Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 18. kapitola

21.11.2012 (08:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2220×

Rose

Tony a Ness jsou mými jedinými světlými body v mém životě. Emmett se ke mně nechce znát, jakoby jsme spolu neprožili tolik společných let! Chtělo se mi brečet, ničit, vztekat se…

Chtěla jsem se trochu projít, ale tady ve městě se nebudu moct asi procházet svým normálním tempem, a proto jsem se rozhodla, že provětrám i děti. Šla jsem k nim do pokoje a tam jsem našla Ness, jak sedí ve své postýlce, a Tony hajá a chytá si nožičky a smějí se. Zůstala jsem stát ve dveřích a několik minut jsem je pozorovala.

Toto mně chybělo. O toto jsem hlavně přišla přeměnou v upíra. Dítě. Plně by mi stačilo jen jedno, jediné! Ale teď máme tyhle dva drobečky, i když velmi rychle rostou každým dnem, teda hlavně Ness.

Nejdříve jsem vzala do náručí Nessie, a když se na mě usmála, byla jsem šťastná, i když ke štěstí mi chybělo ještě něco. Někdo. Emmett. Přivinula jsem si ji na hruď a pohladila po vláskách. Potom jsem si ji pomalu položila na dečku vedle postýlky Tonyho.

„Počkej tady, zlatíčko.“

Šla jsem ke skříni a vybrala jí takový krásný ,teplý komplet ve vínové barvě a opatrně ji do něj oblékla. To samé jsem udělala s Tonym, akorát že Tony dostal modrý komplet. Vzala jsem je do náručí a odnesla ke kočárku ve vestibulu. Já jsem na sebe jen hodila svůj kabát a opatrně s nimi vyjela z domu. Na Vancouveru a komplet na Kanadě je výhoda ta, že tady opravdu málo svítí sluníčko.

Nedaleko od našeho nového domu je krásný rozlehlý park se spoustou laviček a rybníčkem s kachnami. Věděla jsem o něm, ale nebyl čas se tam jít podívat. Tak tam půjdu dnes i s mrňousky. I když se pomalu smrákalo, v parku se osvítily pouliční lampy a celý park náhle dostal romantickou atmosféru. Nikdo tu nebyl, tak jsem ještě více zvolnila tempo a lehce jsem před sebou tlačila děti.

Celá tato tichá scéna mi dopomohla k tomu, že mé myšlenky se rozeběhly na všechny strany. Proč? Vrtalo mi celou dobu hlavou. Proč? Proč? Proč?

Jak mi to mohl udělat?! Mé srdce krvácelo při vzpomínce na Emma. Já doslova prahnu po tom jeho blbém humoru a jeho jemnůstkám, které jsou lehké asi jako rána z děla, ale já jej bláznivě miluji a asi nikdy nepřestanu. Nechápu, jak mohl zapomenout tolik let našeho soužití a hlavně to, že jsem ho před lety zachránila. A nejhorší je, že když si dám předsevzetí, že na něj už nepomyslím, tak celým mým tělem mi proběhne touha aspoň po jeho letmém doteku na mé kůži. Chci jej líbat, laskat, prostě se jej dotýkat a vědět, že je pouze můj, ale to byla asi jen iluze. Byl vůbec někdy můj? Když jsem ho oslovovala „můj milovaný“, myslela jsem to vážně jenom já? Ó můj Bože, jak jsem byla trapná!

Zastavila jsem před rybníčkem a šla jsem se podívat, jestli dětem něco nechybí. Tony spinkal v kočárku a vypadal jako andílek a Ness byla taková naše malá badatelka, takže ta měla oči vytřeštěné a koukala kolem sebe.

Musela jsem pořád přemýšlet o tom, co se událo dnes v jídelně. Bylo to takové celé… divné. Nedokážu si to jinak vysvětlit. Koukala jsem s Ness na kačenky, když jsem za námi zaregistrovala pohyb.

Rychle jsem se otočila a stoupla jsem si před kočárek. A najednou jsem tam viděla jeho, Emmetta. Ale co tu dělá? A nikde s ním tady nebyla ta jeho megera. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nikde jsem nikoho neviděla, jen Emma.

Co udělat? Jedna má část na mě křičela, abych se otočila a i s dětmi utekla domů před dalším ponížením. Ale potom tam byl ještě jeden maličký hlásek v mé hlavě, který mi tiše našeptával, abych se s ním setkala a zjistila, co se s ním stalo.

Ale než jsem se rozhodla, tak mě zaregistroval i Emmett a já už neměla kam utéct. Nebyla jsem schopná mu pohlédnout do očí, proto jsem si dřepla ke kočárku a trochu poupravila Tonymu čepičku. Ness se vesele zubila a chvíli jsem na ni pohlédla, a když po mně hodila vědoucí pohled, strnula jsem na místě. Podala jsem jí do rukou malého medvídka a pokusila jsem se usmát.

Cítila jsem jeho přítomnost, já ji cítila! Bože, co bych udělala pro jeden jeho dotyk. On byl vždycky celý můj svět, byl má opora, kterou nyní nemám! Když se nade mnou objevil jeho stín, zadržela jsem dech.

„Rose.“ Ten šepot trhal mé srdce na kousíčky.

Mlčela jsem, neotočila jsem se, pouze jsem zavřela dveře a pokoušela jsem se to nevnímat.

„Můžeš mi říct, co se to se mnou děje? Proč si nic znenadání nepamatuji, ale jediné, co cítím právě zde, je láska k tobě.“

To musí být pouze v mé hlavě, vždyť on si mě plně vymazal z mysli.

„Rose, prosím promluv!“

Tak jsem se na něj otočila a plně mě ohromil jeho nevěřícný a otřesený výraz v očích. Vypadal jako kajícný chlapec. Tento výjev mě plně odzbrojil. Ramena měl svěšená a hlavu měl nakloněnou na stranu a vypadal jako malé dítě, kterému se něco stalo.

„Emme,“ zašeptala jsem, rozevřela jsem náruč a tiše jsem zavzlykala. Nedokázala jsem to ovládat. Celé mé tělo ovládal chtíč a láska k němu. Než jsem se nadála, Emmett mě sevřel ve svém medvědím objetí.

„Rose, pomoz mi. Jsem zmatený, nic si nepamatuji a žiju jakoby v mráčku nevědomosti. Prosím, pomoz. Všude tě kolem sebe hledám, ale nikde tě nemůžu najít! Rose, co se to děje?“

Úplně jsem strnula a nechápavě jsem se na něj podívala. Emmett se tvářil velice kajícně, až jsem ho zalitovala.

„Emme, ty mi chceš říct, že nevíš, co se kolem tebe děje?“

„Zlato, já to doopravdy nevím. Teď mám takovou světlejší chvilku, že vím, kdo jsi ty, kdo jsem já, ale nevím, co se dělo, prostě nic! Jsem doopravdy zmatený! Když je mi nejhůř, vždy si vybavím tvoji krásnou tvář, tvá sladká slova, jemné doteky na mé kůži a vím, že někde tu jsi a čekáš na mě. Kdyby se něco dělo, cokoliv, navždy tě miluji, pamatuj na to. Nikdy bych tě nedokázal opustit, protože mé srdce patří tobě.“

„A taky se trochu bojíš, viď?“ nedokázala jsem odolat si trochu do něj rýpnout, „takže si nic nepamatuješ? Emme, ty pamatuj, že cokoliv se stane, vždy budu stát při tobě a nebudu nikomu věřit, pouze tobě a naší rodině.“

„Nic, zlato, nic! Já ti nikdy nelhal! Miluji tě! Nevěř ničemu, protože ani já neovládám vlastní tělo a mysl! Věř mi, prosím.“

Díval se na mě stejně jako kdysi a já najednou zapomněla na všechnu tu bolest, kvůli které jsem se vydala sem do parku s dětmi.

Děti!

Vykroutila jsem se z Emmettova objetí a otočila jsem se k dětem. Ness nás se zájmem pozorovala a i Tony se už probral a koukal na nás s vyvalenými očíčkama. Otočila jsem se k Emmovi, abych viděla jeho reakci. Přesně s tímto jsem počítala, Emm zařezaně koukal na děti.

„Mám pravdu, že jo? On to udělal! Pane Bože, ale to snad není ani možné! Ty vole, to je vůl, vlastně bejk, ale je to vůl! Ví to?“ Nevěřícně zahvízdal a přiblížil se ke kočárku.

„Můžu si je pochovat?“ zeptal se Emmett a upíral zrak střídavě na Tonyho a pak na Ness.

„Samozřejmě, drahý.“

Mé srdce přetékalo takovou láskou k němu, že to nebylo ani možné. Když opatrně vzal do náručí Tonyho, který se k němu impulzivně přitisknul, jakoby ho znal celý život. Já jsem vyndala z kočárku Ness, a když mi přitiskla ručku k tváři a ukázala mi, co si o tom myslí, rozesmála jsem se. Emmett na mě pohlédl s takovou láskou, a když mě a Ness opatrně objal svojí paží, věděla jsem, že lepší místo na světě není.

„Teď jsem doma,“ zašeptal mi Emmett do vlasů. Takového jsem ho neznala, tak zvláštně vyplašeného. Nevím, co se s ním stalo, ale já na to přijdu.

Dali jsme zpátky děti, a protože byla čím dál větší zima, tak jsem se chtěla pomalu vydat i s kočárkem domů. Emmett se na mě mile usmál a odstrčil mi ruce a ten kočárek začal tlačit on. Chytla jsem ho za ruku a šli jsme vedle sebe. Nepotřebovali jsme mluvit, stačila nám ta láska mezi námi. Když jsme vyjeli z parku, znenadání se před námi objevila ta blonďatá štětka!

„Ty!“ zavrčela a vztekle se dívala na naše spojené ruce.

Esmé

Ten večer se mi líbil. Pan ředitel byl milý a očividně jsem se mu líbila. Rose někam zmizela i s dětmi. Bella seděla v obývacím pokoji a koukala do prázdna. Byla velmi rozrušená, jediné, co ji drželo na světě, byly ty děti. Musela jsem něco dělat, tak jsem vzala odpadky z kuchyně a šla jsem je vyhodit do popelnice.

Přešla jsem zahrádku až k popelnici u vrat. Chtěla jsem se vrátit, když na mě někdo zavolal.

„Paní kolegyně!“

Otočila jsem se a tam na mě mával Carlisle. Bože, znovu se ozvala ta známá bolest. Tolik let jsme spolu prožili, ale tyto myšlenky jsem rychle zahnala a nasadila kolegiální úsměv.

„Copak potřebujete, kolego?“

„Paní Hale, oba víme, že jsme stejného druhu, tak jsem chtěl za naši rodinu vás pozvat i vaše dcery na menší baseballový zápas mezi námi a vámi. Zítra na louce severně od Vancouveru. Přijdete?“ Byl tak milý, jako vždy, když jednal s cizími lidmi, to si na mě doopravdy nepamatuje?! Nebo je doopravdy pravdivá Bellina teorie, že mají vymyté mozky?

„Rády, děkujeme za pozvání!“ řekla jsem s úsměvem a on mi úsměv oplatil a zase jsme se rozešli.

Musím získat Carlislea zpátky. Přece není možné, aby znenadání na vše zapomněl! Já nebudu házet flintu do žita. Prostě mu ukážu, jak moc jej stále miluji. Ať to stojí, co to stojí.

__________________________________________________________

Tak co tomu říkáte? Budu ráda za každý váš komentář. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 18. kapitola: