Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 17. kapitola

06.07.2012 (13:15) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2376×

Alice

Na příjezdové cestě se ozval zvuk přijíždějícího auta. Po chvíli zachrastily klíče v zámku a domem se rozlehl hlas Esmé. Měla v hlase takový veselý podtón. Aspoň někdo je šťastný.

Stále si přehrávám tu scénu z jídelny. Jasper se choval, jako by mě neznal. Vzpomínám na dobu, kdy jsme byli spolu a já si myslela, že jsme šťastní. Třeba ta dovolená v Toskánsku, kde jsme spolu procházeli vinice a celý večer jsme ukončili milováním, na které se nezapomíná. On dokázal být jemný a něžný, ale zároveň divoký a vášnivý. Vždycky ve mně dokázal vzbudit touhu. Bože, jak moc po něm toužím! Toužím strhat z něj tu bílou košili a…

Z mých roztoužených myšlenek mě vytáhla Esmé.

„Tak co jste se mnou chtěly projednat?“

„Měly jsme hned první den menší incident v jídelně.“

Esmé jenom loupla očima a začala si pobrukovat takovou veselou písničku. Vydala se ke mně a vzala mi z náručí Tonyho.

„Pojď sem, drahoušku. Neboj, sestřičku taky vezmeme a půjdeme se hezky vykoupat.“

Esmé došla k Belle, vzala jí z náručí malou Ness a zmizela jako pára nad hrncem. Koukaly jsme jedna na druhou. Vůbec jsme nevěděly, kdy se udála taková změna v jejím chování.

„Tak do toho klubu asi nepůjdeme,“ prohodila jsem.

„Mně se tam ani nechtělo.“ Rose byla jako přešlá mrazem. Viděla jsem to na ní. Na vztahu s Emmettem si velice zakládala. Měla v něm partnera, důvěrníka a milence. Velice ji zasáhlo, že ji považoval za fádní. Stejně jako mě zasáhl nezájem Jaspera. Bella na tom nebyla lépe. Ještě, že měla ty dva mrňousky.

Děti, po těch jsem nikdy dříve neprahla. Rose nenáviděla svoji existenci upíra, protože jí to vzalo možnost mít děti. Ale teď, co žijeme s těmi dvěma rozkošnými dětičkami, i já toužím mít vlastní.

Bella v tichosti odešla do kuchyně a Rose se někam vypařila do domu. Moc dobře jsem si uvědomovala čím dál více sílící plameny v mém krku, typické pro upíří žízeň. Vyběhla jsem do svého pokoje a převlékla se do tepláků a tenisek a šla pro auto. V domě bylo takové zvláštní napětí, něco jako předvoj něčeho horšího. Musela jsem odejít a trochu si pročistit hlavu.

Nasedla jsem do auta a vydala se na sever města.

Jak mohl tak lehce zapomenout na to všechno hezké, co jsme spolu prožili? To si nepamatuje naše svatby? Nepamatuje si ani vášnivé noci na ostrově Esmé? Vždyť pouhou vzpomínkou na něj mi začíná žilami proudit hotová láva. Mimovolně jsem silněji sevřela volant a zůstaly tam moje otisky. Ano, chtěla bych stisknout jeho paže, dotýkat se jeho pevných svalů a zlíbat každý centimetr jeho těla. Pro něj bych udělala cokoliv, ale on si vybral jinou. Neexistuji v jeho vzpomínkách, vyměnil mě jako použitý hadr, který mu přestal sloužit.

Neměla bych si i já najít místo něj náhradu? Já bych to nedokázala. Už ta představa mě děsí. Ano, zůstanu sama se svými vzpomínkami. Každou noc budu ležet v posteli a objímat polštář a vzpomínat na noci prožité s ním a každé ráno si vzpomenu, jak byl ke mně pozorný. Každý den budu vzpomínat na jeho něžnosti, které byly celou dobu pouze klamy. Každý večer budu vzpomínat na jeho svádění a následné milování. Jak já ho miluji a zároveň nenávidím! Jak vlastně tenká je ta hranice mezi láskou a nenávistí?

Zastavila jsem u lesa a rozhlédla se kolem. Nikde ani živáčka. Vystoupila jsem z auta a zamkla ho. Klíčky jsem si dala do kapsy a vydala se pomalým, lidským krokem k lesu. Co kdyby mě někdo pozoroval z nedalekých domů?

Jen co jsem se ocitla hlouběji v houštině, vydala jsem se svou normální rychlostí. Cítila jsem na nedaleké louce jeleny. Vydala jsem se jako pravá, všemi obávaná šelma za nimi. Když jsem doběhla až k nim, jelen zvedl svoji majestátnou hlavu a nastavil slechy. Na louce byli tři laně a jeden jelen. No jo, typický muž. Nasála jsem vůni a zaposlouchala se do jejich pravidelného tepu.  

Byl kousíček ode mne, jeden skok a mohla bych se zakousnout do té tepny na jelením krku. Plně se projevily moje pudy, už jsem chtěla udělat první krok ke skoku, ale…

Najednou okolo mě proletěl někdo jiný a já poznala jeho kolínskou.

Moje mrtvé srdce jako by ožilo a začalo přetékat láskou k němu. Pozorovala jsem, jak se vrhl na mou večeři. Nic jsem mu nevyčítala, byla jsem fascinována jím, pouze jím. V tento moment mě přešel i hlad. Hleděla jsem na jeho svaly, které se rýsovaly pod tričkem. Zažehl stejnou touhu jako už po tisící.

Z ničeho nic vzhlédl a podíval se mým směrem. Mrknutím oka byl u mne, jemně potřísněný krví, ale stále přitažlivý a já se touhou začala třást. Měl na sobě tu bílou košili, co jsem mu naposledy dala. Já věděla, že mu bude slušet, ale počítala jsem s tím, že v nejbližší době z ní zbudou pouze cáry látky. Nečekala jsem takovýto radikální zvrat.

„Já tě odněkud znám. To byla tvoje večeře?“

Jak by se tvářil, kdybych tady po něm skočila a polibky mu připomněla společné chvilky?

„Ty si na mě nevzpomínáš?“

„Měl bych?“

„Viděli jsme se dneska ve škole. A ten jelen byl můj!“

„Promiň. Už není. Ty laně běžely na západ, třeba je doběhneš. Já si tě nepamatuji. Jsem Jasper.“

Teď jsem upadla do silných rozpaků. On si mě nepamatuje? Vážně? Tady něco nehraje.

„Alice, mé jméno je Alice.“

„Těší mě.“

Usmál se na mě takovým tím svým diplomatickým úsměvem. On si na nic nevzpomíná?

„Tak já radši půjdu zpátky k autu.“

„Mohu tě doprovodit?“

Potom, co to vyslovil, bylo vidět, že je značně v rozpacích. Nechtěl to vyslovit, ale vypadlo to z něj.

„Budu ráda.“

Hráblo mi? Stoprocentně mě nechtěl doprovodit.

Překvapivě mně nabídl rámě. Proč překvapivě? Vždycky byl šarmantní, ale kde je můj starý Jasper? A byl vůbec někdy můj?

Rámě jsem přijala a kráčela jsem s ním lidským krokem směrem k autu. Překvapivě byl milý a okouzlující, úplně jiný než ve škole. Jako by mávnutím kouzelného proutku tu byl ten starý, dobrý Jasper. Muž, kterého miluji.

Konverzovali jsme o motorkách, cestování a prostě o všem, co měl kdy rád.

Téměř jsme došli k mému autu, ale zastavili jsme u smrku nedaleko cesty.

„Rád jsem tě poznal.“

Díval se mi do očí a já cítila, jak mé nohy začínají být takové vláčné. Za chvíli mu skončím v náručí, už to vidím.

„Já též,“ můj šepot se rozléhal všude okolo.

Ani jeden z nás se nehýbal. Hleděli jsme si do očí a myslím, že jsme oba dobře věděli, co se stane. Sexuální napětí mezi námi bylo přímo hmatatelné. Automaticky jsem se vytáhla a naklonila hlavu, jak jsem to vždycky dělala, když jsme se chtěli políbit.

Ale přesto mě jeho polibek překvapil. Když přitiskl rty na ty mé, zatočil se svět. Jeho rty byly přesně takové, jaké jsem si pamatovala. Jemné, sladké, kouzelné. Přesto tento polibek byl jiný a i pocity byly jiné. Jako bychom se líbali poprvé. Rychle jsem mu polibek oplatila, protože jsem se bála, aby mi neutekl. Naše rty se na malý okamžik oddělily, ale jen na malý.

„Alice.“

Ale mně neuteče! Rychle, než si to rozmyslí, jsem přitiskla své rty na jeho. Nejdříve váhavě, ale potom s větší rozhodností a razancí jsem mu paže obtočila kolem krku a přitiskla se k jeho pevnému tělu. Touha po něm mě úplně otupěla a vlny vzrušení se soustředily pouze na jeden bod. On mi nadšeně polibky oplácel a já byla ta odvážná, která se jemně špičkou jazyka dotkla koutku jeho úst. Jeho ruce se v tu chvíli obtočily kolem mého pasu a já se ocitla na dobře známém území.

Jednou rukou jsem mu jemně vjela do vlasů. Měl je pořád tak jemné a voňavé. Jeho ruka pomalu sjela k mému zadečku a jemně jej stiskla. Já jen předla jako mlsná chatte. Moje tělo po něm přímo bytostně toužilo a moc dobře jsem věděla, že ani já mu nejsem chladná.

Náhle, když jsem se mu začala dobývat pod tričko, se ode mne odtrhl.

„Ne, takhle to nemá být!“

Jeho oči říkaly něco jiného, ale on byl pryč. Nerozloučil se, neřekl ani slovo.

Já, se smíšenými pocity, jsem se pomalu vydala k autu. Už jsem si začínala myslet, že si aspoň trochu vzpomene, když mezi námi přeskočila jiskra. Chvíli to tak vypadalo, ale ne…

Kdybych mohla, rozbrečela bych se jako malá holka, takže jsem jen seděla v autě a plakala bez slz.

Bella

Nevím, co se to dneska stalo ve škole. Vím pouze to, že mé srdce krvácelo. Edwardův chlad mnou otřásl. A ta jeho snoubenka! V životě jsem nikdy necítila takovou nenávist. V náručí jsem chovala malou Ness. Překvapivě rostla pomaleji než Anthony. Ale její náznak úsměvu byl jako balzám na mé nervy.

Můj výhled z pokoje mých ratolestí byl fascinující. Viděla jsem přesně na dům nynějších Cullenů. Mírně jsem pohupovala usínající Ness, když jsem zahlédla, jak Edward vychází v ruku v ruce s tou holkou, která se jmenuje jako auto.

Zastavili se před autem, on odemknul auto, ale ještě než nastoupili, tak se k ní naklonil a velmi vášnivě ji políbil. Velice jasně jsem viděla prstýnek třpytící se na její pravé ruce. Zásnubní prstýnek! Tak přece je to pravda.

Odvrátila jsem se od okna, protože jsem už nemohla déle na tu idylku koukat. Trochu více jsem stiskla moje zlatíčko a jemně ji políbila na čelíčko. Tak krásně voněla po vanilce, stejně jako on.

Pořád jsem se ptala sebe sama, jestli mě Edward někdy miloval. Edward se nikdy nezmínil o svatbě nebo nějakém dlouhodobějším vztahu, když byl se mnou. S tou Mercedes je hnedka zasnoubený!

Vůbec se mi nelíbí to, co se děje okolo nich. Jedna Bella na mě křičí, že mě Edward nechal těhotnou plahočit se krajinou, vůbec se nezajímal o můj další osud a běžel si užívat svoji nesmrtelnost. A ta druhá Bella mi našeptávala, že Edward nikdy nebral své sliby na lehkou váhu.

Moje city byly jako na horské dráze. V jednu chvíli jsem Edwarda nenáviděla a napodruhé ho bláznivě milovala. Chtěla jsem ho popadnout za klopy a polibky mu připomenout naši lásku. Pokud tedy vůbec nějaká byla.

Ness už sladce spinkala, když jsem se vrátila k oknu, a Edwardovo auto už bylo dávno pryč.

Doufám, že se vám kapitola líbila. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 17. kapitola: