Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 1. kapitola

26.06.2012 (21:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 65× • zobrazeno 12340×

Žádné fotografování! Ustupte, paparazzi. Nikomu neposkytnu rozhovor a ani debilní úsměv. Nebo snad dokonce celulitidu a obličej bez make-upu, aby měla polovina světa zase k řešení něco jiného, než novou fotku na Twitteru Kim Kardashian.

Jo, to jsem si mohla myslet a představovat – že se na mě vyvalí fotografové, až vystoupím z letadla. Ve skutečnosti mě ale čekalo jediné. Špatný tlak, napresované tílko, ze kterého mi vypadávaly prsa, a příliš opálení obyvatelé Toskánského kraje. No, v porovnání se mnou určitě. Mělo mi dojít, že částeční albíni tu budou za menšinu. Vypadala jsem přinejmenším podivně. Jsem tu za sýr.

„Víte, co mám na Itálii a vůbec každé zemi, kde se nemluví anglicky, nejradši? Nikdo mi tu nerozumí. Takže když vám řeknu, že jste idiot, nebudete to vědět,“ rozprávěla jsem s taxikářem a vesele se usmívala díky mé nové zábavě. I on měl úsměv od ucha k uchu a přikyvoval. Jen přikyvuj…

Nechala jsem se zavézt do Sieny a prohlížela si cestou tu přírodní scenérii. Ale nedovedla jsem to ocenit stejně jako ostatní, protože když mi matka chtěla strčit jako malé kytku, ustřihla jsem ji. Jenže když mi došla závažnost mého činu, přilepila jsem kus Tchýnina jazyku zpátky izolepou. Myslela jsem, že tím pádem nenápadně odejde do věčných lovišť, ale ta svině se zregenerovala a dál mi strašila na okně. A tak jsem přistoupila k akci jménem minerálka. Zalila jsem ji sycenou vodou a do tří dnů bylo po ní. Jsem hotový botanik, takže místní hejna cypřišů určitě náležitě ocením.

„Ciao!“ pozdravila jsem taxikáře, vysypala eura a hopkala hned s mapou v ruce do centra, abych se ubytovala. Na to, že jsem byla na jiném kontinentě, v zemi, kde nikoho neznám a mám omezenou zásobu těch pitomých eur, jsem byla docela veselá. Někdo by mě mohl podezřívat, že jsem se stavila taky v Holandsku a dala si jeden zelený koláček.

Já jsem, do hajzlu, v Evropě!

Prvních pár dnů v malém, rodinném penzionu bylo skvělých. V posteli jsem měla podestláno drobky z italské pizzy a oblečení jsem nepovažovala za nutné uklízet. Ovšem mužského materiálu byl nedostatek. Všichni byli opálení a černovlasí. Bůhví, že co se tohohle týká, exotika mě nebere. Ani jsem nijak nepolemizovala nad tím, že bych tu navázala i milostný vztah. Itálie je sice krásná země, ale já jsem Američanka a až si dokáži svoji emancipaci a poznám nový kraj, vrátím se zase pěkně za velkou louži.

Ale klíčová slova byla – prvních pár dnů. Pak už to šlo z kopce, protože jsem nebyla až tak dobrý plánovač akcí a moje peněženka trpěla jako zvíře. Bez peněz absolutně nikam nelez… To není cynismus, ale krutá realita.

Byla jsem v zemi ve tvaru kozačky dva týdny a vážně jsem potřebovala práci. Vsadila jsem se s otcem, že tu přežiji celé dva měsíce, což znamená, že klidně můžu bydlet pod mostem, ale pořád budu přežívat, a tak splňovat podmínky sázky a aspirovat na výhru. Ale i když jsem se mohla snížit k bydlení bez wifi a mít se na břehu řeky, chtěla jsem si tyhle prázdniny užít na úrovni.

Nebyla jsem zvyklá na ty nížiny. Všude stromy, zámky a horizont zalitý sluncem. Dorazila jsem na svém výletu do malé vesnice, které na jejím konci dominovalo obrovské sídlo s prvky renesance, ale i gotiky. Zkrátka to bylo splácané páté přes deváté, ale přesto to vypadalo skvostně, ačkoliv jsem nevěděla, jak se tyhle dva styly můžou snoubit.

Šla jsem přímo k tomu baráku jako kráva, abych tu zakončila další turistickou trasu.

Cupitala jsem po cestě, která byla vysypaná světlým pískem a lemována sochami z těch keřů. Ne, nevěděla jsem, jak se to jmenuje.

Má zraková trajektorie narazila do zahradníka, co se promenádoval mezi rozkvetlými růžemi bez trička. Mohlo mu být tak dvacet, což bylo i mně, a přismahlou, svalnatou hruď měl bez jediného chloupku. Fuj. Ani já si tak důkladně neholím nohy. Na lýtka totiž nevidím…

„Ciao!“ zařvala jsem na něj, protože měl zapnutou sekačku. Podíval se na mě a zamračil se.

„Já potřebovat práci!“ vyblekotala jsem na něj anglicky bez patřičné gramatiky, protože to by na něj asi bylo moc těžké. Navíc vypadá, že má v hlavě akorát žiletky.

Otráveně vypnul sekačku a nastavil ucho, jakože mi asi nerozumí. Samozřejmě, že jsem se italsky neučila. Proč bych to asi dělala, když ovládám světový jazyk? Tolik k aroganci Američanů.

„Ty pracovat,“ oznámila jsem mu a ukázala na sekačku a na něj. Potom jsem objela ukazovákem celou scenérii. „Já potřebovat pracovat taky, abych já měla peníze,“ vysvětlovala jsem a gestikulovala jako idiot. Zíral na mě s pozdvihnutým obočím, s rukou v bok. Hotové – Zahradnictví hledá topmodelku.

„Proboha, proč já se tu vůbec snažím domluvit s nějakým přismahlým hochem, který jen stojí a čumí…“

„Já umím anglicky,“ přerušil mě otráveně. A kurva. Ten parchant. Nechal mě ze sebe dělat celou dobu idiota. Tím pádem se mu nemusím omlouvat, když mě neinformoval.

„Takže víš, že potřebuji práci,“ konstatovala jsem a on se zase sehnul k ovládání jeho milované sekačky. „Hele, já ti sem nanosím kameny!“ varovala jsem ho a on si mě skepticky změřil. Narovnal se a obrátil oči v sloup. Pak se rozešel ke mně a přeskočil živý plot. Instinktivně jsem ustoupila před tím blížícím se kolosem.

„Alejandro,“ představil se a na natáhl ke mně ruku. Chudák chlapec. Jméno jako vystřihnuté z telenovely.

„Bella.“ Dívala jsem se mu do hnědých očí a pevně tiskla jeho ruku. Nemám ráda leklé ryby, co uhýbají pohledem.

„Bella? To zapadneš,“ poznamenal, když hodnotil mé italské jméno. Pokynul mi, abych šla s ním. Obešli jsme kruhák, v jehož středu byla masivní, honosná kašna.

„Komu to tu patří?“ chtěla jsem vědět, protože vevnitř to bylo vážně luxusní. Tohle nebyl žádný zatuchlý zámek, kde jste našli jen skřípějící podlahy, nevkusné krby a starý koberec. Jako expozice možná pěkné, ale na bydlení nikoliv. Tohle bylo kompletně zrestaurované a doplněné o moderní vybavení a materiály.

„Edwardu Cullenovi,“ odpověděl Alejandro a někoho hledal. Edward? Tohle jméno mě vždycky fascinovalo. Je majestátní a elegantní. To mám od Austenové. Edward Ferras je můj hrdina. Takže majitel bude zřejmě šedivějící muž o holi. Kdo se ještě dneska – v tomhle století jmenoval Edward a má takové finanční zázemí, aby si mohl dovolit tohle všechno?

„Lucía, questa ragazza ha bisogno di un lavoro. E 'americano,“ blekotal Alejandro na ženu, co vyšla s košem na prádlo z protější místnosti na chodbě. Nejspíš jí bylo jako mně. Měla havraní vlasy a zelené oči, kterýma si mě prohlížela.

„Tady všichni anglicky umí. Jen Alejandro si rád z turistů utahuje, takže můžeš mluvit tak, jak ti zobák narostl,“ řekla Lucía a podávala mi ruku. To tu měla ona personál na starost? Není na to trochu mladá?

Představily jsme se a já vysvětlila, že potřebuji brigádu.

„Jsi mladá – to je dobře. A aspoň tě vyženeme na slunce. Jsi totiž příšerně bílá, Bello.“ Jako bych to už někde neslyšela…

Kupodivu mě nenutili k tomu, abych si na sebe navlékla úsporné šaty a vyčesala si vlasy do týla. Bylo jim to jedno. Jen mám udržovat všechno vyleštěné, srovnané a čisté. Nejdůležitější prý byla sterilita a neutrálnost. Žádné osvěžovací a leštící přípravky, protože pán domu neměl ty pachy rád. Moc jsem nechápala, jak by to mohl v domě se dvěma křídly a desítkami pokojů cítit, ale fajn.

Ostatní personál se skládal ze samých dvacítek, takže jsme si měli co říct. Vyprávěla jsem jim o sázce se svým všetečným otcem a o Forks – díře po granátu, která je věčně zatopená dešťovou vodou a slunce se tam na obloze ukáže asi stejně často, jako Santa Claus s Rudolfem.

Měla jsem uklidit ještě jednu místnost, a to vstupní halu – tedy, jednu ze vstupních hal. Pečlivě jsem luxovala černý koberec, který byl položen na bílém mramoru. Byl huňatý a těžký, tudíž to šlo hůř.

Když jsem konečně skončila, otřela jsem si límcem dlouhého trika čelo a narovnala se. Vypojovala jsem lux ze zásuvky, když se otevřely dveře a po tom dokonale vysátém koberci, kde jsem nechala dvě hodiny svého života, přešel kluk se zablácenými Vanskami.

Já ho zabiju!

„Ty!“ zasyčela jsem a naběhla před něj s výrazem šílence. Zírala jsem na cákance na koberci a otisknuté podrážky jeho bot. „Myslíš, že…“ Jazyk přestal spolupracovat a vytvářet slova, když jsem zvedla oči k těm jeho zlatým tůním, co trůnily v ostře řezané, křídově bílé tváři. Sakra, to byl ale kus.

„A vy jste?“ zeptal se melodicky a já třeštila oči na jeho rozepnutou, šedivou košili. No, tak, Bello. Trochu nenápadnosti přece. Taky si vždycky stěžuješ, když ti chlapi při konverzaci zírají na prsa.

„Být Bella. Chci říct – já jsem Bella. A ty jsi mi zasvinil koberec!“ vyštěkla jsem, když jsem se vzpamatovala.

„Já tobě?“ tyknul mi taky. „To je tvůj koberec?“

„No, ten pořádek, co jsem tu dvě hodiny vytvářela, byl můj. A aspoň z něho laskavě slez,“ pěnila jsem, protože z něj to bahno teklo, jako kdyby vylezl z bažiny.

Civěl na mě, ani se nepohnul. Měl arogantní postoj a vyzařovalo z něj sebevědomí a nebezpečí.

„Můžeš, prosím, slézt z toho koberce?“ zeptala jsem se falešně sladce. Konečně se přesunul na podlahu. Padla jsem na kolena a přehodila přes to utěrku, aby nasála vodu.

„Ty tu pracuješ, Bello?“ chtěl vědět.

„Ne. Já ráda okupuji cizí domy a čistím jim koberce. Ty ne?“ zeptala jsem se a vzhlédla.

„Jsi velmi nepříjemná,“ poznamenal. „Ale svým způsobem zábavná.“

„Co tě tak pobavilo?“ Usmál se. Sakra…

„To radši nechtěj vědět,“ odpověděl a otočil se. Odcházel pryč a já otevřela ústa, když jsem měla tu čest spatřit jeho zadek.

„Pěkný zadek,“ zamumlala jsem tak tiše, že se to dalo přirovnat k šelestícímu větru. Navíc už byl skoro za rohem.

„Taky si myslím,“ řekl přes rameno. Vykulila jsem oči.

„Ale já to… Já… Ne!“ marně jsem se z toho snažila vybruslit. Zmizel s tichým smíchem a já se posadila na podlahu. Tak ten byl. Ani mi neřekl, jak se jmenuje. Ale doma bych ho nechtěla. Určitě by si nesundával do postele ponožky.

Díky, děvčata, za váš čas a za přečtení mé další, odborně řečeno, věci. Snad vás nezklamu. Čekejte hodně romantiky. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 1. kapitola: