Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Titanic 6. kapitola

17.04.2011 (10:00) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2419×

„Jacobe! Já jsem prostě nemohla jít bez tebe, miluju tě…“ plakala jsem. Jacob mě jen konejšivě objímal a hladil. Moji rodiče byli pryč, stejně tak ostatní moje příbuzenstvo, loď se potápěla, my se neměli jak uchránit. Nebyla jsem daleko hysterie.

„Nemám jí dát facku?“ zeptal se hlas za mnou.

„Embry!“ vykřikl Jacob napůl naštvaně a napůl s úlevou, že kamaráda vidí.

Pustil mě a obejmul ho. Tak umřeme společně alespoň tři. Lepší výhled do budoucna?

„Co ksakru budeme dělat?“ zanadával si Embry.

„Kdybych věděl…“ povzdechl si Jacob.

Přestala jsem je vnímat a rozhlédla se kolem sebe. Bylo tu tolik bolesti!

Nějaká zoufalá žena se snažila přesvědčit ty, co dohlíželi na loďky, aby jí dovolili s sebou vzít i manžela. Ne, pouze ženy a děti.

Nějaká malá holčička brečela, protože její tatínek musel zůstat tady.

Kousek ode mě stála nějaká dvojice, blonďatý muž a mladá dívka se zrzavými vlasy.

Líbali se. Asi se museli rozloučit. Možná je to naposledy co se vidí.

Přes slzy jsem už neviděla. Co se mnou jen bude? A s Jacobem? A s ostatními lidmi tady?

Kolem mě prošel nějaký steward. Zastavila jsem ho.

„Pane, co bude s lidmi na loďkách? Jak se dostanou do bezpečí?“

„Už vysíláme SOS na loď jménem Carpathia, měla by náš signál zachytit a během dvou hodin ti lidé budou sedět v teple a bezpečí, vy byste měla taky, jak to, že ještě nejste na loďce?“ zeptal se.

„Do toho vám nic není,“ zamumlala jsem.

„Nessie, pojď sem,“ zavolal na mě Jake. Došla jsem k němu. Nic neříkal, jen mě objal.

Vážně jsem dostávala ohromný strach.

Kolem panovala čím dál větší panika a dokonce se začínalo střílet. Sakra jak můžou střílet? A proč tady hraje hudba? To jsou ti idioti tak povrchní? Nechápala jsem to.

„Mám to!“ zařval Embry. Lekla jsem se.

„Co?“ řekl Jacob s nadějí v hlase.

„Už vím, jak se odtud dostaneme, pojďte!“

Vedl nás dál kolem celé paluby, až jsme se dostali do jídelního salonu. Z tama jsme pokračovali do nějakého přístřešku až ke schodům. Bylo to jako bludiště. Měla jsem strach a byla mi zima. Jake to poznal a pevně mě objal.

Sešli jsme ty schůdky a najednou jsme byli v podpalubí.

„Je tu malá loďka, po které se dostaneme pryč!“ řekl Embry. Musela jsem uznat, že tohle by vážně mohlo znamenat záchranu. Šli jsme ještě dál, až jsme došli k té loďce. Byla malá, bílá, ale určitě se do ní vejdeme. Najednou se ozval ohromný lomoz a loď se začala naklánět dozadu. Potápíme se!

Všechny věci se začínaly sesouvat dolů a my s nimi. Zaječela jsem, protože se na mě začala řítit nějaká židle. Bouchla mě do hlavy a pak spadla dolů. Najednou se otevřely nějaké dveře a my jimi proletěli dolů na záď lodi. Ta záď, kde jsme se s Jacobem poprvé potkali. A ta teď byla ponořená. A my jsme padali do vody. A padali jsme a padali... Zavřela jsem oči, protože jsem si myslela, že nadejde konec. Ach jak bych byla ráda, kdyby konec nadešel!

Cítila jsem, že míříme k cíli a oči jsem nechala zavřené. Pak jsem jen cítila miliony a miliony jehel, které se mi zabodávaly do těla. Ale nebyly to jehly. Byla to ledová voda! Bylo to, jako kdyby mě rozkuchávaly nože, řezaly do mě břitvy. Nemohla jsem dýchat, protože jsem měla hlavu pod vodou.

Byla jsem dezorientovaná, nevěděla jsem, co je nahoře a co je dole. Zmítala jsem sebou pod hladinou a už jsem to bez kyslíku nemohla vydržet. Cítila jsem, jak padám… Ne, počkat! Něco mě popadlo za ruku. Spíše někdo. Ta osoba mě začala vytahovat nahoru a povedlo se mu to.

Položil mě na nějakou plochu. Uprostřed oceánu?

Šíleně jsem se rozkašlala a snažila jsem se dostat tu vodu z plic.

„Nessie?“ slyšela jsem hlas. Jacob! Když jsem skončila s kašláním, pomalu jsem otevřela oči. Neměla jsem to dělat. Byli jsme mimo hlavní dění. Ale kolem nás byl zmatek. Lidé se snažili vyškrábat se na kusy nábytku a jiné věci, které vypadly z Titaniku. Kolem mě proplavala mrtvola nějakého dítěte. Otřásla jsem se a začala hystericky brečet. Jake ke mně připlaval blíž a pohladil mě po zmrzlé ruce.

Všimla jsem si, že sedím na kufru a Jacob plave vedle mně. Byla mi příšerná zima. Všechny loďky co se spustily z Titaniku, už musely dávno být u Carpathie. A my? My jsme tady mrzli. Panika už trochu polevila. Z hrdla se mi vydrásal další vzlyk, když jsem si uvědomila, proč asi panika polevila.

Bylo už docela ticho. Z dálky se ozývala modlitba nějakého muže.

Naklonila jsem se blíž k Jakovi.

„Nessie…“ řekl smutně.

„Lásko, Jacobe!“ rozbrečela jsem se zase. Tentokrát potichu. Ale s bolestí. Jak dopadneme?

„Nessienko, poslouchej, ať se stane cokoliv, pamatuj, že se musíš zachránit a že tě miluju. Miluju tě celým svým srdcem. Moje srdce bude navždy u tebe, schované,“ říkal mi.

„Jaku… Taky tě miluju. A neumíš si představit jak moc! Ale neříkej nesmysly, my se nerozdělíme!“

„Ness…“ vzdychl Jake. Pevněji se chytnul okraje kufru, na kterém jsem napůl ležela a napůl seděla.

Zavřel oči a zhluboka dýchal.  Sama jsem se položila obličejem blíž k němu a taky jsem zavřela oči. Cítila jsem, jak mě drží za ruku. Nikdy se nerozdělíme.

Leželi jsme tak nevím jak dlouho. Nesledovala jsem čas. Jen jsem se snažila nevnímat tu zimu, ale moc mi to nešlo. Přehrávala jsem si před očima svůj život. Hlavně dnešní den. Ano, jeden den do historie nezanese nic, ale do budoucna může jeden den spustit celý koloběh událostí.

Najednou jsem z dálky uslyšela řev.

„Je tu někdo naživu?“ křičel nějaký muž.

„Haló! Jestli tu někdo je, ozvěte se!“ ječela pro změnu žena. V mém zmrzlém mozku se najendou zrodila myšlenka. Jsme zachráněni! Otevřela jsem víčka se zmrzlými řasy.

„Jaku?“

Žije Jacob? O tom rozhodnete vy. Já už mám jasno jak to udělám, ale asi napíšu dvě verze, ať jsou spokojení všichni. :) Upřímně, sad end by byl taky dobrý, ale zas nechci jenom přepisovat ten film. :D

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Titanic 6. kapitola: