Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 11

05.11.2011 (14:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2729×

Bože, co mi to provedli s hlavou?! Třeštilo mi v ní, jako bych místo mozku měla střepinu. Cítila jsem každý spoj na mé lebce, každý nerv uvnitř. Bolest byla nesnesitelná. V uších mi pištělo a já si pomalu začala uvědomovat, odkud bolest vychází. Krční páteř byla v jednom ohni – obrazně řečeno. Z mého nejcitlivějšího místa vystřelovaly vlny bolestí jak do mé hlavy, tak do mých ramenou, rukou a i níž. To byl ten okamžik, kdy jsem si uvědomila i zbytek mého těla. Byla jsem ztuhlá, rozbolavělá a rozzlobená. Co se to sakra stalo?!

„Už se probrala?“ šeptal mužský hlas a já zkrabatila čelo. „No jo,“ ozval se tichý smích a já pomalu otevřela oči. Zamžourala jsem do ostrého světla, které mi způsobilo ještě větší bolest hlavy, a nahlas zaúpěla.

„Zhasněte to!“ zavrčela jsem a nepřirozeně těžkou rukou si přikryla oči. Doslova jsem si ji nechala spadnout na hlavu, což způsobilo salvu cizího smíchu a mně jednu prudkou vlnu bolesti. Škubla jsem sebou a zafuněla.

„Konečně jsi s námi, Bell,“ řekl už uklidněným hlasem, myslím, že Joe, a já i přes zavřená oční víčka a ruku vycítila, že zhasli světla. Nechala jsem svou ruku pozvolna sjet z obličeje a pomalu se rozmrkávala.

„Co se stalo?“ zachraptěla jsem a pocítila nepříjemné škrábání v krku. Podívala jsem se na Jacka, který mi podával pilulku a sklenici vody. Zkrabatila jsem obočí a nechápavě ho pozorovala.

„Spolkni to, udělá se ti líp,“ řekl a pilulku mi doslova strčil do pusy. Rukou mě chytl za týl hlavy a nadzvedl ji o trošku výš, doprovázen mým sakrováním a sténáním. Naštěstí byl ale tak chytrý, že mi hlavu pomalu položil zpět do polštářů a nenechal ji jen tak spadnout. Nejsem si jistá, že bych to přežila. Já možná, ale on ne!

Zavřela jsem oči a párkrát na sucho polkla. I to mě bolelo. No to je stav teda! Vážně paráda!

„Co se mi to, do hajzlu, stalo?!“ zachrčela jsem a rukou si pomalu promnula obličej.

„Myslím, že už je jí líp,“ poznamenal potichu Joe a já se zamračila. Líp? Líp? Jak mi sakra může být líp? Cítím se, jak kdybych oběhla celou zeměkouli, a v hlavě mě neskutečně třeští. Nemluvě o tom, že nemám ani páru, jak jsem se do tohohle stavu dostala. Není nic horšího, teda aspoň pro mě, než nevědomost.

„Tak sakra, co se stalo?!“ skoro jsem zaúpěla, protože mi do těla vjela další tupá a rychlá vlna bolesti. Mlčeli a jen se na mě ztrápeně dívali. Užuž jsem se jim chtěla připomenout, když Jack začal.

„O tom, jak jsi s Edwardem vyjebala, jsme už spolu mluvili, vzpomínáš si?“ zeptal se opatrně a já se zamračila. Jo, na ten opravdu příjemný rozhovor v nemocnici jsem si vzpomněla. I na to medvědí objetí, které mi oba dva věnovali. Vím, že jsem pak vyšla ven a pak… nic. Okno!

„Řekněme, že to Edward trošku přehnal. Slyšel tě, jak mluvíš o tom, že šéfa zabiješ sama, a moc dobře věděl, že by ti v tom nedokázal zabránit jinak než násilím. A tak tě… praštil… do hlavy, aby měl čas promyslet co dál. Přísahám, že jsem nevěděl, co má v plánu. Jo, říkal nám něco o tom, že tě máme uklidnit, že se o šéfa postará, ale o té ráně do tvé ctěné paličky nám ani necek. Taky ho tady Joe málem roztrhal, ale ten sviňák umí číst myšlenky, to se s ním potom těžko bojuje,“ vysvětloval a já vnímala jen napolovic. Nedokázala jsem se plně soustředit. Bohužel pro mě jsem tu pasáž, kde zaznělo „číst myšlenky“ nepřeslechla a můj mozek začal pracovat na plné obrátky, čímž jsem si vysloužila další vlnu bolesti.

Číst myšlenky, číst myšlenky. On umí číst myšlenky! On mi četl myšlenky!

„Zopakuj to,“ zašeptala jsem a doslova cítila, jak se mi zavařuje mozek, jak se chudák snaží pochytit tu děsivou skutečnost. Moje masochistické představy o Cullenově usmrcení… on o nich ví. Proboha!

„No, co jsem to říkal… Chtěl se o šéfa postarat, ale když tě…“

„To s těmi myšlenkami, zopakuj to s těma myšlenkami,“ zachraptěla jsem, skočila mu tak do řeči a tvrdě mu hleděla do očí, doufajíc, že jsem se jen přeslechla a Cullen číst moje myšlenky nemůže. Protože kdyby mohl… ježiši kriste! To by znamenalo, že ví, co se mi odehrává v hlavě, že ví, že nejsem úplně normální, že ví, že šéfovo tvrzení, že jsem nebezpečná, je pravdivé. Jasně, každý nájemný i nenájemný vrah je nebezpečný, ale ten, kterému začíná hrabat na maják a jeho „povolání“ ho začíná pohlcovat, je potom mnohem víc nebezpečný. Ne zrovna hrdě se do téhle skupinky zařazuji. I když musím říct na svou obhajobu, že se s tím snažím poprat a zbavit se těch krvavých, čvachtavých a vlhkých představ.

Jack se váhavě podíval na Joea, který jen pokrčil rameny, a pak se zase otočil na mě.

„Umí číst myšlenky,“ zopakoval potichu a já zaúpěl. Přikryla jsem si dlaněmi oči a stočila se do klubíčka.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Joe a pohladil mě po hlavě. Odstrčila jsem jeho ruku z mých vlasů a pomalu se posadila.

Tak tohle je v hajzlu! Bože!

Do očí se mi nahnaly slzy a nemohla za to jen bolest, která mi najednou pulzovala v hlavě. Skousla jsem si spodní ret tak silně, až jsem ucítila jemnou narezavělou chuť v ústech. Došla jsem k oknu a podívala se na noční město.

„My nejsme na Floridě…“ konstatovala jsem potichu a na slzy okamžitě zapomněla. „New York?“ zeptala jsem se překvapeně a udiveně se na kluky podívala.

„Cullen chtěl šéfa odprásknout sám, ale po dlouhé debatě jsme se dohodli, že to necháme na tobě, samozřejmě ti budeme asistovat. Sama tam nepůjdeš, je to až moc nebezpečné,“ řekl Jack a já se na něj zamračila. Nelíbilo se mi to. Odjakživa jsem vraždila sama, bez asistence.

„Vím, že se ti to nelíbí, ale zkus se nad tím zamyslet. Není to zas tak špatný plán,“ řekl Joe a já se zamračila ještě víc. Ale zatraceně! Má pravdu. Bude lepší, když tam půjdu s krytím.

Povzdechla jsem si a znovu se zadívala z okna na noční New York. Vždycky jsem tenhle pohled milovala. Dokázal mě na chvilku dostat z reality a nechat mě jen tak snít a létat někde v oblacích.

Prášek začal pomalu zabírat, bolest hlavy polevovala a stažené svaly se mi začaly pozvolna uvolňovat.

„Dobře,“ souhlasila jsem s vědomím, že lepší nabídku nedostanu, a podívala se na oba kluky. „Jdeme do toho,“ řekla jsem a oni se na mě usmáli. Úsměv jsem jim váhavě vrátila. „Jsem ráda, že jste se pro mě do Jacksonvillu vrátili,“ zašeptala jsem pravdivě a oni se na sebe udiveně podívali. A než jsem se nadála, ležela jsem na posteli zamotaná do dvou mužských těl, která si mě k sobě něžně a kamarádsky tiskla. A v tu chvíli mi bylo skvěle.

***

„Připravená?“ zeptal se mě Joe, když jsem už byla vhodně oblečená a vybavená veškerým zbrojním arzenálem, který jsem potřebovala. Kývla jsem a sáhla do pravé kapsy pláště. Beretka tam padla jako ulitá a já se s ní cítila mnohem líp.

„Kdy se sejdeme s Cullenem?“ zeptala jsem se neutrálním hlasem a Jack, který si zrovna lidskou rychlostí zavazoval tkaničky na svých ohromných bufách, mi odpověděl první.

„Na střeše skladu firmy Dergrow. Je odtud skvělý výhled na cílovou lokaci,“ řekl a já kývla. Jack se postavil vedle Joea, vypadali oba naprosto stejně. Stejné oblečení, stejné boty, stejný účes, jen obličeje měli každý jiný.

„Hlavně se nenech zabít,“ řekl Joe a já protočila oči.

„Proč mě chce šéf mít mrtvou?“ zeptala jsem se ho snad už po sté.

„Protože jsi nebezpečná a začínáš být nezvladatelná,“ řekl naučeně, ale sám tomu nevěřil.

„Víš, proč jsem pro něj vždycky ráda pracovala?“ položila jsem otázku, kterou jsem mu ještě nepoložila. Trošku se zarazil a pak pokrčil rameny.

„Protože dokázal skvěle odhadnout lidi,“ řekla jsem vážně, vytáhla mini uzi zpod pláště a zkontrolovala, jestli je nabitá. Schovala jsem ji zpět pod plášť a nechala naposledy vystoupit na povrch toho vraha ve mně. „Ani tentokrát se nespletl. A brzy to pozná na vlastní kůži,“ šeptala jsem potemnělým polohlasem a pak, plná adrenalinu a pocitu, že dělám to, pro co jsem se narodila, vyšla z bytu.

Byla jsem odhodlaná to s tím skoncovat, ale chtěla jsem, aby si mě ještě trochu užil. A to jsem měla v plánu. Nebála jsem se, že to bude mít rychle za sebou, protože až já ho načnu, plameny, které budou olizovat jeho tělo, tu zkázu dokonají. Chtěla jsem, aby ještě živý pocítil to, co měl. Nechtěla jsem ho o nic ochudit.

Nasedli jsme s Joem a Jackem do auta. Cullen už měl být na místě a jistit nás z venku. Jack mě ujišťoval, že žádnou boudu nechystá, ale já mu nevěřila ani nos mezi očima. Nemohla jsem. Potom, co udělal Gordonovi… co ho ohrozil na životě… nemohla jsem mu věřit. Alespoň ne teď a on si s tím holt bude muset smířit. Možná… možná, že až dokončím svoji poslední akci a on neudělá žádný podraz, moje důvěra vzroste, ale do té doby ne.

„Jsi ready?“ zeptal se mě Joe, když zastavil blok od šéfova kanclu.

„Tak, jako jsem nebyla nikdy,“ kývla jsem s kamennou tváří a vyskočila z jeepu. „Vy musíte jít první. Nejspíš vám bude dýl trvat, než se vůbec ke kartotéce dostanete a než se dostanete do ní. Já budu mít spoustu času.“

„Buď v klidu, Bell, budeme tam dřív, než si myslíš. Spíš si dávej pozor, abys zmizela dřív, než se plameny rozšíří. Potáhneme za sebou zápalnou šňůru, po které to půjde sakra rychle, hlavně, když na pár místech jsou uloženy menší nálože,“ zasmál se Joe a v očích se mu vzrušeně jiskřilo.

„O mě se nestarejte. Já se pomstím, a kdyby náhodou, postarejte se o Gordona a Mishel. Peněz by měli mít pro začátek dost, ale hlavně dejte bacha, aby po nich nikdo nešel.“ To bylo jediné, čeho jsem se bála. Jestli mám zemřít, tak zemřu, ale bylo hlavní, abych věděla, že Gordon a Mishel budou v pořádku. Že o ně už nemusím mít strach.

„Kdyby se něco posralo, Edward je připravenej tě z toho dostat, tak se na něj snaž spolehnout.“ Jack mě objal kolem ramen a dal mi pusu. „Zvládneš to a ještě si to vychutnáš.“

„Jsem na připravená,“ kývla jsem a nechala je jít napřed, abychom nebyli tak nápadní. Přeci jen… kamerový systém byla nainstalovaný naprosto všude a nějak jsem tušila, že je na mě připravený. Musel přeci tušit, že si pro něj přijdu.

Počkala jsem pět minut a pak jsem se pomalu vydala dopředu. Kousek od dveří jsem se zhluboka nadechla, a aniž bych se podívala nad dveře, do kamery, vešla jsem. Díky bohu za Dorothy, která nám pomáhala všemi způsoby, jak jen to šlo. A jeden způsob bylo zabavit pozornost hlídačů, kteří byli u kamer, a opravdu jsem doufala, že se mu to podařilo. Chtěla jsem se tam dostat nepozorovaně, aby měl šéfík pěkný překvapeníčko. Těšila jsem se, až mu předvedu, jak dokonale jsem se naučila mučit své oběti, aby si to co nejvíce vychutnaly. Nechtěla jsem ho o nic ochudit.

Bez problému jsem se dostala až do patra, kde byly kanceláře. Všude byl naprostý klid, jen občas v některé kanceláři zazvonil telefon. Nebála jsem se, že by mě nebo šéfa, až bude křičet, někdo uslyšel. Vždyť měl on sídlit úplně na druhé straně. Úplně sám. Neměl sekretářku ani nějakého podobného poskoka, což se mi právě moc hodilo. Byla jsem tak strašně netrpělivá, že jsem přidala do kroku. Svírala jsem v ruce nůž a každou chvíli jsem přejela po rukojeti, abych se ujistila, že se mi to nezdá a že ho držím opravdu pevně.

Už jsem stála před jeho kanceláří a chtěla zaťukat, jenže tomu bastardovi se rozezvonil telefon. Počkala jsem, než to zvedne a napjatě poslouchala, co říká.

„Cullene?“ zeptal se a já myslela, že vyletím z kůže. Věděla jsem, že tomu hajzlovi nemáme věřit! Chtěla jsem tam okamžitě vlítnout, ale něco mi říkalo, ať ještě chvilku počkám, že budu mít mnohem lepší příležitost. Tak jsem tedy, ač nerada, čekala.

„Jste si jistý? Je po ní?“ ujišťoval se šéf se značným uspokojením a já čepel nože stiskla ještě pevněji.

„Výborně. Připravte se na tučnou odměnu a hned, jak se dostanete do New Yorku, zastavte se. Mám pro vás práci. Co takhle její chromý bratr? Chci vyhladit klan Swanů.“ Tak ty už toho moc nestihneš. Pro sebe jsem se usmála a pořád čekala.

„Zítra? Skvěle. Čím dřív, tím líp. Nashle.“ Konečně se rozloučil. Ani jsem nečekala, až položí telefon a s širokým úsměvem jsem zaklepala.

„Dále,“ pozval mě a já s trvajícím úsměvem vešla. Okamžitě jsem se zaměřila na jeho tvář, protože jsem tolik chtěla vidět jeho výraz. A nezklamal.

Oči mu div nevypadly z důlků a na čele se mu okamžitě zaperlily kapky potu. Pevně stisknul v rukou opěrky židle a prudce vydechl.

10. kapitola - Kacikacka - Huny - 12. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 11: