Je tu další kapitola. Je tam Alicina vize, vysvětluje to, co nebylo v prní kapitole. Max je dívka. Moc se omluvám za tu první zmatenou kapitolu, nebyla jsem ve své kůži. Doufám, že se vám bude líbit. Příjemné počtení přeje AndaPanda:-p
31.12.2009 (14:45) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 818×
2. Kapitola – Vize a očekávaná návštěva
Pohled Alice:
Zase další nudný den ve škole, hodina se nesnesitelně vlekla a já se hrozně nudila. Na zdi jsem už prozkoumala každičkou skulinku, výhled z oken zůstával den co den stejný a profesorův výklad jsem znala za ty roky už nazpaměť. V budoucnosti se také nic nedělo, nový trend, výherní čísla v loterii a koně vyhrávající dostihy se pro mě stali každodenním chlebem. Chvíli jsem se soustředila na profesorův obličej, byl neučesaný a potřeboval oholit. Najednou se to stalo. Ztuhla jsem, měla jsem jednu ze svých vizí. Vypadalo jako opravdová realita…
Všude kolem mě byli stromy a keře, s pod lisí vykukovalo slunce.
„Alice!“ volal dívčí hlas. Dívka poodhrnula listí a usmála se na mě. Přes slunce jsem jí neviděla do obličeje. Přiběhla ke mně a slunce se schovalo za mrak.
„Alice, všude tě hledáme.“ Obdařila mě oslnivým úsměvem.
„Já jsem Max, jsem z budoucnosti.“ Čekala na mou reakci.
„Co, jsi z budoucnosti?!“
„Nádech a výdech, Alice. Teď jsi člověk, potřebuješ dýchat.“ Chlácholila mě.
„Já-, jsem člověk?“ podivila jsem se.
„Na otázky teď není čas, až se u vás objeví dívka – já. Musíte si ji tam nechat, pro vaši budoucnost bude velmi důležitá.“
„Ty se u nás objevíš, kdy?“ byla jsem zmatená.
„Na všechno ti odpovím, jo a ještě něco, a to si zapamatuj: věřte mi, dělejte, že věříte mým lžím. Časem vám pravdu povím…“
Domluvila a podívala se mi do očí. Nadechla jsem se, vzduch už nezabarvovali pachy. Opravdu jsem byla člověk, chci říci budu člověk.
„Max, už si Alici našla?“ ozvalo se z mýtiny. Max se ohlédla a smutně se na mě podívala.
„Už budeš muset jít.“
„Ale jak-„ namítla jsem, ale to už jsem byla zpátky v lavici, ve svém čase. Učitel se na mě nechápavě podíval.
„Máte problém s látkou, slečno Cullenová?“ otázal se.
„Ne, promiňte mi za vyrušení.“ Podíval jsem se po třídě,moje oči spočinuly na hodinách. Už jen pět minut.
Po celý den jsem už žádné podobné vidění nedostala, Edwardovi a sourozencům jsem jen vzkázala že si musíme všichni večer promluvit. Víc už se mě nevyptávali. Den uběhl rychleji, než jsem čekala. Možná to bylo tím, že jsem se snažila vyvolat své předešlé vidění. Moc jsem toho nenamluvila.
„Alice, co ty nákupy?“ vyptával se v autě zvonivý hlas mé sestry Rosalie. Na ně jsem v tom spěchu zapomněla.
„Dnes ne.“ Ukončila jsem rozhovor a podívala se z okýnka. Míhala se tam krajina, zelenou trávu pomalu vystřídaly husté porosty a stromy. Blížili jsme se k našemu domu, už z dálky jsem ucítila, Carlisleovu přítomnost. Oddychla jsem si, nebudu muset počkat do konce jeho směny.
***
„Tak co nám chceš říct?“ otázal se mě Carlisle, ostatní mě tiše sledovali nedočkavýma očima.
„Ve škole jsem měla vizi, no, vizi. Ona byla zvláštní.“
„Tak nám ji popiš.“ Poradila mi Esmé. Pokývla jsem hlavou a vyprávěla:
„Ocitla jsem se v lese, za korunami stromů prosvítalo slunce. Přišla ke mně dívka, nejdříve jsem jí neviděla do obličeje – svítilo tam slunce. Řekla mi, že k nám přijde jedna dívka – Max. máme jí prý věřit, bude nám lhát. Máme dělat že jí věříme. Prý je důležitá pro naši budoucnost…“ Všichni se na mě dívali.
„Takže, ty jsi byla člověk. V té tvé vizi?“ Jo, Edwarde, ale zkoušela jsem ji znovu vyvolat. Ale nejde to, bylo to, jako by mě přivolala ona a ne já.
Odpověděla jsem mu v myšlenkách. Jen nepatrně zakýval hlavou a nad něčím usilovně přemýšlel. Carlisle po krátkém zaváhání promluvil.
„Dobře, až přijde nějaká Max, necháme si ji u sebe. Nebude to problém, Esmé?“
„Ne, pokoj pro hosty je volný.“ Ujistila ho.
„Později – až přijede, všechno vyřešíme. Ale až přijde.“ Ukončil rodinnou poradu Carlisle a spolu s Esmé odešle do ložnice.
V tu chvíli, se na mě vrhli mí sourozenci, s kupou otázek, na které neumím odpovědět. Stále jsem říkala „Nevím.“ a „Možná.“ Nebo taky „Zajímavá otázka, tu musíme vyřešit až s Carlisle a Esmé.“ A tak to pokračovalo dvě hodiny, jediný, kdo se toho neúčastnil byl Edward. Ten si sedl k piánu a začal hrát Bellinu ukolébavku. Emmeta to přestalo bavit a sedl si před televizi, díval se na baseball. Rose odešla do svého pokoje, Jasper odešel taky. Ničila ho má nervozita a smíšené pocity nás všech.
Přešlapovala jsem z místa na místo a chodila po celém domě. Všichni jsme přemýšleli a dělali něco jiného. Podívala jsem se z okna, stromy a tráva nabyly nových odstínů fialové a modré. Nikde se nic nedělo, veverky se ukládaly ke spánku, noční tvorové vylézali ze svých skrýší a stromy šuměli svou dobře známou písničku. Za keři se něco pohnulo, soustředila jsem se a uslyšela tlukot srdce. Tlouklo splašeně a bez přestávky. To už je tady, pomyslela jsem si a šla se podívat, kdo nás takhle pozdě v noci přišel navštívit…
Ráda bych požádala o smazání článku, děkuji.
Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek To je ale ostuda! - Vize a očekávaná návštěva:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!