Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 4. kapitola

03.07.2012 (12:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 59× • zobrazeno 9281×

Potom, co můj neznámý spolupachatel schoval lustr, uložila jsem se do postele, protože se už nevrátil. Parchant. Jo, jasně – jsem mu vděčná. Ale ta noc mohla vypadat mnohem lépe. Taky jsem si to pak ještě dlouho, než jsem konečně usnula, představovala, a když máte materiál, jako je on, vaše fantazie je nekonečná.

Kdybych ho někde chytila přes den, byla by šance, že bych ho přistihla bez košile, protože v tomhle vedru je to celkem pravděpodobné. Alejandro a Ray se taky svlékají pořád… Jenže ty jejich prsa, větší, než co mám já, jsem vidět nepotřebovala. Nejen, že to bylo ponižující, ale nelíbilo se mi to. Za to ta rusovláska… Vysoký, šlachovitý a ten zadek… Tak, a je to zase tady. Moje představy pracují na plné obrátky. Jenže dneska jsem ho stejně hledat nemohla. Měla jsem na práci něco jiného.

„Dneska máme uklidit ložnici Edwarda Cullena,“ oznámila mi Claudine a tvářila se dost trpitelsky.

„To tam má takový nepořádek?“ Snad se vyhnu plínkám a nepřerazím se o berle.

„To ne. Jen je to pokoj jako kráva, takže spousta prostoru pro prach a krámy. Vypadá to, jako kdyby tam vůbec nebydlel. Postel je netknutá, stolky u postele zaprášené… Prostě bez života. Asi je to jen jedna z milionu ložnic. Jsem tu tři měsíce a pořád jsem nebyla ani zdaleka ve všech místnostech,“ vysvětlila.

„Je to tu jako v bludišti,“ přitakala jsem a naložila do vozíku něco na podlahu s neutrálním pachem, aby si ten starý misantrop nestěžoval. Jen vodou to šmudlat nebudu.

„Všimla sis toho, že tu nejsou žádná zrcadla?“ zeptala se a já pokrčila rameny. Ale byla to pravda. Kromě mé koupelny jsem v celém tomhle sídle neviděla ani jedno. „O Cullenovi se říkají zvláštní věci,“ zamumlala, když jsme stáli před dveřmi té ložnice.

„A to?“ zeptala jsem se, i když jsem už taky slyšela pár pěkných historek.

„Prý se koupe v krvi panen,“ odpověděla a já semkla víčka, abych se nezačala smát, protože jsem ji nechtěla urazit. Tvářila se totiž dost vážně. Tady někdo žere Čachtickou paní.

„Tady ještě nějaká panna je? Asi si je nechává dovážet,“ utahovala jsem si z ní nakonec stejně.

„Já jsem panna. Složila jsem slib, že až do svatby…“ Proboha, kam jsem se to dostala?

„Seženu ti etiketu – Krev do koupele,“ slíbila jsem a ona po mně hodila hadr. A to jsem si myslela, že je to štětka. No, vypadala vážně pofidérně. Malá blondýna s tetováním na pravém prsu, piercingem v nosu a výrazným líčením. Možná jsem jí jen záviděla ty kozy… Uznávám, že v tomhle jsou ženské svině. Jde pěkná ženská s dlouhýma nohama, perfektníma kozama a zadkem – chlapi se za ní otáčí a my už si trousíme pod nos, že vypadá jako šlapka.

Otevřely jsme každá jedno křídlo dveří a vstoupily do pokoje většího, než je Charlieho dům. Gigantická postel ve tvaru obdélníku tomu dominovala. V rohu na malém pódiu stál fantastický černý klavír. Nebyl první, co jsem tu viděla. Bůhví, kolik jich tu ještě je.

„Vždyť tu nemá krámy,“ hlesla jsem. Claudine mi hodila vínové, saténové povlečení, abych ho vyměnila. Přešla jsem k té obrovské posteli a přemýšlela, co by se v ní všechno dalo tropit.

Když jsem se nad ty peřiny nahnula, nadýchla jsem se sladké vůně. Něco takového jsem ještě necítila… Teda, co to kecám? Já už to cítila, a to z toho krasavce. Byla to směs cukrové vaty, máty a dalších stovek ingrediencí. Absolutně se to nedalo nijak definovat, ale přímo jsem to fetovala jako ztracené existence toluen.

„Voní to krásně, viď?“ zeptala se Claudine.

„To teda.“

„Ukážu ti, co dělám já,“ řekla a padla do těch peřin ksichtem a zavřela oči. „Mohla bych to vdechovat pořád,“ zamumlala zasněně.

„Už jsem to někde cítila,“ vzpomínala jsem, no, neřekla jsem jí z koho. O toho se dělit nehodlám. Sakra, mám s takovým kusem rande. Měla bych štěstím mlátit hlavou o zeď. A i když nejsem děvka, tak s ním bych ráda padla do postele hned a nečekala bych na žádné další rande. Nejsem svatá a on je tak sexy. Proč bych měla lhát sama sobě?

Nakonec jsme se dokopaly k tomu, abychom mu ty peřiny převlékly, i když se nám z nich vůbec nechtělo. Ble, válím se v posteli Edwarda Cullena. Mňamka.

Když se setmělo a ložnice Cullena byla uklizená a tráva na jedné ze zahrad posekaná, šla jsem se připravit na rande. A protože jsem to rande vážně chtěla zakončit na měkké matraci a tohle léto si užít, vzala jsem to důkladně. Chudák žiletka to málem nepřežila.

Ze skříně jsem vytáhla světlé džínové šortky, protože mi vždycky bylo kamarádkami vtloukáno do hlavy, že mám dlouhé, rovné nohy a měla bych si toho vážit. Jinak přijdu do pekla. Aspoň, že tak, když už jsem to nevychytala s hrudníkem.

K tomu tmavě modrou košili, ať má chlapec radost. Naštěstí byly teď ty noci vážně chladnější, takže nezdechnu vedrem. To by bylo hrozně přitažlivé, až by ze mě lilo jako z konve.

„Kašna, kašna, kašnička,“ prozpěvovala jsem si díky vidině sexu. To vždycky potěší.

„Jsi veselá,“ poznamenal kousek ode mě ve stínu. Podívala jsem se tím směrem a zaječela, když jsem zakopla a letěla čelem na poslední schod. Ledové, tvrdé ruce jako skála mě zachytily za boky a postavily na nohy.

„Přijde ti to normální na lidi pořád čekat ve tmě?“ zeptala jsem se, protože mě to vážně, ale vážně štvalo. Teď jsem se málem zabila.

„Já ve tmě vidím dobře, takže ji moc nevnímám… Neuvědomuji si, že… To je jedno. Panebože, ty jsi nepříjemná,“ řekl a zase se začal smát. Hlavně, že mu to přijde vtipné. Pak je všechno v pořádku.

„Málem jsem si zlomila vaz. To většinou neoslavuji,“ přiznala jsem.

„Dokážeš být i milá?“

„Dokážeš být ty milý?“ Sebevědomě se usmál a nabídnul mi rámě. Ten mi má co vyčítat.

„Kam jdeme?“ chtěla jsem vědět.

„Daleko,“ odpověděl a já se zamračila. To je úžasná odpověď. Dovedl nás k levému křídlu domu a tam šel zase dovnitř – do domu. No, tak to teda bylo daleko. Že jsem si nevzala pohorky a krosnu.

Vyšli jsme několik pater a nakonec otevřel dveře na střechu samotného sídla. Pustila jsem ho a fascinovaně jsem se tam rozběhla. Přicupitala jsem až ke kraji a měla tak na dlani celé údolí. Nad námi bylo tisíce zářivých hvězd a tak nějak to přetékalo romantikou. On došel až ke mně a odněkud vykouzlil láhev vína.

„Myslím, že takové víno jsi ještě nepila,“ zašeptal, když mi podal otevřenou láhev.

„Lustr tu nikde žádný není, takže jsem v klidu,“ řekla jsem a napila se rovnou z láhve, zatímco on mě s úsměvem pozoroval. To víno byla dokonalá symfonie chutí.

„No, tak to má říz,“ pochválila jsem ho a začala lézt na ten kraj, abych se mohla posadit. Ta zeď byla široká, takže bych neměla sletět. Teda, stát se to může, no, stejně jsem tam inteligentně šplhala dál. Chtěla jsem ho požádat, aby mi přestal civět na zadek a vysadil mě tam, protože jsem byla přes tu zeď ohnutá a on stál za mnou. Ale četl mi myšlenky a vysadil mě za boky nahoru. Sám se opřel vedle mě a zíral na vesnici a kopce kolem nás.

Zkřížila jsem si nohy v kotnících a konečně položila tu otázku, která kolem nás pořád kroužila.

„Tak jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se a on se zasmál do hrsti. Tady ten jeho smích… Roztávala jsem při něm, protože zněl jako hudba, ale zároveň mě příšerně rozčiloval, protože jsem nevěděla, z čeho pramení.

„Jak bys řekla?“ Ne, ten mi prostě nemůže říct normálně svoje jméno.

„Nevím… Italská jména neznám.“

„Není italské.“

„Colin? Peter… Nathan… Jak to mám vědět?“ rozčilovala jsem se. Chci to jméno!

„Jak mi říkáš?“ zeptal se a já pozdvihla obočí. „No, znáš mě čtyři dny, takže mi určitě nějak říkáš,“ vysvětlil a já se začervenala. Naštěstí to nemohl vidět.

„Nijak zvláštně,“ odpověděla jsem ledabyle a napila se vína, abych nemusela už nic dodávat. U toho jsem zdvihla oči k nebi a rozhodla se změnit zase na chvíli téma. „Podívej na ně,“ hlesla jsem okouzleně. Tady totiž nikde nepřekážely stromy a budovy. Jen stříbrné nebe.

„Ty znáš hvězdy?“ zeptal se. No, já určitě. Hvězda jedna, hvězda dvě…

„Támhle to je… Co já vím? Blbá hvězda, která tam už je miliony let a nikomu starosti nedělá,“ uzavřela jsem to radši, než ze sebe udělám idiota. Zase mě pozoroval jako zajímavý exponát v muzeu s tím úsměvem.

„Můžeš mi, prosím, říct, čemu se pořád směješ?“

„Ne,“ odpověděl stručně. „Tohle je nové,“ řekl po chvíli, kdy jsem si ho zlostně měřila.

„Co je nové?“

„Tohle rande. Ta láhev vína pod hvězdami na střeše… Je to takové… mladé.“ Teď jsem zadržovala smích já.

„Je to mladé?“ zopakovala jsem a on přikývnul. „Hlavně, že ty jsi starý. Vždyť jsem starší, než ty, pravděpodobně,“ uvažovala jsem a on zakroutil hlavou. „Kolik ti je, chlapče? Osmnáct?“ zeptala jsem se, když jsem si už po sté změřila jeho dokonalou, hladkou tvář.

„Jen si z toho dělej legraci,“ zašeptal chladně, až mi z toho naskočila husí kůže.

„Já tě nechtěla urazit,“ zasmála jsem se a moje ruka samovolně vystřelila k jeho vlasům. Jednou jsem je prohrábla prsty a plánovala je zase vytáhnout, jenže když jsem ochutnala jejich hladkou, hedvábnou texturu, nemohla jsem se toho nabažit a zůstala tam. Sledoval mě jako ostříž a potom si moji ruku stáhnul ke svým rtům. Něžně mě políbil do dlaně a já ho nechala, aby těmi hebkými, studenými rty sjel výš, až k mému předloktí, protože tam ho přerušila ta otravná košile.

V tomhle jsme nejspíš mysleli synchronizovaně, protože jsme se natáhli každý pro rty toho druhého, a tak jsme se setkali uprostřed. Nohy jsem mu omotala kolem pasu a pevně ho tiskla mezi stehny.

Ten líbal božsky. Nejen, že chutnal jako ta cukrová vata, máta a další ingredience, jazyk uměl ovládat naprosto dokonale.

Velkýma rukama mi držel kolena kolem svého trupu, ale brzo s nimi přešel po mých stehnech pod zadek, který pevně stisknul.

Byla jsem napumpovaná oxytocinem a touhou po něm. Kdyby mě teď někdo chtěl vyrušit, tak budu vraždit.

Já jsem si rozepínala košili, když měl moc práce s rukama někde jinde. Přesunul se s jazykem na moje holé, chvějící se břicho a obkroužil mi s ním pupeční jamku. Zasténala jsem a položila se zády na chladnou zeď, zatímco on stál pořád na zemi a trup měl mezi mými stehny.

Vlasy mi visely přes okraj dolů, zatímco mi rozepínal šortky a stahoval je z mých nohou.

„Modrá,“ šeptl spokojeně, když mě začal jemně masírovat tvrdými prsty přes modrou krajkovou látku.

„Co bych pro tebe neudělala,“ vzdychla jsem, a když mi stáhnul i tenhle poslední kus látky a sklonil se k mému klínu obličejem, máchla jsem rukou a shodila tak láhev vína dolů. Vystrašeně jsem se nadzvedla na loktech. Kurva, já určitě někoho zabila! Jako to bylo na Větrné hůrce, když Hindley… Sakra, kašlu na Hindleyho. Položila jsem se zase zpátky a propínala se v zádech, jak jsem si tak chtěla zoufale vybít svoje rozpoložení.

On byl vážně, ale vážně dobrý. Netrvalo dlouho a já vybuchla. Zaplavila mě sladká křeč od hlavy až ke konečkům prstů na nohou, které jsem krčila a natahovala, jak jsem nad nimi ztratila vládu.

Udýchaně jsem se zase zvedla na loktech a podívala se na něj.

„Víno je pryč,“ hlesla jsem.

„Bylo jen padesát let staré,“ odpověděl a já vykulila oči.

„Jsi nádherná,“ zašeptal. Slyšet to od něj byl zážitek.

„Říká chlap mezi mými stehny,“ poznamenala jsem a natáhla prsty k jeho košili. Rozepnula jsem mu ji a stáhla ji z jeho hladkých ramen. Byl jako ze skla. Ale z toho tvrzeného.

Tohle bude dlouhá noc.

Ráno mi do nahých zad začalo pražit slunce, a tak jsem byla nucena se přesunout. Rukou jsem pátrala okolo sebe, abych našla jeho, ale nahmatala jsem jen satén. Rozlepila jsem oči a viděla jen vínovou přikrývku a prázdný polštář. Zase jsem oči zavřela. Pak mi došlo, že tohle povlečení jsem už viděla. Vystřelila jsem do sedu a měřila si ložnici Edwarda Cullena, kterou jsem včera uklízela.

My jsme šukali v posteli našeho starého šéfa? No, to je… Udělala jsem znechucený obličej a všimla si kartičky na nočním stolku. Natáhla jsem se pro ni a ospale ji četla.

Byla to nádherná noc, Bello. Edward Cullen. Ten přes koberce.

Ústa jsem měla otevřená dokořán, a pořád zírala na to jméno napsané elegantním rukopisem.

„Ten… parchant,“ zašeptala jsem a podívala se s vytřeštěným očima před sebe. Spala jsem s Edwardem Cullenem, kterému vůbec nebylo přes sto, nebyl to misantrop a ani nesenilněl. Seřvala jsem ho, a to několikrát. Pořád jsem pomlouvala jeho před ním. A rozbila jsem mu lustr!

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 4. kapitola: