Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 6. kapitola

07.07.2012 (10:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 50× • zobrazeno 8500×

V noci jsem vůbec nespala, protože mi pořád připadalo, že číhá někde za rohem a zírá na mě. A bohužel při spaní většina lidí vypadá jako slintající idioti. A bohužel dvakrát – já jsem ten nejhorší z nich. Melu ze spaní, mlátím sebou… Svěrací kazajku a roubík na mě.

Ráno jsem se ovšem rozhodla pro válku. To, že jsem měla jeho hlavu mezi stehny, zbořilo hranice mezi šéfem a jeho zaměstnancem. Tím, že mi lhal a měl ze mě akorát legraci, si vykopal hrob, chlapec, a postavil mantinely nové. A to nesmím zapomenout, že mi rušil spánek házením kamenů do mého pokoje. Dobře, ten pokoj vlastnil on, ale já bych ho mohla zažalovat za pokus o fyzické ublížení na zdraví – ten kámen mi mohl spadnout na hlavu. Jo, a on pak vytáhne ze sklepa lustr s mými otisky a dírou ve stropě a já budu v hajzlu.

Vyrazila jsem do města služebním autem s Lucíou a Claudií. Kryla jsem se tím, že si musím koupit šaty a plavky, což byla sice pravda, ale mnohem důležitější byl můj druhý cíl.

Klopýtala jsem městem a hledala drogerii. Bylo mi vtloukáno do hlavy, že majitel nesnáší pach čistících prostředků a osvěžovačů.

A tak jsem mu koupila Brise do zásuvky s vůní lilie, na podlahy toho sjetého plešatého džina – Mr. Propera - a voňavé polštářky s levandulí. Všechno to vonělo nádherně a jemně. Ale jemu očividně ne.

Táhla jsem tu velkou tašku do auta a stačila si i koupit i ty plavky. A uznávám, že byly provokativní, a to dost. Jej, bude ještě legrace.

„Co sis koupila, Bello?“ chtěla vědět Lucía. Té to tak povím.

„Nic zvláštního. Poslyš, víš, co se říká dole v údolí o Edwardovi?“ zeptala jsem se, protože jsem to už začínala slyšet na každém rohu.

„Vím. Nechápu, proč to Edward jednoduše nevyvrátí. Aspoň by byl klid,“ odvětila a já se zamračila. Mluvila o něm takovým tónem, jako kdyby to byl její kamarád – nebo někdo, s kým taky třeba spí.

„Znáš se s Edwardem dobře?“ zeptala jsem se ledabyle a hrabala se ve vlasech, co mi rozfoukal vítr z okna. Podívala se na mě s tajemným úsměvem. Ha, takže s ním chrápe taky. No, to je výborné. A co jsem si představovala, proboha? Jasně, že ten ojede všechno, co se hýbe.

Jakmile jsme přijely domů, chopila jsem se prachovky a mopu. Po podlaze v jeho ložnici jsem rozlila modrý gel a pěkně tam s ním všechno vydrhla. Vyleštila jsem mu klavír leštěnkou a do postele mu dala levandulové polštářky. Na závěsy u balkónu jsem nastříkala osvěžovač s vůní papáji a pomerančových květů. Zklamání ovšem přišlo po tom, když jsem zjistila, že ten barák je perfektně vzdušný a tudíž se všechno vyvětralo. Navíc byla ta ložnice tak obrovská, že bych musela vykoupit celou drogerii, aby to tam bylo vážně cítit.

Přes den jsem ještě pobíhala pár hodin na zahradě, a když se začínalo stmívat, ještě jsem to zkusila ve vstupní hale. Můj oblíbený černý koberec jsem – omylem – polila náplní do osvěžovače a podlahu vytřela tím Properem. Ty gigantické, kovové dveře jsem ovšem zavřít nemohla, protože toho by si hned někdo všimnul a byl by problém, protože se zavírat nesměly, takže se bude větrat stejně.

Když zapadlo slunce, schovala jsem se za sochu na levé straně haly, kde se dolů stáčely schody, paralelně s těmi z pravé strany. Doufala jsem, že budu mít štěstí a nebudu tady stát celou noc zbytečně. Ale stejně to tam vůbec cítit nebylo, takže ho aspoň vystraším. On mi to dělal pořád.

A vážně se najednou vynořil ze tmy a hopkal zamračeně po schodech dovnitř.

Nakročil přes práh a zastavil se s nohou ve vzduchu. Nakrčil nos a ten výraz, co vykouzlil, byl k nezaplacení. Položila jsem si dlaň na ústa, abych se nerozchechtala.

„Který idiot?“ zamumlal chladně a vypadal, že je vážně, ale vážně naštvaný. Úžasné. Podíval se směrem nahoru a já se víc natiskla ke zdi, ale vidět mě nemohl. Můj úkryt byl dokonalý. Sklopil pohled zpátky ke koberci a odkráčel pravou chodbou pryč. Konečně jsem se mohla začít smát. Vylezla jsem ven a po špičkách šla do třetího patra – do svého pokoje. Byla jsem totiž z toho drhnutí rejžákem vyšťavená.

Pořád jsem se chichotala, když jsem vzpomínala na jeho výraz a zvedla jsem oči až ve chvíli, kdy jsem byla skoro u dveří, o které se léžerně opíral Edward s rukama zkříženýma na prsou. Úsměv mi zmizel z tváře, protože se netvářil tak arogantně a svým způsobem příjemně jako vždycky. Metal očima blesky, a to do mě.

„Nazdar, Lociko. Jdeš něco spouštět?“ zeptala jsem se a s chvějícíma rukama otevřela jedno křídlo dveří a proklouzla dovnitř. Chtěla jsem je zavřít, ale on tam strčil nohu. Zřejmě mě seřve.

„Myslíš, že je to vtipné?“ vyprskl ledově. Pokrčila jsem rameny s očima ve stropu a ledabylým výrazem.

„A je?“

„Teď se tu nedá dýchat!“

„Ale prosím tě. Byla bych ráda, kdyby to tak bylo, ale cítit to tu nikde není… A mimochodem – ty jsi spal s Lucíou?“ zeptala jsem se. Zvednul obočí, a pak se mu rty zvlnily do úsměvu. To mě akorát ještě víc naštvalo. Sakra, to on měl pěnit vzteky. Sehnul se, aby mi viděl do očí.

„Víš, co tu cítím ještě kromě papáji?“ zašeptal a vmetl mi tím do tváře silnou koncentraci té své sladké vůně, alias cukrová vata, luční kvítí a kdesi cosi.

„Pomerančové květy?“

„Žárlivost,“ šeptl a usmál se na celá ústa. Stiskla jsem rty do tenké linky a skřípala zuby.

„Na tebe zrovna… Tak spal si s ní?“ vypálila jsem znova. Narovnal se a shlížel na mě z vrchu.

„Myslím, že do toho, s kým spím, ti nic není,“ usoudil.

„Promiň. Příště se zeptám, až budeš mít zase hlavu mezi mými stehny. Pak už to tak soukromé nebude…“

„Příště?“ vystřelil se samolibým úsměvem. Zamrzla jsem. Já jsem idiot. Dávám mu zadarmo žolíky.

„No, já…“

„Tak pojď na večeři,“ navrhnul sebejistě. A já se té jeho jistotě nedivím, vzhledem k tomu, co jsem tu předvedla.

„Nikam nejdu. Mám moc práce.“

„Ty určitě,“ zamumlal.

„Jak si to myslel?“ Ignoroval moji otázku a položil mi ruce na ramena. Tvářil se asi jako Spectabilis při promoci.

„Bello, tuhle fázi přeskočíme, ano? Stejně na tu večeři nakonec půjdeš, protože mi nemůžeš odolat,“ šeptal melodicky a hypnotizoval mě přitom očima. Fungovalo to na jedničku, protože jsem kývala hlavou jako pejsek a držela se rytmu té jeho.

„Půjdu na večeři,“ zopakovala jsem jeho slova s rozostřeným pohledem.

„Správně.“ Pustil mě a já zamrkala. Došlo mi, co jsem mu to tady odkývala.

„Ne!“

„Ne?“

„Ne! Nikam nejdu!“ Chtěla jsem znovu zabouchnout dveře, ale on je chytil za rám a nakráčel si dovnitř, jako kdyby mu to tady patřilo. Na tom něco je…

„Musím dneska spát tady. V mé ložnici se totiž nedá dýchat,“ vysvětlil a přetáhnul si přes hlavu tričko. Sakra, ta jeho kůže a břicho byla jako upravená ve Photofilteru. Jen ten dokáže vykouzlit retuší něco tak bezchybného.

„No, ty ses zbláznil,“ obvinila jsem ho, když padnul zády na mojí půlku postele s rukama založenýma na hrudi a veselým výrazem. Rázně jsem zase otevřela dveře a namířila ven ukazovákem.

„Seber se a vypadni!“ rozkázala jsem mu, ale on vypadal, že se akorát dobře baví.

„Když jsi rozčílená, jsi tak sexy,“ poznamenal a dal si ruku za hlavu. Pohoda, jazz.

„Jdi pryč nebo… nebo…“ Snažila jsem se vymyslet výhružku, no, moc mi to nešlo.

„Nebo zavoláš na policejní stanici?“ doplnil a mně se v hlavě rozsvítila žárovka.

„Jo! Zavolám na policii!“ štěkla jsem vítězně a ukazovala na něj prstem, aby věděl, koho nahlásím.

„Tak řekni, že jsem nenásilně vniknul do vlastního domu a včera taky do tebe. A můžeš udat i sama sebe za ničení cizího majetku a zatajování poškození cizí věci,“ setřel mě dost tvrdě a mně zbyly jen oči pro pláč.

Dobře, uznávám, že zas tolik mi nevadilo, že bude v mé posteli tenhle polonahý chlap, ale jemu to říct nemůžu. Má sebevědomí na bodu varu a já tu žádný výbuch následkem mého přiznání nechci. Opařila bych se.

„Fajn. Zůstaň si tu,“ rezignovala jsem oficiálně. „Jdu do sprchy.“

„Jdeme,“ opravil mě a vstal.

„Tak určitě… ne.“

„Už jsem tě nahou stejně viděl…“

„Ale neviděl. Byla tma,“ vzpomínala jsem.

„Zapomínáš, že já ve tmě vidím dobře,“ řekl a šel ke mně, zatímco já couvala.

„Stejně bych ti nedala, kdybys mi nepřinesl to víno,“ škodila jsem jeho egu.

„To je nesmysl. Vsadím se, že si od rána nemyslela na nic jiného než na sex.“

„A to víš jak? Čteš myšlenky?“ zeptala jsem se a tu otázku jsem mu už vydechla do obličeje, protože jsem byla nalepená na dveřích od koupelny, a tak nemohla couvat dál.

„Tobě ne. Ale tvoje srdce mi to říkalo celou dobu. Tělo se ti ohřívalo… Stejně jako teď.“ No, to je pěkné. Spala jsem s teploměrem.

„Tak ty slyšíš moje srdce a cítíš, jak se mi ohřívá tělo? A nesmím zapomenout, že vidíš dobře ve tmě. Co ty jsi zač?“ zeptala jsem se a kapala z toho ironie.

„Já jsem upír,“ odpověděl a já vykulila oči. Řek to tak vážně, jako kněz mluvící o svých náboženských starostech. A to mi právě přišlo nejvíc vtipné. Vyprskla jsem smíchy a cítila, jak se mi derou do očí slzy.

Odstoupil ode mě.

„Ty mi nevěříš?“ No, ták! Radši budeme hrát Člověče, nezlob se.

„To víš, že ti věřím, Draculo,“ utahovala jsem si z něj a on pokýval hlavou.

„Všimla sis, že v domě nejsou žádná zrcadla?“

„A co jako?“

„Protože já v zrcadle vidět nejsem. Celé okolí ví, že jsem prokletý. Je mi už přes sto let, Bello,“ pronesl, stále vážně. Obrátila jsem oči v sloup, protože mě tahle nesmyslná konverzace přestávala bavit. To už radši ten sex, i když jsem na něj byla pořád naštvaná.

„Nevěříš mi,“ konstatoval. „Ale ty máš v koupelně zrcadlo,“ řekl a mně začal pomalu mizet úsměv z tváře. Přikývla jsem a on do ní otevřel dveře a rozsvítil. Přešel k poličce s velkým zrcadlem, která byla ale na stěně u dveří, takže jsem na ni neviděla.

„Tak se pojď podívat. Musíš vědět, co jsem,“ zašeptal a mně tlouklo srdce jako splašené. Z toho jeho tónu a barvy hlasu jsem měla husí kůži. Každý krok k němu mě stál šílenou námahu a celou dobu jsem měla oči zapíchnuté v těch jeho, které potemněly, a to doslova.

„Tak se podívej, Bello!“ zasyčel a já vystrašeně stočila pohled k zrcadlu. To, co jsem viděla, bylo neskutečné. Edward se tam na mě smál jako anděl a mohl se potrhat smíchy, když viděl můj vyděšený výraz, který se rychle měnil na vytočený.

„Ty idiote!“ zaječela jsem a pěstí ho praštila do hrudě. Jako kdybych praštila do dlaždiček. A nejspíš to bolelo jen mě.

„Uuu! Upír,“ řekl a dělal si z ukazováků na hlavě rohy, kterými na mě dorážel.

„Vypadni!“ řvala jsem a vykopla ho z koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře a zamknula. Moje srdce se konečně zpomalilo a já si oddechla. Asi jsem přetažená. Jak jsem mu to mohla sežrat?

Svlékla jsem se a vlezla si do sprchy. Drhla jsem se vážně důkladně, a když jsem si holila nohy, přišel dotaz.

„Co tam děláš tak dlouho?“

„Co ti je do toho? Ani ještě nemám varhánky,“ dodala jsem na svoji obranu. Jakmile jsem skončila, neušla mi příležitost se málem zabít, když se mi smekla noha na mokré podlaze. Příště bych si tam mohla dát ručník.

Vyčistila jsem si zuby, navoněla se a snažila se aspoň trochu si rozčesat mokré pačesy. Z věšáku jsem strhla tu modrou košilku a litovala toho, že je tak krátká, a má takový výstřih. To si přímo říkám o to, aby mě ohnul.

Bosýma nohama, s očima sklopenýma k zemi, jsme přihopkala k posteli a lehla si k němu zády. To jsem na něj ale vyzrála.

Ofukovala jsem si čelo, protože bylo šílené vedro a já ještě byla rozpálená z horké sprchy. Každý vždycky slibuje, jak si dá ledovou sprchu, ale nakonec se z něj kouří.

„Je ti teplo, děvče?“ zeptal se posměšně, když slyšel, jak si dělám sama větrák.

„Ne, je mi zkurvené vedro, Mrazíčku,“ zamumlala jsem a otřela si čelo. Pitomá Itálie.

„Chceš pomoct?“ zeptal se a ledovým prstem mi přejel po rameni až k lopatce. To byla úleva.

„Ne,“ odsekla jsem.

„S Lucíou jsem nespal,“ šeptl tiše a já se na něj prudce otočila.

„Fakt?“ vypískla jsem nadšeně. „Chci říct – vážně?“ dodala jsem trochu vlažněji.

„Ne. V celém tomhle domě jsi to byla jen ty.“

„A můžu ti věřit?“

„Vždyť já jsem ti ani jednou nelhal. Svoje jméno jsem prostě jen nezmínil.“ To byla pravda. A mně je vedro. Pravidla přežití… Přivinula jsem se k němu a užívala si ten chlad, sálající z jeho těla. Položil mi ruku kolem ramen a já se uhnízdila ksichtem u jeho hrudě. Užívala jsem si jeho blízkost, vůni a hebkou pokožku, když jsem ho hladila prsty po břiše. Hruď mu zavibrovala a on doslova a do písmene zavrčel. Zvedla jsem se na lokti a šokovaně na něj zírala.

„Tys vrčel!“ upozornila jsem ho.

„Ale nevrčel,“ oponoval mi chabě.

„Ale vrčel! Já to slyšela! Vrčel si i u sex…“ Zakryl mi ústa dlaní a hlavu mi strčil zpátky do polštáře a ke svému tělu.

„Ticho nebo ti předvedu, co u sexu děláš ty.“

Už mlčím.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 6. kapitola: