Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 8

26.09.2011 (13:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3181×

8. kapitola

„Děkuji, doktore,“ řekla jsem a podala mu ruku.

„Není zač, jen, řekla byste mi, kdo vyndal vašemu bratru kulku z nohy?“ zeptal se a jeho obličej začal nabírat na vážnosti. Chvilku jsem si ho měřila pohledem a zvažovala, co mu říct. Použila jsem poslední zbytky sil na to, abych dosadila na obličej zmatenou a přemýšlivou masku.

„Když jsem přišla domů, našla jsem ho ležícího na pohovce. Jen díky tomu, že posiluju, jsem ho dokázala odtáhnout do auta, doktore Reynoldsi.“ Jeho jméno jsem přečetla ze jmenovky, kterou měl připevněnou na prsní kapse. „Bála jsem se, tak strašně jsem se o něj bála…“ poslední větu jsem zavzlykala a začala plakat. Nebyly to hrané slzy. Nemusela jsem je ze sebe nutit ani trošičku. Už jsem to prostě nevydržela. A ta poslední věta… v životě jsem neměla o Gordona větší strach, než když jsem ho vezla do nemocnice.

„Je jediný, koho mám. Kdyby… kdyby umřel…“ V tu chvíli jsem se rozplakala hystericky. Cítila jsem uvnitř sebe tak hrozně velkou bolest. Bylo to poprvé za pět let, kdy jsem se cítila tak zranitelná, zlomená, jako malá holka. Kam se na tohle hrabalo Jeremyho mučení?! Prošla bych to klidně ještě milionkrát, jen abych to vyměnila za Gordonovo zdraví.

„Jděte domů, slečno, prospěte se a zítra přijďte. Váš bratr na tom bude lépe a vy také,“ řekl, soucitně mě chytl za rameno a pak odešel. Ještě chvíli jsem tam stála a vytrvale plakala. Donutit se přestat byl ten nejtěžší úkol, který jsem kdy měla udělat.

S opuchlým obličejem a nakřáplým hlasem jsem vyšla před nemocnici, nastoupila do auta a pořádně se vysmrkala.

Dojet domů mi dělalo větší problémy než kdy dřív. Dvakrát jsem minula odbočku k naší ulici a jen se modlila, aby tam kluci nebyli, až přijedu. Kdyby mě viděli v tomhle stavu, asi bych se propadla, je jedno, jestli studem nebo vztekem.

Netrvalo dlouho a už jsem parkovala na parkovišti a stála před bytovými dveřmi. Snažila jsem se uklidnit pro případ, že by mě neposlechli a zůstali zde. Když jsem ale otevřela dveře a nahlédla do potemnělého bytu, hned se mi ulevilo. Poslechli mě.

Dala jsem si rychlou sprchu, lehla si do postele a snažila se nebrečet. Problém byl, že jakmile jsem jednou tu malou ustrašenou holku pustila z úkrytu, jen těžko jsem ji dostávala zpátky. Rozbrečela jsem se během pěti minut.

Brečela jsem dlouho dobu, až se mi podařilo usnout. Nadávala jsem si do krav, do děvek, do zkurvenejch hajzlů, ale nic mi nepomohlo. Až myšlenka na zraněného Gordona, který mě teď potřebuje, mě dokázala jakžtakž uklidnit a já konečně, ve tři hodiny ráno, usnula.

Spala jsem chabé čtyři hodiny a bohatě mi to stačilo. Rychle jsem se oblékla a během chvilky jsem už seděla za volantem a jela do nemocnice. Musela jsem ho co nejdřív vidět, ujistit se, že bude žít, že žije.

Zaparkovala jsem na parkovišti před nemocnicí a během chvilky už obtěžovala sestřičku na recepci. Tvářila se, jako by se nechumelilo. Byla ledově klidná a zdvořilá… a já ji na tu malinkou chviličku záviděla. Taková jsem taky dokázala být, až na tu zdvořilost. Pak se ale stala ta věc s Gordonem a ze mě se stala paranoidní, ubulená, malá holka.

Vždycky jsem věděla, že jsem až moc rychle dospěla a své „dětství“ – pokud se tomu tak dá vůbec říkat – jsem hodně rychle pohřbila. Kdybych tušila, že se dokáže takhle rychle probrat k životu, nechvátala bych s jeho ukončením. Dovolila bych si být sentimentální, dětská, zranitelná… jenomže při mé profesy to prostě nešlo a nejde. A teď je úplně nejméně vhodná doba chovat se tak, být taková.

„Váš bratr, Alexandr,“ použila nevědomky jeho falešné jméno, „je na pokoji číslo osm, druhé patro, oddělení C,“ řekla a pak se na mě neutrálně podívala.

„Děkuji,“ řekla jsem a rychlým krokem, poháněným nedočkavostí a špatným svědomím, šla k výtahům. Cesta tou plechovou krabicí se zdála nekonečná. Litovala jsem, že jsem nepoužila schody. Cinknutí, které oznamovalo, že jsem v cíli, nakonec ale přišlo a mě polila vlna úlevy a nervozity. Až teď jsem si uvědomila, že vlastně nevím, co všechno mám Gordonovi říct. Co všechno? Všechno, to je ta odpověď. Řeknu mu úplně všechno a až se zotaví a pustí ho domů, odjedeme i s tou jeho slečnou někam do Evropy, pryč odtud. Pokud mi Gordon odpustí. Když ne, zařídím mu pořádný byt někde daleko, dám mu peníze, ať se mu to líbí nebo ne a nechám ho žít klidný život beze mě. Vlastně by to tak bylo i lepší.

„Hledáte někoho, slečno?“ zeptala se mě mile sestřička a vytrhla mě z přemýšlení. Uvědomila jsem si, že stojím na chodbě, v obličeji bezradný výraz, ruce tisknu do pěstí a mám na krajíčku, zase!

„Hledám Go… pardon, Alexandra Stevense,“ řekla jsem tichým hlasem a donutila se tvářit jakkoliv, jen ne ublíženě a nešťastně. Pravidlo číslo jedna v konverzaci s cizími lidmi: nikdy, nikdy nedat najevo slabost!

Sestřička se mile usmála, přešla ke mně a prstem ukázala na konec chodby.

„Poslední dveře vlevo. Už je vzhůru, ale potřebuje klid. Nezatěžujte ho špatnými zprávami, nebo čímkoliv, co by ho mohlo rozrušit,“ řekla sestra a zrušila tak můj plán s tím, že se dnes Gordonovi ke všemu přiznám. Zakývala jsem na souhlas a už běžela k jeho dveřím. Nedokázala jsem jít pomalu, musela jsem ho vidět, musela jsem se ujistit… co nejdřív.

Prudce jsem otevřela dveře a prohledávala pokoj pohledem. Byla tam jen jedna postel a okolo ní spousty pípajících, blikajících přístrojů. Tělo, které na ní leželo, bylo na první pohled bezvládné. Jen mírné zvedání hrudníku dávalo najevo, že ten dotyčný žije. Podívala jsem se mu do obličeje a v tu chvíli mě nelidsky bodlo u srdce. Byl bledý, strhaný, unavený.

Zakolísala jsem a musela se opřít o futra dveří. Zhluboka jsem se nadechla a donutila se uklidnit. Postavila jsem se na vlastní nohy, potichu za sebou zavřela dveře a se zatajeným dechem přišla k lůžku.

Gordon ležel na posteli, v obou pažích kanyly, do kterých v pravidelných intervalech kapaly jakési látky. Zraněná noha, která byla zavěšena na držáku a vykukovala zpod peřiny, byla zafačovaná od stehna až pod koleno.

„Gordý!“ zasténala jsem bolestně a znovu pohlédla do jeho obličeje. Jeho oči byly zavřené a do každé nosní dírky vedly hadičky. Oči se mi zalily slzami. Tak hrozně těžko se mi dýchalo.

Něžně, opravdu něžně jsem ho pohladila bříšky prstů po tváři. Jeho zavřená oční víčka se zachvěla. Přístroj mi hlásil, že jeho srdce zrychlilo svůj tlukot. Trhaně se nadechl a opatrně otevíral oči. Rozmrkával se dlouho. Měla jsem divný pocit, že ještě dobu po tom, co otevřel oči, pořádně neviděl. Díval se na mě, ale jako by zíral skrze mě.

„Gordone,“ zašeptala jsem a položila dlaň na jeho tvář. Přesně jsem viděla, kdy prozřel a zadíval se mi doopravdy do očí. Do mých uslzených očí, z kterých kanuly krokodýlí slzy a padaly mu na obličej. Usmála jsem se, úlevně, zoufale a šťastně zároveň. „Je mi to tak líto,“ zajíkla jsem se a rychle ho políbila na čelo a pak se mu zadívala do jeho unavených očí.

„Bello,“ vyslovila jeho ústa mé jméno bezhlesně. Pokusil se usmát, nepovedlo se. „Co se…“ načal větu a pak se rozkašlal. Odtáhla jsem dlaň z jeho tváře, narovnala se a dala mu čas na uklidnění. Mezitím jsem si setřela slzy z tváře a pokusila se už víc nebrečet. Rozhodně mu tím nepomáhám.

„To teď není důležité. Hlavně se musíš uzdravit, ano?“ říkala jsem uklidňujícím hlasem, když přestal kašlat. Rozhlédla jsem se po pokoji a pohledem zakotvila na židli v rohu místnosti. Přitáhla jsem si ji k jeho posteli, posadila se a sevřela jeho medvědí tlapu do dlaní.

Nemluvili jsme, jen jsme se na sebe navzájem dívali. Styděla jsem se za to, že je mi tak dobře, když ho vidím živého. Nezajímalo mě, v jakém je stavu, důležité bylo, že žije. Věděla jsem, že až odejdu domů, dostihnou mě výčitky svědomí, ale teď? Teď ne.

„Slečno, měla byste odejít. Váš bratr potřebuje odpočinek,“ vyrušila nás sestřička a já se na Gordona usmála. Stiskl mi dlaň a do jeho očí se vlilo zděšení. Bože, rvalo mi srdce vidět ho takhle vyděšeného.

„To je dobrý, bráško. Zítra za tebou přijdu,“ tišila jsem ho, pohladila ho po tváři a pak ho políbila na čelo. Naklonila jsem se k jeho uchu a zašeptala. „Nezapomeň, že jsi Alexandr Stevens, kvůli mně.“ Odtáhla jsem se od něj a uviděla zmatení v jeho očích. Nejspíš zapomněl, že jsem jemu i Michel zařídila novou identitu těsně před tím, než jsem je poslala pryč. „Všechno ti jednou vysvětlím, všechno,“ slibovala jsem a upřeně mu hleděla do očí. Kmital pohledem po mém obličeji a pak si povzdechl. „Dobrou noc, Gordone,“ zašeptala jsem tak, aby mě sestřička neslyšela, a pak už jsem šla s klidným duchem k parkovišti.

Tu noc jsem spala o něco klidněji než noc minulou.

Následujících pět dní byla komunikace mezi mnou a Gordonem stejná, jako den první. Jen jsme se na sebe dívali, občas jsem mu řekla, co se děje ve městě, ale o tom, co se stalo ve sklepení a co jsem zač, nepadla ani zmínka. A moje svědomí na tom bylo čím dál hůř, myslela jsem, že se to zlepší, když je Gordon prakticky v bezpečí. Nezlepšilo. Čím déle byl Gordý v nemocnici, tím hůř jsem se cítila. Vidět ho, jak leží v posteli a nemůže z místa, mě ničilo.

Šestý den jsme spolu vtipkovali. On si utahoval z mých kruhů pod očima a já si utahovala z těch hadiček, co mu trčely z nosu. Když mu je ale ten den sundali, byla jsem nevýslovně šťastná. Sundali mu i jednu kanylu, takže se mohl už o něco víc hýbat.

A sedmý den, se to všechno vrátilo zpátky. Opustila mě veškerá bezstarostnost a radost, kterou jsem v jeho blízkosti pociťovala, když vyslovil tu jedinou větu.

„Pověz mi pravdu, Bell,“ řekl vážným hlasem, když byl po obědě a já se k němu vrátila z kantýny. Můj usmívající se obličej se ztratil a já se zamračila. Pomalu jsem si sedla na židli a uvědomila si, že nejsem připravená mu to říct. Ještě ne. Chytl mě za ruku a donutil mě se podívat mu do očí. Povzdechla jsem si a zoufale se usmála.

„Co chceš vědět?“ zeptala jsem se vlídným hlasem a bála se. Bála jsem se jeho reakce, až zjistí, co jsem zač. Bála jsem se, že mě odsoudí, odežene mě od sebe, protože jsem monstrum. Muselo se mi to promítnout v obličeji, protože jeho pohled byl najednou starostlivý a nešťastný zároveň.

„Co jsi zač?“ zeptal se. Neměl tušení, jak mě ta otázka zabolela. Jako by mi zabodl nůž do hrudi a zarýval ho pomalu hloub a hloub. Jediná blízká osoba v mém životě a neví, co jsem zač a je to moje vina. Zamrkala jsem a snažila se tak vyhnat slzy z očí.

„Já sama nevím, Gordone. Já… jen…hhh,“ povzdechla jsem si nakonec a rozhodla se pro názornou ukázku. „Dívej, hlavně nezačni šílet, jo?“ řekla jsem a snažila se mu vpít pohledem do očí. Vyčíst v nich, že šílet nezačne. Nenašla jsem tam nic, co by mě uklidnilo. Znovu jsem si povzdechla, vytáhla z kapsy nůž, otevřela ho, přiložila ho k ruce a celou dobu se dívala do obličeje bratrovi. V jeho očích se objevil šok, když si uvědomil, co se chystám udělat. Chtěl protestovat, ale nestihl to. Ucítila jsem na ruce štípnutí, odtáhla jsem čepel od rány. Natáhla jsem ke Gordonovi ruku a sledovala jeho reakci.

Nejdřív byl zděšený, pak nechápal a trošku naštvaně se mi zadíval do očí.

„Co to tu zkoušíš?!“ zeptal se rozzlobeně a já se jen usmála. Cukla jsem rukou a přilákala tak jeho pozornost k ráně. Další emocí v jeho obličeji a očích bylo zděšení - opět - když si všiml, že se rána rychle zaceluje. Jeho vykulené oči mi přesně řekly, jak se cítí.

„Mám vylepšené regenerační schopnosti. Už jsem se s tím narodila, takže se nemusíš bát, že bych brala nějaký drogy, nebo se nechala něčím nadopovat,“ řekla jsem s ironií v hlase a nechala jí prostoupit můj obličej. Přikryla jsem si už zahojenou ránu rukávem a pak se na něj nešťastně podívala.

„Nebudu chodit kolem horké kaše, Gordone. Profese, které jsem se věnovala, by ti rozhodně neudělala radost. Věř, že pochopím, když mě zavrhneš a už se se mnou nikdy nebudeš chtít vidět, protože…“ Další povzdech. Nevěděla jsem, jak mu to mám oznámit.

„Děsíš mě,“ zašeptal a v jeho obličeji byl opravdu strach. Usmála jsem se.

„Já sebe taky, Gordý.“ Pak jsem ale zvážněla. „Tohle ses nikdy neměl dozvědět. Měl sis myslet, že jsem obyčejná holka, která se prostě vykašlala na střední a šla makat někam do kanclu. Ta první část je pravda, ta druhá… bože!“ zasténala jsem a schovala si obličej do dlaní v zoufalém gestu.

Po chvilce ticha jsem k němu zvedla pohled, jeho oči byly pořád zality strachem. On sám byl strnulý a jeho hrudník se rychle vzdouval. Odevzdaně jsem se na něj podívala, a tak strašně se bála odsouzení. Věděla jsem, že nic jiného si nezasloužím, ale… přeci jen ve mně ještě tak kapička naděje byla.

„Dobře,“ vydechla jsem a promnula si obličej, zadívala jsem se do jeho zděšeného a trošku hysterického obličeje. „Začnu od začátku,“ zamumlala jsem a začala hypnotizovat své ruce, protože mi hned bylo jasné, že tak se mi bude mluvit mnohem lépe.

„Bylo mi nejspíš dvanáct, možná třináct let… nerada na to vzpomínám, víš,“ řekla jsem a zabránila touze podívat se mu do očí, projevit se. „Procházela jsem se v noci ulicemi – pamatuješ, ne? Jak jsem se ráda toulala a prozkoumávala temný části města. Rodiče z toho šíleli.“ Usmála jsem se při té vzpomínce. Pak jsem ale zvážněla. „No, jednou jsem narazila na takový dva chlápky. Napadli dívku a začali ji… znásilňovat.“ Na sucho jsem polkla, když se mi vybavil ten obraz. Zakroutila jsem hlavou. „Snažila jsem se být tiše jako myška. Že pláču, jsem si uvědomila, až když se u mě ty hajzlové objevili. Chvilku se dohadovali, který z nich mě oddělá. Nakonec do mě zarazili kudlu. V tu chvíli mi bylo vážně jedno, který z nich to byl. Odešli a nechali mě tam ležet… Ani nevíš, jak děsně dlouho jsem čekala, až konečně ucítím ten chladnej klid, který sebou přináší smrt. Nemusím ti snad vyprávět, jak vyděšená jsem byla, když ze mě kudla samovolně vyšla a rána se začala zacelovat,“ řekla jsem a na chvilku ztichla. Přehrávala jsem si to celé dokola a vybavovala si ten pocit, kdy nůž vyjížděl z hrudi.

Po chvíli jsem se probrala ze vzpomínek, zhluboka se nadechla a pokračovala o poznání tišeji.

„Od té doby to začalo. Zkoušela jsem práh svých možností a… no, nic! Jednou mě v hospodě našel chlápek. Můj bývalý šéf. Řekl mi, že vypadám jako schopná dívka a nabídl mi práci. Zaplatil mi kurzy bojového umění, učil mě všechno. Jak správně používat zbraň, jak správně chladnokrevně myslet, jak si nic nepřipouštět a hlavně přežít za jakékoliv situace. S mou schopností to samozřejmě nebyl problém, ale to on nevěděl. A když pak rodiče zemřeli… já… Netrvalo dlouho a stalo se ze mě monstrum. Dětsky vypadající dívka s myslí zabijáka. Tenkrát mě nenapadlo, že bych tě někdy mohla svou prací ohrozit.“ Dovolila jsem si kraťounký pohled do jeho obličeje. Byl pořád ve stejné poloze, pořád stejně ztuhlý, vyděšený o něco víc. Sklopila jsem oči na podlahu a pokračovala.

„Stal se ze mě nejmladší nájemný vrah za celou historii firmy, ve které jsem pracovala. Zabíjela jsem drogové bossy, pány podsvětí, nepohodlné politiky a tak dále a tak dále. Jenže… jsem začala být nebezpečná, teda aspoň to si o mně myslel šéf. Víš, jak jsem tě poslala i s Mischel do Karibiku?“ Nečekala jsem na odpověď. „Šel po mně a já tě chtěla dostat z jeho dosahu. Netrvalo by dlouho a něco by ti provedl. Proto jsem tě tak rychle uklidila stranou… A ten chlápek, co mě unesl? Ten se šéfovou akcí neměl nic společného, vlastně měl… ale to není důležitý. Už ne!“ Ztichla jsem. Přemýšlela jsem, co ještě dodat. Nic dalšího mě nenapadalo. Jo, byla tu ještě ta záležitost s Cullenem, ale ta nebyla… není podstatná.

„Tak, teď už víš, co jsem zač. Nájemný vrah. Teda byla jsem… ani nevíš, jak moc jsem si vyčítala to, co se ti stalo. Bylo mi to tak líto! Je mi to líto, Gordone. Nikdy bych si neodpustila, kdybys umřel. Jsi jediný, koho na světě mám…“ šeptala jsem naléhavě a dívala jsem se do jeho obličeje. Už se na mě nedíval vystrašeně. Ležel na zádech na posteli a zíral do stropu.

„Gordone…“ zašeptala jsem a natáhla se pro jeho ruku. Ucukl…

Polila mě vlna strachu, děsu. On mě odsuzuje, můj bratříček… Sakra! Co jiného jsem taky mohla čekat? Právě jsem mu oznámila, že zabíjím lidi jako na běžícím pásu.

Nešťastně jsem si povzdechla a znovu si promnula obličej. Plynule jsem se zvedla, ani se nepohnul. Pomalu jsem došla až ke dveřím a ještě než jsem zmizela na chodbě, otočila jsem se k němu.

„Chci, abys věděl, že s tou prací i tím vším okolo končím. Opravdu mě mrzí, že jsem ti tak zkomplikovala život. Pochopím, když už mě nebudeš chtít vidět, jen mi dovol finančně tě podpořit. Zasloužíš si to…“ šeptala jsem tak, aby mě slyšel. Nereagoval.

„Mám tě ráda, Gordý,“ kuňkla jsem a zavřela za sebou dveře.

Celou cestu k autu jsem probrečela.

Domů jsem se dostala, ani sama nevím jak. Pořádně jsem začala vnímat, až když jsem ležela v posteli a brečela do polštáře.

Chápala jsem Gordonovu reakci, dokonce jsem ji i čekala, počítala s ní. Tak proč mě to tak bolí?

Z přemýšlení mě vyrušil až zvonek. Ignorovala jsem to, nehodlala jsem jít otevírat. A jestli si pro mě přišel nějakej šéfův zřízenec a chce mě zabít? Jen do mě, nic jinýho si nezasloužím.

„Jsi doma?“ uslyšela jsem volat ode dveří povědomí hlas. Nereagovala jsem ústně, vytáhla jsem zpod polštáře pistoli a z posledních sil se posadila, zamířila na dveře.

7. kapitola - Kacikacka - Huny - 9. kapitola

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 8: