Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Titanic - 2. kapitola

09.12.2010 (17:45) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1827×

Po obědě jsem byla na pokoji a četla knihy. Mám domácí učení, a tak mě otec nutí číst snad všechno, co kdy bylo napsané. Strávila jsem tím celé odpoledne, ale myšlenkami jsem byla úplně mimo. Přemýšlela jsem o Jacobovi.  Pak byl večer a já se hned po jídle vydala vykoupat. Umyla jsem si vlasy.

Poté jsem se vydala do postele. Dlouho jsem se převalovala a myslela na něj. Chci ho zas vidět. Nakonec jsem usnula a moje sny byly plné mých zážitků z dnešního dne.

Ráno jsem se probudila docela brzy. Vstala jsem z postele a šla se umýt do koupelny. Podívala jsem se na svou tvář. Měla jsem bronzové vlasy, které se kadeřily až po pás. Čokoládově hnědé oči a skoro přízračně bledou tvář. Odtrhnula jsem zrak od obličeje a vyčistila si zuby. Šla jsem do šatny, a tam na mě čekala matka, která mi pomohla obléct si dlouhé šaty s korzetem. Taky mi obula taneční boty. A sakra!

Výuka tance. Z toho jsem se nemohla zdejchnout, protože matka tam bude se mnou. Vlastně všechny matky těch dívčin tam budou. Je to taková tradice pro snobáky. Pořádají se.

Kurzy tance pro slečny ve věku čtrnáct - sedmnáct let. Ach jo. Tohle ne. Já jsem strašné nemehlo na jakékoliv sporty.

Když mně bylo sedm, otec mě vzal na jízdu na koni. Spadla jsem a zlomila si nohu.

Ve dvanácti to byly kurzy tanců, spadla jsem a nalomila si zápěstí. A jako třešnička na dort, letos jsem vylezla na strom a měla jsem otřes mozku z pádu. Ach jo. A to musím jít tančit. Snažila jsem se přemluvit matku, ale to bylo samé: „Každá mladá dívka musí umět tančit!" Přitom ona je taky nemehlo, po otci to nemám!

„Renesmé!“ slyšela jsem její hlas, jak mě volá.

„Už jdu,“ odpověděla jsem. Šli jsme na snídani. Sedli jsme si k Rosalie a k Emmettovi. Po chvíli se k nám připojila i Alice s tím, že Jasper má mořskou nemoc. Chudák. Všimla jsem si, že nikdo z nich neměl objednané žádné jídlo. Divné…

Po snídani jsem se vydala do sálu vedle jídelny. Tam se pořádají plesy. Byly tam dívky s matkami a učitelé tance z Francie. Nějakou zvláštní náhodou se mi povedlo nezranit sebe, a ani nikoho kolem mě, ale celé dopoledne bylo zabité nesmyslným otáčením a ladným držením těla a bůhví čím ještě.

Na oběd jsem ani nešla a vydala se na záď lodě, na které jsem včera potkala Jacoba.

Nemýlila jsem se. Byl tam a čekal na mě. Stál zády ke mně a koukal do vody. Rozhodla jsem se, že mu oplatím to leknutí ze včera a potichoučku jsem se k němu přiblížila.

„Ahoj,“ řekla jsem hlasitě. Lekl se. Jo!

„Nazdar,“ zasmál se. „Ty si tady! Bál jsem se, že nepřijdeš, že tě nižší vrstvy zajímat nebudou,“ řekl a vrhl na mě smutný pohled.

„Ty mě budeš zajímat vždycky. Mám tě ráda,“ řekla jsem. Víc než ráda. Pomyslela jsem si.

„To jsem rád, že mě máš ráda.“

„Já jsem ráda, že jsi…“

„Já to chápu,“ přerušil mě se smíchem. „Nebudeme to zamotávat,“ usmál se.

Já se taky usmála. Přiblížila jsem se víc k němu, a opřela se o zábradlí. Dívala jsem se na tu vodu. Byli jsme tak vysoko!

Pootočila jsem hlavu a zjistila, že jsme s Jacobem jen pár centimetrů od sebe. Dívala jsem se mu do jeho krásných očí, které mě tak nějak hypnotizovaly. Tentokrát se neusmíval, ale díval se na mě jak v tranzu. No, já měla co říkat. Taky jsem byla v tranzu.

Najednou se za námi ozvaly kroky. Odtrhnuli jsme od sebe pohledy a já se podívala, kdo je za námi.

Byl to nějaký kluk, stejně starý jako Jacob, taky indián.

„Nessi, to je můj kamarád Embry,“ řekl Jacob.

„Ahoj,“ usmál se na mě ten Embry.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.

„Takže ty jsi ta holka, která se Jakovi tak líbí?“ zeptal se.

Zrudla jsem.

„Buď zticha, ty štěně,“ odsekl Jacob a zamrači se. Sklopil oči. Asi mu taky bylo hloupě.

Embry se rozesmál. No jo. Trapnější tahle situace už být nemůže. Nakonec Embry odešel a my s Jacobem jsme osaměli. Ani jeden z nás, nevěděl co říkat, tak jsme mlčeli a koukali do vody. Zábava. Ale hlavně, že jsme byli spolu. Teď už vím, že ta láska je vzájemná. Skoro mě políbil…

Když jsem později odpoledne šla zpátky na pokoj, potkala jsem Rosalii. Šly jsme si sednout do kavárny a Rosalie mi objednala dortík.

„Tak co, Nessie, jak jde život?“ zeptala se mě.

„Zamilovala jsem se,“ řekla jsem.

„No… páni. A kdo je ten šťastný?“

„Toho neznáš… A ani nemůžeš. Rodiče by mi ho stejně neschválili. Ale já ho opravdu zbožňuju. Je prostě kouzelný. Víš, jak to myslím. Nemůžu myslet na nikoho jiného, ani na nic. Prostě pro mě je jenom on.“

„A jak se jmenuje?“ zeptala se Rose.

„Jacob,“ odpověděla jsem. Jak jsem vyslovila to jméno, zachvěla jsem se vzrušením. Teď, když jsem o něm někomu něco řekla, tak je víc skutečný.

„Pěkné jméno,“ řekla Rose.

„Jo…“

„Nebuď smutná. No tak. Myslím, že tvůj táta by nechtěl, aby ses takhla trápila. Dovolí ti ho.“

„Ale táta nemá rád lidi ze třetí třídy. Je to beznadějné. Ale já ho chci,“ rozbrečela jsem se.

„No tak, zlatíčko.“ Rosaliin hlas byl soucitný.

„Proč to tak na světě musí chodit? Proč musíme ctít pověst rodiny?“

„Nevím. A já taky nemám pohádkový život,“ postěžovala si.

„Vždyť máš Emmetta.“

„Jsem neplodná. Nebudu mít děti. A já děti miluju.“

„To jsem nevěděla, Rosie. Je mi to líto,“ řekla jsem a po tvářích mi pořád kanuly slzy.

„Nessie… Dojez ten dortík, musíme jít, lidi na nás koukají,“ usmála se. Poslechla jsem ji.

A tak jsme se vrátily do apartmá. A já si lehla na postel a přemýšlela o Rosalie a Jasperovi, Emmettovi a Alice. Vždycky na nich bylo něco zvláštního. Jako kdyby byli nadpřirození. Teda Alici a Emmetta si pamatuju, že dřív byli normální, ale od té doby, co jsou s Rose a Jasperem…

Měla jsem o tom svou teorii. Za prvé: Nikdy nejedli, nebo jsem je alespoň nikdy neviděla jíst.

Za druhé: Rose nemůže mít děti.

Za třetí: Jsou krásní, bílí, a Rosalie má hodně studené ruce. Řekla jsem si, že tomu musím přijít na kloub. A ještě ke všemu musím být zamilovaná do někoho, kdo je podle mého otce nepřijatelný. Proč zrovna já?

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Titanic - 2. kapitola: