Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toužím zapomenout! - 1. kapitola

10.02.2010 (16:30) • Thepetruskaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4741×

Písnička!!!!!!!!!!

Temný kout mého pokoje, který se mi stal jako už nespočetkrát útočištěm se mi dnes, nezdá tak bezpečný. Můj pokoj už pro mě nebyl bezpečný. Stejně jako celý zbytek světa. Sama sebe nedokážu pochopit, proč to nechci udělat. Tedy já chci, strašně moc chci, ale něco mi říká, že nesmím. Nesmím to skončit. Jak jsem mohla tak snadno naletět? Když se to stalo poprvé, chtěla jsem odejít a to byla moje první a zároveň poslední šance. Jenže já znovu podlehla jeho prázdným slibům. Nikdy je nedodržel. Žádný z nich. A teď spokojeně spí na mojí posteli. Nezajímá ho kolik modřin mi dnes zase způsobil. Že je budu minimálně hodinu muset zamasková vat. Už mě to nebaví. Kdy už to sakra skončí?

Do očí mi vhrkly slzy. Plakala jsem. Dlouho. Až k ránu jsem vyčerpáním usnula. Zdál se mi sen. Nebo spíše vzpomínka na můj první školní den tady. Nebyla jsem však sama sebou, všechno jsem to pozorovala z ptačí perspektivy.

Nová studentka vystoupila ze svého nového auta u svojí nové školy. Všechno pro ni bylo nové. Ihned jakmile vystoupila se k ní přidala partička spolužáků, kteří se chtěli seznámit.

„Ahoj já jsem Jesica, tohle je Angela, Erik a Mike.“

Blondýnka se ujala představování.

„Ahoj. Já jsem Bella.“

Byla tak nadšená. V jejím minulém domově se s ní nikdo nebavil. Měli jí za podivínku. Ti víc pověrčiví dokonce tvrdili, že je to čarodějnice. Vždycky když něco takového slyšela, musela se pousmát. Jenže i ji brzo tahle samota omrzela a začala toužit po přátelích. To byl také jeden z důvodů, proč se rozhodla přestěhovat se sem do Forks.

„Co máš teď za hodinu?“ zeptal se jí Mike.

„Angličtinu,“ odpověděla překvapeně.

Mike patřil k těm klukům, kteří jsou velice oblíbení a můžou mít kteroukoliv holku na kterou si ukážou. Taky si byla téměř jistá, že měl už minimálně půlku školy. Tedy tu půlku dívčího osazenstva. Bohužel ona se rozhodla, že si touto cestou chce získat přátelé, kterých on měl jistě nespočet. A proto, když se jí zeptal zda ji smí doprovodit, odpověděla mu ano. Když se jí po týdnu zeptal jestli s ním nechce chodit, odpověděla taky ano. Jenže když jí po měsíci řekl jestli s ním nechce spát, odpověděla ne. Jenže to jeho nezajímalo. Prostě si ji vzal. A to byla ta chvíle. Chvíle kdy jí poprvé slíbil, že už se to nestane. Že neví co to do něj vjelo. Její chyba byla, že uvěřila jeho falešným modrým očím. A pak už nebyla cesta zpátky. Když v sobě našla sílu se vzpouzet skončila s modřinami po celém těle.

Ještě tmavým pokojem se ozval můj slabý výkřik. Mike na posteli se jen překulil na bok a spal dál. Když jsem se podívala na budík, který ukazoval, že je už skoro šest ráno, opatrně jsem se zvedla a vydala se do koupelny, zjistit rozsah škod ze včerejšího večera. Dělala jsem to skoro automaticky. Sundala jsem si zpocené pyžamo a hodila ho do koše na prádlo. Teplá sprcha mě na malý okamžik dostala pryč z reality. Jenže když jsem se na sebe podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Tak tohle už ničím nezakryju. Modřina byla přes celé moje pravé oko. Měla jsem i roztržený ret. Potichoučku jako myška, jsem si došla do skříně pro rolák a dlouhé kalhoty. Z šuplíku jsem si ještě vyndala tse tse brýle. Vážně potichu jsem se zase vrátila do koupelny. Nijak jsem netoužila potom aby se vzbudil dřív než je to opravdu nutné. Oblékla jsem se a jakž takž jsem byla spokojená. Modřiny nebyli přes oblečení vidět a brýle dokonale zamaskovala modřinu na mém pravém oku. Když jsem dokončila všechno, co bylo potřeba, šla jsem dolů udělat snídani. Už jsem byla po jídle a jen tak seděla u stolu, když dolů sešel jako vždy upravený Mike.

„Dobré ráno,“ pozdravil.

„Dobré,“ odpověděla jsem a naložila mu jídlo.

Jak dlouho už to vlastně dělávám? Jo už skoro rok. Asi před rokem tohle všechno začalo. Ale teď na to nemůžu myslet. Cítila jsem jak se mi slzy derou do očí a Mike nesnášel když jsem brečela. Říkal že je to ten největší projev slabosti co může být. Vždycky mě pak uhodí. O to jsem teď vážně nestála.

„Dneska mají do škol prý přijít nějací nový,“ snažil se navázat konverzaci.

Abych pravdu řekla vůbec mě to nezajímalo.

„Hmm,“ zamručela jsem prostě.

Pak už jsem jen počkala až Mike dojí a umyla po něm nádobí. Společně jsme se vydali do školy. Všimla jsem si že tam parkuje nové auto. Tuším volvo. Opatrně jsem vystoupila z auta, protože moje tělo začalo přicházet k sobě a každý pohyb mě hrozně bolel. První hodinu jsem měla Biologii. Mike měl naštěstí zeměpis a tak jsem mohla jít sama. Jen jsem na něj mávla a vydala se směr učebna. Abych měla jistotu že modřinu nikdo neuvidí šla jsem se sklopenou hlavou. Jenže po pár krocích se mi zatočila hlava a já cítila jak se mi podlamují kolena. Než jsem stihla dopadnout na tvrdý asfalt, chytli mě něčí ledové ruce. Hlava mi třeštila a já měla mžitky před očima. Nedokázala a ani nechtěla jsem je otevřít. Kdybych je tak mohla nechat zavřené, už nikdy je neotevřít. Je to tak lákavé. I přesto jsem je opatrně otevřela a zjistila že jsem už skoro před vstupem do budovy a že na mě zírá celé parkoviště. Vzhlédla jsem abych se mohla podívat, kdo je ten co mě chytil. Jeho krása mi vyrazila dech. Chvíli jsem na něj jen zírala než se mi znovu zatočila hlava a já tentokrát na pár vteřin omdlela.

„Hej prober se. Jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě.

Zamžourala jsem a zjistila že sedím v nějakém autě.

„Kde, kde to jsem?“

„Vezu tě do nemocnice. Zamotala se ti hlava a omdlela si. Mimochodem já jsem Edward.“

Sakra z toho budu mít průšvih. Rukou jsem si opatrně protřela oči. Čekala jsem že mě co nevidět zastaví brýle, ale nestalo se tak. Polila mě vlna hysterie.

„Kde mám brýle? Proč mě vezeš do nemocnice? Mě nic není! Jsem v pořádku. Jen jsem se špatně vyspala. Ihned mě odvez zpátky ke škole. Uvědomuješ si cos provedl?“

Pane bože s toho budu mít opravdu veliký průšvih. Jsem si jistá že se k Mikovi dostane že jsem jela do nemocnice s hrozně hezkým klukem. Sakra.

„Brýle máš tady. A do nemocnice tě odvezu ať chceš nebo ne,“ oznámil mi klidně.

„Ne. To nemůžeš. Nemůžu do nemocnice. Nemůžu chápeš?“

„A to jako proč?“

K mé smůle jsem plácla první blbost co mě napadla.

„Mám fobii z bílých plášťů.“

„Aha,“ řekl jen, ale pořád nezastavoval.

Jen šáhl do přihrádky pro mobil a vytočil nějaké číslo.

„Carlisle? Můžu tě poprosit nemohl by jsi se převlíct do normálního oblečení až tam přijedeme?“

„Dobře jsem tam za pět minut.“

To si ze mě dělá srandu?

„Tak a je to.“

„Ne není! Vždyť mě vůbec neznáš. Nevíš ani jak se jmenuju. Nestarej se o mě. Nepotřebuju to,“ zakřičela jsem na něj.

Ignoroval to a prostě jel dál. Zaparkoval a než jsem se stihla vzpamatovat tak mi pomáhal z auta. Jenže když mě chytil za ruku kvíkla jsem bolestí a do očí se mi nahrnuly slzy. Tak rychle že jsem ho nestihla zastavit mi vyhrnul rukáv. Zděšeně se díval na moje modřiny. K jedné opatrně přiložil ruku, aby si potvrdil svoji správnou teorii. Jenže to jsem mu říct nemohla. Nemůžu mu říct, že to co si myslí je pravda.

„Bella. Jmenuju se Bella,“ řekla jsem mu naštvaně a vytrhla mu svojí ruku.

Ač to bylo bolestivé snažila jsem se pajdat zpátky na příjezdovou cestu abych se odtud dostala. Byl rychlejší a tak mě doběhl. Opatrně jako kdybych byla z porcelánu mě vzal do náruče. Ze začátku jsem se snažila vzpouzet, ale usoudila jsem že to nemá cenu a navíc mi to přivádělo ještě větší bolest. Jenže on mě jen nenesl. Zároveň mě i objímal. Tak dlouho už mě nikdo neobjímal. Nevnímala jsem co dělám a tak mi prostě z ničeho nic začali slzy stékat po tvářích. Každou chvíli jsem čekala, že mi jedna přiletí, ale to se nestalo. Naopak. Edward si mě ještě víc přitáhl k hrudi. Bylo to tak příjemné. Až do té doby, než mě položil na chladné vyšetřovací lehátko. Okamžitě jsem se vzpamatovala a přestala brečet. Otevřela jsem oči a zjistila že ležím v prostorné místnosti. Nade mnou se skláněl mladý muž s blonďatými vlasy. Došlo mi že to asi bude doktor. Vymrštila jsem se do sedu což jsem ovšem neměla dělat. Znovu mě pohltila temnota. Tentokrát ovšem na mnohem delší dobu. Jediné co mě uklidnilo bylo, že mi stejně nemůžou udělat žádná vyšetření. Nemají můj souhlas. Než se mi zavřely oči, viděla jsem Edwardův zamračený pohled. Nejspíš mu to došlo taky.

Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toužím zapomenout! - 1. kapitola: