Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toužím zapomenout - 7. kapitola

30.04.2010 (17:30) • Thepetruskaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2548×

Bella:

Byla jsem dojatá. On mě má opravdu rád. Miluju ho. Nemyslela jsem si, že ještě někdy budu moci někoho milovat. Jistě má to spoustu ''ale'', ale to se všechno dá překonat. Znovu se mi vrací chuť žít a to jen díky němu. Děkuju ti Edwarde Cullene.

„Belli? Nechtěla by jsi už jít?“ zeptal se Edward, když mi dobalil všechny věci.

Už jsem byla oblečená i učesaná a dokonce se mi začala vracet i barva.

„Jasně!“ od té doby co mi řekl, že se domů už nemusím vracet, jsem byla ze všeho nadšená a pořád jsem se jen usmívala.

Edward mi vzal tašku a společně ruku v ruce jsme šli do auta. Lidi se po nás koukali, ale mě to nevadilo. Najednou se mi v mysli vynořila otázka.

„Edwarde, budu moci dochodit školu?“ zeptala jsem se opatrně.

„A ty by jsi chtěla?“ zněl dost překvapeně.

„Ano. Ale jen pokud tam budeš se mnou,“ pousmála jsem se na něj.

Od té doby mi úsměv ze rtů nezmizel. Byla jsem pořád pozitivně naladěná. Dokonce i když jsem vzpomínala. Cítila jsem potřebu říct Edwardovi všechno. Emmett si ze mě dělal srandu, že jsem se zbláznila. Já se ale nezbláznila, byla jsem jen zamilovaná. Každý večer jsme s Edwardem podnikali nějaké výlety. Bylo to úžasné. Dneska jdu poprvé po roce do školy. Těším se tam. Těším se na jejich vykulené obličeje.

„Bello,pohni sebou!“ zahulákala na mě Alice. Edward se spokojeně rozvaloval v křesle už oblečený. Zatímco já jsem přemýšlela, jak se dostat do těch šatů od Alice. Jednou jsem se do nich zamotala a spadla. Na štěstí na postel. Edward se tomu samozřejmě ohromně nasmál.

„Nechceš pomoct?“ zeptal se když jsem je málem roztrhla.

„Né, vážně? Já myslela že se dost dobře bavíš a ty mi chceš pomoct?“ ironie z mého hlasu přímo přetékala.

Zvedl ruce v obraném gestu a svojí přirozenou rychlostí se dostal ke mně. Pomohl mi šaty přetáhnout přes hlavu a zašněrovat. Dneska bylo teplo, ale zamračeno takže Edward mohl jít se mnou. Naposledy jsem se na sebe podívala a musela uznat že zamilovanost mi sluší. Už to nebyla ta stará Bella, která se pořád jen něčeho bojí. Před školu jsme dojeli v rekordním čase. Jako vždycky mi Edward stihl otevřít dveře dřív, než jsem se stihla odpásat. Jakmile jsem vystoupila celé parkoviště ztichlo. Přesně to jsem potřebovala. Přesně tohle jsem chtěla. To byla jediná pomsta kterou chci. Všechny pohledy byli upřené na mě. Nepatrně jsem kývla na Emmetta který mi slíbil pomoct, kdyby to bylo třeba.

Mike stál u svého auta s Jessicou a nevěřícně si mě prohlížel. Všimla jsem si, že Jessica má na sobě dlouhou mikinu. To mi k ní nesedělo. Ona milovala krátká trička nejlépe na ramínka. Dnes k tomu měla příležitost. Hned mi došlo co se to tu děje. Pustila jsem Edwardovu ruku a společně s Emmettem jsem si to mířila přímo k němu. Všichni mi uhýbali. Došla jsem až k Mikovi. Zadívala jsem se mu do těch hnusných očí. On se jen usmíval jako měsíček na hnoji.

„Ahojky Belli, jdeš pozdě. Už jsem si našel náhradu,“ zvedl se mi žaludek.

Teď je ta chvíle. Napřáhla jsem ruku a vší silou Mika uhodila. Naposledy jsem se podívala na Jessicu. Bylo mi jí líto. Já to tak ale nenechám. Pomůžu jí.

Všichni na mě překvapeně koukali. Takovouhle Bellu neznali. Dnešek uběhl jako voda a už tu byl tělocvik. V šatně jsme zůstali už jen já a Jessica. Věděla jsem že bude poslední. Stejně jako já před rokem. Ještě jednou jsem se rozhlédla, jestli už tu opravdu nikdo není.

„Jess, nemusí to tak být,“ překvapeně se na mě podívala.

„Nemůžeš mi pomoct,“ zašeptala úzkostlivě.

„Můžu. Pomůžu ti. Jen mi to musíš dovolit. Dělal mi to samé s tím rozdílem, že za mě se rodina nepostavila. Za tebe se postaví Jess. Vím to. Kdyby se to dozvěděla tvoje máma, nenechala by to být. Můj táta to věděl. Ba co víc on to podporoval. Jess, společně to dokážeme,“ dívala se na mě pořád ještě nedůvěřivě.

Pak se otočila a odešla do tělocvičny. Jen tak. Ani se nepřevlékla. Pár minut po ní se rozrazili dveře. V nich stál Mike.

„Co jsi jí řekla?!“ rozkřikl se na mě a začal se nebezpečně přibližovat.

„Nic, jen pravdu. Jen to že není jediná a že jí pomůžu,“ pomalu jsem začala ustupovat. Po chvíli jsem ale narazila do skříňky. Jen se tomu pousmál.

„Běž pryč Miku, tady nemáš co dělat.“

Samotnou mě překvapil odvážný ton v mém hlasu. Nic neříkal a pořád se přibližoval. Neměla jsem kam uhnout. Namáčkl mě mna skříňku a rukama zajel pod moje šaty.

„Nech mě!“ křikla jsem po něm.

„A to jako proč? Divím se že tě Cullen chce. Takovou chudinku. Nikdy tě nikdo nebude milovat,“ ještě před rokem by mě tohle složilo, ale dnes už ne.

Už vím, že to říká jen proto, aby mě dostal na dno.

„Na mě už to neplatí Miku. Už nejsem stejná, jakou jsi mě znal. A mýlíš se. To tebe nikdy nikdo nebude milovat. Jsi jen zrůda a já se postarám o to, abys šel sedět,“ plivla jsem po něm ty slova jako jed.

Už napřahoval ruku a já začala přivírat oči. Když v tom ho za zápěstí chytla bledá ruka. Neviděla jsem, kdo je můj zachránce. Mike se k němu otočil čelem. Překvapilo mě kdo pro mě přišel. Nebyl to ani Emm, ani Edward, ale Jasper.

„Teď mě dobře poslouchej. Necháš ji být. Už nikdy se jí ani nedotkneš jasné? Pokud ano budeš mít dost velký problém. A to nejen s Edwardem.“

Páni zněl hrozivě. Skoro jsem se ho bála. Zuřivě se na Mika mračil. Pak se otočil ke mně a mile se usmál.

„Pojď Bello, dneska na tělocvik nepůjdeš,“ ochotně jsem s ním odešla na parkoviště.

„Díky, to bylo těsně. Máš to u mě,“ myslela jsem to naprosto upřímně.

„Tak já si to rovnou vyberu jo?“ překvapeně jsem na něj hleděla.

„Máme s Alicí o víkendu výročí. Každý rok vidí co jí chci dát a pak už to není překvapení. Ty jsi ale něco jako štít a navíc k tomu holka. Dá se říct že jsem vyhrál jackpot. Nepomohla bys mi vybrat pro ni dárek a pak ho nechat u sebe až do soboty? Prosím,“ zněl tak smutně. Copak někomu takovému můžete říct ne?

„Dobře, tak jedem ne?“ obdaroval mě zářivým úsměvem a už mi otvíral dveře od auta. Celou cestu do Seattlu jsme si o něčem povídali. S Jasprem se povídalo opravdu skvěle. Zjistila jsem, že mu rodina moc nedůvěřuje kvůli jeho sebeovládání. Uklidnila jsem ho, že já mu věřím. Až do té chvíle mě totiž ani nenapadlo, že by mě mohl vysát. V Seattlu jsme prošli asi tucet obchodů. V žádném nás ale nic nezaujalo.

„Jaspre? A kolikáté to bude výročí?“ zeptala jsem se když jsme vycházeli z obchodu s jídlem, protože jsem si nutně musela koupit něco k pití. Zrovna jsem pila minerálku.

„125“ Minerálku jsem vyprskla a začala se dusit. Musel mě bouchnout do zad.

„To, to bylo nečekané,“ jen se pousmál nad mojí reakcí.

Mě ale v tu chvíli padlo do oka něco úplně jiného. Stáli jsme zrovna naproti klenotnictví. Ve výloze se na nás usmíval set náušnic, prstýnků, řetízků a náramků v tmavě zelené barvě. Byla to nádhera. Jesperovy se taky zamlouvaly a tak je koupil. Nechal na náramek vyrýt ještě věnování a pak jsme už vyrazili směr Forks. Krabičku s dárkem jsem si strčila do tašky, přesně jak Jazz chtěl. Byl nadšený, že Alice poprvé překvapí. Domů jsme dojeli v brzo. Zrovna jsme vcházeli do obýváku a Jazz mi vyprávěl nějakou veselou historku s Emmettem. Hrozně jsem se smála, když jsem však uviděla jak se všichni tváří, úsměv mi zmrzl na rtech. Ve vteřině u mě stál Edward a objímal mě jako kdybychom se neviděli nejmíň sto let. No jasně taky mi chyběl, jen mi tohle přijde trochu přehnané.

„To snad ne!“ ozval se za mnou Jasperův rozčilený hlas.

Nechápala jsem co se děje. Přetočila jsem se Edwardovi v náručí a koukala na dění v místnosti.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Měla by sis zkontrolovat krk Bells. Možná tam najdeš nějaký otisk zubů. Nebo možná tam nenajdeš nic, protože máš být mrtvá. Přece když někam odjedu bez dozoru, musí to skončit tak, že moje lidská konzultantka přijede bez kapky krve,“ uvědomění mě zasáhlo téměř okamžitě.

„Vy, vy jste si mysleli, že mě Jasper chce zabít? Proč? Vždyť se ovládá perfektně.“

„Díky Bell,“ řekl Jasper těsně předtím než zmizel v patře.

Nevěřícně jsem se podívala na Edwarda.

„Nebyla jsi na tělocviku, Alice neviděla Jasperovu budoucnost...,“ chtěl pokračovat, ale já ho zarazila.

„Není to moje věc, jen jsem vám chtěla říct, že mi nechtěl nic udělat. Možná by jste mu mohly trochu víc věřit. Alice jen chtěl, abys měla překvapení,“ pak jsem se odebrala do svého poslední dobou našeho pokoje.

Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toužím zapomenout - 7. kapitola: