Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tormenta de emociones - prolog

13.11.2009 (11:30) • gollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1855×

písnička

určitě si ji k tomu pusťte!

Prolog

rok 1910

,,Mohla bys se mnou jít na chvilku do lesa?" zeptal se mně tím svým sametovým hlasem. Nepřítomně jsem přikývla.

Vzal mě za ruku a šli jsme k řece. Opřel se o strom a vzal mě za ruku.

,,Bello..." zašeptal do prázdna a pak se mi podíval do očí.

,,Bello." zopakoval a vpíjel se mi svýma zelenýma očima do těch mých.

,,Než ti něco řeknu, chci, abys věděla, že tě moc miluju. Víc, než svůj vlastní život.

Miluju tě, jsi smysl mého života. Ale já musím jít. Musím odejít."

Oči se mi zalili slzami. Co mi to tu říká?

,,Edwarde? Co to říkáš? Kam odcházíš? Proč?"

,,Bello, já... Já prostě musím pryč. Nemůžu ti říct proč. Prosím tě, odpusť mi to. Nechci pryč, ale musím. Já musím pryč."

Tohle se mi vůbec nelíbilo. On mi tu lže. Já mu to vidím na očích. Proč mi říká, že mě miluje, když zároveň tvrdí, že musí odejít, ale nesmí mi říct kam a proč?

,,Edwarde, " šeptala jsem do prázdna jako smyslů zbavená, neschopná popadnout dech.

,,Nesmíš odejít. Ne beze mě! Kam jdeš? Proč? Proč mi lžeš?" křičela jsem histericky do dáli a slyšela, jak ozvěna opakuje můj hysterický nářek.

Srdce mi bilo jako splašené, přesto párkrát vynechávalo. Přišlo mi, že bije a říká, nechoď.

,,Bello, moc mi to ztěžuješ. Já..." nadechl se a v očích se mu zaleskly slzy.

,,Otec mi řekl, že když mi byly dva roky, zařídili spolu s matkou, že se já a Tanya vezmeme, až nám bude osmnáct.

A mě je osmnáct za měsíc a půl. Bello, pochop, matka mi umírá a tohle je její jediné přání. Poslední. Tohle jí nemůžu odepřít.Sbohem, Bello. Pamatuj si, že tě miluju.

A navždy budu. Vždycky pro mě budeš jediná. Jenom ty. Moje Bella."

Slzy mi tekly proudem. Proč je osud tak krutý?

Bylo mi strašně. Slané slzy mi stěkaly po obličejí a pálily mě.

Přitáhla jsem si ho k sobě a hladově ho políbila.

Proč jen mi to tak stěžuje? Já ji tolik miluju.

Z očí jí tekly vodopády slz. Taky jsem brečel. Nešlo nebrečet. Svojí Bellu musím vyměnit za obyčejnou, ošklivou princezničku, která mě nemá ráda.

A já jí také ne.

Můj tok myšlenek přehlušila až Bella svými polibky. Přitáhla si mě k sobě a hladově mě políbila.

Voněla po skořici.

Její sladké rty, sladké rty po medu, tančily divoký, aložitý tanec s těmy mými.

Divoký a přesto něžný.

Cítil jsem, že chtěla víc. I já chtěl víc.

Vysvlékl jsem ji z jejích obyčejný, venkovských šatů a líbal ji po celem těle.

Jak já ji miloval! Proč musím za tou hloupou Tanyou? Proč jen nemůžu být taky obyčejný, venkovský mládenec, který se vodí za ruku se svou milou, s tou, kterou miluje?

Proč taky nemůžu žít na statku, chudě, a přesto bohatě?

Ona je moje bohatství. Kdybychom přišli na mizinu a já měl ji, byl bych pořád ten nejbohatší člověk na světě.

Kdybychom měli všechny peníze světa, a já neměl Bellu, byl bych ten nejchudší.

Sundala mi košili a hladila mě na hrudi.

Přitáhl jsem si ji blíž k sobě a líbal ji.

Sundal jsem si kalhoty, ale rty jsem měl stále spojené s těmi jejími.

Vzal jsem ji do náruče a pomalu do ní vnikl. Zvířata v lese, jakoby se zbláznila a utekla. Všechna.

Ptáci nad námi přestali zpívat svoje uklid%nující písně. Řeka, jakoby vyschla a nebyla vůbec slyšet. Byli jsme tam jenom my dva.

Tančili jsme spolu uprostřed lesa, při západu slunce.

Snažil jsem se vrýt si její obličej do mysli. Byla tak krásná. Prosím, Bože, dej ať je šťastná. To je moje jediné přání.

Jen ať je šťastná.

O víc tě nežádám. Jen ať je šťastná.

Ještě chvíli jsem oba tančili mezi stromy, ozařovalo nás jen zapadající slunce, a pak jsme oba explodovali.

Všechno se najednou zdálo krásnější. Barevnější. A ač jsem věděl, že jen na chvilku, byl jsem neskonale šťastný.

Oblékli jsme se a ruku v ruce, vědíc, že je to naše poslední chvíle, kdy můžeme být šťastní v náruči toho druhého, jsem došli na kopec, podívat se spolu naposledy na kouzelný západ slunce.

Naposledy.