Moje nová povídka, o Belle, ale né té hodné jakou ji známe. Bella se totiž po Edwardovo odchodu zhroutí a uzavře se před světem. Z toho že ji opustil, viní všechny kolem sebe a lidi kolem ní jsou jenom jako hračky. Jednoho večera v Seattlu se dostala k podivné partičce a později se k nim přidala. Kdo jsouz, co dělají, a jak je na tom s nimi Bella o pár let později? To najdete uvnitř :) Prosím zanechte komentáře, jestli má cenu pokračovat.Posuďte sami :) děkuju
23.01.2010 (18:15) • DencaDudlik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1532×
Začátek
Zpaměti jsem vytočila číslo, které nikdy nešlo zapomenout. Telefon párkrát zvonil, a pak se konečně ozval ten známý nakřáplý hlas, který mluvil do ticha telefonního sluchátka.
„Ano?“ ptal se.
„Ahoj Jaku… Víš, něco bych od tebe potřebovala…“ Zavřela jsem oči a potichu doufala, že to vyjde.
„A co?“
„No, víš… Nechci o tom mluvit tady,“ odmlčela jsem se.
„Dobře, tak v jednu hodinu na našem místě?“ našem pomyslela jsem si. Už přes dva roky spolu nejsme, ale klidně.
„Ok.“ Řekla jsem a zaklapla telefon. Párkrát jsem zafoukala na čerstvě nalakované karmínové nehty a z opěradla židle jsem vzala kabelku. Jen Pár klapajících bot na kamenné podlaze naznačoval, že odcházím.
„Lásko…?“ zachraplal někdo z ložnice. Ah... skoro bych na něj zapomněla. Nějaký Mike, nebo možná Mitchel Newton. Chodil se mnou na střední školu, ale to už je dávno. Nějakých 7 let? No nic, známost na jednu noc.
„Copak Mitchele…?“ zeptala jsem se, když jsem došla ke dveřím pokoje.
„Ale já jsem Mike…“ uraženě se na mě podíval.
„Ach, no jasně… promiň Miku.“
„Ty už odcházíš?“ zeptal se. Dokonce to vypadalo, že i smutně.
„Ano… Musím jít. Kdyžtak až půjdeš taky, zavolej služce, aby to tu po včerejšku uklidila. Číslo je vedle telefonu v kuchyni. Dík…“ zašvitořila jsem mile a vydala se na svojí dlouhou cestu.
Nastoupila jsem do svého krásného autíčka s černými foliemi přes skla a opatrně nastartovala. Jen ubíhající silnice mi dávala znamení, že stále jedu. A vlastně, ani jsem se vám nepředstavila. Jsem Bella, Bella Swanová. Starám se o lidi, o které se postarat musím. Třeba když vědí něco, co vědět nemají. Usmála jsem se pro sebe. Ano, i takhle by se to dalo nazvat. Všichni říkají, že mám kamenné srdce, ale tak to není. Vážně! Milovala jsem… dřív. Ale to už je vážně dávno. Na střední škole, byl to sice jeden jediný rok, ale ani na ten nikdy nezapomenu. Jmenoval se Edward Cullen, ale ať to zní sebevíc nesmyslně, byl to upír. Po roce, po jednom krásném roce mě opustil, a já zůstala sama. Sama, lapena v černé díře, z které nebylo cesty ven. Tu bolest, kterou jsem trpěla nad jeho odchodem, tu bolest jsem si vylívala na ostatních. A z té hodné holčičky Belly, se stala ta zlobivá. Když mě opustil, uvrhl mě do pekla vlastní bolesti a jediný způsob jak se dostat pryč byl stát se sama ďáblem. Po nějaké době co jsem byla sama, jsem jela jednou večer do Seattlu, a tam jsem narazila na jednu podivnou partičku. Už delší dobu, jsem si přála konečně někam patřit, a teď najednou se mi to splnilo… Vzali mě k sobě, byl to něco jako místní gang. Všichni znali jeho jméno, ale nikdo nevěděl, kdo do něj patří, ani mi sami jsme to nevěděli. Setkala jsem se jen s pár lidmi, co mu šéfovali. Nebáli se, že je vyzradím, protože – a to jsem věděla i já sama - kdybych jen trochu cekla, oni by se mě našli… A pak by byla celkem sranda, hledat po kouskách mrtvé tělo jedné mladé dívky, která by možná mohla být zakopaná i někde v úplně cizí zemi. Prodávali drogy a pašovali je přes hranice. Byl to docela dobrý kšeftík. Dalo se na něm dost vydělat. Později jsem ale zjistila, že mají na svědomí i pár loupežných vloupání a vražd. Když se někdo potřeboval někoho zbavit, řekl jim. Nebylo dobré si s nimi zahrávat.
Postupem času jsem se vypracovávala na lepší a lepší místo. Nakonec, když Max, tak se jmenoval člověk, který to vedl (tedy, všichni mu tak říkali, ale nikdo nevěděl, jestli je to jeho pravé jméno) „omylem“ zemřel, nastoupila jsem na jeho místo. A pak už to bylo snadné. Lacy, tak se jmenuje moje „asistentka“ mi každý den připravuje co je potřeba a já pak rozdám práci ostatním. Sama jdu občas na nějakou misi. Nemůžu prostě odolat tomu náporu adrenalinu, když v ruce držíte zbraň, která je nástrojem k ovládnutí života člověka před vámi. Lacy, je jako moje pravá ruka, ale v téhle branži nikomu nevěř! Komu dáš jen o něco větší naději, že je tvůj přítel, zabije tě, ani bys okem nemrkl.
Autor: DencaDudlik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek To já dávám smrt... prolog + 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!