Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 13

28.11.2011 (20:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2606×

„Bell, prober se! No tak, Bell!“ popleskával mě někdo po tváři a já zamžourala do šera. Cítila jsem se hrozně utahaná a ztrhaná. Nejspíš jsem musela spát opravdu jen chvilinku.

„Co je!“ chraptěla jsem a promnula si oči rukou.

„Musíme vypadnout, začínají se tu objevovat benga,“ zašeptal Joe a já zaúpěla. Potřebovala jsem ještě spát, nebyla jsem připravená na odjezd. Ještě ne.

„Jak dlouho jsem spala?“ zamumlala jsem a znovu zavřela oční víčka.

„Skoro dvacet čtyři hodin,“ řekl a já vytřeštila oči. Takže nejsem utahaná, ale přetažená. Pomalu jsem se posadila a až teď si všimla, že ležím v posteli. Museli mě sem přenést.

„Už je vzhůru?“ uslyšela jsem ode dveří známý hlas a okamžitě zvedla pohled. O futra se opíral Dorothy a zubil se na mě. Chvilku jsem se na něj vyvaleně dívala. Nemohla jsem uvěřit, že ho vidím. Popravdě, myslela jsem, že po této akci, už se nikdy nestřetneme. A on je tu se mnou. S námi.

Do očí se mi nalily slzy a dech se mi zadrhával, jak se mi do úst draly vzlyky. Se šťastně-smutně staženou grimasou v obličeji jsem vystřelila z postele jako blesk a vrhla se mu do náruče. Tolik mi chyběl. Pevně jsem se ho držela okolo krku a vzlykala mu do ramene.

„Proboha, zlato, co se stalo tak hrozného, že pláčeš?!“ zeptal se udiveně a až po těchto slovech si mě k sobě ještě víc přitiskl. Celé tělo se mi třáslo neuvěřitelným štěstím. Podívala jsem se na něj uslzenýma očima a s radostí se na něj zakřenila.

„Chyběls mi,“ zachraptěla jsem a jednou rukou si otřela slzy. On se od srdce rozesmál.

„A kvůli tomu pláčeš? Pokud si pamatuju, nerozbrečelo tě nikdy skoro nic, a teď pláčeš jenom kvůli tomu, že mě vidíš?!“ ptal se nevěřícně a já po chvilkovém zamyšlení kývla. „Co jste to s ní na Floridě provedli?“ zeptal se Joea pobaveně a já se zasmála. Znovu jsem ho objala a položila si hlavu na jeho rameno.

Přesně tohle jsem potřebovala. Uklidňující živočišné teplo od někoho, kdo je mi hodně blízký. Od někoho, koho mám ráda. Pravda, teď nejvíc bych potřebovala obejmout od Gordona, ale i Dorothyho náruč je ideální.

„Slyšel jsem, že mi zmizíš ze života,“ zašeptal mi do ucha a pohladil mě rukou po vlasech. Povzdechla jsem si a odtáhla se od něj.

„Tak nějak… já… Chci začít normální život. Bez vraždění, násilí. Nastoupím na střední, pokusím se udělat vysokou… Peněz mám dost, takže by to neměl být problém,“ vysvětlila jsem a usmála se na něj. Obdivně se na mě díval a nevěřícně kroutil hlavou.

„Co způsobilo tu změnu?“ zeptal se zvědavě a můj obličej posmutněl.

„Copak?“ zeptal se a chlácholivě mě pohladil po tváři.

„Trošku jsme se nepohodli s Gordonem,“ reagovala jsem a pokrčila rameny. Nejdřív se na mě díval nechápavě, pak překvapeně.

„Tys mu to řekla?“ zeptal se a byl v šoku.

„Že jsem, teda byla, nájemný vrah? Jo,“ odpověděla jsem.

„Možná to vyzní divně, ale nedivím se mu. Já být na jeho místě, asi bych tě seřezal dokulata a dal ti nejméně ročního zaracha,“ řekl a já kývla.

„Ani nevíš, jak moc ráda bych byla, kdyby tohle Gordon udělal. Jenže on… nemluví se mnou. Bojím se, že-že ho ztratím,“ zasténala jsem a měla zase na krajíčku.

„Ale, zlato,“ přitiskl si mě znovu do náručí. „Tohle si přeci musela očekávat. Nemyslela sis snad, že to vezme s klidem,“ mluvil tichým hlasem.

„Já vím,“ zasténala jsem mu do košile a on si povzdechl.

„Bell,“ oslovil mě Joe a pohladil mě dlaní po ruce. „Musíme jít,“ řekl lítostivým hlasem a já si uvědomila, že bych se měla dát trošku do kupy. Čeká mě přeci nový život. Nový, spořádaný život.

***

Rychle jsem se od Dorothyho odtáhla, protřela si obličej, nasadila šťastný úsměv a zakývala na souhlas.

Po rychlé snídani, která se skládala z jednoho silného kafe a dvou toustů, jsme si zabalili věci, zahladili po sobě stopy. To znamená setření otisků prstů, kde se dalo. Rozloučili jsme se s Dorothym, což jsem zase obrečela, ale slíbili jsme si, že si dáme navzájem vědět, jak se máme. A pak už jsme si to řítili po dálnici směr Jacksonville.

Popravdě, nechtělo se mi tam. Teď, když jsem byla mimo město, mohly jít problémy s mým bratrem na chvilku stranou. Ale až se tam vrátím, bude právě komunikace s ním problémem číslo jedna. A toho se děsím.

O včerejší, vlastně předevčerejší akci nepadlo ani slovo. A já za to byla ráda. Vzpomínka na to, jak jsem do šéfa zabodávala nůž, mi nedělala zrovna dvakrát dobře. Nemyslím tím od žaludku, ale spíš psychicky. To, jak jsem do něj zběsile zasazovala rány, mě děsilo. Škoda, že až teď. Kdybych si to uvědomila už tam, možná bych se víc krotila. Jen možná. Přesto ale nedokážu litovat toho, co jsem udělala. Ten bastard si to zasloužil. I když, na druhou stranu musím uznat, že díky němu zmizelo ze světa spousta nebezpečných lidí.

„Tak, kde budeme bydlet?“ zeptal se Jack, který seděl na místě spolujezdce. Joe řídil a já se pohodlně rozvalovala na zadních sedadlech. Zachmuřila jsem se. Doufala jsem, že tuhle otázku nepoloží v nejbližších třech hodinách.

„Nevím, kde budete bydlet,“ zašeptala jsem a zadívala se dlouze z okna. Pocítila jsem jejich pohledy na svém obličeji. Jeden se na mě díval ze zpětného zrcátka a druhý se do mých očí zapíjel přímo. A já věděla, že je to ode mě nefér. Oni mi tolik pomohli a já je teď jen sprostě odkopnu. Jenže… Oni prostě nepatří do mého budoucího života. Patří do mé minulosti. Do té temné minulosti. A ta se s mou vysněnou budoucností ani v nejmenším neslučuje.

Chvilku bylo tíživé ticho. Hustá atmosféra v autě narůstala a já měla pocit, že se zblázním.

„Chci začít od začátku, opravdu od začátku. Vrátím se tam, kde tohle všechno začalo. To znamená do doby, kdy jsem měla jen Gordona a…“ Rodiče už nemáš. „... a tak. Je mi to líto, kluci.“ A kmitala jsem pohledem z jednoho na druhého.

„Víš, u kohokoliv jiného bych řekl: „Tak si polib prdel, ty hajzle!“ Možná bych ho k tomu i zmlátil, nebo něco na ten způsob. Ale u tebe? Je mi to líto, holka, ale nás se jen tak nezbavíš,“ řekl Jack a mně tím úplně vyrazil dech. Čekala jsem, že se na mě naštvou, že mě vyhodí z auta v první zatáčce, ale tohle fakt ne!

„No nekoukej na nás jak vyvoranej pes. Slyšelas dobře. Pokud vím, Gordon se s tebou stýkat nebude a někdo musí dávat pozor na tebe a ty tvé vraždící choutky, které se ti rodí v hlavince. No, a přiznej to, kdo jiný, než my, se na tuhle práci hodí, ha?!“ doplnil Jackův proslov Joe a s laškovným úsměvem se na mě otočil.

A já byla totálně mimo. A tak jsem se jen opřela do sedačky a zamyšleně se zadívala z okna.

„Jsme doma,“ vydechl Jack, když jsme za tmy přijížděli do města. Povzdechla jsem si a zadívala se na panelák, kde jsem strávila posledních pár měsíců.

Vystoupila jsem z auta, nečekala na kluky a vyběhla schody až do našeho patra. Odemkla jsem dveře a popadla první batoh, který se nacházel v mém pokoji. Sebrat peníze z úkrytu mi pak nezabralo moc času. Všechny věci, které jsem měla v koupelně, jsem vyházela do koše a s úlevným vydechnutím se na sebe podívala do zrcadla.

Dívka, která se na mě dívala ze zrcadla, byla jiná. Nedokážu definovat, co přesně na mně vypadalo jinak, ale něco tam bylo. Něco v mých očích. V těch najednou tak staře vyhlížejících očích.

„Co to děláš?“ zeptal se mě Joe a já sebou úlekem cukla. Neslyšela jsem ho přijít.

„Tady bydlet nebudeme. Odstěhujeme se někam… někam, kde neustále prší, kde je zamračeno, abyste se nemuseli schovávat před sluníčkem. Někam, kde každý zná každého. Někam, kde bude ta zrůda ve mně vědět, že když něco provede, ostatní na to přijdou. Někam, kde… někam… prostě někam. Pryč odsud!“ chrlila jsem ze sebe slova, a přitom pohled upírala do umyvadla, o které jsem se opírala.

„Jsme tu pro tebe,“ zašeptal Joe, který stál blízko u mě a já se na něj usmála.

„Já vím a jsem vám za to neskonale vděčná,“ oplatila jsem mu stejným tónem hlasu.

„Teda, holka! Cos tu dělala, za tu dobu, co jsme tu nebyli. Kuchyňská stěna je napadrť,“ hejkal na mě z obýváku Jack a já se upřímně zachechtala. Se zakroucením hlavy jsem vyšla z koupelny, dala notebook do batohu a s tichým vysvětlením, že jdu najít Michel, jsem se vytratila z bytu.

Nasedla jsem do auta a už si to mířila do nemocnice. Něco mi říkalo, že ta holka bude právě tam. A taky jsem se nemýlila. Když jsem nakoukla přes prosklené okno do Gordonova pokoje, byla tam. Seděla u jeho postele, držela ho za ruku a o něčem spolu diskutovali. Vypadali oba šťastně. Ona se něčemu živě smála a on ji zbožně pozoroval. Bodlo mě u srdce. Neměla jsem nárok je pozorovat. Do Gordonova života už nepatřím.

S povzdechem jsem se posadila na židli na chodbě a se sklopeným pohledem čekala, až Michel vyjde z jeho pokoje a byla si na sto procent jistá, že si nějakou tu dobu počkám.

Po dvou předlouhých hodinách se konečně otevřely dveře a z nich vystoupila tiše našlapující Michel. Opatrně zavřela dveře, a jakmile mě spatřila, zamračila se. Očividně mě strašně ráda viděla.

„Ahoj, Michel,“ pozdravila jsem ji ospale. Chvilku si mě měřila pohledem, a pak se posadila vedle mě.

„Ahoj,“ oplatila mi pozdrav a trošku se usmála. Dobré znamení.

„Tak, jak je na tom?“ zeptala jsem se potichu na věc, která mě tížila. Upřímně se usmála a zadívala se na dveře, které nás od něj oddělovaly.

„Mnohem, mnohem líp. Občas má sice depresivní stavy, ale úspěšně ho z nich dostávám,“ řekla a já jí byla vděčná.

„Dobře… To je dobře,“ zašeptala jsem si pro sebe. Promnula jsem si dlaněmi stehna.

„Tak jak jsi na tom s výběrem domu?“ zeptala jsem se jí. Přikývla a vytáhla z tašky složku.

„S Gordonem jsme je procházeli…“ Zarazila jsem ji zvednutím ruky.

„Co prosím?!“ zeptala jsem se krapet zhrozeně. Pobaveně se usmála.

„Neřekla jsem mu, že jsou ty peníze od tebe, neboj,“ ujistila mě a já si oddychla.

„Vybrali jsme pár míst, kde bychom chtěli bydlet,“ řekla a podala mi dva papíry. Na jednom se nacházel byt ve vysokém paneláku s dokonalým výhledem na město, mimochodem Detroit, Michigan. Na druhém papíru byl dům. Na první pohled vypadal male a byl ze dvou stran obklopen lesem. Nápis pod obrázkem mi hlásal město Forks ve státě Washington.

„A favoritem je?“ zeptala jsem se. Michel zvedla prst a ukázala ním na baráček, který dokonale zapadal do té zelené přírody okolo.

„Máme oba dva po krk města. Chceme bydlet někde v klidném prostředí,“ řekla a já se zadívala na obrázek.

„A cena?“ položila jsem otázku strohým tónem a snažila se na sobě nedat znát fakt, že jsem smutná.

„Dohodou, už jsem mluvila s majitelem a je ochotný se s námi sejít,“ řekla spokojeně a já se usmála.

„Takže, co si takhle zítra zaletět na kafe do Forks, hmm?“ zeptala jsem se jí šibalsky a ona na mě vykulila oči. „Neboj, platit budu já. Kafe i letenku,“ ujistila jsem ji a snažila se působit klidně.

„No… tak, proč ne,“ vyslovila svůj verdikt a já se na ni usmála ještě víc.

„Dobře, dojdi říct Gordonovi, že tu zítra nebudeš a já zatím vyřídím letenky,“ řekla jsem a ona mě poslechla. Jakmile zmizela v pokoji, vzala jsem do ruky telefon a už objednávala dvě letenky. Letadlo nám letělo dnes, vlastně zítra v jednu hodinu ráno a dorazit do Seattlu jsme měly za pět hodin. Ze Seattlu do Forks je to jen tříhodinová cesta autem, takže to nebude problém.

Během půl hodinky už jsme se obě připravovaly na let. O půlnoci jsme s Joem a Jackem vyzvedávali Michel před hotelem a jeli jsme na letiště. Lhala bych, kdybych řekla, že si Michel s kluky rozuměla. Naopak, byla z nich značně nervózní. Když jí Joe ujistil, že ji nemá v plánu někde zmermomocnit, trošku se uklidnila, ale pořád to nebylo ono.

No, a netrvalo dlouho a už jsme letěly první třídou směr Seattle. A obě jsme celý let prospaly. Ve městě jsme si pak došly na brzkou snídani a uvolněně si popovídaly o všem možném. Téma Gordon jsme se obě vyhýbaly.

Najít půjčovnu aut nebyl žádný problém. Vybrat pak vhodné auto bylo o něco horší. Ale když se mi konečně povedlo Michel přesvědčit, že Mitsubischi není to pravé ořechové, mohly jsme vyrazit.

„Mohla bys zpomalit?!“ zeptala se mě značně nervózní Michel, když jsem bleskovou rychlostí vyrazila z centra města, minula letiště a už si to řítila po dálnici směr Port Angeles. Mapu jsem si nastudovala těsně před odletem, a paměť na trasy jsem měla od přírody, takže to pro mě nebyl problém.

„Nemusíš se bát. Klidně si ještě pospi, nebo si pusť hudbu,“ řekla jsem chlácholivým tónem, ale ona mi to nebaštila. Celou cestu se krčila na sedadle a při každém zatroubení, kterým mě častovali ostatní řidiči, se krčila ještě víc.

Během dvou hodin jsme už míjely ceduli, která nás vítala ve městě Forks. Po čtvrt hodině bloudění, jsme konečně dorazily k onomu domku a já musela uznat, že byl prostě perfektní. A ten les za ním? Ideální místo na odpočinek a vypnutí.

„Je úžasný,“ řekla Michel a já jen němě kývla. „Zavolám majiteli,“ vyhrkla najednou a já kývla. Popadla jsem batoh, vylezla z auta a vydala se na průzkum. Nejbližší dům se odtud nacházel dobrých dvacet metrů, takže dům obklopovala taková přirozená přírodní zahrada. Pomalu jsem procházela kolem dokola. Právě díky bílému, dřevěnému obložení baráku, pokryté jemnou nazelenalou vrstvou barvy, kterou sem naneslo samo počasí, sem do té zelené krajiny budova dokonale zapadla.

Zaradovala jsem se nad faktem, že se mi takováhle věc líbí, a hned si slíbila, že se musím po nějakém takovémhle domečku podívat. Samozřejmě ne ve Forks!

„Přijede za čtvrt hodiny,“ vyrušila mě z mého přemýšlení Michel, když jsem budovu celou obešla. „Víš, chtěla bych… Nevykládej si to špatně, já jen… Chtěla bych si ten dům prohlédnout sama,“ říkala výmluvně a já se na chvilku zamračila.

S povzdechem jsem kývla a smutně se usmála.

„Budu čekat v té kavárně u křižovatky, kterou jsme projížděly,“ řekla jsem, nasedla do auta a pomalu se vydala zpět.

Chápala jsem, že mě tam nechce. Měl to být dům její a Gordona a já jim do toho neměla co mluvit. A jestli ze mě Michel neměla dobrý pocit… a to ona opravdu neměla, tak to prostě chápu. Na druhou stranu, já ten dům budu financovat, mám právo vědět, do čeho ty zatraceně špinavě vydělaný prachy strkám!

„Uklidni se,“ šeptala jsem k sobě a s hlubokým nadechnutím zaparkovala na malém parkovišti. Vystoupila jsem z auta a i s mým věrným kamarádem batůžkem, schovávajícím všechny mé peníze, jsem se vydala do té útulně vypadající kavárničky. Jakmile jsem vstoupila dovnitř, uhodila mě do nosu vůně medu, skořice a čerstvě pražené kávy. A když mi pohled padnul na ty vábivě vypadající zákusky, věděla jsem, že tady bych dokázala strávit půl dne.

Posadila jsem se ke stolku úplně v rohu, sundala si bundu a pohodlně se usadila do křesla. Obsluha přišla hned a byla opravdu milá a pohotová.

Po dvou lattéčkách, jednom medovníku a jednom donutku už jsem věděla, že do sebe víc nenasoukám. Přesněji řečeno, nic víc sladkého. Naštěstí pro mě se vrátila Michel s nějakým chlápkem, pravděpodobně majitelem. Byl to takový starší, podsaditý chlapík, vypadající, že všechno ví a zná. Podali jsme si ruce a během chvilky už Michel podepisovala smlouvu a já, teď už bývalému majiteli, podávala peníze. Ani se nepozastavil nad tím, že mu celou sumu dávám v hotovosti. Zřejmě mu to bylo úplně jedno a já s tím byla spokojená.

Když odjel, nechala jsem Michel vypít si své kafe a zařídila nám letenku zpět. Ani jsem se Michel neptala, jestli se můžu jít podívat dovnitř jejich nového domu. Věděla jsem, že by byla proti. A zvláštně mi to vadilo. Ale nebylo se čemu divit.

Cesta zpět trvala mnohem kratší dobu, než cesta tam a já byla upřímně ráda, že to máme za sebou.

V Jacksonvillu jsme přistávaly zase brzy ráno, a tak jsem opravdu byla ráda, když jsem se svalila do postele a zavřela oči.

12. kapitola - Kacikacka - Huny - 14. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 13: