Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Třetí do páru 7. část

7. kapitola 

Edward 

Bojoval s tím, nechtěl udělat nic, co by narušilo naše přátelství, ale miloval jsem ji a večer se vyvíjel. Bylo to zcela nepředvídatelné, protože bych ani za nic na světě nečekal, že mezi námi k něčemu dojde. Zvlášť, když moc dobře vím, jak moc Jacoba milovala, ale přesto se to stalo. 

Potřeboval jsem to s ní však všechno v klidu probrat, až bude mít čistou hlavu, co nebude ovlivňovat alkohol.  Proto jsem jí dal čas na to, aby se pořádně prospala a pak ji šel navštívit s tím, že si o tom společně promluvíme. 

Druhý den si ale nic nepamatovala a já se rozhodl ji přitom nechat. Nechtěl jsem ji zbytečně vystavovat nepříjemné situaci. Koneckonců byla to má chyba, že jsem se neovládnul a v podstatě tedy zneužil situace. Přesto jsem se ale cítil mizerně a ani ne tak kvůli ní, nýbrž kvůli sobě samému. 

Byla to nejnádhernější noc v mém životě a ona na ni zapomněla. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jeden jsem byl v nebi a druhý v pekle… 

*** 

Dveře mi otevřela celá rozcuchaná a zřejmě taky polámaná, protože se bezustání protahovala. Ještě pořád byla v pyžamu a tvářila se u toho, jako by měla pořádný bolehlav. Už jen denní světlo jí bylo nepříjemné, natož hlasitý zvuk domovního zvonku, za který jsem mohl já. 

Nikdo jiný doma nebyl, tak mě pozvala dál, dovnitř do obývacího pokoje a zatáhla tam závěsy. Pak prohodila něco v tom smyslu, že akutně potřebuje kafé a zmizela mi v kuchyni. 

Šel jsem za ní, bylo totiž nutné, abychom si promluvili, ale byl jsem z toho tak nervózní a rozpačitý, že mi dělalo velmi silné obtíže se vymáčknout. Přesto jsem se o to alespoň pokusil. „Víš, ohledně včerejší noci, chtěl jsem…“ 

„Jo no, táta mě ráno našel ve sprše a byla jsem úplně mimo, takže chápu, že ti nejspíš dlužím nějakou omluvu, nebo přinejmenším poděkování, protože ani nevím, jak jsem se dostala domů, ale tuším, že to bude tvá zásluha,“ přerušila mě a přitom se opřela zády o kuchyňskou linku s horkým kafem v rukách. 

„Ano, přivezl jsem tě, jenže…“ Nějak jsem se zasekl uprostřed věty a nebyl sto dále pokračovat. 

„Klidně to vybal, jsem připravená na všechno,“ vybízela mě. „Udělala jsem snad něco hloupého, co bych měla vědět, nebo za co bych se měla někomu omlouvat?“ 

„Nic si nepamatuješ?“ docházelo mi pomalu. 

„Ne.“ Zavrtěla neurčitě hlavou, jako by se snažila rozpomenout se, ale nešlo jí to. „Stalo se snad něco?“ 

„Jen jsem tě odvezl domů, to je všechno,“ vypadlo ze mě nakonec, protože jsem nevěděl, jak jí mám říct něco takového, jako že jsme spolu byli, když si to vůbec nepamatuje. 

„Oh, tak to jsi moc hodný. Aspoň jsem neudělala žádnou blbost. Kdoví, co by se mi mohlo stát. Musela jsem vypadat jako hadrová panenka na káry. Mimochodem, nesekla jsem sebou někde? Jsem totiž samá modřina, ale na pád si nějak nepamatuji.“ 

„Zakopla jsi, párkrát,“ vyhrkl jsem honem nepříliš přesvědčivě. 

„No jo no, to dělají ty moje levý nohy,“ zavtipkovala a vypadala, že se jí znatelně ulevilo, když zjistila, že se nic vážnějšího nestalo, jenomže ono se to stalo. Já jen neměl odvahu jí to říct… Nechtěl jsem, aby se mi za to následně omlouvala, nebo to dokonce vzala zpátky, což by také nejspíš udělala, protože vzápětí začala mluvit o Jacobovi, neboli o klukovi, do kterého je skutečně zamilovaná. Já byl jen takový úlet. Záležitost na jednu noc, kterou si vlastně ani nepamatuje a kdyby se to dozvěděla, zničilo by to naše přátelství a to jsem nechtěl. Rozhodl jsem si to tedy nechat pro sebe jako svůj soukromý okamžik štěstí, kdy jsem skutečně měl vše, po čem jsem toužil. I když jen na pár hodin… 

***

Ještě teď jsem se při vzpomínce na tu noc chvěl, ale nebylo mi to nic platné. Současnost je totiž taková, že uplynulo pět let, a i když leží a spí v mém domě, stále není mou a nemiluje mě tak, jak bych si býval přál. Alice má tedy svým způsobem pravdu, jsem zoufalec, a to naprosto beznadějný… 

Díval jsem se na to, jak přede mnou sladce spí s vlasy rozházenými po polštáři do všech stran až do časných ranních hodin, kdy jsem se jí vydal připravit snídani. Na upíra jsem byl moc dobrý kuchař a bylo fajn to konečně využít. 

*** 

Jelikož jsem vše činil tak nějak automaticky, moje mysl se už zase pomalu vracela k oné noci a všem tom, co se stalo po ní, včetně odjezdu Belly, což pro mě bylo velmi bolestivé. Abych se tedy rozptýlil, rozhodl jsem se zavolat své sestře Alice. Nejspíš to jako obvykle předvídala, neboť hovor zvedla hned po prvním zazvonění. 

„Nezavoláš, nenapíšeš, kde je láska, bráško?“ hrála si však i přesto na uraženou. 

„Omlouvám se, ale nejspíš teď budu potřebovat trochu rozptýlit, takže co myslíš? Najdeš si na mě trochu času?“ doufal jsem v kladnou odpověď, přestože jsem odjel teprve včera, takže jsme se viděli a ne že ne. 

„Na svého malého brášku vždycky, ale co se stalo? Myslela jsem, že si užíváš nostalgii školních dní se svými nejlepšími přáteli?“ 

„Ten sraz je až dneska.“ 

„Ale už ses s nimi viděl, ne?“ 

„Jo. Jake vypadá fakt skvěle a Belle se taky daří.“ 

„Hádám, že je stále stejně krásná, že?“ 

„Ano, nejspíš jo, ale nevšiml jsem si toho.“ 

„Na mě to hrát nemusíš. Já pravdu znám, zaručeně jsi na ní mohl oči nechat.“ 

„Připouštím, ale ty moc dobře víš, že Bella pro mě není jen kamarádka.“ 

„Vlastně tohle víme úplně všichni, ale klidně pokračuj,“ vybídla mě. 

„Je pro mě těžké, když vím, že je tak blízko mě, a přitom je pro mě stejně nedosažitelná, jako by byla stále ve sluncem ozářeném Los Angeles.“ 

„Když říkáš, že je blízko, jak přesně to myslíš?“ 

„Nabídl jsem jí, že může být u nás v domě, takže teď spí nahoře u Rose a Emmetta.“ 

„Páni, tomu říkám pokrok.“ 

„No jinak by skončila v naprosto úděsném motelu, takže…“ 

„Ty vždy budeš její zachránce, co?“ dobírala si mě. 

„O tohle tu ale přeci vůbec nejde.“ 

„No ovšem, jde o to, že ses nikdy o nic nepokusil. Jak potom má vědět, že pro tebe znamená víc než všichni ostatní, ke kterým se taky chováš galantně?“ 

„Zkusil jsem už všechno, aby jí to došlo,“ odporoval jsem jí. 

„A co řekla na to, že ji miluješ?“ optala se a bylo slyšet, že zatajuje dech. 

„No, možná, že jsem nezkusil úplně všechno,“ uznal jsem nakonec a zatvářil se jako bych právě něco děsně podělal. 

„A cos teda zkusil?“ vyjela na mě tím svým ječákem. 

„Nic,“ musel jsem nakonec uznat. 

„Zlato, tvé šance vzrostou, když se o to alespoň pokusíš a jestli jsi jí o svých citech neřekl, tak seš to ty sám, co si šlape po štěstí.“ 

„Fakt jsem si myslel, že když budu trpělivý, tak se to vyřeší samo,“ povzdechl jsem si. 

„A nikam to nevede už pět let,“ vpálila mi. 

„Když ty to prostě nechápeš.“ 

„Chápu tvoje city i lásku k ní, ale musíš si žít svůj vlastní život. Jsou i jiné dívky, které nevyžadují tak velkou citovou investici.“ 

„Jenže o takové já nestojím.“ 

„Tak se konečně pochlap a něco s tím udělej!“ 

„To nejde…“ 

„No tak Edwarde, je to přece Bella. Proč se jí tak moc bojíš to říct? Má tě ráda a určitě se tvým citům nevysměje.“ 

„Ani mi ale neřekne to, co bych chtěl slyšet.“ 

„Takže radši budeš žít v říši snů a úvah nad tím, coby a kdyby, než abys to prostě riskl?“ 

„Ano.“ Přikývl jsem.  

„Pak se ale nediv,“ pronesla rozladěně a hovor se mnou raději ukončila. 

Nejspíš měla dojem, že nemá cenu o tom se mnou nadále mluvit a měla pravdu. Navíc Bella každou chvíli vstane a já pro ni ještě nemám přichystanou snídani. 

Děkuji každému, kdo tuto povídku přečetl až sem a zanechal mi komentář. :-)