Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 16. kapitola

12.12.2011 (17:15) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2985×

Toto se nedá odpustit, Carlisle 16. kapitola

Esmé

Pan Watt mi přidržel dveře a já vešla do luxusní restaurace v centru města. Došli jsme k recepci a on promluvil na pikolíka za pultem. Ten mu chvatně odpověděl a ukázal někam na konec místnosti. Pak se na mě pan Watt otočil.

„Drahá, smím? Ó, promiňte, to slovo mi vyklouzlo,“ řekl a roztomile se červenal. Přišel ke mně blíže a natáhl ruce ve znamení, abych si odložila. Sundala jsem si kabát a podala jsem mu jej.

„Nic se neděje,“ řekla jsem a co nejsvůdněji jsem se usmála. Pan Watt jen okouzleně hleděl na můj obličej.

„Ehm… dobře, pojďme tedy,“ řekl chraplavým hlasem, jemně mě chytl za loket a pyšně vedl přes restauraci. Občas někomu kývl na pozdrav, ale jako by se svět zastavil, všichni hleděli na mě. Došli jsme k nejvzdálenějšímu koutu, kde stál stůl pro dva. Na stole plápolala svíčka, zlaté ubrousku byly složeny do tvaru labutí a šampaňské čekalo v kbelíku s ledem.

Pan Watt mi pomohl posadit a až poté se posadil sám. V tu chvíli přiběhl číšník, celý roztržitý.

Podal mi třesoucí se rukou jídelní lístek, nalil nám šampaňské a až moc úslužně se uklonil a odklusal pryč.

„Toto se děje všude, kam vejdete?“ zeptal se pan Watt s laškovným úsměvem na rtech.

„Občas,“ řekla jsem s tajuplným hlasem.

Pan Watt se zasmál, ale stále uhrančivě sledoval každý můj pohyb. Restaurace byla sladěna do černé a bílé barvy. Kožené sedačky, místo stěny obrovské akvárium a výhled na nejdražší ulici ve Vancouveru. Byla to nádhera. Pan Watt měl výborný vkus.

„Vím, že to bude troufalé a proti etiketě, ale nemohli bychom si tykat?“ řekl a sebevědomě se na mě podíval a usmál se.

„Ráda. Já jsem Esmé,“ řekla jsem a úsměv jsem mu oplatila a napřáhla ruku k potřesení.

„Já jsem James, drahá Esmé,“ řekl a přijal moji ruku, kterou mi pak políbil.

Usmála jsem se na něj a potom jsem nahlédla do jídelního lístku. Já jíst nepotřebuji, ale aby nikdo nic nepoznal, budu dělat, že jím.

„Už máte vybráno?“ přišel k nám usměvavý číšník.

„Esmé?“ Otočil se na mě James.

„Já bych si pro začátek dala francouzskou polévku a k tomu obyčejnou sodu,“ řekla jsem a s úsměvem zaklapla menu a podala jej číšníkovi.

„A já si dám to samé,“ řekl hned na to James.

„Dobře, dvakrát francouzská polévka a soda. Hned to bude,“ řekl číšník a chvatně odešel.

„Ty jsi velice zajímavá žena, Esmé,“ řekl James a okouzleně na mě hleděl.

„Ale nejsem,“ řekla jsem a sklopila jsem oči. Nevěděla jsem, kde se to ve mně bere.

„Řekněte mi něco o sobě, prosím,“ řekl tichým hlasem James.

„Mám čtyři dcery a jednoho syna. Nelekej se, dvě z nich jsem adoptovala a ta třetí je dcera mé zesnulé sestry. A dvojčata jsou moji. Můj manžel mě opustil,“ řekla jsem a smutnýma očima jsem na něj pohlédla.

„To je mi líto. Jak se jmenují tvoje děti?“ zeptal se mě a se soucitným pohledem na mě hleděl. Jeho ruka spočívala na mé.

„Bella, Alice a Rose jsou ve věku sedmnácti let. Drobečkům je půl roku. Musela jsem jít vydělávat, proto s nimi nejsem doma,“ řekla jsem a opatrně vykroutila ruku spod jeho.

„To je rozkošné!“ řekl, ale z ničeho nic se zahleděl za moje rameno. Otočila jsem se, abych věděla, co ho tak zaujalo.

U jednoho stolu seděl Carlisle s tou jeho „přítelkyní“ s nějakými pány a něco horečně projednávali.

„A koukejme na krysu zrádnou,“ řekl James, „Esmé, nevadilo by ti, kdybychom šli si sednout k támhle tomu stolu? Zbytek ti vysvětlím potom,“ řekl s napětím v hlase.

„Jistě,“ řekla jsem. James vstal, pomohl mi vstát, vzali jsme si věci a šli si sednout ke stolu, kde seděl Carlisle s tou svou fuchtlí.

„Pan Braun, taková čest vás znovu vidět,“ řekl James a usmál se na něj. Potom jeho zrak přeskočil na Carlislea a Renatu.

„Rád tě vidím, Carlisle. Copak tady pohledáváš?“ řekl s nuceným úsměvem a chladem v hlase James.

„Taky tě rád vidím, Jamesi.“ Oba dva se vzájemně propíchávali očima. Pak se pohled všech stočil na mne.

„Málem bych zapomněl. Pane Braune, chtěl bych vám představit naši novou posilu na pediatrii, paní Esmé Hale,“ řekl obřadným hlasem a vřelým úsměvem James.

Pan Braun povstal, uhladil se oblek a usmál se na mne. Byl to muž ve středních letech, s dokonalou postavou a  mírně prokvetlými skráněmi. Nabídla jsem mu ruku, kterou mi políbil a stále se usmíval.

„Velice rád vás poznávám, paní Hale. Pediatrie musí být nadšena takovouto posilou ve svých řadách,“ sklonil mi poklonu.

„Též vás ráda poznávám, pane Braune. Vy mi lichotíte,“ řekla jsem se smíchem.

„Je rozkošná, že? Posadíte se u nás?“ zeptal se nás pan Braun a ukázal na dvě volná místa u stolu.

„Velice rádi,“ odpověděl za oba James.

Pan Braun mi pomohl usednout. Zrovna vedle mne seděla Renata. Falešně se na mne usmívala a pořád vystrkovala na stůl své vnady. Bylo to odporné, když si představíte, že určití lidé z toho stolu potom jí.

„Jak se vám líbí v nové práci, Esmé?“ zeptala se mě přesládlým hlasem.

„Zatím se porozhlížím, ale na pracovišti je skvělý kolektiv.“  Tím skončila naše komunikace. Obě dvě jsme věděly, s kým máme tu čest. Zaposlouchala jsem se do rozhovoru.

„Je zajímavé potkat na stejném místě člena rady města a sponzora nemocnice spolu s panem Cullenem,“ prohlásil kousavě James.

„Pan doktor tady byl se svoji ženou na obědě a já se k nim připojil,“ řekl pan Braun a nepatrně mrknul po Renatě. A asi jsem si toho nevšimla jediná.

Bylo jasné, že Carlisle, nebo spíše Renata, dělají komplot proti Jamesovi a on to asi prokoukl. Nechtěla jsem se toho zúčastňovat. Byla jsem ráda, že právě v tu chvíli přinesli jídlo.

Francouzská polévka nevoněla špatně, ale já ji nemohla pozřít. Dala bych přednost čerstvé krvi z nějakého jelena. Stop těmto myšlenkám!

„Objednala jsem si kuřecí maso se salátem a kuře nevidím,“ začala vykřikovat na celou restauraci Renata.

Přiběhl nejbližší číšník, aby z toho nevznikl ještě větší skandál a poprask než do teď. Mírně se naklonil nad stůl a talíř posunul tak, aby část talíře se neskrývala pod ňadry Renaty. Číšník měl co dělat, aby se nerozesmál.

„A já si myslela, že se to děje jen blondýnám,“ řekla jsem a věnovala jsem se své polévce, ale James a pan Braun se mé poznámce smáli, a když jsem vzhlédla a setkala se s pohledem Carlislea, tak jsem ho přistihla, jak se mu zvedají koutky. Renata se jen stěží ovládala.

Podívala jsem se na hodinky a vzpomněla jsem si, že musím ještě na lov.

„Promiňte, ale budu muset jít. Moje chůva půjde za chvíli domů a moje dcerušky potřebují dozor. Děkuji za společnost. Ráda jsem vás poznala,“ řekla jsem a vřele jsem se usmála na Jamese a pana Brauna. Na Carlislea jsem jemně kývla a Renatu ignorovala.

Vstát mi pomohl James a omluvil se a šel se mnou. Pomohl mi do kabátu, zaplatil a zavezl mne domů.

„Bylo to moc pěkné, děkuji,“ řekl James, ale jeho hlas byl nepřítomný.

„Mně se to taky líbilo. Trápí tě něco?“ zeptala jsem se a automaticky jsem mu položila ruku na jeho. Potom jsem ji rychle stáhla.

„Ale nic. S tím se nemusíš zabývat, to jsou moje problémy. Uvidím tě zítra?“ Naklonil se ke mně a mě ovanul závan kolínské.

„Jistě, musím zítra do práce,“ řekla jsem, vyskočila jsem z auta, zavřela dveře a zamávala jsem mu.

A James byl pryč.

„Ahoj holky, jsem doma!“ řekla jsem vyšším hlasem, když jsem vešla do vstupní haly.

„Ahoj Esmé, musíme ti něco říct,“ řekla Alice, která se objevila u dveří s Anthonym u dveří.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 16. kapitola: