Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trable s dvojníkem - 2. kapitola - Co se zdá, to je sen, Edward musel z kola ven!

19.06.2011 (13:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1907×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Forks

„Bello, jsi tam?“ Alicin hlas zněl nějak divně, třásl se rozrušením a Belle se sevřel žaludek v nepříjemné předtuše. Takhle Alice naposled zněla, když se Edward pod vlivem deprese z domnělé Belliny sebevraždy taky rozhodl opustit tento svět.

„Jsem, co se děje?“ sevřela sluchátko pevněji a mávla na Charlieho, který se na ni tázavě díval.

„Edward zmizel!“

Bella moc nevnímala, co se ze sluchátka ozývá, jen němě Charliemu naznačila rty Alice a otočila se k němu zády. Nemusí ji pořád tak kontrolovat, přece se vrátila, ne? A byla pryč jen tři dny. On kdysi zdrhnul s mámou do Vegas, byli pryč týden a vrátili se jako manželé. A mámě bylo sotva osmnáct!

„Co jsi říkala?“ zeptala se znovu a snažila se nevnímat Charlieho podrážděné funění za zády.

„Edward! Je pryč!“ zavřískla Alice do sluchátka a Belle zalehl bubínek.

„Jak pryč? Někam jel?“ pořád nechápala, o co Alici vlastně jde.

„Nejel. Zmizel!“ zavzlykla Alice a Belle konečně došlo, co se jí vlastně snaží říct.

„Cože? Jak mohl zmizet? Utekl? Alice, uklidni se a mluv rozumně. Co se vlastně stalo?“ Bella nevěřila vlastním uším. Edward nezmizel. Nemohl. Slíbil jí to. Říkal přece… že by se byl vrátil i bez toho jejího skoku ze skály. Má ji rád a ví, že ona jeho taky. Kvůli němu jela až do Volterry a teď tu úpí v domácím vězení. Že by se zase zcestně rozhodl, že pro ni není ten pravý? Ale vždyť – ne, to není možné. Nenechal by ji někomu jinému. Stačí vidět, jak se tváří, když přijde řeč na Jacoba.

„Prostě je pryč! Byl tam, pak se zablesklo a najednou byl v tahu!“ Alici se třásl hlas a její jindy tak logická mysl se zdála být taky v tahu. Tak dost, pomyslela si Bella. Trest netrest, ani Charlie ji teď tady v domácím vězení neudrží.

„Alice, vydrž. Jedu k vám. Určitě se to nějak vysvětlí,“ snažila se ji uklidnit, ale sama se už taky třásla. Vůbec tomu všemu nerozuměla, ale jen ten fakt, že je Alice TAKHLE mimo, ji vyděsil. A při pomyšlení, že s ní zřejmě nesvedl nic ani Jasperův zklidňovací talent, jí taky nepřidalo.

Ukončila hovor, strčila mobil do kapsy, popadla bundu a klíčky od auta a Charlieho, který se mračil a už už se nadechoval, ostře zarazila.

„Nic neříkej. Nezastavíš mě. Edwardovi se něco stalo a já jedu zjistit, co se děje. Alice byla úplně hysterická.“

„Co by se mu asi tak mohlo stát?“ odfrkl si Charlie opovržlivě. „Určitě je to jen jeho trik, jak tě dostat ven. Nikam nepůjdeš, mladá dámo.“

„Vážně?“ usmála se Bella sladce. „A jak mě tu chceš udržet? Svážeš mě? Nasadíš mi pouta?“

„Zamknu tě nahoře,“ namítl nejistě Charlie.

Teď si zas odfrkla Bella. „Jo, to jistě. Jako bych nedokázala vylézt oknem. To bys musel nejdřív taky porazit ten strom, po kterém slézám dolů už od svých osmi let. A nedělej, žes o tom nevěděl, zdrhala jsem takhle s Jakem už celé roky.“

„Ale to bylo  s Jakem, věděl jsem, že na něho je spolehnutí. Nikdy by ti neublížil. A nechodíš s ním,“ ustupoval Charlie.

„Jo? No, možná by tě zajímalo, že zrovna o tohle by Jake docela stál. A Edward má o moje bezpečí mnohem větší starost než Jake,“ ledově odsekla Bella a pomyslela provinile na ty dvě motorky u Jakea v garáži. „Podívej, tati, Alice tvrdí, že Edward zmizel. Určitě by mě neděsila zbytečně. Takže jedu, říkej si, co chceš.“

„Jedu s tebou,“ rozhodl se Charlie náhle. „Jestli zmizel, mám do toho jako policajt taky co mluvit. Vyhlásíme pátrání. A ty máš stejně zaracha. Takže se beze mě nehneš.“

Bella chvíli kulila oči, ale už neprotestovala, nasedla s Charliem do policejního auta a společně vyrazili ke Cullenovým. Snad to Alice uvidí a vymyslí si pro Charlieho nějakou přijatelnou historku.

****

„Tak kde je?“ Bella se zadívala Alici do očí a snažila se nevnímat, že Alice vypadá, jako by právě prošla tornádem. Charlie seděl dole a s Carlislem a Esme vyplňoval hlášení o pohřešované osobě. Ale ona zatáhla Alici nahoru do Edwardova prázdného pokoje. Ani na chvíli nevěřila té blbosti, kterou si vymysleli pro Charlieho, než se stačili přijet. Edward že se ztratil v lese? Při jejich outdoorovém výletu? K smíchu! Upíra nepřepere ani yetti, natož nějaký směšný medvěd nebo puma, a že by netrefil domů? No, tomu ať si věří Charlie.

„Byla bouřka,“ začala Alice váhavě. „Blbnul televizní signál a Emmett kňučel jak pětileté dítě.“

„To není nic nového,“ zamumlala Bella, ale když viděla, jak se Alice zatvářila, vzala zpátečku. „Promiň, pokračuj,“ omluvila se.

„No prostě, Emmett ho ukecal, aby vylezl na střechu a srovnal satelit. Měla jsem ho zastavit, měla jsem vidět, co se stane,“ zavyla Alice najednou. „Jak to, že jsem to neviděla?“

„Tak sakra, řekneš mi konečně, co se vlastně stalo?“ nevydržela to Bella a zatřásla s ní. Ale Alice jako by to ani nevnímala.

„Sjel do něj blesk,“ hlesla a zmlkla.

„Blesk? A co má být? Jste přece nesmrtelní, ne?“ nechápala Bella. „Tak ho to srazilo dolů, stačilo se podívat kolem domu do křoví,“ zavrtěla nevěřícně hlavou, ale pak jí to došlo a srdce jí sevřela ledová pěst. „Alice, chceš říct… že Edward uhořel? Zapálilo ho to?“ zašeptala a s hrůzou čekala, až jí to Alice potvrdí.

„Ne,“ zavrtěla hlavou černovlasá upírka a Bella spadl kámen ze srdce. „Zmizel. Prostě se vypařil. Najednou tam nebyl. A není nikde. Taky nás napadlo, že ho to shodilo a omráčilo, nebo tak něco… Hledali jsme ho. A nenašli. Zřejmě se prostě nějak ztratil. Sice jsme o tom nikdo nikdy neslyšeli, ani Carlisle ne, ale… jak by mohl zmizet? A kam? Ale je to tak. Je pryč, není nikde, já ho nevidím, Jasper necítí jeho emoce… je prostě ten tam. Nikdo si nevíme rady.“

Bella seděla na Edwardově černé kožené pohovce a v hlavě měla bílo. Nechápala vůbec, co se tu stalo. Ještě pořád jí to nedocházelo. Edward… zmizel. Je pryč. Možná navždycky… Ne!

„Jdeme ho hledat,“ zvedla se, nedbala na Aliciny protesty, že už všechno prohledali a nenašli ho, že to nemá cenu, a vyběhla z pokoje.

****

Alice měla pravdu. Přes veškerou snahu jak Charlieho policistů, tak upírů i Jakem přivolané smečky, přes Bellino volání, přes usilovné hledání celé Cullenovic rodiny, i přes pláč a slzy se Edward neobjevil. Nikde po něm nebylo ani stopy. Když si Bella konečně uvědomila, že ho nejspíš nenajdou, dostala se do takového stavu, že Carlisleovi nezbylo nic jiného, než ji zklidnit injekcí. Nakonec ji nadopovanou, s kapsami plnými uklidňujících léků od Carlislea, Charlie odvezl domů a strčil do postele. Ležela na polštářích, ale nespala, jen otupěle zírala do rohu s houpacím křeslem, a tekly jí slzy.

Krucinál, pomyslel si sklesle Charlie, když ji takhle viděl, ten hajzlík má štěstí, že zmizel. Zabil bych ho. Tohle je už podruhé, co mi z holky udělal trosku. Sundal Belle boty a přikryl ji opatrně dekou.

„Snaž se usnout, holčičko,“ pohladil ji po vlasech. „Budu dole, kdybys něco potřebovala, zavolej.“

Potřebuju Edwarda, chtělo se jí zaječet, ale nedokázala otevřít pusu. Co mi to ten Carlisle sakra píchnul? Všechno je mi čím dál víc jedno, pomyslela si a zavřela oči.

Když se trhnutím probudila, byla hluboká noc. A injekce už nepůsobila. Všechno to, co se ten den událo, včetně faktu, že Edward někam nenávratně zmizel, na ni dolehlo s plnou silou. Z očí jí vytryskly slzy a začala nezvladatelně vzlykat.

„Nebreč,“ ozvalo se z rohu, kde v houpacím křesle obvykle sedával Edward.

„Nemů..ůžu pře..estat,“ vzlykala Bella a marně se snažila ovládnout.

„Musíš,“ ozval se z rohu ten hlas znovu, a teď zněl trochu podrážděně. „Jsi jediná, kdo s tím může něco udělat. Vzchop se a neřvi, to nám nepomůže.“

To už Bella došlo, že s ní někdo mluví. A jeho hlas zní stejně… sakra, kdo to tu u ní je? Nahmátla pod polštářem kapesník, otřela si oči, hlučně se vysmrkala a zaostřila pohled na křeslo v rohu.

Seděl tam.

„Edwarde?“ vyjekla nevěřícně. „Kdes byl? Kam ses poděl? Jak jsi to mohl udělat? Víš, jaký jsme měli všichni strach?“ Vyskočila a rozběhla se k němu. V tmavém nočním pokoji viděla jeho siluetu, která se v měsíčním světle stříbřitě mihotala. Chtěla mu skočit do náruče a chytit ho kolem krku, ale tvrdě z výšky dosedla na prázdné křeslo a ruce jí projely prázdnotou, až objala sama sebe. Křeslo se zhouplo a opěradlem praštilo o zeď, až to zadunělo, a Belle cvakly zuby o sebe, div si neprokousla jazyk. Překvapeně zamrkala a znovu jí vytryskly slzy. To už má i vidiny? Kam se poděl? Vždyť tu přece seděl!

„Já nejsem Edward,“ ozvalo se z protějšího kouta a znovu se tam stříbrně zamihotala silueta, kterou tak dokonale poznávala.

„Co to plácáš? Jsi Edward,“ trvala na svém. „Proč jsi uhnul?“

„Odfoukla jsi mě, jak ses ke mně hnala,“ pousmál se kluk s Edwardovými rysy.

„Nedělej si ze mě legraci, Edwarde. Jak bych tě mohla odfouknout?“

„Jestli to nebude tím, že jsem duch. A nejsem Edward,“ odpověděl kluk poněkud nakvašeně.

„Duchové neexistují,“ namítla trochu nejistě.

„Stejně jako upíři, vlkodlaci a čarodějové,“ pokrčila rameny ironicky ta Edwardova dokonalá imitace.

Bella musela přiznat, že to zjevení má pravdu. O existenci upírů a vlkodlaků by taky ještě před rokem pochybovala. Ale duchové a čarodějové? Co se to tu děje? Pozorněji se zadívala na tu postavu v rohu. Teprve teď si uvědomila, že nevypadá zas tak úplně jako Edward.

„Takže ty jsi duch,“ konstatovala. „Ale jestli nejsi Edward… kdo teda jsi? A co tu chceš?“

„Jsem Cedrik Diggory,“ prohlásilo to strašidlo a ušklíblo se. „Nebo spíš býval jsem. A chci, abys mě vrátila, kam patřím.“

„Cedrik Diggory je vymyšlená románová postava,“ namítla Bella. „A já mám nejspíš halucinace z toho sajrajtu, co mi píchl Carlisle,“ usoudila. „Musím se z toho vyspat.“

Zvedla se z křesla a zamířila zpátky do postele.

„Nejspíš ze mě bude totální magor,“ mumlala si, když zalézala pod přikrývky. „Až budu zítra Alici vyprávět, že mě v noci strašil duch Cedrika Diggoryho, který vypadá přesně stejně jako Edward, určitě zavolá Carlislea, aby mí píchl další oblbovák. Edwarde, kde jsi?“ zakvílela. „Zachraň mě!“

Přikryla si hlavu polštářem, ten se jí ale najednou vytrhl z rukou a vznesl se do vzduchu.

„Nech té hysterie a koukej mě poslouchat. Jsi jediná, kdo to dokáže napravit,“ domlouval jí Cedrik. „Ten blesk dneska tvého drahého Edwarda nějak vyrazil ze zdejší reality a přenesl ho do Bradavic. A mě zase strčil sem. Musíš s tím něco udělat!“

„Proč já?“ ozvala se zoufale Bella a nevěřícně sledovala polštář, který se jí vznášel nad hlavou.

„Protože já nemůžu. Já jsem duch, nevšimla sis? A Edward bude mít dost co dělat sám se sebou, jestli kouzelníci přijdou na to, že je upír. S takovými se tam nemažou. Víš přece, jak těžké to měl Lupin. A ten byl pod Brumbálovou ochranou. Musíš nám pomoct se vrátit zpátky!“

„Jenže jak to mám udělat? To mám do sebe taky nechat uhodit blesk? Nebo mám jet do Londýna a hledat Děravý kotel? Nebo snad Bradavice? Jako obyčejný člověk je přece nenajdu!“ zakvílela a už si ani nevšimla, že mu odpovídá, jako by to všechno brala vážně.

„Však ty na něco přijdeš. Máš k Edwardovi tak silné pouto, že to cítím i já v astrální rovině,“ uculil se Cedrik a mrkl na ni. „A možná by tě mohlo motivovat i to, že… zkrátka, jestli jsme si s tím tvým Edou tak podobní, že sis nás spletla, nemyslíš, že jeho si tam můžou splést se mnou? A já jsem tam chodil s Cho Changovou! Jestli si bude myslet, že jsem se vrátil…“

„Neříkej mu Eda, Céďo,“ vrátila mu to Bella. „A Cho svoje něžné city po tvém skonu věnovala Harry Potterovi, to nevíš? A jak by ses asi mohl vrátit? Voldemort tě zabil, ne? A Harry ho porazil a vzal si Ginny… ani vlastně nevím, co se stalo s Cho. Mám dojem, že nic moc dobrého, po tom, co ta její kamarádka Harryho a jeho partu zradila,“ vzpomněla si na svou četbu před pár lety.

Cedrik chvíli vypadal zmateně. „No počkej… Jak můžeš vědět, jak to všecko dopadne? Jsi snad věštkyně? Mě to sem přeneslo zrovna ve chvíli, kdy je Voldemort na vzestupu. A Harry zrovna založil Brumbálovu armádu… Všechno ještě může skončit jinak, teď když je tam nová postava. A ano, Voldemort mě zabil, ale jeho kletbu už kdysi Harry přežil. Třeba si budou myslet, že jsem měl taky štěstí, co já vím? A i kdyby ne… nemůžeš tam přece Edwarda nechat! A mně tady taky ne! Prosím… já chci strašit doma a ne tady!“

„No dobře,“ souhlasila nakonec Bella. „Sice nevím jak, ale pokusím se. A teď mi vrať polštář.“

Když se jí snesl na postel a ona se do něj spokojeně zavrtala, víčka se jí zavřela skoro sama. Najednou jako by z ní tím slibem spadla veškerá tíha, strach a stesk. Než usnula, napadla ji jen jedna jediná věc.

To byl ale zvláštní sen.

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trable s dvojníkem - 2. kapitola - Co se zdá, to je sen, Edward musel z kola ven!: