Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 5

24.07.2011 (20:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3551×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Gordon Swan:

Hledal jsem ji celý den. Celý den jsem prolézal všechna skladiště, kde by mohla být. Nikde nebyla k nalezení. Dokonce jsem se snažil zkontaktovat i firmu, ve které pracovala. Nevím proč, ale ani mě nevyděsilo, když jsem zjistil, že ta firma nikdy neexistovala. Něco mi říkalo, že všechno, co jsem doposud věděl o jejím životě, je lež. Jen to, že jsem její bratr a že máme stejné rodiče, bylo pevné jako skála.

Byl jsem neuvěřitelně vyčerpanej a tak jsem se po cestě domů stavil v hospodě. Mistr chlast je nejlepší lék. Potřeboval jsem na chvilku vypnout, potřeboval jsem se trošku odreagovat a uklidnit, ale bez chlastu by to prostě nešlo. Nevím, kolik jsem vypil tvrdýho, vím jen, že když jsem se vracel do baráku, kde Bella bydlí s těma klukama, byl jsem v celku mimo. V hlavě jsem měl prázdno, přesně jak jsem potřeboval.

Vpotácel jsem se do bytu a rozsvítil světlo v obýváku. Na gauči seděl nějakej chlapík a rozhodně to nebyl jeden z těch maníků, který s Bellou žijou. Už jsem je oba viděl a rozhodně nevypadali ani jeden jako tenhle.

„A ty jsi jako kdo?“ zeptal jsem se ho, když jsem se opřel o stěnu. S gumovejma nohama a se světem, kterej se vám točí před očima, jen těžko můžete vypadat drsně. Aspoň že kamarádka stěna dycky pomůže.

„Bellin přítel,“ odpověděl mi klidným hlasem. Prohlížel si mě a já si prohlížel jeho. Pokud se nepletu, tak byl o něco menší, než já, ale nejsem si tim sto pro jistej. S tímhle rozostřeným zrakem se to vážně těžko porovnává.

„Blbost, Bella neumí mít přítele. Chlapy střídá jak ponožky, vždyť je jí sedmnáct. Typickej puberťák,“ odfrkl jsem si a zkoušel si vzpomenout, proč cítím tu bolest u srdce, když o ní mluvím. Proč jsem se vlastně tak zchlastal? Zamračil jsem se a zavrávoral. Přidržel jsem se stěny a narovnal se.

„Sedmnáct?!“ zněla jeho odpověď velice, velice překvapeně. Podíval jsem se na něj a snažil se vzpomenout, o čem že jsme se to bavili. Ucítil jsem zvláštní tlak v krku a snažil se trošku narovnat. Tlak se uvolnil, asi budu blejt. Podíval jsem se znovu na toho maníka a vzpomněl si. Bella!

„A co sis myslel?“ řekl jsem a pomalým, vrávoravým krokem se došoural ke křeslu. Svalil jsem se do něj a opřel se do něj celou vahou.

„Mně řekla, že jí je dvacet jedna,“ zareagoval a já se na něj překvapeně podíval. To je celá moje sestra! Lhát, to jí vždycky šlo. Jau! Já mám u srdce snad hřebík. Promasíroval jsem si místo u srdce a začal mít neblahé tušení. Nezapomněl jsem ale zareagovat na jeho vtipnou odpověď. Ještě tak rosolovitej mozek nemám… Přísahám bohu, že k tomu nemám daleko.

„Koukám, chlapče, ty seš taky tupej jak tágo. Jak’s jí to moh uvěřit?“ zasmál jsem se pobaveně a praštil rukou do opěradla.

„Rozhodně se na jednadvacítku chovala,“ řekl zasmušile a já ztuhl. Kde je vlastně? Neměla by být dávno doma?

„Jo, to je moje sestřička,“ zašeptal jsem. Mělo to být pobavené, ale nebylo. Bylo to plné bolesti a já najednou rychle vystřízlivěl. Bella se ztratila a já ji zatím nedokázal najít. Já, její bratr, měl jsem jí ochraňovat, nikam jsem neměl jezdit. Měl jsem tu s ní zůstat. Je to moje vina. „A kde do prdele je!“ vykřikl jsem bolestně a při pokusu o postavení jsem shodil na zem vázu, která stála na stolku. Popadl mě vztek. Vztek nad tím, že jsem tak bezmocný, že nevím, kde hledat. Že jsem selhal. Ano, selhal jsem. Nedokázal jsem ji ochránit. Neubránil jsem ji před tím zlým světem.

Vydal jsem ze sebe zuřivý zvuk, popadl ovladač, který se válel na stole a mrštil s ním o zeď. Rozpadl se na malé kusy. U toho ale nezůstalo. Se zatemnělým mozkem jsem se pustil do devastace celého pokoje. Rozdupal jsem konferenční stolek, urval nohu jedné židli a rozmlátil s ní televizi. Pak jsem se dostal k pohovce a začal do ní zuřivě bušit, snažil jsem se ze sebe dostat bolest z mého utrpení. Pak mě ale z ničeho nic opustily síly. Dopadl jsem vyčerpaně na kolena před pohovku a opřel si o ni hlavu. Slzy mi tekly z očí po tvářích dolů. Z hrdla se mi draly zoufalé vzlyky.

„Najdeme ji! Já ji najdu!“ zašeptal někdo blízko vedle mě a já si uvědomil, že celý můj tiátr měl pozorovatele. Ale bylo mi to jedno. Co je mi po něm, co je mi po něm…

„Já ji najdu!“ řekl jsem střízlivě a odhodlaně najednou. Postavil jsem se a ani jednou nezavrávoral. Stále ještě roztřesenýma rukama jsem si setřel slzy z obličeje a podíval se na tu spoušť, co jsem po sobě zanechal. Jen jsem nad tím máchnul rukou a vydal se k hlavnímu vchodu.

„Počkej!“ hejknul na mě ten floutek, jak že se jmenuje? Zastavil jsem se a otočil k němu. „Půjdu s tebou,“ řekl a hrdě se vedle mě postavil. Chtěl jsem protestovat. Jak by mi mohl kluk, kterýho ani neznám, pomoct. Pak mi ale došla jedna věc. Nejspíš zná mou sestru a podle všeho lépe než já. Nad touhle myšlenkou jsem se zamračil.

Povzdechl jsem si a poraženě se mu podíval do očí.

„Pomoc se mi hodí, aspoň mi řekneš, co ta moje povedená sestřička po nocích provádí,“ řekl jsem a on se usmál. Nebyl to ale nijak veselý úsměv, spíš ponurý a smutný. Říkal mi, že to co uslyším, se mi nebude líbit.

„Je to hodně zlý?“ zeptal jsem se ho, než jsme vyšli z bytu. Chvilku se zarazil a přemýšlel. Pak se na mě podíval, byl o něco menší než já, přesto z něj sálalo něco silnějšího a staršího.

„No… řekněme, že policie ji nemá zrovna dvakrát v lásce,“ řekl polovičatě a já se neubránil úšklebku. Tak se mi zdá, že tu svoji ségru budu muset převychovat. Pokud ji najdeme. Jo! Určitě ji najdeme!

Určitě… Bože, dej, ať ji najdeme!

Isabella Dailly Elektra Swan:

„Tak kde bychom začali? Co třeba u tvého mizerného dospívání? Tenkrát v tom baru, když tě šéf našel opilou a bezbrannou."

„Nebyla jsem bezbranná, ty zmrde!" zavrčela jsem a on se zasmál.

„Obtěžoval tě snad malý Edy? O jak smutné." Byla jsem maximálně nasraná.

„Nic ti do toho není. Zlikvidovala jsem ho a je to dávno,“ křičela jsem smyslů zbavená a on se smál.

„Ano. A pak jsi začala chodit na box. A on věděl, že jsi vyvolená, proto si tě vybral.“ Začala jsem se ve své mysli vracet do minulosti. Mezi děti v bílých kimonech a jiných uniformách.

„Co ty o tom víš?“ vyprskla jsem podrážděně.

„Vím toho hodně. Vlastně vím všechno. Vím, že tě tvůj „šéf“ dlouho předtím sledoval, než se odvážil tě oslovit. Chtěl si být jistý, že nikde neprozradíš, co budeš.“

„Nech toho!“ zařvala jsem, protože ty vzpomínky mě zraňovaly.

„A když se přesvědčil,“ pokračoval. „Oslovil tě. Tenkrát v tom baru. Měl prý zajímavou nabídku. Vzpomínáš?“

„Ne,“ zasyčela jsem a on se rozesmál.

„Ale no tak. Byla jsi potěšená, že se o tebe zajímá alespoň někdo. Proto jsi s ním tak ochotně šla.“ Měl pravdu. A o to víc jsem byla nasraná.

„Chtěla jsi být užitečná a on ti to splnil. A za chvíli to splníš ty mě.“ Usmál se a já ztuhla. „Už za chvíli budeš vychovávat moje dítě. Jsme na nejlepší cestě.“

„Tvoje dítě? Těžko,“ odfrkla jsem si.

„Proč myslíš. Sémě lásky bylo zaseto několikrát. Zase tak odolná být nemůžeš,“ ušklíbnul se.

„Nikdy nebudu vychovávat tvoje dítě. To tě dřív zabiju.“

„Nepovídej. Ještě bychom si to tu mohli trochu zpříjemnit, co ty na to? Budeš tu dlouho a přeci se tu neunudíš.“

„Radši se budu nudit než s tebou chrápat,“ prskla jsem na něj a prudce si stoupla. Jenže jsem byla pořád nahá a to mi zrovna moc nepomohlo. Ten hajzl se zasekl v půlce pohybu a začal prudčeji dýchat. „Vážně už jdi do hajzlu. Najdi si nějakou nafukovací pannu!“ okřikla jsem ho nasraně a radši jsem se přemístila na druhý konec místnosti. „Já ti jí dělat nebudu.“

„Ne, ty mi dáš jen to, co chci. Pak tě možná zabiju… nebo možná pustím. To ještě uvidíme.“ Zasmál se a nebezpečně se ke mně přibližoval. Nechtěla jsem být slaboch, ale i přes veškeré přemlouvání mých slzných kanálků se mi z očí zpustily slzy.

„Nech už mě prosím být,“ vydechla jsem a veškerá moje odvaha a nazuřenost byla ta tam. Jenom jsem mlčky sledovala, jak se ke mně to zvíře přibližuje a rozepíná si kalhoty.

„Když si to odbudeš rychle, dám ti pro dnešek pokoj, souhlasíš?“ usmál se a pohladil mě po ruce.

„Prosím,“ zašeptala jsem a on se mezitím sklonil k mým ňadrům a pravou bradavku mi skousnul. „Au,“ vyjekla jsem a on skousnul ještě víc. „To bolí!“

Slzy mi smáčely tváře a on je nechutně funěl. Natiskl mě víc na zeď a já cítila na svém břiše jeho vzrušení. Bylo to nechutné. Zvlášť když mu nohavice kalhot i spodní prádlo spadlo ke kolenům a už mě nic nebránilo. Zase si užil a pak mě odkopnul. Se vzlyky jsem se schoulila do klubíčka a snažila se nevnímat bolest v podbřišku a mezi nohama. Byla jsem unavená a i přes to všechno se mi naštěstí podařilo usnout.

Tu noc potom se mi zdál ten sen poprvé. A od té doby mě v noci navštěvoval pravidelně. Byl morbidní, ale něco mi říkalo, že v něm něco je. Nějaký skrytý význam. Jen já nedokázala přesně identifikovat jaký.

Dny se i noci se mi slívaly v jednu a já už ani nedokázala identifikovat tu změnu. Nevěděla jsem, jak dlouhou tu jsem ani, co je za den. Byla jsem úplně mimo a začínala jsem propadat panice. Někde ve skrytu duše jsem doufala, že mě hledají moji upíři a vlastně jsem doufala, že mě hledá i Cullen. Chtěla jsem doufat, že mě hledá i on. A že mě najdou dřív, než mě tenhle zmrd zbouchne a pak odbouchne. Jenže při jeho tempu znásilňování jsem tušila, že už moc dlouho odolávat nemůžu. Vlastně bylo s podivem, že jsem ještě neotěhotněla. Bylo to divné. A pak mi to došlo.

Pokaždé, když se ze mě dostal, krvácela jsem. A určitě to nebylo zraněním. Ta lopata. Cullen. Břicho. Dítě. Smrt.

„Aaaaaaaa!“ zakřičela jsem a měla pocit, že jsem se zbláznila. Všechno to zapadlo na své místo a já věděla, že těhotná být nemůžu. Jako kdyby mě něco osvítilo. Najednou jsem si tím byla úplně jistá. Nikdy neotěhotním a jemu za chvíli určitě dojde trpělivost. Doufám, že mi vykope někde hrob a nenechá mě shnít na tomhle hrozným místě. A taky doufám, že se Gordon nedozví, jak to se mnou dopadlo. Bolelo mě na něj vzpomínat, ale drželo mě to při životě. Když jsem si vybavila jeho tvář, dokázala jsem se i přes slzy, které mi zase tekly po tváři, usmát. Snažila jsem se vybavit každý náš společný zážitek, ale tak mě to zmáhalo, že jsem zase usnula. A nechala si znovu zdát ten sen, který jsem konečně pochopila.

Edward Cullen:

„Pane?“ Zvednul jsem telefon napjatě.

„Cullene, co tam vyvádíte?“ ozval se hluboký hlas.

„Právě se vám snažím vyhovět,“ oznámil jsem mu.

„Ano to vidím. Ten titulek v novinách mě opravdu potěšil. Znamená to, že jste ji našel?“

„Ano pane,“ souhlasil jsem. „A právě se ji snažím zlikvidovat.“

„Výborně, Cullene, výborně. Mám z vás radost. Budu čekat na další pochybení z její strany. Už dlouho vraždit nebude.“

„Ano pane,“ zašeptal jsem a telefon položil.

Tolik lží. Nikdy jsem nechtěl Bellu zlikvidovat. Vždy mě tak přitahovala, že jsem se jí snažil co nejvíce poznat. Ale ona mi nedala šanci. Zmizela a já už po ní týden marně pátral. Začal jsem pochybovat, že jí ještě kdy najdu. A ne jen já. Hledali ji i její spolubydlící a přiletěl i její bratr. To byla jistá komplikace. Ale já se i přesto dál angažoval v hledání. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že bychom ji nenašli. I když jí šlo o život ze strany jejího bývalého šéfa. Věděl jsem, že by dal cokoliv za to, vidět její mrtvé tělo. Chtěl vidět její mrtvé tělo. To místo na zátylku prostřelené. Vědět, že už se nikdy nevzbudí. Že její tělo nikdy nezregeneruje. A když se do hledání připletl i její bratr Gordon, všechno se to zkomplikovalo.

Nehodlal se vzdát, i když jsem mu naznačil, že prostě nepomůže. Byl jen obyčejný člověk. Ale on si to nenechal vymluvit.

Všechna hledání se zdála beznadějná. S Gordonem jsme prohledali snad všechna místa, která nás napadla. Zapojili se i Bellini spolubydlící, ale i když nás bylo tolik, po Belle, jako by se slehla zem. Vytiskli jsme plakáty s její fotkou a ptali se kolemjdoucích, jestli ji náhodou neviděli. Přeci jenom se jako méně pravdivá varianta, ale pořád varianta zdál její útěk. Mohla se leknout toho, že jsem se tu tak objevil. Ale to by přeci nebyla ona. Jen tak něčeho se nezalekne.

A ti lidi byli snad slepí. Nikdo jí neviděl, nikdo o ní neslyšel a nejhorší bylo, že říkali pravdu. Opravdu nikdo ji neviděl.

Až třetí den jsme narazili na opravdu divného chlápka. Byl v supermarketu a kupoval snad všechno, co mu přišlo pod ruku. A když jsem mu ukázal fotku Belly, pěkně ztuhnul, ale hned pohotově a rádoby přesvědčivě zalhal. A v jeho myšlenkách se objevila její zbídačená tvář.

4. kapitola - Kacikacka, Huny - 6. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 5: