Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tormenta de emociones - 2. kapitola

17.11.2009 (07:30) • gollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1620×

Zdálo se mi o Edwardovi. Nic nedělal, nehýbal se. Prostě jsem jen viděla jeho usmívající se tvář.

Bylo to, jako bych byla narkoman a potřebovala další dávku. Pokud bych jí nedostala, stalo by se ze mně pěkně zuřivé monstrum.

Ale mě se dávky dostalo. Což znamená, že tenhle den bych mohla přežít poměrně klidně, bez slz a bolesti.

Navíc - co víc si přát?

Jsem v jeho domě s jeho dcerou, spím v jeho ještě původních pěřinách a celou noc jsem viděla jeho tvář. Dostala jsem dostatek dávky.

S tímhle vědomím jsem se probrala a úsměv mi rozvlnil rty, když jsem přešla k oknu a uviděla, že prší.

Déšť. Jaký to krásný, Boží vynález!

Rychle jsem na sebe hodila modrý saténový župánek a bačkory ve tvaru psí hlavy.

Lomcoval jsem dveřma, co nejtišeji, abych neprobrala Ness, ale zato jsem já téměř hmatatelně pocítila, jak se mi zhoršila nálada, když mi nešly dveře otevřít!

Lomcovala jsem s nima, až jsem se nakonec rozhodla pro zoufalý čin - vylézt oknem.

Inu - zoufalé holky dělají zoufalé věci.

Nevím, proč mám tak ráda déšť.

Snad proto, že mě chladí na kůži, smývá slzy, když pláču a myslím na něj...

A tohle jsou asi jediné důvody, proč déšť tak miluju.

Když mi bylo čtrnáct let, celá rodina jela kamsi na cosi a mě nechali za trest doma. Byla jsem drzá na matku.

Pamatuju si, že jsem seděla v křesle se silnou bolestí hlavy a četla si knížku. Najednou jsem uslyšela dopadat dešťové kapky na okno.

Odhodila jsem knížku a v té zimě jsem vyšla ven pouze v krátkých šatech na ramínka.

Vyšla jsem ven a šla na pole. Nějak mě to tam táhlo. Prostě jsem jen šla, v hlavě totálně vygumováno.

Jen jsem šla po polní cestě, neznámo kam, a co chvíli uklouzla. Ani jsem necítila zimu. Prostě jsem chtěla na poli zůstat do té doby, než přestane pršet.

Šla jsem, až jsem dorazila na konec cesty.

A takhle to je, pomyslela jsem si.

Narodíš se, přejdeš kousek cesty, až dorazíš na konec. A ty víš, že ten velký konec jednou nastane. Že nic netrvá věčně. Stála jsem tam, s rukama podél těla a hleděla na vysoký strom. Najednou mi začala být zima. Jak moc jsem ještě před chvílí chtěla zůstat venku, tolik jsem teď toužila po teplu domova.

Ano, ujdeš cestu, život a dorazíš na konec. A až na samém konci si uvědomíš, že chceš zpátky, že jsi něco nestihla. Že stále po nečem toužíš.

Tehdy se mi hlavou ale honilo víc nápadů a šílených nápadů! Matku ani otce jsem nikdy moc nemilovala, babička byla divná. Věřila na kouzla života a smrti. Věřila, že je čarodějnice a že dokáže všeho. Takže babičce jsem se vyhýbala. Nebála jsem se jí, nikoho jsem se nikdy nebála. Přemýšlela jsem, proč?

Tolikrát mi naši ubližovali a já tolikrát toužila podřezat si žíly, skočit pod vlak nebo...

Najednou mě to napadlo, skočit pod vlak! Zrovna za chvíli měl jet! Už jsem v dálce slyšela, jak troubí. Šla jsem vpřed, protože na mě najednou jako by všechno spadlo.

Chtěla jsem být na úplném konci polní, bahnité cesty. Životní cesty.

Už jsem byla téměř na kolejích, vlak byl ode mě asi pět metrů, když do mě někdo vrazil. Ten někdo byl Edward!

Tehdy mě pořádně vyhuboval. A nakonec i plakal, že konečně našel někoho, koho miluje a málem o něj i přišel.

Znovu jsem na sobě ucítila, jak mě srazil. Jaký o mě měl strach. Na to, jak mi sladce šeptal do ucha, že mě miluje a že se to nikdy nezmění. V očích mě pálily slzy.

Tak to ne! Slíbila jsem si, že dnešek přežiju bez slz a bolesti, a přesto se tu zase utápím ve vzpomínkách.

Měla bych jít vzbudit Ness a zkusit postavit nábytek a...

Ale proboha, jak si mám složit a dát do našeho pokoje tu - sice úchvatnou - postel s nebesy, když tím tak stratím navždy jeho vůni?!

To přeci nemůžu udělat!

Musíš. Radilo mi mé zdravé já.

Nesmíš!!! Radilo mi mé pošahané, láskou totálně pomatené, já.

Musím.

Ale ta vůně!

Ne, neudělám to. Nebo jo?

Ano. Udělám to. Bude to těžké, ale udělám to. Už jsme nakoupily nábytek.

Proč jen jsem s tím nepočítala? Ale jak mě mělo napadnout, že si ten nábytek po více jak devadesáti letech nikdo nerozebral a že tam bude pořád cítit jeho krásná vůně? Ta krásná, omamující vůně levandule?

Ne. Potřebuju čas.

Ne, nepotřebuješ, akorát se to zhorší! Odjeď pryč! Pryč z Washingtonu! Pryč.

Jeď do Evropy a najdi si malý domek, nebo byt.

Počkat! jsou tam čtyři místnosti!

Nessiin pokoj, Edwardův a můj, pokoj pro hosty a obývák. To znamená, že kromě Edwardova bývalého pokoje můžu vybavit celý dům, z pokoje jeho bratra si můžu udělat svůj oficiální pokoj, a Edwardův tím pádem nechám na pokoji.

Jsem to ale hlavička!

I když - pravda, vědět to Ness, hned by mi pověděla, jak to udělat. Byla by schopná klidně i přistavit další pokoj. A já vlastně taky.

Hned jsem měla lepší náladu! Pokoj mého Edwarda zůstane v původním stavu, nedotčený, vonící po levanduli.

Nadšená, jako ještě nikdy, jsem běžela zpátky domů.

Rozrazila jsem dveře k Nessině pokoji a rozrazila okenice. Vrzaly. Budu je muset promazat. No jo, ale jak?

Prosím, ať Ness na něco přijde!

Běžela jsem k její posteli a něžně ji probrala.

Když má dcera nadávající jak špaček konečně vylezla z postele, obula se a v pyžamu se Santou sešla ze schodů. Nějak se jí nechtělo, holčičce.

Jak ji jenom navnadit, aby začala makat?

,,Ness? Nechceš zajet do obchodu pro MP3? Vím že jsi jí chtěla, tak..."

,,Mami, hele, já vím, že chceš, abych makala, a já budu makat, to se neboj, nenechám všechnu práci na tobě, ale prosím tě, ještě pořád mi před očima plujou růžoví delfínci. Já se ještě neprobrala! Spím!"

Zamrkala jsem.

,,Zdálo se ti o růžových delfincích?" zeptala jsem se překvapeně.

Ness se usmála, schovala si hlavu do dlaní. ,,Mami, s tebou se táta nemohl nudit, vážně ne!"

O hodinu později jsme si dělaly rádio, zpívaly jsme si, jak jinak, Náruživá od Žlutýho psa.

Tancovaly s pomocí košťat, luskaly prsty, přičemž jsme si je obě málem zlomily.

Přemýšlela jsem, jak to uděláme se školní docházkou.

Jak sehrajeme náš příběh. Minule jsem prostě dělala mladou maminku, která chodila do školy a zároveň do práce, teda na brigádu, aby to nebylo nápadný. Ale v Throw jsme zůstaly jen rok.

Tady plánujeme zůstat aspoň tři, možná čtyři.

,,Ness, přemýšlela jsi, jak to uděláme se školou? Jak sehrajeme příběh?"

Na chvilku se zamyslela. Úsměv jí rozvlnil rty. ,,Hele, co kdybysme byly sestry, tobě bylo osmnáct a zemřeli nám rodiče a my po nich zdědily peníze. Tak co tomu říkáš?" zeptala se s nadějí v hlase. Tenhle nápad se mi líbil.

S úsměvem jsem jí všechno odkývala a pak jsme dál tančily s košťaty.

Když jsme to po chvíli obě měly hotové; já obývák a ona předsíň, celé žhavé jsme si vzaly dlaždičky a nějakou hmotu, kterou nám doporučil prodavač, abychom to tam mohly pořádně nalepit.

Daly jsme se do toho, a do hodinky to bylo obložené.

S úsměvem jsme šly vymalovat, a když i tohle bylo hotové, řekly jsme si, že to musí trochu zaschnout a že bychom si mohly vyrazit do kina.

Oblékly jsme se jak dvě malé puberťačky.

Spíš jako dvě malé emařky. Vzaly jsme si to nejvolnější, černé oblečení a namalovaly si pusu a oči na černo. Užívaly jsme si ty pohledy, které po nás házeli lidé z širokého okolí.

Film zkončil a my vyrazily domů. Jen co jsme vlezly do dveří, padly jsme málem smrady.

Ta barva na stěnách příšerně páchla!

Odhodily jsme věci, osprchovaly se v ještě původní sprše, kterou tehdy vlastnili bohatí lidé, mezi které patřil i můj Edward, a zapluly k sobě do pokojů.

A popravdě, já se strašně moc těšila na to, až ve snu znovu uvidím jeho obličej.

Když jsem se nadechla, cítila jsem jeho krásnou, omamující vůni, kterou nenahradí žádnáá jiná, dokonce ani nejvoňavější levandule.

Padla jsem do postele a zachumlala se do peřin.

Po chvíli jsem byla totálně vytuhlá.

Zase jsem ho viděla ve snu, jen jeho obličej, usměvavý, dokonalý obličej.

Natáhl se ke mně a chystal se políbit.

V tom jsem se probudila. Venku něco zarachotilo.

Okamžitě jsem okolo sebe omotala přikrývku a vykoukla z okna.

Jen nějací opilí muži. Povzdechla jsem si a sešla dolů do kuchyně. Ohřála jsem si mléko a osladila jej medem. Při vzpomínce na to, jak vždycky, když mě Edward líbal, se usmíval a rád ochutnával moje rty chutnající po medu, jsem se usmála.

Tak to měl rád.

Měl rád med, po kterém chutnaly moje rty a voněla mu skořice, po které jsem mu nejspíše voněla já. Vždycky tak zvláštně potahoval. Když jsme se spolu pomilovali tu poslední noc, pořád mě líbal,

a nasával tu skořicovou vůni. A já, pokaždé, když si vzpoměla na to, že Edwardovi skořice voní, si jednu vždycky schovala pod polšťář a jednu do oblečení.

Usrkla jsem horkého mléka.

Dívala jsem se po kuchyni, až jsem narazila na bednu s jídlem a kořením.

Vytáhla jsem skořici, vyběhla nahorů a schovala si jednu do oblečení a druhou pod polštář.

Znovu jsem usnula a pokračovala ve svém snu tam, kde jsem skončila.

A i mnohem dál...

Autor: gollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tormenta de emociones - 2. kapitola: