Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto má být život?! - kapitola 3.

02.10.2011 (21:15) • jerrda • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1361×

Kapitola 3.

O rok později…

Od té chvíle, co jsem usedla poprvé do sedla, jsem nacházela útěchu v rajtování. Byla jsem na koni snad každou chvilku, co to šlo. Nalezla jsem svůj skrytý talent v jezdectví. Mojí oblíbenou klisnou byla Carmen.

Sotva jsem ráno vstala s hlučným zívnutím, rozeběhla jsem se dolů po schodech. Z kuchyně se linula vábivá vůně. Cítila jsem vůni smažených vajíček, ale já se dnes rozhodla nesnídat. Vyběhla jsem ze dveří. Za běhu jsem si nasadila helmu, když jsem zpomalila, pokračovala jsem s nazouváním chapsů. Kupodivu venku už na mě čekala osedlaná Carmen.

„Ahoj, krásko,“ šeptala jsem jí do ucha. Na pozdrav zadupala kopýtky.

„Klid, malá, klid!“ Jedním mrštným pohybem jsem se vymrštila do sedla. Třmeny byly nastaveny na mou délku. Jemně jsem ji pobídla do kroku. Měla krásný a oku lahodící krok. Dnes jedeme na vyjížďku, potřebovala jsem si vyčistit hlavu, dnes se mi opět zdálo o něm. Mohla jsem na něj myslet jedině tehdy, když jsem byla v sedle. Krok mi nestačí, chci pocítit rychlost, sílu, neoblomnost, nespoutanost. Nedočkavě jsem ji pobídla, zbytečně silně. Z místa vyletěla tryskem, neznám nic, co by se dalo srovnat s tím, co teď prožívám. Uháněla jsem neskutečnou rychlostí loukami, lesy a lány. Rozhodla jsem se, popuzená ohromným pocitem lehkosti, pobídnout Carmen. Když jsem si myslela, že větší rychlost již snad ani nedokáže vyvinout, vyrazila ohromnou rychlostí kupředu. Byly jsme jako jedno tělo, dvě duše, cítila jsem souhru naších těl, jež se rytmicky pohybovala v mohutných skocích, to nebyl trysk, to byl let, neznám nic kouzelnějšího, něž když mi divoký vítr šlehá do obličeje, když mě do očí štípe sirový ranní vzduch. Hluboce jsem se nadechla nosem, myslela jsem, že mi explodují plíce. Nechávala jsem zavřené oči, v mysli se mi míhaly obrazy, něžné polibky se protkávaly s dotyky. Rozechvěla jsem se, toto bylo pro mě jako extáze. Jednou jsem ochutnala a už nikdy nebudu schopná vzdát se své závislosti. Celé mé tělo se chvělo vzrušením. Vyžadovalo další a další dávku. Adrenalin mi koloval v žilách. Rozvášněná jsem se pustila z kopce. Zatajil se mi dech, nebyla jsem schopna vzpomenout si, jak se vlastně dýchá, ten pohyb se ve mně ztrácel, čím mělčí byly mé nádechy. Začala se mi točit hlava nadměrným přísunem adrenalinu. Nabuzená jsem začala stupňovat pobídky. Srdce mi buší neskutečnou rychlostí, jako by se snažilo dohonit nás, ale stále zaostávalo někde vzadu. Před námi se naskytla překážka v podobě spadlého stromu, jeho kmen byl mohutný.

Najela jsem kolmo a na prostředek a věnovala jsem Carmen silnou pobídku. Skočila. Skočila ohromně, její zadní nohy se vymrštily do výšky a její přední nohy opisovaly dokonalý půlkruh. Lehce a s grácií dopadla na zem. Ne, toto už moje srdce nemůže vydržet. Proti své vůli jsem strhla otěže. Carmen ihned zpomalila do kroku, poté se zastavila. Z tlamy se jí vzdouvaly zpěněné sliny, hluboce a hekticky dýchala a soptila. Chudinka, co jsem jí to udělala. Ještě ji strhnu!

„Klid, klid,“ šeptala jsem jí slabě do ouška. Carmen z ničeho nic hrdě vztyčila hlavu, celý dojem podtrhla hlučným zvonivým zaržáním, oh, jak já ji miluju! Jemně jsem ji políbila na nozdry. Domů, ano, považuju to tam za domov, jsme se vrátily již pomalejším tempem. Slastný pocit pomalu vyprchával. Všechna euforie byla pryč. Když jsme vjížděly do stájí, uslyšela jsem hlasitý křik a ne, nepletu se, hlasité údery biče. Ozvala se další rána, tentokrát doprovázena hlasitým zoufalým zaržáním. Nepřišlo mi to jako zaržání, spíše jako volání o pomoc. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do hlavy, viděla jsem rudě a vystartovala jsem jak lvice, vrhla jsem se dveřmi ven a blížila se k místu dění. Kdyby to šlo, z uší by se mi už valila pára.

Ihned jsem poznala Bleska! Vjel do mě záchvat vzteku.

„Co to děláte?! Jste normální, okamžitě přestaňte, co si o sobě myslíte!?“ začala jsem ječet na dav. Všichni ti chlapi, co se tu doteď bavili nad utrpením toho ubohého koně, se rozchechtali, jako bych jim pověděla vtip století. Vztekle jsem zavrčela!

„Do prdele! Jste hluší?! Okamžitě toho nechte!“ vrčela jsem stále vztekleji. Obratně jsem se prodírala davem.

„Pusinko, co hned tak zhurta?“ zeptal se slizce jeden z těch chlapů. Mrštila jsem po něm pohledem, přivřela oči a vztekle jsem zavrčela. Neoblomně jsem pokračovala v prodírání se davem. Až když jsem se dostala k ohrazení, mrštně jsem ho přeskočila. Neoblomně jsem kráčela k tomu člověku, co sledoval se zlomyslným úšklebkem to trpící zvíře. Přistoupila jsem k němu.

„Co tu děláte?! Tady je soukromý pozemek!“ rozkřičela jsem se na něj. Rozesmál se. Nechutným, sarkastickým a falešným smíchem. Zavrčela jsem. „Jak dlouho ještě budu čekat na odpověď?!“

„Dívejme, jak se nám mladá zlobí! Po své tetě tvrdohlavá! Ale jak sladká!“ Nechutně si olízl rty a chytl mě za tváře. Okamžitě jsem mu ruku ze mě strhla a zlostně na něj pohledla. „Divoká rebelka… hm… krásná!“ Ti odporní chlapi v zadu propukli v ohromný hřmotný smích.

„Tak co tu děláte?!“ Stála jsem si na svém.

„Zlatíčko, furt se nevztekej!“ Už jsem vážně pěnila.

„Kde je teta? Ví o vás vůbec? Ví, že jste tady? A ví, co tu děláte tomu nebohému zvířeti? Ano, málem bych zapomněla! Co si o sobě myslíte? A co vám jako udělal?! Čekám na vysvětlení, doufám, že mi předložíte aspoň pořádný argument! No ano, vždyť nejde omluvit ničím to, co tu děláte!“ doslova jsem na ně ječela. Rozesmál se! Ten hajzl se rozesmál!

„Ach, tak ona neví!“

„Co…bych… jako… měla…vědět?!" Neznělo to jako otázka. Znovu se rozesmál a já začala čekat něco zlého. Beze studu se mi chechtal do tváře.

„Tvoje teta dneska chcípla!“ pronesl se zlomyslným potěšením, které se ani nesnažil zakrýt. Co to řekl? Ne, to není pravda! Ne nemůže! Ne, ne, ne.

„Lháři!“ Dala jsem do toho všechnu zášť, nenávist a bolest, co jsem cítila. Ne, to není pravda, je to jen podlý lhář. Rozesmál se, jeho smích mi působil bolest. Doslova mě trhal na části.

„Nelžu! Milý Jack mi to tu prodal, vyfasoval pěkný peníze. Mám na tento pozemek již dlouho zálusk, byla jen otázka času, kdy to tu bude moje.“ Věnoval mi pohled, ze kterého sršela falešnost. Jeho slova! Jeho slova mi působila takovou bolest. V očích mě začaly štípat ostré slzy. Hrdlo mě pálilo, jako by v něm propukl požár a z hrudi se začaly drát vzlyky. Ne, teď ne! Zhroutím se později, ale teď ne! Věnoval mi další odporný pohled. Ne, už ne! Doopravdy to nevydržím, všechen ten vztek se vyvalil na povrch, začala jsem vidět rudě, to všechno… najednou jsem se rozpřáhla a vrazila jsem mu ohromnou silou pěstí do čelisti, stále ještě roztáhlé do úšklebku. Slyšela jsem křupnutí, bolestně zavyl. Když se obrátil zpět, z očí mu šlehaly blesky.

„Ty krávo!“ zasyčel skrz bolestné vytí. V duchu jsem si poblahopřála. Věnovala jsem mu usměv podobný tomu, kterým mě před chvílí obdarovával. „Ty svině, za to mi zaplatíš!“ Najednou se vztyčil a veškerou zlobou poháněný se napřáhl a vrazil mi facku. Náraz mě svalil na zem, nyní jsem se krčila na kolenech a bolestně vzdychala.

„Pojďte, chlapi! Už tu není nic zajímavého!“ křikl na dav a společně se vydali pryč. Teď je čas, teď je čas na mé zhroucení. Z hrudi se začaly drát nezastavitelné vzlyky, z očí mi kanuly slzy velké jako hrachy. Najednou jsem pocítila hroznou paralyzující únavu. Svoji bolavou tvář jsem položila do chladného písku.

Doufám, že se kapitolka líbila. :)

<< kapitola 2.

Autor: jerrda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto má být život?! - kapitola 3.: