Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 12. kapitola

26.07.2012 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 8045×

„Tak já si zase sbalím,“ mumlala jsem, když jsem házela noční košili do tašky. Naprosto zbytečně jsem to všechno absolvovala. Hlavně jsem si naprosto zbytečně sbalila jako idiot, a teď přichází ta fáze, kdy se vracíte a musíte to všechno vybalit.

„Moc dlouho si tu nepobyla,“ poznamenala Laura zkroušeně z křesla. Vypadala vážně zdrceně z toho, že odcházím, což mi podkopalo teorii o tom, že mu napsala textovku o tom, kde se právě nacházím, aby se mě zbavila.

Když jsem přišla dolů, Edward stál pořád těsně za prahem a nervózně na mě čekal.

„Proč nejdeš dovnitř?“ zeptala jsem se, protože dveře byly dokořán a on tam stál ve tmě, akorát zralý na to, aby ho někdo přepadnul. Chytil mě kolem ramen a vtisknul mi polibek. Přitom převzal moje věci do jedné ruky.

„Protože to tu začarovala čarodějnice a upíři dovnitř nesmí,“ odpověděl s nádechem mystičnosti v hlase. To je směšné.

„Tak určitě.“

„Neříkej to pořád,“ utrhl se na mě.

„Co?“

„Tak určitě,“ pitvořil se na mě a hlas mu vylítnul o dvě oktávy výš. Sakra, ten uměl vážně imitovat dokonale. Tím by se mohl i živit, kdyby ovšem neměl ty miliony dolarů na účtu, asi.

„Tak určitě… Chci říct,“ rychle jsem se opravila, když jsem viděla jeho výraz, „jasně.“ Zakroutil hlavou, jako že to snad ani nemá cenu, a táhnul mě za ruku pryč. Přes rameno křiknul na Lauru pozdrav, jako kdyby ho mohla slyšet přes zavřené dveře.

„No, tak to tě určitě slyšela,“ poznamenala jsem.

„Laura slyší dobře,“ odvětil a podtrhnul mi nohy. Vyhodil si mě do náruče jako pírko.

„Co tropíš?“ zaječela jsem, protože jsem to nečekala. Přitom jsem mu rukou přejížděla po hladkém krku a nemohla se ho nabažit. Byl jako plyšový medvídek, na kterého musíte pořád sahat – tak je to příjemné, ne-li víc.

„Nesu si tě domů. Navíc jsi hrozně pomalá,“ dodal.

„Tobě taky pořád něco vadí. Nejdřív jsem hrozná pokojská, teď zase chodím pomalu. A dávej pozor, ať nezakopneš!“ doporučila jsem mu, protože byla tma jako v hrobě a cesta nebyla osvětlená. A mě měl v náruči, takže by padal na mě. Ne, že bych ho nechtěla zachránit, ale nutně být na kaši nemusím.

„Žádný strach, má krásko v nesnázích. Jsem upír a ve tmě vidím jako přes den,“ odpověděl povzneseně. Protočila jsem oči, protože mě to už přestávalo bavit. „Bello, věříš mi, že bych ti nikdy neublížil, že ano?“ zeptal se náhle vážně. Do tváře jsem mu neviděla, protože byla ta zkurvená tma, ale z jeho hlasu jsem to slyšela.

„No, samozřejmě,“ odpověděla jsem a nechápala, proč se na to ptá.

„Proč?“

„Jen chci vědět, jestli se vedle mě cítíš bezpečně.“ To jsou dneska otázky, že bych z toho skapala.

„Edwarde, jsem s tebou sama v noci uprostřed ničeho a nevidím na krok. Takže se tě asi nebojím,“ vyložila jsem mu logicky.

„To je pravda,“ uznal. „Jenže my jsme trochu pokročili, co se našeho vztahu týká, a já s tebou chci vážně v srpnu odjet zpátky. Ale to obnáší jistě věci… Věci, co bys o mně měla vědět.“

„Jako?“

„Musím se na to připravit. Nevěděl jsem, že na to tak brzo přijde řeč, ale vážně mi to už překáží. A překáží to i tobě, jen o tom nevíš, protože si to nepřipouštíš…“

„Jéé,“ zavyla jsem otráveně, protože toho řekl milion, ale nepochopila jsem nic. „Až mi to budeš chtít říct, tak mi to řekni, ale teď jsem unavená a ty mluvíš v hádankách. To je na mě trochu moc, miláčku,“ zatnula jsem tipec. I když jsem ho ráda poslouchala a ztrácela se v záhybech jeho sametového hlasu, tak tyhle hádanky mě dráždily.

„Dobře, ale ještě poslední věc. Řekni upír, Bello.“

„Proč?“

„Protože.“

„Upír, Bello.“

„Jen upír.“

„Jen upír.“

„Bello!“

„Fajn! Upír,“ řekla jsem to absurdní slovo a Edward se zachichotal.

„Co je?“

„Nic. Jen jsem chtěl, aby sis zvykla,“ odpověděl. Zatnula jsem zuby, jak jsem chtěla vysolit další nadávky. Co to má pořád s těmi upíry? Abych ho nezačala otravovat s vodníkama a Luciferem. Je jak velké dítě v sexy těle. Děti totiž taky věří na pohádky.

„Ty jsi jako malý hodně četl, viď?“ zeptala jsem se a soucitně ho hladila po rozcuchaných vlasech. Ten rozcuch byla výhoda. Mohla jsem se v nich hrabat jak jsem chtěla a oni vypadaly pořád stejně.

„No,“ přiznal.

„Tak to chápu.“

„Ale když jsem byl malý, tak knížky byly nedostatkové zboží.“

„A kde jsi žil?“

„V Chicagu,“ odpověděl a já pozdvihla obočí.

„A cos tam dělal?“

„No, žil,“ řekl se samozřejmostí. Pokývala jsem hlavou. To byla zase konverzace. Ráda bych, aby aspoň jednou mluvil vážně a nepletl do toho upíry a kdesi cosi.

„Jak jsi věděl, kde jsem?“ chtěla jsem vědět, protože mi to leželo v hlavě.

„No, když jsem se vrátil z malého výletu, na který jsem šel, protože jsem se potřeboval provětrat a tobě jsem chtěl dát čas, zjistil jsem, že jsi utekla, a tak jsem přečetl myšlenky všech, co byli doma a zjistil, že tě Lucía odvezla do města,“ vysvětlil a já už vážně měla chuť mu jednu fláknout. „Ve městě jsem slyšel tvůj hlas, ale už bylo pozdě v noci a Lauřina matka byla doma a ta upíry nemá zrovna v lásce, a tak jsem počkal a ty sis aspoň mohla vydechnout. Jenže přes den ven nemůžu kvůli slunci, takže mi to čekání muselo vydržet až do večera.“ Plácla jsem ho do hrudě a začala sebou vztekle zmítat, aby mě pustil. Stejně jsme byli skoro doma. Chybělo pár metrů a já už na něj dokonce díky světlům z kašny viděla. Aspoň jsem se mohla podívat do tváře chorému člověkovi.

„Edwarde, já to nerada říkám, ale měl by ses dát vyšetřit,“ doporučila jsem mu, protože tohle přesahovalo všechny meze. Takže má nejspíš poruchu osobnosti. No, to je báječné. Já věděla, že se můj krásný sen o dokonalém chlapovi rozplyne. Byl moc sexy na to, aby neměl žádnou velkou chybu na druhé frontě. Jenže to není ani násilník nebo kleptoman, ale blázen.

„Chtěl jsem s tebou prožít ještě ten zbytek léta a říct ti to až pár dní před odjezdem, ale teď mi dochází, že by to mezi námi ještě měsíc bylo a bránilo nám to ve vztahu. Bello, já jsem…“

„Mlč! Ticho! Pšst!“ ječela jsem a poskakovala jsem s máchajícíma rukama. Ještě nakonec budu vypadat, že jsem se zbláznila já. Pak nás můžou zavřít na pokoji spolu, až nám věnují slušivé, svěrací kazajky. No, o Edwarda strach nemám. Tomu bude slušet všechno.

Edward si založil ruce na prsou a čekal, až se uklidním. Já zase čekala, až bude zažehnána konverzace o nadpřirozenu. Proboha, jsem ctihodná, studující Američanka, žijící ve dvacátém prvním století v moderním světě. Jestli mu tyhle pohádky žerou Italky, tak by si měl uvědomit, že u mě tedy narazil chlapec.

„Tak dobře. Mám ti to dokázat?“ zeptal se po chvíli. Napnula jsem čelist. Nenechá toho. No, dobře. Miluju ho, a tak mu udělám radost. Zahrajeme si na pohádku.

„Fajn. Mám tři přání,“ navrhla jsem a zvedla tři prsty, aby to pochopil. Bála jsem se o jeho duševní zdraví, takže jeden nikdy neví.

„Ale já nejsem džin, ale upír,“ vmetl mi do tváře. Zvedla jsem oči k nebi a chtěla počítat do deseti.

„Fajn, Aladine. Tak po tobě nebudu chtít nic, co odporuje fyzikálním zákonům. Třeba abys zrušil gravitaci…“ Nebo aby se mi přes noc zvětšily prsa o dvě velikosti.

„Bello, to je směšné,“ poznamenal.

„No, neříkej!“ Tak on je upír a já jsem se svými třemi přáními směšná. To jsou měřítka.

Jak to bylo v té pohádce? Král měl tři přání, než ho čert odnesl do pekla. Já nevím… Ale pamatuji si, že ho otravovalo slunce, a tak mu přikázal, aby na jedné straně domu vyrostla skála. To přece neodporuje fyzice – stačí, když přinese kus skály z Alp nebo bůhví odkud. Je přece upír, tak si tam doběhne. Nevím teda, kolik toho unese, protože co znám ze seriálů, tak to zase tak slavné není. Možná si někde sežene velký balvan, co se svými zaměstnanci doveze na kárce a je pak donutí podepsat slib mlčenlivosti.

„Přeju si, aby zítra v zimní zahradě stála skála,“ oznámila jsem mu svůj kreativní nápad. Edward stisknul rty, jako kdyby se snažil nevyprsknout smíchy. Jen počkej, zajíci. Uvidíme, kdo se bude smát naposled.

„Máš nějaké specifické požadavky na rozměry?“ chtěl vědět. No, ani ne. Jeho rozměry v kalhotách byly ideální.

„Ne. Chci prostě skálu. A já jdu teď spát, abys ji měl čas přinést. Ten usmiřovací sex necháme na zítra,“ rozhodla jsem a potom se přiblížila k jeho uchu. „A za to, co najdu ráno na zahradě, mi ho budeš dlužit dvojnásobně.“ Otřela jsem se mu o ušní lalůček a on zavrčel. Znělo to jako pravé vrčení, ale když umí i tak dobře imitovat. Políbila jsem ho na dobrou noc a zamávala mu. „Jdu. Hodně štěstí s kutáním.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 12. kapitola: