Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Titanic - 3.kapitola

17.12.2010 (17:30) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1697×

Běžela jsem chladným večerem po lodi. Došla jsem ke schůdkům, které vedly dolů do sektoru třetí třídy. Rychle jsem je seběhla. Hledala jsem ho. V duchu jsem si nadávala, že jsem si s ním nedomluvila další schůzku. Jasně, bude na mě čekat zítra v obvyklou dobu na zádi, ale já jsem s ním potřebovala mluvit už teď. A nemohla jsem ho najít! Vešla jsem dovnitř a chodila kolem malých pokojů, ve kterých byli ubytovaní lidi. Fascinovaně jsem se rozhlížela kolem. Bylo to něco jiného, než na co jsem byla zvyklá. Žádný luxus, ani přepych. Ale pokračovala jsem v hledání Jacoba. A světe div se, já ho našla! Náhodou jsem nakoukla do jednoho pokoje a on ležel na posteli. Vedle něho seděl Embry a hráli karty.

„Nessie?“ řekl nevěřícně, když mě spatřil. Usmála jsem se na něj.

„Musím s tebou nutně mluvit.“

„Dobře,“ řekl a zvednul se z postele. Šli jsme zpátky uličkou, kterou jsem přišla. Vylezli jsme ven. Sedli jsme si na lehátko. Nad námi byly hvězdy a vzduch byl ledový. Přitiskla jsem se k němu. Byl horký. Co se to se všemi děje? Rose je studená jak led a Jacob horký. No, to asi bude mnou.

„Jaku… musím ti něco říct. Já se do tebe asi zamilovala,“ řekla jsem. Díval se na mě. Vypadal, že není překvapený. To jsem tak snadno čitelná?

„Nessie… já ti taky musím něco říct. Vím, že mi asi nebudeš věřit, ale…“ najednou zmlkl. Jako kdyby ztratil hlas.

„Ne, nemůžu ti to říct, možná jindy.“

„Co? Já to chci slyšet,“ protestovala jsem.

„Ne, tohle ti nemůžu říct. Jen ti můžu říct, že vím co je zač tvá rodina. Viděl jsem je.“

A to myslel jak? Věděl tajemství Rose, Jaspera, Emmetta a Alice? A měli vůbec nějaké tajemství?

„A co jsou zač?“ zeptala jsem se.

„Copak ty to nevíš?“ zeptal se.

„Ne. Teda přišlo mi, že jsou nějací divní… ale co to má společného s tebou?“

„Hodně věcí,“ řekl tvrdě.

„Ale chci, abys věděla, že tě miluju. A že to není jen tak nějaká láska. Jednou ti to vysvětlím, ale teď zatím ne."

„Já ti moc nerozumím,“ postěžovala jsem si.

„Já vím, že ne.“

„Ale nevybočuj z tématu, co jsou?“ ptala jsem se.

„Víš co? Zeptej se jich. Já mám tajemství, oni mají tajemství. Já ti řeknu jen to svoje, ale ne teď.“

„Prosím!“ už jsem byla zoufalá. Nutně jsem potřebovala vědět co se děje s mojí rodinou a mým… co je vlastně můj? Vytryskly mi slzy… Kdyby jen věděl...

Takhle to dál neunesu.  Cítila jsem v hlavě strašný zmatek. Nevěděla jsem, co udělat dřív, jestli přemluvit Rose, aby mi to řekla. Nebo přesvědčit Jacoba? Stejně by mi nikdo  nic neřekl!  Vybouchla jsem. Rozběhla jsem se pryč od Jaka, ale na schodech byla námraza a uklouzla jsem. No jasně, budu utíkat po ledě, když znám svoji nešikovnost…

Ucítila jsem řezavou bolest v kotníku. Zaúpěla jsem. Jacob ke mně přiběhl a vypadal vyděšeně.

„Je ti něco?“ zeptal se. Pitomá otázka!

„Můj kotník…“ řekla jsem mu.

Vyzul mi botu a odhalil moji nohu. Kotník byl trochu napuchlý, ale už jsem zažila horší bolest.

„Můžeš se zvednout?“ zeptal se

Pokusila jsem se o to.

„Au!“ zařvala jsem, když jsem se pokusila postavit na tu nohu.

„Tak já tě donesu na tvůj pokoj.“

A tak mě popadl do náruče a nesl mě do mého pokoje. Snad se rodiče nebudou zlobit.

Když jsme se dostali až k naší části lodi a zaťukali na dveře od našeho apartmá, trochu jsem dostala strach.

Dveře otevřel otec.

„Renesmé!“ zakřičel. „Kde jsi byla? A kdo je ten člověk? A proč tě drží v náručí?“

„Tati. Vysvětlím ti to! Byla jsem se projít a uklouzla jsem po schodech. Vyvrtla si kotník. Víš, jak jsem nešikovná,“ usmála jsem se na Jaka. „On byl poblíž a já ho poprosila o pomoc!“

„No dobrá. V tom případě vám děkuju,“ řekl otec  a vzal mě z Jacobovy teplé náruče.

„Ahoj,“ usmál se na mě Jacob a odešel. Určitě se ještě uvidíme.

„Zavolám svému... ehm… známému. Je to doktor a je na téhle lodi také,“ řekl Edward, jakmile se za Jacobem zabouchly dveře.

Posadil mě na pohovku a donesl mi pytlík s ledem. Pak odešel a vrátil se s doktorem. A jakým! Měl bledou pleť, blond vlasy a vypadal velmi mladě. Stejně jako můj otec. Vlastně i stejně jako Rose, Emmett… sakra. S nimi se děje něco divného!

„Zdravím tě,“ usmál se na mě doktor. Měl uklidňující hlas. „Jsem Carlisle Cullen, vzdálený příbuzný tvého otce.“

„Já jsem Renesmé… teda Nessie.“

Doktor mi vyšetřil kotník a zůstal s otcem. Povídali si. Já po chvíli na pohovce usnula.

Ani nevím, kdy se to stalo, ale probudila jsem se. Byla jsem v polospánku, když jsem uslyšela Carlisleův hlas.

„Měl bys jí to říct, Edwarde, žije tak celý svůj život a myslím, že už je dost stará na to, aby to pochopila. Jen je divné, že si toho nevšimla. Fakt divné nevšimnout si, že její příbuzní a rodiče jsou upíři a ona poloupírka.“

„Cože??“ zařvala jsem a vyskočila s pohovky. Kotník mě začal bolet, jak sviň.

„Renesmé!“ vykřikl otec. „Uklidni se, vysvětlím ti to. Hlavně si sedni.“

„Můžu se zeptat, o čem to mluvil?“ ukázala jsem na Carlislea.

„Renesmé, víš, my jsme upíři.“

„Jak to? To jako pijete krev? Jak to, že to nevím?“

„Víš, my tě tím nechtěli zatěžovat. Řeknu ti příběh o mně a o Belle a o ostatních.“

„Poslouchám,“ řekla jsem a pořád byla v šoku.

„Narodil jsem se před sto lety v Chicagu. Když mi bylo dvacet pět, chytnul jsem španělskou chřipku. Carlisle mě ošetřoval a proměnil v upíra, aby mi zachránil život. Později jsem proměnil své sourozence Emmetta a Alici, protože jsem měl chuť na jejich krev.“

Otřásla jsem se odporem.

„Carlisle proměnil svoji manželku Esmé, která je teď u Carlislea doma. Po čase se k nám přidali ještě Jasper a Rosalie. Všichni byli spárovaní, až na mě. Byl jsem sám. Jednoho dne jsem ve městě Forks, kde teď bydlí i Esmé, potkal tvou matku. Byla člověk. Zamilovali jsme se do sebe a vzali. Ještě, když byla Bella člověk, tak ses narodila ty. Musel jsem Bellu proměnit, protože umírala. A tak ses před patnácti lety narodila ty. Jsi poloupír, když ti bylo půl roku, odstěhovali jsme se od Cullenových do Anglie.“ dořekl svůj dlouhý monolog.

„A jak to že jste přede mnou tajili, že jste upíři? A jak to, že nepijete krev?“

„Pijeme. Chodíme na lov, stačí jednou měsíčně. Jídlo jíst nemusíme, dělali jsme to jen, abys neměla podezření.“

„Panebože!“ copak jsem se úplně zbláznila?

Do místnosti vešla Bella.

„Řekli jsme jí to,“ řekl a podíval se na Carlislea který souhlasně přikývl.

„Ach Renesmé. Je mi to tak líto!“ řekla a podívala se na mě smutně.

Já byla naštvaná hlavně na sebe. Že jsem si toho sakra nevšimla! Skoro vůbec nejedí, vypadají úplně stejně jako před lety, co si je pamatuju. Taky jsou bledí a studení. Všichni. Alice, Edward, Bella, Emmett a Jasper s Rose! Já jsem tak blbá. Ale byla jsem ráda, že to konečně chápu. Ale pořád mi v hlavě vrtalo, co je s Jacobem…

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Titanic - 3.kapitola: