Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 10

26.10.2011 (18:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3347×

10. kapitola

„Slečno Stevensová,“ uslyšela jsem zvolání a otočila se za tím hlasem. Doktor Reynolds si to šinul mým směrem s úsměvem na tváři. Usmála jsem se, a když ke mně přišel, podala jsem mu ruku.

„Doktore Reynoldsi, ráda vás vidím,“ řekla jsem, přijal mou ruku a pak ji pustil. Posadili jsme se na židle. „Jak je mu?“ zeptala jsem se ho a zvážněla. Doktor se na mě zářivě usmál a já si oddechla.

„Vede se mu opravdu dobře. Rychle se uzdravuje a jeho krevní obraz je v pořádku. Ještě čtyři dny a propustíme ho domů. Samozřejmě se to neobejde bez rehabilitací, ale pokud se bude snažit, za dva měsíce by měla noha fungovat jako dřív,“ říkal a bylo vidět, že má opravdu radost. I já měla radost, dokud se trošku nezamračil. „Ale jeho komunikativnost se od dnešního poledne zhoršila. Po vašem odchodu nepromluvil s nikým ani slovo.“ Když to říkal, pátravě se mi díval do obličeje. Povzdechla jsem si.

„Trošku jsme se nepohodli, ale to bude dobré,“ ujistila jsem ho a on mi to kupodivu zbaštil.

„Dobře. Kdybyste něco potřebovala, zavolejte mi na tohle číslo,“ řekl a podal mi vizitku. Vděčně jsem se na něj usmála.

„Díky, doktore,“ poděkovala jsem a on se usmál. Kývnul, zvedl se a odešel. Schovala jsem vizitku do kapsy a zadívala se na dveře od pokoje číslo 8. Uvažovala jsem, jak by asi Gordon zareagoval, kdybych za ním přišla. Nejspíš by na mě zavolal ochranku. Vůbec bych se nedivila, kdyby mě udal. Ne, to by neudělal. Ale popravdě? Bylo by to rozhodně lepší, než to jeho ignorování. Je to k nevydržení, ale já musím respektovat jeho přání.

Povzdechla jsem si a zadívala se na své ruce. A pak mi to došlo.

S úsměvem jsem vytáhla mobil z kapsy a vytočila číslo, které jsem potřebovala. Úvodní povídání o tom, že volám do zahraničí, jsem přešla mlčením a pak už jen čekala, až mi to Michel zvedne.

„Haló?“ ozvalo se rozespale a já se ještě víc usmála.

„Ahoj Michel, tady Bella,“ řekla jsem. Slyšela jsem zajíknutí a pak bylo ticho. „Michel…“

„Bello! Jsi to vážně ty? Gordon tě našel?“ ptala se celá šťastná a já snad byla poprvé v životě ráda, že slyším její hlas.

„Jo, jsem to já. Michel, potřebuju, aby ses co nejdřív vrátila do států… kvůli Gordonovi.“ Na druhé straně drátu bylo ticho, ale jen chvilku.

„Co se mu stalo?!“ zeptala se vyděšeně.

Uklidnila jsem ji, že je z nejhoršího venku, poté jsem ji nadiktovala město a adresu nemocnice, kam má jet.

„Budu tu čekat, dokud nepřijedeš. Potřebuje tě, tak tě prosím, přijeď, co nejdříve to půjde,“ požádala jsem ji prosebným tónem.

„Samozřejmě, okamžitě jdu balit. Zatím… Bello?“ zeptala se najednou váhavě.

„Ano?“ napodobila jsem její tón hlasu a čekala, co z ní vypadne.

„Děkuju, že jsi mi zavolala,“ poděkovala a zněla opravdu vděčně. Usmála jsem se.

„Není zač. Dělám to hlavně kvůli Gordonovi,“ řekla jsem a usmála se, i když jsem věděla, že to nemůže vidět.

„Nejdéle zítra večer jsem tam,“ řekla pevným hlasem a pak zavěsila.

Zůstala jsem v nemocnici přes noc. Seděla jsem na židli před bratrovým pokojem a nezamhouřila oka. Sestřičky i doktor se mě snažili donutit jít domů. Prý tu nebudu co platná. Ach, kdyby věděli, mlčeli by. Nakonec se mi je povedlo přesvědčit, že bych doma stejně neusnula a že nebudu překážet. Prostě tu jen budu sedět a čekat, dokud se bratr neprobudí. Sestřičky chodily v noci Gordona kontrolovat a pokaždé se mě snažily donutit jít si lehnout aspoň na pokoj, který byl volný. Odmítla jsem. Nemohla jsem ho nechat nestřeženého, i když pochybuju, že by si Cullen troufl jít sem do nemocnice.

Nebyl pro mě problém zůstat celou noc vzhůru. Byla jsem zvyklá a hlavně zvláštně nabuzená vidinou lepší budoucnosti, která mě – snad – čekala. Škola, možná i kamarádi. No, nejspíš se to neobejde bez změny identity, prodloužení vlasů a přebarvení na blond. Bože to ne! Jen ne na blond! Pousmála jsem se při vidině mě jako blondýny. Tak to by vážně nešlo! A možná bych si mohla najít i kluka.

Na druhou stranu, moc dobře jsem věděla, že ta zlá část - ta část, která patřila tomu zabijákovi ve mně – se mnou zůstane napořád. Už se jí nezbavím. Pořád budu mít tendence hlídat si záda a nikomu moc nedůvěřovat. A naučit se chodit beze zbraně? Ne! Alespoň jednu zbraň si musím nechat. Nutkání někoho podříznout a pořádně si to vychutnat se asi taky nezbavím, ale budu na tom pracovat. Musím, kvůli sobě, kvůli mým mrtvým rodičům… kvůli Gordonovi.

Povzdechla jsem si a promnula si obličej ztuhlými dlaněmi a zhluboka se nadechla. Fuj! Jak typické. Odjakživa jsem nemocnice nesnášela. Nesnášela jsem ten zápach dezinfekce, saponátu a kdo ví čeho ještě. A v noci to bylo ještě horší. Připadala jsem si tam zvláštně nesvá, a tak hrozně na ráně. Ale vydržela jsem to, a když přišlo ráno a s ním i ruch, oddechla jsem si.

Sestřičce, která měla mého bratra na starosti, jsem řekla, aby mu o mně neříkala. Nepotřebovala jsem, aby byl rozrušený. Chvilku si mě zvláštně prohlížela a pak kývla.

Čas utíkal hrozně rychle, Edward nepřicházel, což bylo jedině dobře. Sestřička mě zrovna přemlouvala, abych si došla do kantýny na oběd, když jsem uslyšela dusot bot. Obě jsme se podívaly za tím zvukem. Běžela k nám neupravená Michel, byla udýchaná a strhaná v obličeji. Když mě uviděla, její obličej se trošku rozzářil a já se na ni usmála a mávla.

Sestřička se na mě usmála a odešla, jakmile k nám Michel doběhla.

„Kde je?“ zeptala se a stěží popadala dech. Usmála jsem se na ni, ale mlčela. Vydýchala se, pak vytáhla z kabelky láhev s vodou, napila se a pak ji opět schovala zpět.

„Hned tady.“ Jakmile jsem to dořekla, užuž odcházela pryč. Rychle jsem ji zastavila.

„Michel, prosím.“ Zastavila se a pátravě se mi dívala do obličeje. „Nezmiňuj se o tom, že jsem tu byla, ano? A radši o mně ani nemluv. Včera jsme se s Gordým pohádali a on mě nechce vidět,“ řekla jsem a ona mi to zbaštila stejně jako sestřička. Pak už jsem ji nezdržovala a ona vešla do pokoje. Chtěla jsem odejít, snažila jsem se k tomu donutit, přesvědčit se, že už tu nebudu co platná.

Bohužel byla tu nejméně jedna věc, která mi nedovolila odejít. Cullen a taky… prostě jsem chtěla vědět, jestli Gordon bude s Michel mluvit a jestli… jestli se na mě zeptá. Pochybovala jsem o tom, ale přeci jen ve mně jedna malá bytůstka doufala, že to udělá.

Celou dobu, co byla Michel uvnitř, jsem na chodbě seděla jak na trní. Buď jsem si kousala nehty, nebo mnula ruce, anebo podupávala nohou. Když jsem začínala mít pocit, že se z toho zblázním, potichu se otevřely dveře od Gordonova pokoje. Skoro jsem nadskočila. Vylítla jsem do stoje a přihnala se k ní jako velká voda.

„Jak je na tom? Je mu líp? Mluvil s tebou? Ptal se na mě? No tak mluv!“ chrlila jsem na ni otázku za otázkou a ona se na mě vykuleně dívala. Neznala mě takovouhle. Nejistou, nedočkavou, zranitelnou. Pokynula mi k židlím a posadila se. Napodobila jsem ji a nedočkavostí se přímo třásla.

„Říkal, že mu je dobře a že ho brzy pustí. Normálně se mnou mluvil jen…“ odmlčela se a zamračila.

„Jen?“ zeptala jsem se vystrašeně a s očekáváním se jí dívala do obličeje.

„Nezeptal se na tebe, je mi to líto,“ řekla a soucitně se mi podívala do očí. Chápavě jsem zakývala hlavou. „A když jsem se zmínila, že jsi to byla ty, kdo mi řekl, že je v nemocnici a požádalas mě, abych sem přijela, zatvrdil se a dobu se mnou nemluvil,“ řekla zamyšleně a já si se zaúpěním schovala hlavu do dlaní. Tak to je konec. Právě jsem definitivně ztratila svého bratra. Jedinou blízkou osobu, kterou mám.

Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí a v krku mě tupě pálilo. Předzvěst pláče. S úsilím jsem slzy zatlačila zpět a dvakrát zachrchlala, abych se zbavila nutkání rozbrečet se. Zvedla jsem hlavu z dlaní a s falešným úsměvem se podívala na Michel, která si mě pořád pátravě prohlížela.

„Michel, prosím tě, mohla bys tu tak hodinku počkat? Pro něco si dojedu domů a hned se vrátím, ano?“ zeptala jsem se jí a doufala, že Edward nebude taková bestie a do nemocnice zabíjet vážně nepůjde.

Kývla, já vstala a utíkala rychle pryč. Celé tělo jsem uvedla do křeče a zablokovala tak veškeré emoce. Všechno jsem dělala mechanicky. Dojela jsem domů, došla do koupelny a pomocí kladiva jsem se zbavila prvních dvou kachliček pod umyvadlem. Strčila jsem do díry ruku a vytáhla dva pytlíčky po 100 000 dollarech. Strčila jsem je do kabelky a kachličky vrátila jen tak na volno zpět. Vylezla jsem z koupelny a zamkla ji, klíč hodila do kabelky k pytlíčkům. Došla jsem do pokoje, vzala notebook, našla nějaké domy a byty různě po státech a vytiskla je.

Během půl hodinky jsem opouštěla dům, zamkla ho a už uháněla po silnici směr nemocnice. Zaparkovala jsem auto před nemocnicí a došla až na oddělení, kde byl Gordon. Michel seděla na židli a pozorovala dveře. Došla jsem až k ní, posadila se a usmála se na ni. Podala jsem jí desky a pokynula jí, aby je otevřela. Jakmile spatřila první stránku, ztuhla a nechápavě se na mě podívala.

„Michel, na něčem se dohodneme, ano?“ mluvila jsem k ní vemlouvavým tónem a chytla ji za ruku. Nedůvěřivě kmitala pohledem z mých očí na naše spojené ruce a zdála se být i trošku vyděšená. „Gordon bude bojkotovat všechny pokusy o komunikaci a styky, které budou přicházet z mé strany. Vím, že nevíš proč a taky moc dobře vím, že bys to chtěla vědět. A já ze srdce doufám… nevysvětli si to nijak špatně, není to nic proti tobě… já doufám, že se to nikdy nedozvíš. Ale zpět k věci,“ uzavřela jsem to úvodní tlachání a vážně se jí podívala do očí. „Jak dlouho spolu vlastně s Gordonem jste?“ odvedla jsem řeč jinam a hledala tak dobrou záminku k tomu, koupit těm dvěma byt či dům.

Zatímco ona se na mě zmateně dívala a nejspíš v ní teď vířilo spoustu pocitů, já se cítila dokonale prázdně. Věděla jsem, že kdyby teď přišla sebehorší zpráva, dokázala bych dojet bez myšlení domů a složit se až tam.

Ani nevím, jak se k tomuhle závěru můj chorý mozek dopracoval, ale byla jsem si tím absolutně jistá. Kdyby mě dostali do rukou nějací psychologové, určitě by si na mě smlsli. Byla jsem tak rozpolcená a nevyrovnaná a zmatená. Bezpochyby bych patřila mezi nejzapeklitější případy.

„Budou to dva měsíce,“ odpověděla nejistě a dívala se na mě s nadzvednutým obočím. Usmála jsem se a plácla ji rukou po hřbetu ruky.

„Výborně!“ skoro jsem zvolala a ona sebou cukla.

„Bože, Bello!“ zašeptala. „Děsíš mě!“ vydechla a pošoupla se na židli o kousek dál.

„Děsíš mě,“ zašeptal a v jeho obličeji byl opravdu strach. Usmála jsem se.
„Já sebe taky, Gordý.“

Slzy ne! Teď ne!

„Ale, prosím tě,“ řekla jsem až moc klidně a uvědomila si, jak děsně přehrávám. Musela jsem působit hrozně křečovitě, nuceně a děsivě. Trošku jsem se zklidnila a promluvila už vyrovnaným hlasem, radši bez hraných emocí.

„Dobře, tak teda vážně,“ zamumlala jsem unaveně a podívala se jí do očí prázdným pohledem. Vyděsilo ji to, ale aspoň ne tolik, jako to, o co jsem se pokoušela před tím. „Chci začít nový život. Úplně od začátku s čistým štítem. Začnu chodit na střední, přestanu… přestanu pracovat a kompletně změním jak sebe, tak život, který žiju. A do mého života patříte i ty a Gordon. Takže jsem se rozhodla, koupit vám byt nebo dům, měsíčně, nebo aspoň jednou za půl rok vám posílat peníze a hlavně, se vám vyhýbat.“ Při posledních slovech na mě vykulila oči. Dokázala jsem z jejího obličeje vyčíst jen nechápavost, zmatenost a otázku, proč. „Neptej se mě proč. Věř, že to tak bude lepší,“ říkala jsem a uvědomovala si, že to zní jako hrozné klišé. Jako v typické telenovele. ‚Promiň, Fernando, ale nemohu s tebou žít, bude to tak lepší‘

„Nechápu,“ řekla jednoduše a já se usmála.

„Víš přeci, že jsem se s Gordonem pohádala, že?“ zeptala jsem se a ona kývla. „Pohádala, je slabé slovo. Řekněme, že definice slova nechce mě vidět, neznamená, nechce mě vidět teď nebo v příštích pár dnech. V tomto případě to znamená spíš, nechce mě vidět už nikdy,“ vysvětlovala jsem potichu, jako by mě snad mohl Gordon slyšet. Přimhouřila oči a přemýšlela. Zvedla volnou ruku, projela si jí vlasy a já pozorovala, jak jí to pomalu začíná docházet.

„To znamená, že…“ větu nedokončila a dívala se na mě s očekáváním.

„To znamená, že budeme mít před Gordonem tajemství,“ dokončila jsem za ní větu nejspíš ne přesně tak, jak ji chtěla dokončit ona. Ale to nebylo podstatné. Vykulila na mě oči. „Jo, je to neuvěřitelné, ale je to tak,“ řekla jsem a pokrčila rameny. Znovu přimhouřila oči a nedůvěřivě si mě měřila.

„Něco mi vysvětli. Gordon, který tě zbožňoval, nedal na tebe dopustit, bránil tě, pěl na tebe chválu, s tebou najednou odmítá komunikovat. Víš, možná že jsem jen paranoidní, ale mám takový zvláštní pocit, že tady se něco zatraceně podělalo a opravdu nevím, jestli ti můžu důvěřovat, když i Gordon od tebe dal ruce pryč,“ řekla podezřívavě a chladně zároveň a mě tak úplně vykolejila. Kdybych nebyla vytrénovaná, nejspíš bych teď na ni civěla s otevřenou pusou a nebyla schopna slova.

Ona mě podezírá?

Sakra, Bello, prober se! Taky má z čeho tě podezírat, ty huso hloupá!

Hodně jsem Michel podcenila, opravdu moc.

Měla bych se z toho radovat? Vždyť to znamená, že jsem blíž k tomu změnit svůj život. Stát se normální dívkou. Přesto jsem z toho neměla dobrý pocit. Žaludek se mi sevřel do malé kuličky a začal si v mé dutině břišní svobodně poskakovat.

„Jsou to jenom peníze, Michel, nemůžou ti ublížit,“ řekla jsem klidným, vyrovnaným hlasem a jemně se usmála, snažíc se tak zbavit nervozity.

„Peníze ne…“ opět větu nedokončila. Bože! Ona si myslela, že… ona se mě bála!

„Myslíš si, že by vás peníze ode mě přivedli do problémů? Nebo se bojíš vysloveně mě?“ zeptala jsem se přímo a nehodlala dál chodit kolem horké kaše.

„Obojí,“ řekla popravdě a hrdě se napřímila. Z očí jí ale čišela nejistota a pod tou velkou vrstvou nejistoty a v tuto chvíli falešné hrdosti byl strach.

„Michel, uvažuj logicky. Gordon je jediný, koho na světě mám. Je mi sedmnáct let, a i když jsem ti možná mohla připadat dřív hodně samostatná a průbojná, bez něj… jsem nic. Myšlenka na to, že žije šťastný život, dělala naopak šťastnou mě a ostatní nebylo podstatné. Ano, zklamala jsem ho a možná že jsem ho i navždy ztratila. Něco mi ale říká, že to tak má být, že právě tohle mě mělo probrat z těch sraček, ve kterých jsem se celou tu dobu válela. Abych se ale dostala k podstatě věci. Gordonovi bych nikdy neublížila, ne úmyslně a to samé platí i o tobě. Patříš do Gordonova života a já… nevěřím, že to řeknu… jsem ráda, že jste spolu, opravdu. On je děsně hodnej a přímej a poctivej a… a právě proto mu… vám ty peníze chci dát. Chci, abyste oba měli ten nejlepší život,“ mluvila jsem k ní naléhavě s občasným zachvěním v hlase. A mluvila jsem pravdu.

Dívala se na mě vykuleně a nevěřícně. Mohla bych se klidně vsadit, že teď v hlavě měla dokonale vymeteno. Já být na jejím místě – nezkažená a obyčejná holka – neměla bych v hlavě vůbec nic.

„D-dobře,“ vykoktala po dlouhé chvíli ticha a poté, co musela snášet mé naléhavé a upřímné pohledy mířené do jejích očí. Oddechla jsem si. Pustila jsem jí ruku, vzala desky z jejího klína a podala jí je do ruky.

„Tak vybírej,“ pobídla jsem ji a usmála se. Váhavě mi úsměv vrátila a pak otevřela desky. Nechala jsem ji chvilku o samotě a došla nám oběma pro kafe. Potřebovaly jsme ho jako sůl.

Dosedla jsem zpět vedle ní a podala jí kelímek s kávou. Aniž by odtrhla oči od desek, vzala si ho ode mě a opatrně se napila. Chtěla jsem se pohodlně – i když to moc dobře nešlo – uvelebit na židli, ale zastavil mě pohled, kterým jsem jen tak náhodou zabloudila ke konci chodby. Joe a Jack tam stáli v celé své kráse a dívali se na mě nečitelným pohledem. Vykulila jsem na ně oči a cítila, jak se mi srdce rychleji rozbušilo. Obezřetně jsem se podívala po chodbě, jestli tu nikdo není. Až na mě, Michel a ty dva týpky tu nebyla ani noha.

„Pro něco si zajdu,“ řekla jsem Michel, ale nevypadalo to, že by mě vnímala. Jenom dobře!

Zvedla jsem se a rychlým krokem k nim šla, nepřestávala je pozorovat ostražitým pohledem.

„Co tu děláte?!“ zavrčela jsem, když jsem k nim došla. Byli jak dvě hory, stojící vedle sebe a pozorně mě pozorujíc. Než stihl jeden z nich odpovědět, otevřela jsem dveře, které k nám byly nejblíže, a když jsem zjistila, že v místnosti nikdo není, vešla jsem dovnitř a naznačila jim, aby mě následovali. Během chviličky už jsme všichni tři stáli v potemnělé místnosti a nevěděli jak začít.

Jack to vyřešil, přiskočil ke mně a zmáčkl mě v objetí. A Joe ho po chvíli napodobil a drtil mě z druhé strany. Překvapeně jsem vyhekla a snažila se tuhle pozici, kterou jsme tvořili, trošku zpohodlnit. Šlo to těžko.

„Co tu sakra děláte?!“ vyhrkla jsem znovu, když jsem se v jejich objetí jakžtakž uvelebila. Poodstoupili ode mě a oba se usmívali.

„Hledali jsme tě. Nejdřív se Joe naboural do databáze poldů, jestli tě náhodou už nezavřeli, ale když tam nikoho podobnýho tobě nenašel, tak nějak nám došlo, kde asi budeš. A trefili jsme se,“ vysvětloval Jack a já se na oba podmračeně dívala a pociťovala při tom neskonalou radost, že tu jsou. Nevím proč. Nechápu to, ale byla jsem ráda, že se na mě nevybodli, protože – ač se svou minulost snažím pohřbít – o tyhle dva bych vážně přijít nechtěla.

„Volal nám Dorothy,“ řekl Joe po chvilce ticha a já ztuhla. Dorothy volal jen v případu nouze, jen když se dělo opravdu něco zlého.

„Šéf ho začíná podezřívat a nechává ho sledovat. Mám takovej divnej pocit, Bell, že Dorothy mezi námi dlouho nebude,“ řekl a já vykulila oči. Strašně moc jsem tomu chtěla nevěřit, ale věděla jsem, že má Joe pravdu. Nepohodlných lidí se šéf okamžitě zbavuje, já měla být jedna z nich. Musím Dorothyho zachránit, a to co nejdřív.

„Jedu tam,“ řekla jsem rozhodně, ale nestihla jsem udělat ani dva kroky. Zastavili mě dvoje pevné, studené ruce, proti kterým jsem neměla jedinou šanci. Vražedně jsem se na Jacka podívala a snažila se mu vykroutit.

„Neblbni, Bell, akorát bys šéfovi vlítla přímo do rány. Nech to na nás, my se o něj postaráme. Zabijeme ho a zničíme všechno okolo,“ mluvil ke mně Jacký naléhavým hlasem a já se na něj mračila. Sice jsem si slíbila, že vraždění nechám, ale šéfa jsem si ještě chtěla vychutnat. Měl být třešničkou na hořkém dortu mé minulosti. Chtěla jsem si ho vychutnat a tím tak definitivně zapečetit svůj starý život a začít s novým. A teď bych se tohohle „bonusu“ měla vzdát jen kvůli tomu, že by mě mohl zabít? No to ne!

„Nic mi neudělá. Víte přeci, že jsem prakticky nezranitelná,“ řekla jsem přesvědčivě klidným hlasem.

„Nenecháme tě tam jít. Je to riskantní. Zabijeme ho sami a Edward nám v tom pomůže,“ řekl a já byla celkem ochotná si to rozmyslet. Jakmile však vyslovil slovo toho… polila mě horká vlna vzteku. Ustoupila jsem o dva kroky zpět a zuřivě si skousla spodní ret.

„Myslíš Edwarda Cullena, toho hajzla, kterej mě má zabít?!“ zavrčela jsem a oni oba se na mě nechápavě podívali.

„Myslel jsem, že to zrušil,“ řekl Joe a obočí se mu zamračením stáhlo k sobě. Uchechtla jsem se. Nehodlala jsem jeho domněnku komentovat. Rozhodně jsem se napřímila a zhluboka se nadechla.

„Jedu do New Yorku pro šéfovu a Cullenovu hlavu. Klidně shniju v pekle, ale tihle dva bastardi v příštích pár hodinách chcípnou,“ řekla jsem rozhodně, protáhla se kolem nich a vyšla na chodbu. Michel stále seděla na židli a prohlížela domy. Nahodila jsem šťastný a nevinný úsměv a pomalým krokem došla až k ní. Touhu po šéfově krvi jsem zatím dokonale dokázala skrývat. Byla ale jen otázka času, kdy to ze mě naplno vyjde.

„Michel,“ oslovila jsem ji a ona ke mně zvedla pohled. „Musím si ještě něco zařídit. Bude to jen na pár dní, pak se vrátím,“ řekla jsem milým hlasem, ale v jejím obličeji se objevilo podezření. Přimhouřila oči a měřila si mě zamračeným pohledem. Víc jsem se usmála, posadila se vedle ní a vzala do ruky kabelku. Vytáhla jsem z ní papírový balíček plný bankovek a podala jí ho. „Ubytuj se někde v hotelu, ať tu po nocích nestrašíš. Mělo by to stačit,“ řekla jsem a než mi stihla balíček s protesty vrátit, byla jsem pryč.

S ledově klidným pohledem a chladným výrazem v tváři jsem vyšla před budovu nemocnice. Byla tma a ulice byla prázdná a tichá. Přimhouřila jsem oči a obezřetně se okolo sebe podívala. Nelíbilo se mi to. Něco bylo jinak. Něco…

„Je mi to líto,“ zaslechla jsem Cullenův hlas, ucítila tupou bolest na šíji, přesně na tom jediném místě, které bylo pro mě zranitelné, a pak mě pohltila černo-černá tma.

9. kapitola - Kacikacka - Huny - 11. kapitola

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 10: