Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To je ale ostuda! - Seznámení

28.12.2009 (21:00) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1296×

1. kapitola – Seznámení

Bloudila jsem lesem, mokrá půda mi už dávno promáčela boty.Kapradiny se mohutně rozrůstaly na každém rohu, a stromy v některých částech lesa zabraňovaly průstupu. Zvedl se vítr, stromy se roztančily a shodily zbylé kapky deště. Mé mokré oblečení se mi lepilo na tělo, zplihlé vlasy zacuchané větrem ztráceli svůj předešlý lesk. Otřásla mě zima, zuby mi drkotali a vytvářeli dosud neobjevenou, neznámou skladbu. Vzduch nabyl vlhkosti, za stromy prosvitlo slunce, za chvíli bude noc. Rozběhla jsem se slunci vstříc, doběhla jsem na pláž. Poslední paprsky ozářily mé tělo. Trochu jsem se ohřála, slunce zapadlo. Skočila jsem do vody. Voda byla studené a k mému překvapení i mokrá. Plaval jsem v pomalých avšak plynulých tempech. Po chvíli mě síly definitivně opustily, to že jsem neusnula, zapříčiňovaly pouze vlny, které v pravidelných intervalech narážely do mého zkřehlého těla. Musím se někam vetřít, pomyslela jsem si a vlny mě odnášely na pobřeží. Moc jsem nad cestou nepřemýšlela a šla lesem dál, odhrnovala jsem větve dotěrných keřů a zápasila s velkými kořeny stromů.

Přede mnou se rozprostírala zahrada, na jednom konci stál opuštěný altánek. V domě se svítilo, jeho obyvatelé ještě nespali. Všude bylo ticho, ale z domu se ke mně donášely poslední tóny klavíru. Když klavír utichl, někdo zapnul televizi. Nic jiného nebylo slyšet, podívala jsem se do okna. Zbystřila jsem, nějaká osůbka v něm stála. Nemůžu určit, zda se opravdu dívala na mne. Odešla, dlouho se nic nedělo.

„Co tady děláš?“ ozval se za mnou zvonivý hlas.

„No, já-“

„Neboj se, pojď se do domu ohřát,“ vybídla mě.

„No tak, jsi celá promrzlá,“ zkusila to znovu.

Šla jsem. Až na světle jsem si všimla, jak vypadá. Její krátké vlasy trčeli do všech stran a tvořili zvláštní účes. Díky malé postavě a kulatému obličeji, doplňujícím špičatějšíma ušima vypadala jako elfka. Všimla si, jak si ji prohlížím. Její zvonivý smích se rozezněl domem a přilákal ostatní obyvatele. Ocitla jsem se v radaru dalších šesti párů očí. Všichni vypadali jako bozi, jejich bledá pleť a stejná barva očí napovídala, že jsou to příbuzní. Všichni měli otázky v očích, podívali se na tu dívku, co mě pozvala dál.

„Tohle je Max, bude tu s námi bydlet…“ oznámila tuto novinu jako samozřejmost. Ve tvářích obyvatel domu se vystřídalo mnoho pohledů : nevěřícnost, zmatenost, rozzlobenost, jednomu muži se tvářil usadil poťouchlý úsměv, nejstarší žena se tvářila láskyplně a sledovala mě. Očividně její partner se moc o dění nezajímal, přemýšlel nad mnohem důležitějšími věcmi, než to, že má v domě nezletilou, zablácenou a na kost promrzlou holku, s potrhaným oblečením a rozcuchanými vlasy.

„Takže, Max…“ podíval se na mě, „Já jsem Carlisle a toto je má rodina.“

Počkat, jak zná moje jméno, blesklo mi hlavou. Kluk, stojící opodál si všiml mého úleku a začal vysvětlovat.

„Moje sestra umí odhadnout osobnosti, já jsem Edward. A ta dívka - moje sestra – co tě přivedla je Alice, vedle je její přítel Jasper.“ Kývnul hlavou k blonďákovi, stojícímu nejdál. Ten se jen křečovitě usmál a o krok ustoupil.

„Já jsem Emmet a tohle je moje Rosalie,“ ozval se hromotluk, „A toto jsou naši adoptivní rodiče – Esme a její manžel Carlisle. Ale toho už znáš…“ Dopověděl. Věděla jsem co přijde, teď budou klást otázky mně. Všichni na mě upřeně hleděli, je Jasper stál opodál s obavami pozoroval Alici. Ta se jen zářivě usmívala, podívala jsem se na ní. Šibalsky na mě mrkla, otočila jsem se na ostatní, jejich pohledy byli nepříjemné. Nejvíc mě štval pohled blondýny – Rosalie, nasupeně mě probodávala pohledem, říkal: Až tu nikdo nebude, uškrtím tě!

Podívala jsem se na podlahu, kachličky měli oranžovou barvu.

„Pojď do obýváku.“ Prolomila tich Esme. Starostlivě se na mě podívala.

„Ale nejdříve ti ukážu pokoj, umyješ se a přinesu ti nějaké oblečení a spodní prádlo.“ Dodala a vzala mě kolem ramen. Mateřsky mě pohladila po vlasech, šli jsme do druhého patra. Celý dům byl vkusně zařízený, jak jsem se později dozvěděla, zařizovala ho Esme. Oblíbila jsem se jí, odvedla mě do pokoje a ukázala mi koupelnu. V šatní skříni bylo spoustu oblečení mé velikosti, od džín a sukní až po trička, tílka a mikiny. Vybrala jsem si fialové džíny a žluté tílko, později, když mi byla zima, jsem si vzala i černou mikinu.

Napustila jsem si plnou vanu, ležela jsem v ní asi hodinu. Ještě teď jsem se divila, jak mohou být někteří lidé tak hodní a milý. Nedovedu si představit, zda bych unesla, že by se mi cizí holka potulovala po domě a využívala mou koupelnu.

Poté co jsem se vykoupala, a sešla dolů, začali jsme si všichni povídat. Carlisle a Esmé se mi představili takto:

„Já jsem Esmé a tohle je můj manžel - Carlisle, pracuje jako chirurg v místní nemocnici. Já restauruji domy. Máme pět šest adoptivních dětí – Jasper a Alici, Edwarda a Bellu, Rose a Emmeta – dál taky vnučku Nessi – dceru Belly a Edwarda. Její manžel je Jackob Black…“

Na řadu přišla Bella a Edward:

„Já jsem Isabella, zkráceně Bella a tohle je Edward – můj manžel. Je mi osmnáct a Edwardovi sedmnáct. Máme dceru Ness, vzali se s Jackobem, Jackob je můj přítel už od dětství…“

Do dveří vrazila blondýna a Emm.

„Jak už jistě víš, já jsem Emmet a toto je má ženuška Rosalie. Miluju medvídky a lidi se smyslem pro humor. Moje Rose zase miluje mě, svůj odraz v zrcadle a děti.“ Dokončil rozpustilou řeč a hned dostal pár pohlavků od Rosalie.

„Nemám ráda svůj odraz v zrcadle,“ vyjasnila situaci. „A už vůbec ne tvoje blbí vtípky.“ Na to se Emmet jen přitrouble usmál a mrkl na mě. Úsměv jsem mu oplatila.

„Já jsem Alice a tohle je Jasper. Studujeme třetí ročník střední školy. Nepůjdeš se mnou na nákupy?“ otázala se, Jasper se na mě s prosíkem podíval. Ježiš, to bude asi velký shopaholik, zamyslela jsem se.

„Jo, půjdu s tebou.“

Alice zavýskla a přihopkala ke mně, vlepila mi velkou pusu na tvář.

„Teď nám o sobě něco řekni ty.“ Ozval se Carlisle.

„Jmenuji se Max, moji rodiče zemřeli když jsme byli na dovolené. Už nějakou tu chvilku bloudím Amerikou. Nemůžu se rozhodnout kam mám jít. Pocházím z Evropy, z Itálie…“ Mozek mi šrotoval na plné obrátky, z úst mi vycházela jedna lež za druhou. Moji rodiče – přesněji jeden rodič byl v Americe. Ale Utekla jsem. Nežila jsem v Itálii, ale v Anglii. Zemřela mi pouze matka, od té doby jsem byla s otcem. Malinkatá část mě zajásala, sežrali mi to i s navijákem. Ale a druhá část pohasla, doufala, že zjistí že lže a bude jim muset říci pravdu. Chtěla to někomu říci, ale zvolila si jinou možnost. Až ji budou chtít strčit do děcáku, uteče. Do té doby se bude hřát u krbu a každý den se bude mýt horkou vodu, ve vaně napuštěné tisíci olejíčky.

„To je mi líto, Max.“ posmutněla Esme, už už jsem se chtěla začít ptát, co je jí líto. Pak mi to došlo.

„To je dobrý, stalo se to už dávno…“ udělala jsem smutný obličej a nechala pár slz ukápnout na oblečení. Ihned byla u mě a objala mě, utěšovala mě jako malé dítě. Tu ovlivním snadno, zanechal jsem myšlenky myšlenkami a nechala se ukolébat k bezstarostnému spánku…

2. kapitola

Ráda bych požádala o smazání článku, děkuji.

Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To je ale ostuda! - Seznámení: