás všichni zpražili pohledem. Celá červená jsem hledala, kde sedí naše třída. Seděli úplně vzadu a hleděli na nás nevraživými pohledy jako ostatní cestující.

Vedle mě se postavil učitel.

„Pane učiteli, je mi to moc líto, začetli jsme se a -“

„Ať už se to nikdy vícekrát neopakuje,“ přerušil Edwarda a sedl si zpátky na svoje místo.

Hledala jsem sedadlo, kam bych si mohla sednout, ale žádné jsem nemohla najít. Edward byl na tom podobně. Uviděla jsem Alice, jak na mě mává, a tak jsem se k ní vydala. Edward šel se mnou.

Jak jsem si stačila všimnout, Alice už seděla s Jasperem a holky určitě taky seděly se svými kluky.

„Támhle máte sedadla,“ ukázala na dvě prázdné sedačky úplně vzadu. „Musela jsem vám je zabrat, jinak by se tam ostatní nakvartýrovali.“

„Díky,“ řekli jsem s Edwardem unisono.

Šli jsme spolu ke svým sedadlům, když jsem zachytila pohled Lauren. Dívala se na mě, jak by mě chtěla zabít. Povzdechla jsem si.

Edward to zaregistroval a podíval se na mě s tázavě zvednutým obočím. Jen jsem kývla na Lauren a on hned pochopil.

Došli jsme ke svým sedačkám.

„Dámy mají přednost,“ řekl Edward a pokynul mi, abych se posadila. Dala jsem si batůžek do přihrádky nad hlavu a sedla si na místo.

Edward udělal to samé a sedl si ke mně. Teď jsem cítila jeho přítomnost víc než kdy dřív. Byla jsem z toho nesvá a srdce mi bilo jako tisíc zvonů.

Nad námi se rozsvítila světýlka, že se máme připoutat. Poslechli jsme a už jsme slyšeli hlas kapitána.

„Takže, teď když jsou všichni pasažéři na palubě, můžeme odstartovat. Poletíme osm hodin, takže se pohodlně usaďte. Během startu vám ukážeme první pomoc v letadle. Příjemný let,“ popřál nám kapitán a letadlo se dalo do pohybu.

Po celou dobu jsem se snažila dávat pozor na situace, které běhaly v televizích, ale nemohla jsem, protože jsem zřetelně cítila Edwardovu přítomnost.

Když se letadlo vyrovnalo, Edward si odepnul pás. Udělala jsem to samé.

Chtěla jsem si vyndat knížku, ale zapomněla jsem ji v batůžku, který je teď nad našimi hlavami. Kdyby vedle mě seděl kdokoliv jiný, poprosila bych ho, jestli by mi nemohl podat knížku, nebo jestli by mě pustil, ale u Edwarda jsem si to nedovolila.

Edward se ale zvedl a začal vyndávat svoji tašku.

„Chceš taky podat knížku?“ zeptal se mě.

„Díky, ale ty nevíš, v jaké kapse ji mám, já si ji sama -“ Než jsem stačila dopovědět větu, Edward držel mou knížku v ruce a podával mi ji.

„Díky,“ řekla jsem udiveně a vzala si ji od něj.

Edward si sedl zase na své místo s dvěma knihami. Podívala jsem se na obaly. Měl tu knížku, kterou jsem četla.

Viděl mě a usmál se. „Tuhle si vezmi, já si mezitím dočtu tu svoji.“

„Ale-ale,“ nedokázala jsem utvořit větu, jak jsem byla zaskočená.

„Neboj se, jen ti ji půjčuji, pak mi ji zase vrátíš, až ji dočteš,“ řekl a usmál se na mě.

To je na mně tak vidět, že bych nepřijala nějaký dárek? Ale nechala jsem to být.

„Díky.“ Rozevřela jsem knihu a hledala, kde jsem skončila. Edward si rozevřel tu svoji a taky se začetl.

Moje knížka (nebo spíš Edwardova, kterou mi půjčil) měla 300 stran a já už ji za dvě hodiny měla celou přečtenou.

Podívala jsem se na Edwarda, jak na tom je on. Ještě četl, ale zbývalo mu pár stránek do konce. Zdál se být vtažen do děje, takže nevnímal okolí. Toho jsem využila k okukování. Vždycky jsem po něm koukala tak po očku, pokud mě tedy nepřistihl a já nezůstala uvězněná v jeho pohledu, ale teď to bylo jiné, měla jsem dobrý výhled na jeho obličej. Jeho zlatavé oči kmitaly sem a tam, jak četl řádek po řádku a na tváři mu hrál pokřivený úsměv. Za to by každá holka vraždila, jen aby ho viděla znova.

Cítila jsem, jak mě někdo pozoruje. Rozhlédla jsem se po okolí a našla tu osobu. Samozřejmě, kdo jiný to mohl být než Lauren. Nenávistně si mě měřila, hádala bych, že kdyby nebylo plného letadla cestujících, tak se asi po mně vrhne a na místě uškrtí.

Podle pohybu jsem poznala, že Edward dočetl. Sledoval, kam se dívám a podíval se tam taky. Jakmile si Lauren všimla, že na ni kouká Edward, ihned mě začala ignorovat a vrhala na Edwarda úsměvné pohledy. Ten se však znechuceně otočil zády k ní a začal si se mnou povídat.

Chtěl vědět, jak se mi líbila knížka a já se naopak zajímala o to, co se dělo v té jeho. Pak jsme přeskočili na další téma: jaké jsou naše oblíbené knihy. Většinou jsme se shodovali na různých věcech, ale někdy jsem si urputně stála za svým a Edward taky, takže to vedlo k rozvášněné hádce, ze které nikdo nevyšel jako vítěz.

Zrovna jsme se chtěli vrhnout na další várku knížek – Edward jich snad přečetl víc než já – když přišla letuška a nabízela nám něco k pití. Ani jsem si neuvědomila, že je čas oběda, a Edward zřejmě také ne.

„Já si dám prosím Colu,“ poprosila jsem letušku s úsměvem. Podala mi plastový kelímek s pitím a já poděkovala.

„Co si dáte vy?“ zeptala se s úsměvem letuška Edwarda.

„Já také Colu,“ poprosil. „Díky,“ řekl, když mu letuška podala pití a mrkla na něj.

Moc se mi to nelíbilo, ta letuška byla asi o deset let starší než Edward, ale přesto na něj měla choutky. Že se nestydí! Podívala jsem se po Lauren, která letušku provrtávala pohledem, takže na chvíli zapomněla na mě.

Usrkla jsem si Coly a položila ji zpátky na rozkládací stoleček. Edward se k pití moc zrovna neměl, tak jsem chtěla začít konverzaci, když v tom se ozval smích i křik zároveň. Podívala jsem se po tom rozruchu. Letuška zrovna byla u Lauren a nabízela jí pití, když ji Lauren „omylem“ rozlila pití na její uniformu. Letuška začala křičet, ostatní se začali smát a Lauren se horečnatě omlouvala.

Kdo si začne dělat nárok na Edwarda, ten ať se obloukem vyhýbá Lauren. Takže už by bylo na čase vyhnout se jí, aby se mi něco nestalo.

Edward jen protočil oči v sloup a dál se věnoval mně. Měla jsem strašnou radost, že ho něco zajímá ode mě. Náš rozhovor pokračoval další půlhodinu, než nás letuška – tentokrát jiná – vyrušila, že se rozdává jídlo.

Vzali jsme si od ní jídlo zabalené v alobalu a nějaký zákusek v plastu. Už jsem měla docela hlad, vždyť nějaké tři čtyři hodiny jsem neměla nic k jídlu. Hladově jsem se do toho pustila. Měla jsem maso s brambory a nějakou omáčkou a jako dezert kousek čokoládového dortu. Jedla jsem opatrně, protože jsem se před Edwardem nechtěla ztrapnit, že mi třeba z pusy bude koukat kus masa nebo kus dortu budu mít na kalhotách.

Edward se moc k jídlu neměl, spíše do něj jen tak rýpal, ale když viděl můj pohled, rychle si nabral velké sousto a strčil si ho do pusy, přičemž ho hned spolkl. Trochu jsem jeho chování nechápala, ale co, každý je jiný a mně si líbí i tak.

Když jsem dojedla a Edward taky (podezřívala jsem ho, že všechno hodil do odpadkového koše, když jsem se nedívala) vyprázdnila jsem skleničku, ale pořád mi to připadalo málo. Chtěla jsem zavolat na letušku, ale nechtěla jsem vypadat jako nějaký žrout. Nakonec jsem ale přece jen váhavě zvedla ruku a chtěla přivolat letušku, když vtom mi Edward nabídl svou skleničku.

„Ne, díky, ale ty bys neměl co pít,“ řekla jsem mu a chtěla zmáčknout tlačítko na zavolání, ale Edward mě za tu ruku chytil a stáhl ji dolů.

„Můžu si pití kdykoliv jindy objednat, tak si vezmi,“ vybídl mě, ale pořád držel moji ruku ve své. Bylo to tak příjemné, chtěla jsem, aby mě tak držel pořád. Cítila jsem, jak se motýli v mém břiše probudili a začali poletovat. Dívali jsme se jeden druhému do očí a ani jeden to nechtěl přerušit – nebo aspoň já. Pomalu jsem se ztrácela v jeho karamelově zlatých očích, které jako by měly tmavší barvu než před chvílí.

Opět nás vyrušila letuška. Měla jsem co dělat, abych jí nevyvedla něco podobného jako Lauren.

Edward rychle naše ruce rozpojil a otočil se čelem k ní.

„Jestli jste dojedli, můžu vás požádat o vaše tácky?“ zeptala se mile. Edward jí hned podával svůj tácek i se vším tím, co zbylo z jídla. Letuška se mezitím na mě omluvně usmála. Usmála jsem se na ni zpátky, že to nevadí.

Potom jsem jí taky podala svůj tácek, ale skleničku jsem si nechala, ještě jsem v ní měla pití od Edwarda.

Když letuška odešla, nevěděla jsem, co s očima a rukama. Ráda bych se vrátila k tomu, co jsme s Edwardem dělali, ale kouzlo už bylo porušeno.

„Ehm,“ odkašlal si Edward, „Chtěl jsem se zeptat, jestli jsi už dočetla tu knížku. Víš, přečetl bych si ji a ty si můžeš přečíst tu moji.“

„Jasně,“ vyšlo ze mě. Vzala jsem si jeho knížku a podala mu druhou.

Co jsem si myslela? Že mě bude mít vážně rád? Vždyť vypadám otřesně, jsem takový ten podprůměr, tak proč by se o mě zajímal. Ale proč by se jinak se mnou bavil? Chtěl asi jenom získat kamarádku. Hm, budu kamarádka, která je do něho totálně zamilovaná. Ach jo.

Snažila jsem se to neřešit, ale moc mi to nešlo. Ani knížka mě nedokázala rozptýlit. Sice jsem ji četla, ale nedávala jsem pozor, co se tam odehrává. Pořád jsem po očku pokukovala po Edwardovi. Byl začtený do knížky a byl jak nehybná socha.

Najednou jsem cítila, jak se na mě někdo dívá. Myslela jsem, že je to zase Lauren, ale byl to Edward. Rychle jsem sklonila hlavu a knížkou se pokoušela celá zakrýt. Edward se pokoušel o to samé.

Takhle jsme po sobě pokukovali. Bylo to k nevydržení, myslela jsem si, že pokud nic neudělám, že vybuchnu a vrhnu se na něj, lidé okolo by mi byli ukradení. Jednou jsem se k tomu skoro odhodlala, ale pohled na Lauren, jak mě zase vraždí pohledem, mě zchladil a já se ještě víc opřela do sedačky a pevněji stiskla knížku.

Po pěti minutách se dostavila nemilá věc v podobě vypitého pití – musela jsem na záchod. Ale nechtěla jsem říkat Edwardovi, aby se posunul a pustil mě. Tak co mám zatraceně dělat? Ztrácela jsem nervy.

Řekla jsem si, že to ještě čtvrt hodinky vydržím, vždyť už musíme být u Německa blízko.

Edward se najednou pohnul, asi ho přestalo bavit číst a uklidil si knihu. Potom se opřel do sedačky a zavřel oči. Koukala jsem na něj neschopná pohybu. Když spal, byl ještě nádhernější. Jak nějaký zapomenutý bůh, který tu v klidu odpočívá.

Po deseti minutách už se to vážně nedalo vydržet a já prostě musela. Ale nechtěla jsem budit toho boha vedle mě. Rozhodla jsem ve vteřině. Vstala jsem a pokusila se obejít Edwarda. Bohužel někdo, kdo seděl před námi – po nakouknutí jsem zjistila, že to byl Eric – si posunul sedadlo, takže jsem měla vážně málo místa k pohybu. Řekla jsem si, že ho překročím a přitom budu doufat, že ho neprobudím. Přehodila jsem přes něho jednu nohu a otočila se čelem k němu, takže jsem měla přímý výhled do jeho tváře. Málem jsem se neudržela a políbila ho. Chtěla jsem přehodit i druhou nohu a konečně se dostat na záchod, ale osud mi nepřál. Neudržela jsem rovnováhu a spadla mu přímo do klína.

Edward se ihned vzbudil a pohotově mě chytil, než jsem na něj slítla úplně celá.

„Promiň,“ omlouvala jsem se, „Chtěla jsem jít na záchod, ale nechtěla jsem tě budit.“

„To je dobrý,“ usmál se na mě a opět mě vytáhl na nohy. Nějak moc často na něm přistávám. Ještě by si mohl myslet, že jsem to udělala schválně.

Jakmile jsem stála na svých, co nejrychleji jsem se přemístila na záchodky. Když jsem byla hotová, vracela jsem se chodbičkou zpátky, kde na mě čekalo další nemilé překvapení. Lauren seděla na mém místě a pokoušela se mluvit s Edwardem. Edward vypadal, jako by přivítal každou pomoc. Ihned jsem mu ji chtěla poskytnout.

„Lauren,“ oslovila jsem moji sokyni, „promiň, ale chci si sednout. Můžeš mi uvolnit místo?“

„Promiň, ale to asi nepůjde, právě si povídám s Edwardem, jestli nevidíš,“ ušklíbla se na mě.

„To teda nevidím, vidím pouze, jak se tady na Edwarda lepíš a snažíš se mu svůj výstřih strčit do nosu. Jestli tohle považuješ za konverzaci…“ nechala jsem větu nedokončenou.

Lauren vypadala, jako by dostala ránu pěstí, ale vstala a uvolnila mi místo.

„Děkuju,“ řekla jsem trošku s větším důrazem.

„Nepřej si mě, Swanová. Nevíš, s čím si zahráváš,“ šermovala mi prstem před obličejem.

„Myslíš?“ řekla jsem jí a sedla si na své místo vedle Edwarda, který nebyl schopen se hnout, takže jsem zase málem upadla do jeho náruče.

„Díky,“ zašeptal Edward vroucným hlasem, když Lauren odpochodovala. Všimla jsem si, že se na mě otočila Alice s otočenými palci nahoru.

„Nic to nebylo. Ta káča si musí uvědomit, že ji nechceš,“ odpověděla jsem mu.

„Kde se to v tobě vzalo? Myslel jsem, že jsi taková plachá a najednou tady bojuješ?“ zeptal se s úsměvem, ale bylo na něm poznat, že to chce vážně slyšet.

„Nevím. Když jsem tady Lauren viděla a ty jsi trpěl, nemohla jsem se na to dívat a pomohla ti.“ Sakra, už zase jsem mu vyklopila celou pravdu!

„Opravdu je na mně vidět, jak moc trpím?“

„Ve společnosti Lauren trpí každý.“

„Takže je to vidět,“ nedal se Edward.

„Ano,“ řekla jsem pravdu. „Ale teď tě nechá na pokoji, už má něco jiného na práci.“

„Co jiného?“ zajímal se.

Povzdychla jsem si, ale řekla mu pravdu, zase. „Lauren mi vyhlásila válku a tu jen tak něco nezastaví. Nedá si pokoj, dokud mě neztrapní. Ale to už se stalo. Přišla jsem pozdě do letadla, přistála jsem nejhezčímu klukovi na klíně a to je určitě začátek.“

Ale ne! Vážně jsem řekla, že jsem přistála nejhezčímu klukovi na klíně? Co si teď o mně bude myslet? Myslí si, že mi Lauren vyhlásila válku a cena pro vítěze bude on? Ale tak to není! Nebo možná je, ale to není podstatné.

„Nejhezčímu klukovi?“ zeptal se se zdviženým obočím.

Sakra, jak se z tohohle vykroutit? Celá jsem zčervenala. „Jasně, vždyť se na sebe podívej. Každá holka tě chce. Copak ty si to o sobě nemyslíš? Ale aby ti z toho zase nevstoupila sláva do hlavy.“

„To se neboj. Ale zajímá mě, co jsi říkala, že mě chce každá holka. Každá, myslíš opravdu každá?“ Nechápala jsem, kam tím míří.

„Jasně, copak jsi neviděl tu letušku? Je jí šumák, jestli jsi mladší o deset let nebo víc. Lauren na tebe pořád kouká, Jessica taky, ale potom si našla Mikea a přešlo ji to, ale i tak…“ blábolila jsem.

„A co ty?“ zeptal se hned.

Tím mě zarazil. Co mám odpovědět? Jasně, že ho chci, ale nechci mu to přiznat, ještě se mi vysměje a nechá mě,

takže už nebudeme kamarádi. Ale chtěla jsem být s ním a kdybych mu to řekla, možná by mě chtěl taky. Vždyť se mu se mnou tak dobře povídá, třeba by to šlo. Nevěděla jsem, co odpovědět, ale naštěstí mě zachránil kapitán.

„Letíme už čtyři hodiny - a protože se někteří z vás nudí, tak vám pustíme film. Přejeme příjemnou zábavu,“ ozvalo se z mikrofonu, načež vyjely malé televize, kde začal hrát Titanic.

Nechtěla jsem, aby se Edward znovu zeptal, takže jsem dělala, že mě film zajímá. A opravdu, film mě vtáhl do děje, takže jsem na konci brečela.

Edward mi nabízel ubrousek, který jsem si od něj mlčky vzala.

„Tebe dokážou filmy rozbrečet?“ zeptal se.

„Když je to dobrý film a pořádně ho sleduju, tak ano,“ odpověděla jsem znovu upřímně.

„Prosím, abyste si zapnuli pásy, budeme přistávat. Vezměte si od letušek bonbony, pomohou vám při sestupu na dráhu. Venku je příjemných dvacet pět stupňů, čas 3.00,“ ozval se znovu kapitán.

To těch osm hodin uběhlo docela rychle. Rychle jsem se připoutala a hned na to k nám přišla letuška s bonbony. Vzala jsem si jeden modrý a strčila do pusy. Okolo nás chodily další letušky a zavíraly přihrádky nad hlavami. Edward vypadal, že se chce znovu zeptat na to, jestli se mi líbí, ale učitel ho přerušil, když šel kolem na prohlídku.

„Edwarde, vezmi si pás a připni se, přistáváme.“

„Ano, pane,“ poslechl a zapásal se.

Nevěděla jsem co dělat, kdyby se znovu zeptal, ale vypadalo to, že na to zapomněl. Aspoň doufám.

Jen co jsme přistáli, všichni začali tleskat, že jsme úspěšně zvládli let. Přidala jsem se k nim a po chvíli i Edward.

Odepnula jsem si pás a čekala, až se Edward zvedne. Poté, co jsme se oba nacpali do té tlačenice v uličce, nám Edward vyndal batohy. S díky jsem si ho vzala.

Mlčky jsme hlemýždím krokem procházeli okolo ostatních sedaček a skoro jako poslední se dostali z letadla ven. Prošli jsme letištěm, kde si zkontrolovali naše pasy a potom se dostavili k pásům, na kterém měly každou chvíli jezdit kufry. Tenhle systém se mi už od malička líbil.

Mezitím jsem došla za holkami, které se živě bavily s kluky a mě ani nepostrádaly. Nijak jsem jim to nevyčítala, já taky nevěděla o světě, když jsem se bavila s Edwardem.

„Holky,“ oslovila jsem je, abych na sebe upoutala pozornost, „Chtěla jsem se vás zeptat, jestli by k nám do chatky mohla i Alice, zatím nemá s kým spát a stejně by ji asi přiřadili k nám.“

„Jo, mně by to nevadilo,“ ozvala se Jessica. Angela jen přikývla. Výborně, musím jí to hned oznámit.

Hledala jsem ji všude, až jsem ji nakonec našla v rohu místnosti spolu s Jasperem v objetí a vedle stál Edward, který se díval někam do dálky, jako by se něčeho bál. Že by zase Lauren útočila? Podívala jsem se, kam se díval Edward, ale nikde jsem ji neviděla. Pokrčila jsem rameny a vydala se za Alice, abych jí oznámila novinu.

„Alice,“ zavolala jsem na ni už zdálky.

„Co se děje, Bello?“ zeptala se.

„Hádej, jakou mám novinku!“ řekla jsem jí.

Chvíli přemýšlela a potom vykřikla: „Budu s vámi na pokoji?!“

„Jo, správně, jak jsi to uhádla? Já myslela, že tě překvapím,“ řekla jsem trochu sklesle.

„Alice má hádankářský talent,“ ozval se Edward, který se mezitím k nám víc přiblížil.

„Škoda, ale já tě stejně nějak překvapím,“ nevzdávala jsem se.

„Uvidíme,“ mrkla na mě a přitočila se víc k Jasperovi. Nechtěla jsem se vnucovat, takže jsem přešla k Edwardovi. Ale to bylo taky špatně, protože se mě určitě bude ptát na to, jestli se mi líbí. Ale možná už to ví, protože jsem mu neodpověděla, ale za ruku jsem ho držela ráda. Rychle jsem chtěla změnit téma.

„Copak tě zase honí Lauren?“ zeptala jsem se ho a čekala na jeho reakci.

„Ne, proč?“

„No, že ses tvářil tak ustrašeně, jako by ses něčeho bál.“

„Nevím, jenom jsem přemýšlel,“ odpověděl mi.

V tom se dal pás do pohybu a začaly vyjíždět kufry. Všichni se nahrnuli kolem pásu a hledali svoje zavazadla. Zahlédla jsem svůj modrý kufr, jak vyjíždí z tunelu. Ale jak ho vzít? Pás se pohyboval docela pomalu, ale i tak jsem se bála, že kufr nevyndám a budu za ním běhat. To by byl další trapas.

Kufr už byl blízko a já se ho chystala vzít, ale zmizel mi před očima. Někdo mi ho chtěl vzít! Nejdřív jsem pomyslela na Lauren, ale spletla jsem se. Samozřejmě jako vždy mi pomohl Edward.

„Díky, to jsi nemusel. Kvůli tobě se cítím jako naprosté pako, který si nedokáže vzít ani vlastní kufr,“ usmála jsem se na něho.

„Tak to se omlouvám, příště to nechám na tobě,“ zasmál se se mnou. „Ale chudák Jasper,“ řekl a zakroutil hlavou.

Podívala jsem se, kde stojí. Stál vedle Alice, která vypadala, že ho diriguje a on poslušně nosil jeden kufr za druhým. Nechápala jsem, na co Alice potřebuje tolik zavazadel.

„A to se máme vejít do jedné chatky?“ zeptala jsem se nahlas.

„S Alice je to tak vždycky. Nechápu, na co ty všechny věci potřebuje,“ dal mi za pravdu.

Čekali jsme, než se objeví Edwardovo zavazadlo, které přijelo mezi posledními.

„Můžeme jít,“ řekl zářivým úsměvem a vyjel se svým černým kufrem. Rychle jsem udělala to samé a zařadila se vedle něj. Došli jsme k zástupu naší třídy, kde je učitel počítal, zda jsme všichni.

„Alice, Jaspere, kde se touláte?“ zavolal na ně učitel, ale když uviděl Jaspera, jak táhne vozík plný kufrů a Alice si jen tak vykračuje vedle něj, soucitně se na něj usmál.

Zařadili se hned za nás. Přitočila jsem se k Alice a zeptala se jí: „Na co potřebuješ tolik věcí?“

„Nikdy nevíš, co nastane,“ řekla s úsměvem. To budou zajímavé tři dny ve společnosti Alice. A doufám, že nejenom v její. Nenápadně jsem se podívala na Edwarda.

„Tak dobře, jdeme k autobusu, čeká na nás na nástupišti číslo 3,“ oznámil učitel a vydal se z letiště na zmiňované nástupiště.

„Docela se bojím, že ten autobus kufry Alice neuveze. Vždyť jich má celou hromadu,“ spekulovala jsem s Edwardem.

„Když je uvezl ten autobus z Forks do Port Angeles, určitě je musí uvést i tenhle.“

Došli jsme na nástupiště, kde nás už čekal řidič. Neuměl dost dobře anglicky, takže se radši dorozumíval rukama.

Dali jsme mu zavazadla do úložného prostoru a obsadili sedačky. Obsazení se trochu změnilo, protože Alice chtěla být vedle Jaspera, takže jsem byla zase s Edwardem. Ani jednomu z nás to evidentně nevadilo. Jen Lauren se tvářila jak bůh pomsty.

Za čtvrt hodiny jsme se dali na cestu. Jeli jsme docela pomalu, což jsem dávala za vinu kufrům Alice. S Edwardem jsme zase probírali různá témata, ale hlavně knihy. Naštěstí se k otázce, na kterou jsem nechtěla odpovědět, nevracel a bylo to tak pro mě lepší.

Klábosili jsme takhle dvě hodiny, než jsme přijeli k Tropical Islandu. Stál na bývalé letištní dráze, takže to bylo obrovské. Celý aquapark byl uzavřen v kopuli, takže se tam dalo být - i když zrovna pršelo.

Celí nedočkaví jsme se začali balit dřív v autobuse. Jen co autobus zaparkoval, všichni vyletěli ven. Učitel nás musel mírnit a někdy i napomínat.

Prohlíželi jsme si celý aquapark zvenčí, kde byl vyvěšený obrovský nápis napsaný modrou barvou: TROPICAL ISLAND. Už jsem se nemohla dočkat, až si to prohlédnu zevnitř.

2. kapitola >>

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři dny v ráji - 1. kapitola - Cesta: