Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 3

28.06.2011 (11:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3934×

„Ahoj, krásko,“ pozdravil mě úlisně chlápek, vedle kterého jsem si sedla k baru. Pořádně jsem si ho prohlédla. Mohlo mu být tak třicet let, na tvářích mu rašilo strniště, měl hnědé, nakrátko střižené, vlasy a tuctové hnědé oči. Prostě chlap, kterej nevynikal, ani nijak nezanikal, v davu. Jeho postava už byla o něco lepší, i přes tričko jsem dokázala vytušit, že jeho postava bude dobře vypracovaná a bude radost si na ní šáhnout.

Povytáhla jsem laškovně jedno obočí, naklonila hlavu na stranu a na oko okouzleně zamrkala.

„Ahoj, fešáku,“ řekla jsem a skousla si spodní ret. Sjížděl mě pohledem a myslím, že bylo jasné, na co myslí. Přehodila jsem nohu přes nohu a nohou, která byla navrchu, jsem se letmo dotkla jeho kolene. Podíval se na mé stehno a pozvedl obočí. Pak se podíval na barmana.

„Dvě vodky, Charlie,“ řekl a já z něj nespustila oči. Kuřák, jo, je kuřák. Má syndrom prázdných rukou, pořád si mne prsty, ale rozhodně to není nervozitou. To by na mě tak oplzle nezíral. Ááá, je ženatej. Teda, dát si snubák na řetízek na krk je dost ubohý. Barman nám podal dvě skleničky a my si ťukli.

„Ronald,“ představil se a mrknul na mě.

„Amanda,“ zalhala jsem a napila se. Napodobil mě, ale celou dobu ze mě nespustila oči. Nadrženec! Přesně to se mi teď hodí.

„Bydlíš někde tady, Amando?“ zeptal se a položil sklenku na bar, udělala jsem to samé.

„Na druhém konci města,“ řekla jsem a přejela si rukou po stehně. Pozoroval cestu, kterou má ruka jela, a na sucho polknul.

*** ***

Když jsem pak po půl hodině vycházela z pánských záchodů a opouštěla tak mrtvé tělo mého společníka, cítila jsem se divně. Kdo mohl sakra vědět, že je tak křehkej a nevydrží jedno tvrdší přimáčknutí na zeď. Dobře, přiznávám, nepřimáčkla jsem ho ke zdi, flákla jsem s ním o zeď, ale já za to vážně nemohla. Když on byl takovej hrrr a kousal a různě mě štípal, tak jsem mu taky chtěla ukázat, že dovedu být zlobivá holka. Hold jsem to přehnala, to se občas stává. No ne?

Došla jsem na dámské záchody, smyla si z rukou vraždu, upravila se, usmála se na sebe do zrcadla, navoněla se a vyšla ze záchodů. Když jsem procházela temnou chodbou, která vedla zpět do klubu, potkala jsem bandu kluků, jak si to šinula na záchod. Milé překvapení jsem jim tam připravila. Ale pšššt! Nesmíte mě prozradit.

Ďábelsky jsem se usmála a došla zpět k baru, objednala jsem si ještě jednoho panáka, hodila ho do sebe, zaplatila a už chtěla jít, když mě zastavila čísi ruka.

„Věděl jsem, že tě tu dneska najdu,“ řekl Edwardův hlas a já se na něj znechuceně podívala. Vykroutila jsem mu ruku ze sevření a poupravila si šaty.

„Nedělej ze mě debila, vím, žes mě sledoval,“ odsekla jsem, vybavila si tu postavu, která stála nahoře na střeše, a do které jsem se netrefila, a tvrdě jsem se mu dívala do očí. Nechápavě se na mě díval.

„Co?!“ zeptal se vykolejeně a já pozvedla jedno obočí. Nehodlala jsem se tu s ním o tom dohadovat. V tom se do sálu přihnal někdo od záchodů a začal hulákat něco o mrtvole. Lidi začali panikařit, soukali se k záchodkům a já se jen ušklíbla.

„To ty?“ zeptal se mě a můj pohled ztvrdl.

„Vidíš tu snad jinýho padoucha, kterej by byl schopnej zabít člověka při sexuálních hrátkách, zrovna když se mu ten člověk snaží dostat do kalhotek?“ zeptala jsem se ho přidrzle a naprosto uvolněně.

„Ty mrško!“ zavrčel a přitáhl si mě k sobě. Vedle pocitu znechucení, který se ve mně rozlil, tu byl ještě jeden pocit. Takový nepatrný, nenápadný a skoro nerozpoznatelný, takže znechucení vyhrálo. Odtrhla jsem se od Edwarda a zapíchla mu prst do hrudi.

„Už na mě víckrát nešahej!“ zavrčela jsem, protáhla se kolem něj a zmizela venku, ještě než se stihli vrátit hlídači ze záchodů a zakázat lidem, aby chodili ven, kvůli svědkům a možnému vrahovi, který jim právě teď prchal.

Šla jsem zase těmi temnými uličkami s tím rozdílem, že tentokrát jsem nečekala na nějaký vzrůšo, byla jsem otrávená a chtěla jsem domů. Cullen mě pěkně sere, kde se objeví, všechno se posere. A většinou je to všechno týkající se mojí osoby.

Z mých myšlenkových pochodů mě vyrušila až červená blikající kontrolka v mé hlavě, která mi hlásala: NEBEZPEČÍ! Začala jsem se teda víc soustředit a zpozorněla jsem. Cítila jsem, že mě někdo sleduje. Zase! Já toho Cullena vážně už zabiju. Že si s tím nedá pokoj. Sáhla jsem do vnitřní kapsy bundy a tentokrát se nesnažila zamaskovat, že vytahuju pistoli. Otočila jsem se a namířila před sebe zbraň. Osoba, co mě sledovala, na sobě měla dlouhý černý kabát a pomalu se ke mně blížila. Něco mi říkalo, že tohle není Cullen, že tohle je pro mě doopravdové nebezpečí. Že bych se měla dát na útěk. Ale já nikdy před nikým neutíkala a nehodlala jsem to měnit kvůli nějakýmu vošoustovi, kterej si chce jen užít.

„Co po mně chceš?“ hejkla jsem na něj, ale on nezareagoval, prostě se ke mně jen blížil. A tak jsem proti němu zase namířila zbraň a jen čekala, až udělá něco, co by mě mohlo ohrozit a já ho budu moct zabít. Dneska už mě bezdůvodný vraždění nelákalo.

Povzdechla jsem si a odjistila kohoutek, abych se tím pak nezdržovala. Zpozorovala jsem, jak se mi srdce rychle rozeběhlo. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy jsem neměla z nikoho takovej strach, aby se mi srdce rozbušilo. Cítila jsem něco nekalýho, něco se stane a já už s tím nic nenadělám. Začala jsem, panikařit a co udělá člověk s odjištěnou pistolí, když zpanikaří? Vystřelí.

Bohužel jsem nebyla tak rychlá, jak jsem si myslela a než jsem se nadála, ten chlap mi pistol vyrazil z ruky. Co se to sakra… A než jsem se nadála po druhé, byla jsem čelem přitisknutá ke zdi baráku a on se na mě zezadu tisknul. Jak to do prdele udělal? Prstem mi přejížděl po mém nejcitlivějším místečku. A teď nemyslím po tom tam dole, ale po krku, tam, kam kdyby mě trefil, tak jsem na místě tuhá. Vyděsilo mě to, ale zároveň i probralo a já se rozhodla bránit. Jedním naučeným chvatem jsem se mu vykroutila a druhým ho odmrštila na druhý konec té úzké uličky. Bez problémů se zvedl a začal se ke mně znovu přibližovat. Postavila jsem se do obrané pozice a čekala na úder. A pak to šlo ráz na ráz. Mlátili jsme se hlava nehlava. Chvilku vedl on nade mnou a pak já nad ním. Byl to vyrovnaný souboj. Celou dobu mi šel po šíji. Snažil se mě uhodit do místa, které bylo mé jediné zranitelné.

Jak se o něm k sakru dozvěděl? Věděla jsem, že musí vědět, co jsem zač, protože šel najisto. Žádné slepé údery, šel prostě hlavně po tom jednom místě. A to mě děsilo.

Pravdou ale bylo, že po nějaké době mi začaly docházet síly a tak, když mě vší silou uhodil právě do toho zpropadeného místa na krku, otupila mě bolest a já se svezla na zem. Snažila jsem se vyškrábat na nohy, ale marně, pokaždé jsem se po kluzké zemi svezla zpět. Bolest mě tlačila dolů k zemi a já viděla černo před očima. A pak… poslední rána, kterou jsem dostala, mě zbavila vědomí na hodně dlouhou dobu.

Gordon Swan:

Jsou to už dva týdny, co mi Bella nezavolala a já o ní začínal mít opravdový strach. Domluvili jsme se, že mi bude volat každou středu a ona to pokaždé dodržela. Ona, taková důsledná dívka, všechno měla nalajnované a najednou na něco zapomene. Kor když jí hrozí, že se za ní vrátím do Ameriky?

Zvedl jsem telefon a pokusil se jí už po třetí dovolat. Zase jen záznamník. Co se sakra děje? Znepokojeně jsem se podíval na telefon a přemýšlel.

„Copak, zlato?“ zeptala se mě Michel a objala mě kolem pasu. Nepodíval jsem se na ni, neustále jsem zamračeně sledoval telefon a snažil se přijít na jediné rozumné vysvětlení, proč mi sestra nevolá a nezvedá telefony.

„Nezvedá mi telefon,“ řekl jsem stručně a volnou ruku obmotal kolem Michelinina pasu.

„Třeba si konečně našla nějakého chlapce a nemá čas,“ řekla tlumeně do mé hrudi a já cítil, jak se její rty otírají o mou pokožku. Měl jsem nutkání se na ní vrhnout, ale byly tu teď důležitější věci, než sex.

„Zvednout by mi to ale mohla,“ zamručel jsem. A pak se mi v hlavě objevila její slova, která mi utkvěla v paměti z minulého hovoru. Kdybych ti nebrala telefony, zavolej na číslo, které ti pošlu v SMSce. Jsou to mí kámoši a řeknou ti, kde jsem. Už musím končit, tak se měj. Mám tě ráda, Gordone

Rychle jsem začal projíždět SMSky, kterých jsem ani moc neměl, takže nebyl problém najít zprávu s číslem, které jsem teď potřeboval. Vytočil jsem ho a čekal. Asi po čtvrtém zvonění telefon někdo zvedl.

„No?“ ozvalo se do telefonu trošku otráveně.

„Ahoj, já jsem Gordon, bratr Belly. Dala mi tohle číslo, abych na něj zavolal, kdyby mi nezvedala telefony,“ řekl jsem a na druhé straně bylo chvilku ticho. Pak se do sluchátka ozval jiný hlas.

„Gordone…víš… sakra Jacku, vem si to zpátky, já mu to nemůžu říct,“ zahulákal muž a já se zděsil.

„Proboha, co se jí stalo?“ zeptal jsem se a cítil, jak mě zavaluje vlna zoufalství.

„Nevíme, kde je. Už týden se nevrátila domů. Hledali jsme ji všude a pořád hledáme, ale nemůžeme ji najít. Je nám to líto,“ řekl opět hlas muže, který hovor zvednul. Ztuhnul jsem a pomalu si dával dohromady, co mi to právě řekl. Ztratila se, je nezvěstná? Nebo mrtvá. Když jsem ji viděl naposledy, tak mi naznačovala, že to, co dělá, je nebezpečné a že po ní někdo jde. Jak jsem mohl být tak hloupý a nechat ji tam samotnou? Mou mlaďoučkou sestřičku. Jak jsem jí mohl uvěřit, že se o sebe postará sama a že mou pomoc nepotřebuje? Ať jela v čemkoliv, je má sestra a je mou povinností ji chránit.

„Snažíme se ji najít, Gordone,“ řekl smutným hlasem a probral mě tak.

„Policie… zavolejte policii, oni jí najdou,“ vyhrkl jsem to první, co mě napadlo.

„Nemůžeme zavolat policajty,“ odporoval mi a já se zamračil.

„Moje sestra je nezvěstná, okamžitě zavolejte policajty, nebo já na vás pošlu federály za její únos,“ zahřměl jsem a snažil se nerozbrečet. Musejí ji najít!

„Sakra, Gordone! Nemůžeme zavolat policajty, už jen kvůli ní ne. Zkus to pochopit. Určitě ti naznačila, že to, co dělá, není zrovna dvakrát legální,“ začal mi ten chlápek nadávat a já se zarazil.

„Co moje sestra dělá?“ zeptal jsem se šeptem a čekal na nejhorší. Chvilku bylo ticho. Michel se na mě starostlivě dívala, teď už seděla na pláži naproti mně.

„Nemůžu ti to říct, ale věř mi, nelíbilo by se ti to. Jedno vím jistě, je naživu. Má opravdu tuhý kořínek, tužší než si myslíš. Tužší než kterýkoliv člověk na světě. Nemusíš se o ni bát, my ji najdeme. Každý týden ti budeme dávat vědět, jak jsme na tom s pátráním,“ řekl, ale já s tím rozhodně nebyl spokojený.

„Přijedu za vámi a pomůžu vám,“ řekl jsem a dal do hlasu trošku odhodlání. To, co jsem tam nechtěl dát, byl strach. Strach o mou sestru. Stejně ho v mém hlase bylo dost.

„Ne, nejezdi sem. Nemělo by to cenu. Vážně, my ji najdeme a hned ti dáme vědět. Přísahám. Teď ji jdeme hledat. Kdybychom něco potřebovali, zavoláme ti, to nám věř. Zatím, Gordone. Drž nám pěstě,“ řekl a típl hovor. Odtáhl jsem mobil od ucha a ještě dobu na něj zíral. Popotáhl jsem a zapudil slzy, které se mi chtěly nahromadit v očích.

„Co budeme dělat?“ zeptala se opatrně Michel a já se na ni podíval. Co budeme dělat? Dělat? Rozhodně jsem věděl, co dělat nebudu. Nehodlám tu jen tak sedět a nechat mou sestru napospas nějakým úchylákům. Zvedl jsem se ze země, vytáhl Michel na nohy a políbil ji do vlasů.

„Jedeme hledat mou sestru,“ zašeptal jsem a s odhodláním si šel zabalit věci na velice dlouhý let.

Isabella Dailly Elektra Swan:

„Nešahej na mě, ty zmrde!“ zařvala jsem na toho debila, co mě tu už týden věznil a ještě se mnou ani jednou nepromluvil. Buď si mě jen lačně prohlížel nebo mě osahával. K ničemu víc se neodhodlal. Byla jsem připoutaná těžkými okovy, ze kterých bych mu asi jen tak neutekla, v pusté místnosti s obyčejnou válendou, která ležela tak, aby k ní řetězy dosáhly.

Už několikrát jsem se pokoušela se rozmáchnout a jednu mu těma řetězama ubalit, on ale vždycky uhnul a skončilo to výpraskem. Věděl, jak na mě, neřval ani nenadával a to na oběti vždycky působilo strašně. Když s nimi jejich věznitel nekomunikoval, jen okolo nich chodil a oni nevěděli, co s nimi má v plánu.

Tiše se uchechtnul, přimáčkl mě víc k posteli a začal znovu jazykem objíždět mé břicho. Vrčela jsem, kroutila jsem se pod ním, ale bylo mi to houby platné. Nedal se nijak odstrčit. Jeho ďábelský obličej mi naháněl husí kůži a děs. Jako by si semnou pohrával sám ďábel.

Pak udělal něco, co mě překvapilo. Poprvé promluvil.

„Chutnáš výborně,“ zamručel rozrušeným hlasem a já se zachvěla. Jak to myslí? Jak chutnám výborně? A pak jsem to pochopila. Surově skousl kůži na mém břichu a trhl, já vyjekla bolestí a šokem. Stiskla jsem víčka. Cítila jsem, jak mi místo, odkud mi odkousnul kůži, zarůstá novou pokožkou. „Nádhera,“ zašeptal a políbil mě na místo, které před chvilinkou zarostlo.

„Ty hajzle!“ zařvala jsem z plna hrdla a začala se pod ním tak divoce mlít, až ze mě slétl. Rychle jsem se posadila a podařilo se mi ho praštit řetězem do hlavy. K mému štěstí ho to omráčilo. Věděla jsem, že jen na chvíli, měl neskutečnou výdrž. Snažila jsem se rychle ruce vysvobodit z řetězů, ale šlo to zatraceně těžko. Zajistila jsem si čas tím, že jsem toho bastarda kopla do hlavy vší silou. Ať klidně zhebne, sráč!

Rvala jsem ruce z řetězů, ale nešlo to, byly tak těsný. Ruce se mi po chvilce zabarvily do ruda, když jsem si zápěstí rozdrásala do krve. Rány se ale v zápětí hojily, jenže já si tvořila další a další. Tak jsem se zažrala do zoufalé snahy o uvolnění, že jsem přestala vnímat okolí. Nakonec se mi povedlo vykloubit si palec u pravé ruky – nemusím vám snad ani povídat, že to bolelo, jak sviňa – a povedlo se mi ji vytáhnout z řetězu. Rychle jsem si nahodila palec zpátky a snažila se chvilku vydýchat bolest a zvláštní, nepříjemný tlak v dlani. Když se tyto pocity zmírnily na minimum, oddechla jsem si, protřepala ruku a už jí chtěla začít používat k osvobozování mé druhé ruky, když jí ale někdo tvrdě chytl za zápěstí a zmáčkl takovou silou, až to tam zapraskalo a já cítila, jak se mi ruka pomalu drolí – obrazně řečeno. Bolestí jsem pootevřela ústa a krátce vykřikla. Vítězně se na mě díval, využil šance a strčil mi jazyk snad až do krku. Plenil moje ústa surovým způsobem a já se rozhodla mu bránit. Zuřivě jsem ho kousla co největší silou do jazyka a během vteřiny se mi ústa zalila krví. Jeho krví. Rychle se ode mě odtáhl a já, když uviděla, jakou bolest jsem mu způsobila, zaradovala jsem se, div jsem nevypískla. On se ale na mě divoce podíval a pak mi dal takovou do držky, že jsem druhou schytla o kovové ostré čelo postele a upadla opět do bezvědomí.

2. kapitola - Kacikacka - Huny - 4. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 3: