Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 2

19.06.2011 (14:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4700×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola

Dojela jsem před obchodní dům, kde na mě čekal můj cíl. Nebude snadné se k němu dostat, ale alespoň si to víc užiju. Zaparkovala jsem v podzemních garážích a naprosto nenápadně jsem vylezla. Jako správná dáma jsem si přehodila přes rameno kabelku a s klapotem podpatků jsem došla k eskalátorům, které mě vyvezly do prvního patra.  A pak jsem ho uviděla.

Seděl tam a rádoby nezaujatě si prohlížel okolí. Jen co mě uviděl, nahodil široký úsměv a šel ke mně. Znechuceně jsem si odfrkla a rychle jsem šla co nejdále od něj.

„Bello,“ zavolal na mě, ale já stále zrychlovala. „Bello,“ zavolal na mě znovu, ale nic. „Bello!“ To už mi byl za zády a pak mě chytil za zápěstí.

„Co tu, sakra, děláš?“ zasyčela jsem a svojí ruku jsem mu vytrhla. „Zase tu oxiduješ, jestli sis nevšiml.“

„Promiň, nevšiml,“ pokrčil rameny a zařadil se mi po boku jako by se nechumelilo.

„Tak ti to teď říkám,“ otočila jsem se na něj s tvrdým výrazem v očích, aby pochopil. No, evidentně nepochopil.

„Ale Bello, co kdybychom zakopali válečnou sekeru? Zajdeme na oběd?“ nabídl mi a já musela ruce zatnout v pěst.

„Edwarde,“ procedila jsem skrz zuby naštvaně. „Je-li ti život milý, kliď se mi z cesty. Radím ti dobře. Nezahrávej si s ohněm.“

„Tím mi chceš naznačit, že se tě mám jako bát?“ uchechtnul se pohrdlivě.

„Ano, tím ti chci naznačit, že se mě máš bát,“ naklonila jsem se mu těsně k uchu, aby dobře slyšel ten výhružný tón.

„Dovol, abych ti osvěžil paměť. Já jsem tady ten, co tě měl odstřelit a…“

„Hele, Edwarde, na tohle já nemám čas,“ skočila jsem mu do řeči. „Jsem tu pracovně, takže nezdržuj. Ráda jsem tě viděla, ale už mi můžeš dát pokoj,“ mávla jsem mu a šla jsem směrem k záchodkům, potřebovala jsem se připravit.

„Pracovně?“ přifařil se zase ke mně. „Budeš zabíjet? Tady? Mezi lidma?“

„Víš, někdy je lepší si radši dát přes držku než vypustit nějakou kravinu,“ poradila jsem mu a zalezla jsem na pánské záchody, které mi byli nejblíž. On šel za mnou.

Už jsem si ho nevšímala. Jeho přítomnost mi příjemná nebyla, ale co jsem měla dělat. Kdybych udělala scénu, mohla bych na sebe přilákat nechtěnou pozornost. Na plochu s umyvadly jsem položila zbraň, tlumič a nůž, kdyby se něco nepovedlo. Přeci jen tu měli ochranku skoro na každém rohu. Pomalu jsem začala zbraň připravovat, když mě vyrušily kroky, které se blížily k nám. Nezpanikařila jsem. Zbraně jsem opatrně uklidila zpátky do kabelky, a i když se mi příčilo, vyskočila jsem na umyvadlo, čapnula jsem Edwarda za límec a přesunula jsem ho mezi moje roztažené nohy.

„Někdo jde,“ vysvětlila jsem rychle a jeho hlavu jsem si přitiskla na krk. Bylo to přesné načasování, takže když se otevřely dveře, hodila jsem letmý pohled, kdo nás vyrušuje a než jsem si to uvědomila, slastně jsem vzdychla.

„Pa-pardon,“ zamumlal muž ve středních letech a já si všimla, že je to ten, kvůli kterému tu jsem.

Zůstal zaraženě stát ve dveřích a pozoroval nás. Omluvně jsem se na něj usmála.

„Zlato, musíme jinam,“ zašeptala jsem k té pijavici, jejíž jazyk se teď pohyboval po mém krku. Odtáhla jsem ho od sebe a za ruku ho vytáhla ze záchodů. „Omlouvám se,“ šeptla jsem mé oběti, která vcházela na záchody. Uvolněně se usmál a já se v duchu zákeřně zachechtala. Uvidíme, jak se budeš smát za pět minut, panáčku. Zavřely se za ním dveře a já okamžitě pustila zelenáčovu ruku. Prudce jsem se k němu otočila a zaryla svůj pohled do jeho.

„Jdi pryč a nevracej se!“ zavrčela, z kabelky vytáhla pistol, odtrhla od něj pohled a zalezla na záchody. Nebylo těžké najít chlápka, který se měl stát mou obětí. Nikdo jiný totiž na záchodech nebyl. Opřela jsem se tedy o futra a pohrávala si se zbraní. Během chvilky se ozvalo splachování a z kabinky vylezl muž, ještě si zapínal příklopec a nevšiml si mě hned. Schovala jsem pistol za záda.

„Pěkný nástroj,“ řekla jsem jen tak, abych upoutala jeho pozornost a dívala se do jeho rozkroku, kde jsem samozřejmě nemohla nic vidět, protože byl oblečený. S úlekem se na mě podíval a zamračil se.

„Tohle jsou pánské záchody,“ řek a nedůvěřivě okolo mě prošel. Usmála jsem se.

„Já vím,“ řekla jsem, obešla ho a zamkla hlavní vchod na pánské toalety.

„Hele kotě, jestli si chceš užit, řekni tomu svýmu hošánkovi, já jsem zadanej,“ řekl sebevědomě a sjel mě pohledem. „I když…“ zamumlal. Vypnul vodu a opřel se o zeď. Hladově si mě měřil. Ladným krokem jsem k němu přišla a natiskla se na jeho tělo.

„Podívej se do zrcadla, jak nám to sluší,“ řekla jsem a dívala se do zrcadla, kde se odrážel obraz nás dvou a pistole, která byla teď až moc dobře vidět, za mými zády. Nejdříve si jí nevšiml. Prohlížel si hlavně mě, ale pak přeci jen jeho pohled zabloudil k odrazu mých zad. Přimhouřil oči, ještě mu to nedošlo. Občas mě zaráželo, jak jsou chlapi pomalý. Než jim něco dojde, uplynou nejmíň tři století.

Pak to přišlo. Vykulil oči a tlak mého těla na jeho se zesílil. Zděšeně se na mě podíval a začal se pode mnou kroutit. Neměl šanci. Podívala jsem se na něj a usmívala se. Nechala jsem ho pod sebou kroutit a čekala jsem, kdy mu dojde, že nemá šanci. Působilo mi nehoráznou rozkoš pozorovat jeho bezmocnost. Pokaždý, když se mě pokusil uhodit, uhnula jsem se mu, nebo jeho ruku tou svou volnou chytla a nepříjemně ji přetočila tak, aby ho to bolelo. Držel se statečně, ale s každým dalším marným úderem se v jeho očích objevovala taková zoufalost, až mi z toho poskočilo srdce. Tělem se mi rozléval zvláštní druh adrenalinu. A pak se mi pokusil naposledy vzepřít tím, že mě chtěl oběma rukama od sebe odstrčit. Povedlo se mu to. Odskočila jsem o dva kroky dozadu a on se přikrčil do útočné pozice. Byl zadýchaný a pozoroval mě zpod přimhouřených očí.

„Není nic zábavnějšího vidět své oběti, jak se mi snaží uniknout,“ řekla jsem laskavě a konečně pistol namířila naproti němu.

„Proč?“ zeptal se nechápavě a myslím, že neměl daleko k slzám. Uchechtla jsem se.

„Bude to rychlé, neboj,“ řekla jsem konejšivě. Moc dobře jsem věděla, že tohle na něj bude působit ještě víc děsivě, než kdybych tu na něj začala řvát. Rozhodla jsem si s ním ještě chvilinku hrát. „Nějaké poslední přání?“ zeptala jsem se ho a odjistila zbraň. Otřela jsem rukávem tlumič a pak se na budoucího nebožtíka podívala.

„Dám ti peněz, kolik budeš chtít, když mě necháš žít,“ začal slibovat a já dostala mnohem lepší nápad. Co si s ním pohrát ještě víc. Děsit ho, mučit ho. Utiším tím tak své choutky. Vlastně zabiju dvě mouchy jednou ranou. Jeho zavraždím a sebe potěším. No nejsem já geniální.

Spustila jsem ruku s pistolí dolů a zamyšleně se na něj podívala. ‚Jak by asi křičel?‘ ptala jsem se sama sebe v duchu.

Až jeho nadějný mírný úsměv mě probral.

„Proboha, co to tu dělám?!“ zeptala jsem se sama sebe nechápavě a zakroutila zoufale hlavou. On si to vysvětlil jinak.

„Přesně tak, nemus…“ víc neřekl, protože ho umlčela kulka, která se zarazila hluboko do jeho hlavy přesně mezi oči.

„Debile,“ zašeptala jsem a rychle se snažila zapomenout na to, jak jsem ho chtěla mučit. Nejdřív bych mu prostřílela nohy a zaměřila bych se na jeho křik. A pak… Proboha dost! Už jsem ho zabila, to stačí. Teď si jdu užívat normálního života. Schovala jsem své věci zpět do kabelky, odemkla a vyšla ven.

„Nikoho sem nepouštěj, jasný!“ přikázala jsem a zalezla zpět na záchody. Sklonila jsem se nad mrtvolu a začala jí vyndávat z kapes věci. Peněženka, mobil, karta… kdo mi to kurva sahá na zadek?! Prudce jsem se postavila a otočila. Zelenáč stál za mnou a lačně si mě prohlížel. Protočila jsem oči.

„Máš být venku a hlídat, slyšíš?“ Zřejmě si mé poznámky ani nevšiml, protože se na mě okamžitě vrhl a začal mě tvrdě líbat. Tlačil mě ke zdi a já chvilku cítila, jak šlapu po něčem měkkém. No to snad ne?! Teď budu mít na botách střeva toho mrtvýho chlápka. Nechutný!

„Co to proboha děláš?“ zeptala jsem se Cullena, když se mi podařilo ho od sebe odlepit.

„Líbám tě?“ zvedl odpověď do otázky a začal se ke mně pořádně přibližovat. Úplně a hlavně rychle jsem se mu vykroutila a upravila si oblečení. Natáhl ke mně ruku a chtěl si mě přitáhnout zpátky, ale já se mu uhnula.

„Měl by ses ode mě držet dál, chlapečku!“ zavrčela jsem, otřela si pusu, ale stále jsem na svých rtech cítila ty jeho chladné a zvláštně elektrizující rty. Uvědomila jsem si, že líbat umí a to dost dobře. Zamyšleně jsem se na něj podívala a on můj pohled opětoval. Povytáhl koutek úst a otočil se ke mně.

„Hhhh!“ uchechtla jsem se a podívala se jinam. „Co kdybys tu aktivnost uplatnil někde jinde a odklidil tuhle mrtvolu?!“ prakticky jsem přikázala, zkontrolovala boty, na kterých naštěstí nic nebylo, a vydala se pryč.

*** ***

„Nechceš si přečíst noviny?“ zeptal se mě Jack a já se jen líně převalila na gauči. Tyhle dny jsem nenáviděla, nebylo pořádně do čeho píchnout a navíc jsem se musela schovávat kvůli tomu upírovy, kterej se mě pořád drží jako klíště. Navíc mě čeká povinný telefonát s Gordonem a jak ho znám, zase budu muset čelit hromadě přemlouvání.

„Víš, že tyhle hemzy nečtu,“ řekla jsem a začala se dlaní plácat po plochém odkrytém bříšku. Jo, byl tu hic, i když nesvítilo sluníčko, bylo horko jak sviňa, a klimka se nám nějak porouchala, nebo spíš, kluci ji porouchali. Hrozně rádi se koukali, když jsem před nimi chodila stroze oblečená. „Kurva! Co jste provedli s tou klimatizací?!“ zanadávala jsem, ale ani jeden se nezasmál, jak to měli ve zvyku. Byla jsem podrážděná a vinu nenesli jen kluci. Mohl za to hlavně ten zasranej batard, kterýho jsem nemohla dostat z hlavy. Dokonce se mi o něm i zdálo. I když musím uznat, že ten sen měl něco do sebe. Byl pokaždé stejně živý a zvláštně… čvachtavý? Ne, neptejte se mě, jak jsem na to přišla.

Vždycky jsem se s Cullenem vyspala, byl to takovej ten pořádnej živočišnej sex, žádná romantika, a pak jsem mu pomalu ale jistě uřízla hlavu. V mém snu nebyl ale upír, byl to normální člověk a tak jsem si užívala pocit, když na mě jeho krev stříkala. Koupala jsem se v ní a užívala si to.

Věděla jsem, že jsem magor, ale že až takovejhle? Na druhou stranu mi ten sen hodně pomohl, vyřádila jsem se v něm a ve dne jsem pak už neměla takový návaly vraždící nálady, jako dřív. To bylo dost významný plus.

„Prostě si to jen přečti,“ řekl a hodil po mně ten kus papíru. Otráveně jsem ho vzala do ruky a projížděla články. Nic zajímavýho, jako vždycky. Už jsem mu chtěla tu pakárnu hodit zpátky, když mě zaujal jeden jediný článek. Nadpis zněl: „Mrtvé tělo nalezeno v obchodním domě.“

Vykulila jsem oči a zpozorněla. Prudce jsem se posadila, uhladila vlasy za uši a začala článek hltat. Přelouskala jsem ho během pár vteřin a mohla bych přísahat, že za tu chvilku můj obličej nabral rudou barvu.

„Ten debil, ten kretén, ten čůrák, amatér, zelenáč zasranej!“ vrčela jsem a prohlížela si fotku mrtvého muže, kterého jsem sprovodila ze světa. Jak jsem jen mohla spolíhat na to, že tu zdechlinu odklidí? Proboha! Dyť je to magor. A já úplně blbá. Praštila jsem se rukou do čela a vydala ze sebe zvláštní chrčivý zvuk.

„Zabiju ho!“ zašeptala jsem, odhodila noviny, ignorovala Jackův pobavenej pohled a vydala se k hlavním dveřím. Až u nich jsem si uvědomila, že mám na sobě jen kraťásky a podprsenku. „Sakra!“ zanadávala jsem a doběhla se do pokoje obléknout. Kraťásky jsem si nechala a na horní část těla navlíkla titěrné bílé tílko.

Sice jsem se kdysi zapřísáhla, že nebudu nosit žádnou jinou barvu než černou, popřípadě ještě nějaké tmavší barvy. Ale zoufalá doba si žádá zoufalý činy a já se vážně nehodlala venku píct v černým oblečení.

Na nohy jsem si nazula tenisky a vyšla z pokoje, když jsem si uvědomila, že nevím, kde ten bastard sídlí.

„Do hajzlu!“ křikla jsem a čutla do dveří.

„Klid El,“ uklidňoval mě Joey, který přišel z pokoje, aby se podíval, co to tu vyvádím.

„Klid? Klid? Jak můžu bejt do hajzlu klidná, když ten ááááááááááááááááá neodklidil mrtvolu, jak měl?!“ vrčela jsem jak smyslů zbavená a v tu chvíli viděla rudě. Zabít! Potřebuju někoho zabít. Ne někoho, Edwarda, Edwarda Cullena. Toho čůráka, co to celý posral.

„A nemyslíš si, že je to taky krapet tvoje chyba? Byl to tvůj úkol, ty ses měla zbavit těla,“ řekl a já už nepřestávala vrčet.

„Ale po tom kreténovi šel i zelenáč, byl to i jeho úkol, takže za všechno nemůžu jen já. Vážně nechápu, co na něm ten debil O’Neal viděl, že ho vzal jako náhradu za mě. Mohl vzít někoho trošku inteligentnějšího a ne tak tupýho,“ říkala jsem a házela se do klidu

„Je hodně rozčilená, co? Sprostý slova z ní jen chrlej,“ řekl pobaveně Jack a já na něj zvedla prostředníček.

„Naserte si,“ řekla jsem, zmizela v pokoji a zabouchla za sebou. Švihla jsem sebou do postele a snažila se přijít na to, co budu dělat. Takovouhle chybu se mi nepodařilo udělat už strašně dlouho. Kdyby mě ten kokos nelíbal, tak jsem… ježíš!

Ozval se zvonek a já sebou cukla. Pomalu jsem se posadila a šponovala uši, abych slyšela, kdo to je. Příchozího jsem mluvit neslyšela, za to Joe byl dost hlasitý.

„A hele, kdo za námi přišel. Sám zelenáč,“ řekl a já sebou cukla. A bylo to tu znova, viděla jsem rudě, úplně rudě. Jako parní lokomotiva jsem se zvedla, vystřelila z pokoje a zastavila se až uprostřed obýváku. Dívala jsem se na toho debila a snažila se tolik nefunět. Šlo to těžko. Nehodlala jsem chodit okolo horké kaše a tak jsem hned spustila.

„Četl si dnešní noviny, že ňuňánku!“ začala jsem přeslazeně, ale i tak v mém hlase bylo dost nenávisti, aby si uvědomil, že je něco špatně.

„Tohle bude ostrý!“ řekl Jack a zmizel ve svém pokoji, stejně jako Joey. Došla jsem k televizi a podívala se na toho blbečka

„Sedni si,“ řekla jsem a snažila se aspoň trošku uklidnit. Bohužel, stačil mi jediný pohled na jeho nechápající obličej a všechna snaha byla marná. „Sedni!“ vykřikla jsem a on mě okamžitě poslechl. Schrábla jsem ze stolu noviny a hodila mu je. „Přečti si článek na straně pět!“ rozkázala jsem a on se na mě pořád nechápavě díval. „Čti! Do prdele! To ti musim všechno opakovat dvakrát!“ vyjela jsem po něm a znaveně si promnula čelo. Začala jsem chodit před televizí sem a tam a snažila se zhluboka dýchat. Nádech, výdech, nádech, výdech. Vždycky to pomáhalo, tak proč to teď kurva nejde!

Podívala jsem se na zelenáče, místo toho, aby četl, si mě prohlížel od hlavy až k patě. Zoufale jsem máchla rukama.

„Proboha Edwarde, nechovej se jako malej spratek a čti laskavě,“ řekla jsem a posadila se na kraj stolku, na kterém byla televize. Složila jsem hlavu do dlaní a snažila se hodit do ještě většího klidu. Z tohohle složitého procesu mě probralo až jedno tiché:

„Ups!“ Zvedla jsem k němu oči a on se na mě provokativně díval. No to snad ne! Dělá si ze mě prdel? On ho tam nechal… schválně? Chtěl mi to zavařit? Hajzl jeden smrdutej! No počkej ty bastarde, ještě budeš prosit!

„Hajzle! Mělo mě hned napadnout, žes to udělal schválně,“ řekla jsem rezignovaně a on se začal poťouchle smát. Zakroutila jsem hlavou, zvedla se a šla do kuchyně. Naše kuchyň byla plná nádobí, jídla, ale taky třaskavin a jiných zbraní. Vzala jsem do ruky dynamit a zapálila jeho konec. Přešla jsem ke vchodu do obýváku a dívala se na stále veselého Edwarda. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a přesně věděla, kdy mám dynamit hodit, aby mu to aspoň trošku ublížilo. Přeci jen, šel z toho oheň.

Hodila jsem třaskavinu a schovala se za zeď. Ozvalo se jedno velké bum a já uslyšela, jak se sype omítka.

„Co to kurva:..“ Slyšela jsem hulákat Jacka a vylezla jsem s úkrytu. „Neříkal jsem ti náhodou, aby sis s těma kravinama nehrála v bytě?“ zeptal se mě naštvaně Joey. Vešla jsem do obýváku a viděla tu spoušť. Věci se váleli všude možně a uprostřed toho všeho seděl Edward, bez vlasů, obočí, řas a otřeseně se okolo sebe díval…. Ne kecám, tak dobře mi to nevyšlo, ale není to špatnej nápad. Přeci jen, Edward je upír a má rychlý reakce. Takže to odnesl jen minimálně, respektive ho výbuch odhodil na druhou stranu místnosti a zničil mu oblečení. Stál tam před náma, jak ho bůh stvořil a otřeseně se kolem sebe díval.

Začala jsem se nekontrolovatelně smát. Popadala jsem se za břicho a řehtala jsem se jako malý dítě. Kluci se ke mně pomalu přidali, jen Cullen byl mimo.

„Dobře, to by stačilo,“ řekla jsem po chvíli, co jsem se uklidnila. „Kluci, vyhoďte ho ven oknem, ať si to ten bastard vychutná,“ řekla jsem a zmizela v kuchyni, kde jsem si udělala jídlo. Až moc se mi do hlavy ale vkrádalo jeho tělo. Jeho moc sexy vypracované tělo. A ten jeho… proboha! Skoro jako v tom snu. Lepší než v tom snu. Moje ruka se najednou objevila moc blízko mého rozkroku, a když jsem si uvědomila, co že to chci udělat, rychle jsem ji stáhla zpět. Sakra! Potřebuju sex!

Venku už se začalo stmívat a já se rozhodla, že si zajdu do pajzlu vedle na nějakou tu rychlovku. Ano, sice mám v bytě dva dost nadržený upíry, ale s nima nechci radši nic intimního mít. Jednomu bych dala, druhej by žárlil, musela bych mu dát taky. Pak by to po mně chtěli furt a já bych se z nich zbláznila.

Došla jsem do pokoje, pod kraťásky si navlékla síťované punčochy, na kterých chlapi ujížděj. Vzala jsem si push-upku a zvětšila si tak prsa. Vlasy jsem si navlnila a obličej namalovala. Místo kecek jsem si na nohy vzala boty na opravdu vysokém podpatku a párkrát se prošla. Lehkou koženou bundu jsem si vzala jen kvůli pistoli, kterou jsem měla v boční kapse.

Nemohla jsem se dočkat, až ze mě ty hadry někdo strhá. Navoněla jsem se voňavkou od playboye, prohrábla vlasy a vyšla z pokoje. Kluci už všechno uklidili a dívali se znuděně na telku.

Snažila jsem se projít tak, aby si mě nevšimli, ale vysoké podpatky se nezapřou.

„Kampak, kampak?“ stáli mi najednou oba dva v cestě a ojížděli mě pohledy. Protočila jsem oči.

„Jdu se projít, stačí?“ zeptala jsem se přidrzle a oblékla si lehkou koženou bundičku.

„V tomhle?“ zeptal se Joey a zvednul jedno obočí. Jack ho napodobil.

„Bože kluci! Nejsem nesvéprávná, můžu si dělat, co chci,“ řekla jsem okolo nich projít, ale postrčili mě zpátky.

„Není ti osmnáct!“ řekl Joe.

„Potřebuješ nad sebou dohled dospělých osob,“ řekl pro změnu Jack.

„Od toho jsme tu my.“ Teď mluvil Joe. Oba se začali uličnicky tvářit.

„Ať je to co chce, nic vám nedám,“ řekla jsem zatvrzele.

„Ani pusu na rozloučenou?“ zeptal se nevinně Jack a já opět protočila oči.

„Jste jak malý,“ řekla jsem a natáhla se k němu pro obyčejnou pusu. On si mě ale přitiskl víc k sobě a místo obyčejné pusy tu byl francouzák jak Brno. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale nemělo to cenu. Proti jeho upířímu stisku jsem byla bezmocná. A tak jsem tam jen stála a čekala, až se vyblbne. Naší… teda jeho vášnivou hru doprovázelo Joeovo vrčení. Po chvíli se ode mě Jack odtáhl a blaženě se usmíval. Konečně jsem se mohla hnout a tak jsem udělala dva kroky dozadu. Podrážděně jsem se na něj dívala a utírala si pusu, když v tom mě do náruče chytl Joe a udělal přesně to, co Jack.

No neříkala jsem to? Když to má jeden, musí to mít i druhej.

Když se dostatečně vyřádil i Jack, pustil mě a já viděla na Joeově tváři podráždění.

„Tak, doufám, že jste spokojení, a když teď dovolíte, já si jdu zasexovat. Tak pa, kluci,“ řekla jsem, protáhla se kolem nich, a jak nejrychleji mi to mé podpatky dovolili, jsem vyšla ven před barák. Už jsem chtěla být pryč. Venku bylo krásně, foukal studený větřík, ale i přes to bylo teplo. Zhluboka jsem se nadechla a tělem mi projela zvláštní euforie.

‚Dnes v noci nebudu sama.‘ S touhle myšlenkou jsem se vydala směr nejbližší noční klub. Bylo to sice asi půl hodiny cesty, ale co na tom. Důležitý bylo to, co mě na konci té cesty čekalo. Sex! Prachsprostej, živočišnej sex s chlapem, kterej přetýká testosteronem.

Mým tělem protýkala ohromná nedočkavost a tak jsem se rozhodla zkrátit si cestu přes temné uličky. Nikdo mě neobtěžoval a já toho kupodivu krapet zalitovala. Potřebovala jsem násilí, jakéhokoliv druhu. Buď ve formě erotický, a nebo ve formě smrti. Smrti někoho… kohokoliv. Právě proto jsem zalitovala, že mě v těch temných uličkách nechtěl nikdo obtěžovat, mohla jsem ukojit alespoň tu jednu touhu a druhou zchladit až v klubu.

Pohled vypravěče:

Tak tohle je její život. Život bez šéfa, bez nikoho, kdo by ji omezoval a přikazoval koho zabít a koho ne. Myslela si, že bez něj, bez toho zpropadenýho O’Neala se její stav zlepší. Už nebude mít takové chutě k vraždění. Ta zatmění před očima, kdy pomalu nevěděla, co dělá a při kterých už jednou málem zabila svého bratra. Jediného příbuzného, jedinou milovanou osobu.

Ale ona si to neuvědomila. Neuvědomovala si, že to s ní jde z kopce. Ty sny o pomalé smrti Edwarda Cullena, které mívala každou noc. To svrbění rukou, které měla poslední dobou dost často. Byla jen otázka času, kdy se z ní stane masochistické monstrum, které zabije jednou, ač náhodou, při zatmění mysli, nevinného člověka. A pak budou následovat další a další.  A ano, ono se to stane. Jednou.  A bude to brzy, velmi brzy.

Nastane ta chvíle, kdy její kartotéka bude opravdu patřit za ocelové dveře. Kdy bude nezvladatelná a nebezpečná pro všechny kolem sebe. Jediné řešení, je smrt. Její smrt. Najde se někdo, kdo ji dokáže zabít? Kdo dokáže zabít člověka s výbornými regeneračními schopnostmi. Kdo najde její citlivé místo a zajistí tak bezpečí nevinným lidem?

A co když už někdo takový je? Co když jí ten někdo sleduje, právě teď v této chvíli? Ví přesně, kde je její slabé místečko, kam se má trefit. Stačil by jediný výstřel a teď zrovna stojí tak dobře, přesně by věděl, kam mířit. Bylo by to tak snadné.

Pohled Isabelly Daily Electry Swan:

Cítila jsem to, bylo to tam. Přesně mezi lopatkami. Ten pohled, který mi tam vypaloval díru a propast větší než Grand Canyon. Někdo mě sledoval a já si toho všimla, až teď. Až když jsem se zastavila. Jak jsem mohla být tak blbá a nevšímat si okolí už dřív? Věděla jsem, že nesmím zpanikařit. Byla by to chyba.

Zhluboka jsem se nadechla a při protahování krku nenápadně sáhla do kapsy pro zbraň. Z druhé kapsy jsem vytáhla tlumič a pomalu ho na hlaveň našroubovala. Z klubu vycházel takový hluk, že tlumený výstřel nikdo neuslyší. Zavlnila jsem se párkrát v bocích a podle intuice se snažila poznat, odkud mě ten hajzl pronásleduje. Bylo mi jedno, že se od něj zase ta kulka odrazí. Cullen už mi s tím špehováním, ale opravdu lezl na nervy a já mu musela ukázat, že jsem dobrá.

Prudce jsem se otočila, namířila na střechu domu, okolo kterého jsem prošla, zbraň a vystřelila na postavu, která mě pozorovala. Minula jsem. Sakra! Osoba vzala nohy na ramena.

Instinkty lovce a vraha mi radily, abych se za ním rozeběhla, chytila a podřízla krk. I když, s největší pravděpodobností bych ho ani nechytila, když je upír. Všechno rozhodl můj rozkrok, který chtěl něco úplně jinýho. V tomhle případě jsem si připadala jako chlap. Když to na mě přišlo, musela jsem to dostat. Převládla jsem nutkání rozeběhnout se za adrenalin a rozešla se ke klubu. Rychle jsem zaplatila a s úlevou zmizela uvnitř.

1. kapitola - Kacikacka - Huny - 3. kapitola

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 2: