Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 6

17.08.2011 (10:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3637×

6. kapitola

Snažil jsem se tvářit jako by nic, ale přesto jsem toho chlápka v myšlenkách pořád sledoval. Doufal jsem, že mi nějak naznačí, kde Bellu ukrývá. Ale ani jednou si ten zmrd v mojí blízkosti na to místo nevzpomněl. Nezbylo mi nic jiného, než ho sledovat. Jen Grodon mi trochu zavázel.

„Hele, co kdybys šel domů odpočívat. Já ještě rozvěsím pár letáčků a přijdu,“ navrhl jsem mu.

„Tak jo. Ale zítra musíme pokračovat s hledáním.“

„Spolehni se.“ Kývnul jsem a v duchu jsem skákal radostí, jak jsem se ho zbavil. „Do hodiny jsem tam.“

„Ok. Tak se zatím měj.“ Mávnul mi, ale já už stopoval potencionálního únosce.

Jenže on mi hajzl zmizel. Chvíli předtím, než jsem přešel silnici, zmizel v jednom rodinném domku. A pak už jsem ho bohužel nezastihl. Chvíli jsem chodil kolem, jestli něco neuslyším, ale všade bylo úplné ticho. Jen sladká vůně krve si linula z větrací šachty. A to mi stačilo. Tohle bylo to místo, kde ji schovával, držel a kdo ví, co všechno jí prováděl. Nejradši bych ho zabil ještě teď, ale netušil jsem, jak to může vypadat uvnitř a možná bude lepší, když Gordona použiju jako návnadu. Alespoň k něčemu mi bude dobrý.

Vrátil jsem se tedy do domu za Gordonem a těma dvěma exoty. Byl jsem rozhodnutý o mém nálezu nikomu neříkat, ale Gordon pořád mlel a mlel, kde jsme ještě nebyli, kam se musíme podívat a jestli ji neobjevíme, tak musíme zavolat policii.

„Gordone, už drž hubu!“ okřikl jsem ho jako smyslů zbavený. „Asi jsem ji našel.“

„Našel? Ty jsi ji našel a nic neřekneš? Kde je? Kde je moje sestřička? Musíme pro ni okamžitě dojít. Co když je v ohrožení života?“

„Musíme počkat do rána. Musíme si odpočinout a hlavně nabrat síly. Ráno pak půjdu já s Gordonem a vy dva tady připravíte první pomoc, kdyby náhodou byla Bella… mimo. Nevíme, co jí mohl provádět, proto se musíme připravit na všechno. Já se teď pokusím vymyslet nějaký plán, ale jelikož nevím, jak to tam může vypadat, zřejmě půjdeme naslepo a uvidíme zítra. Jdu si odpočinout. Mějte se,“ rozloučil jsem se a odešel nahoru do jedné z ložnic. Už jsem se nemohl dočkat, až to všechno ráno rozseknu.

„Edwarde, můžu?“ Vyrušilo mě tiché zaklepání na dveře a do pokoje nakoukla hlava Bellina bratra.

„Jasně,“ zamumlal jsem a posadil se na posteli.

„Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi šel se mnou pátrat po Belle. Nevím, co bych bez ní dělal. Když… když naši zemřeli, zapřísáhnul jsem se, že se o ni postarám, ale nějak se mi to vymklo z rukou. Opravdu ti děkuju. Moc to pro mě uznamená.“

Ještě brzdi, chlapče, s tím děkováním. Nemáš tušení, že půjdeš jako návnada a předvoj. Kdo ví, jestli se vůbec toho shledání s tvojí milovanou sestřičkou dožiješ. Určitě má ten hajzl alespoň bouchačku a pár nožíků.

„Rádo se stalo. Bella je pro mě důležitá a bál jsem se o ni stejně jako ty,“ odpověděl jsem mu a usmál se, aby nepojal jakékoliv podezření. „Zítra ji určitě dostaneme. Pak už bude v bezpečí.“

„Díky moc. Za pomoc… a vlastně i za to ostatní,“ usmál se. „Na Belle mi opravdu záleží. Nikoho jinýho v podstatě nemám.“

„Všechno dobře dopadne. Uvidíš,“ ujišťoval jsem se a v duchu se mu smál, jak je blbý. Všechno dobře dopadne, ale nejsem si jistý, jak z toho vybruslíš ty, chlapče. „Chci zítra Bellu dostat domů. Jdi si odpočinout.“

„Tak dobrou,“ popřál mi ten její povedený bratříček a zavřel dveře z venku. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Nechápu, jak můžou být sourozenci. Vždyť ona je přeci tak chytrá a tenhle… Škoda mluvit.

***

„Hej, Gordone, vstávej,“ budil jsem tu mrtvolu. „Jdeme pro Bellu.“

„Bella?“ Zvednul se rychle, jakmile uslyšel její jméno. „Jasně, jen se obléknu.“

„Počkám dole,“ odpověděl jsem a vypadl z jeho pokoje. Doufal jsem, že mu to nebude trvat moc dlouho.

„Už jsem tady. Můžeme jít.“ Přiřítil se jako velká vlna a už stál skoro u dveří. Jo, ještě si vzal několik dnů starý rohlík a až pak šel ke dveřím.

„Budeme se snažit vrátit co nejdříve. Připravte všechno, co bude potřeba, když bude v ohrožení života,“ úkoloval jsem ty dva Belliny kámoše a pak jsme konečně vyrazili.

Mým autem jsme dojeli k domu, kde měla být Bella, a vystoupili jsme. Nebylo se těžké tam dostat, protože vchodové dveře byly pootevřené a pak už jsem šel po vůni. Po schodech jsme sešli do tmavého sklepení a čekaly na nás dvoje dveře.

„Já půjdu tudy a ty tudy,“ rozhodl jsem a doufal, že moje dveře jsou ty správné. Nebyly. Ale to jsem pochopil, až když jsem uslyšel výstřel a bolestný výkřik. Její bolestný výkřik.

Isabella Dailly Elektra Swan

„Gordone, ne!“ vykřikla jsem, když ten zmrd vystřelil na mého bratra, ale jakmile jsem se zvedla, zarazily mě tlusté řetězy omotané kolem mých zápěstí a kotníků. „Ty hajzle!“

„Tady neměl co dělat, ale… ty ho znáš?“ Přimhouřil podezřele oči a já sledovala, jak přes Gordonovu nohavici prosakuje krev.

„Ne, ne. Neznám. Myslela jsem si, že to byl někdo jiný,“ drmolila jsem rychle a ve dveřích se objevil Cullen. Kopl a Jeremy se zhroutil k zemi. Obkročmo si na něj sedl a začal ho mlátit hlava nehlava do obličeje. Krev mu tekla z nosu, ze rtu, z rozražené hlavy, prostě byla všude. Ale já jsem měla být ta, která ho zabije. Ne on.

„Cullene, přestaň!“ vykřikla jsem a snažila se dostat z těch řetězů. „Cullene, do prdele. Pomož mi a nech ho být. Já ho dorazím sama,“ řvala jsem jako pominutá a řetězy o sebe jen cinkaly.

Jenže jak se na mě ten debil podíval a uviděl mě tam nahou, se zaschlou krví po těle, začal do něj znovu mydlit.

„Kurva Cullene, dostaň mě z těch řetězů,“ zařvala jsem znovu a on se konečně zvednul a přešel ke mně. Gordon se svíjel v bolestech na zemi a nás si nevšímal, takže mohl použít svoji normální sílu a pouta jen roztáhl. „Konečně.“ Oddechla jsem si. „Vezmi Gordona do nemocnice nebo někam, ať mu pomůžou. Nemám tu nic, čím by se to dalo zaškrtit a já si zatím poradím s ním.“

„Ne,“ zavrčel a už mě bral do náruče. Já se mu ale vyškubla a přešla k Jeremymu. Teď jsem měla poslední šanci ukázat, jak to bolí. Ještě byl při vědomí, ale na moc dlouho jsem to neviděla.

Roztáhla jsem mu nohy od sebe, stoupla si mezi ně na úroveň kolen a nohu mu dala mezi nohy. Přenesla jsem váhu a celým prostorem se ozýval jeho hrdelní řez.

„Kamaráde, tobě už neposlouží,“ zašeptala jsem zlomyslně a ještě jednou mu ho víc přišloupla. Když opravdu ztratil vědomí, rychle jsem přešla ke Gordonovi.

„Co čumíš?“ štěkla jsem po Cullenovi a sundávala Gordonovi tričko, abych mohla ránu zaškrtit. Pořád z ní teklo moc krve. „Vezmi ho někam, kde bude pomoc.“ Panika prosakovala mým hlasem, protože krev tekla pořád.
„Na, vezmi si moje tričko.“ Svlékal se a podával mi ho. „Můžeš jít? Jsi v pořádku?“

„Já jo, ale on ne.“ Vzala jsem si jeho tričko a sledovala, jak Cullen bere Gordona do náruče.

„Pojď, venku je auto,“ pobídl mě a šel ven.

„Počkej ještě,“ zarazila jsem ho. Vzala jsem zbraň, kterou stále držel Jeremy v ruce, a vystřelila jsem. Přímo do srdce. A pak jsem vzala jednu z mnoha svíček, které tu hořely a zapálila jsem ho. „Můžeme jít.“

Jako střely jsme vyběhli z domu a nasedli do auta. Edward nastartoval a vysoce nad povolenou rychlost jel domů. Tu cestu bych poznala i po slepu.

„Proč ho nevezeš do nemocnice?“ zavřískala jsem nasraně.

„Protože my dva tam nemůžeme. Musíme se zcivilizovat. Nebo snad chceš, aby se ve všem začala šťourat policie? Navíc jsme u vás doma připravili všechno potřebné, kdyby se něco posralo, a já mám medicínu. Dokážu ho zachránit.“

„Tak jeď rychleji. Pořád krvácí,“ ozvala jsem se ze zadu a víc přitáhla tričko kolem Gordonovi postřelené nohy.

„Za chvíli jsme tam,“ uklidnil mě a ještě víc šlápl na plyn.

„Jsem tu s tebou, zlato. Za chvíli bude všechno v pořádku,“ šeptala jsem svému bráškovi a hladila ho po tvářích. Jak sebou auto mlelo, sténal bolestí a já litovala, proč nemůže mít schopnost regenerace i on. Proč jenom já.

„Jdi dovnitř a připravte stůl,“ přikázal mi Cullen, když jsme zaparkovali u domu a Gordona bral do náruče. „Dělej!“

„Jo, už běžím,“ zasyčela jsem a vpadla do chodby.

„Bello, bože, jsi v pořádku?“ Obstoupili mě moji věrní upíří kamarádi.

„Ano, ano, ale Gordon potřebuje pomoct,“ křikla jsem a snažila se přes ně dostat do kuchyně.

„Co?“ zeptali se oba najednou a Cullen se objevil mezi dveřmi.

„Dělejte, pomozte mu,“ křičela jsem s panikou v hlase, když se Gordon rozplácl na stole.

„Budu potřebovat pinzetu.“ Cullen se podíval na Jacka a já mohla být svědkem parádního upírského výkonu. Respektive upírské operace.

„Obvaz,“ uslyšela jsem Cullena a doufala, že už je to konec. Byl. „Teď musíme počkat, jestli se vyrovná se ztrátou tak velkého množství krve a nedostane nějakou infekci.“

„Děkuju,“ zašeptala jsem a potichu šla do svého pokoje.

Byla jsem doma. Ani jsem tomu nemohla uvěřit. Čekala na mě moje postel, moje oblečení a klid. Už žádný Jeremy, znásilňování nebo ubližování. Jako mrtvá jsem padla do svých peřin a nemohla jsem se nabažit své vůně. Zavřela jsem oči a soustředila se na tu domácí atmosféru.

„Bello? Můžu?“ Zaklepal na dveře ten zmetek, kterému jsem ale byla vděčná za to, že Gordon nevykrvácel.

„Hm,“ zamručela jsem a on otevřel dveře.

„Jsi v pořádku? Dlouho jsi byla mimo, a když jsem tě tam viděl v těch řetězech…“ odmlčel se.

„Jo, jsem v pohodě. Jen doufám, že Gordon bude taky. A budu v ještě větší pohodě, až se vykoupu a obleču se do čistých věcí. Nemusíš se víc obtěžovat.“

„Já se neobtěžuju.“ Zastavil mě rukou na mém rameni.

„Nešahej na mě.“ Setřásla jsem ji. „Jestli si myslíš, že když si mě zachránil, tak ti padnu k nohám a budu ti je líbit, tak to se šeredně mýlíš. Jsem ti neskutečně vděčná za záchranu Gordona, ale to je tak všechno. Můžeš jít.“

„Jen si nemysli, že se mě tak snadno zbavíš,“ ušklíbnul se a odešel.

„Do prdele,“ ulevila jsem si a hodila polštář o protější stěnu. Nasraně jsem sebou plácla na postel a zavřela oči. Potřebovala jsem se z toho vyspat a doufala jsem, že mi potom bude mozek fungovat líp. Potřebovala jsem si pořádně promyslet co dál.

5. kapitola - Kacikacka - Huny - 7. kapitola

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 6: