Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě 5

24.02.2011 (19:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3767×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola

„Ahoj,“ pozdravil mě, já ho ignorovala a začala uklízet. Bylo mi jasné, že se brzy ozve a bude po mě něco chtít.

„Rozpusť si vlasy!“ No neříkala jsem to. Rychle jsem si rozpustila vlasy a ony volně popadaly kolem mé hlavy a ramen. „To je ono!“ zašeptal a já pokračovala v uklízení. Už jsem si myslela, že se nic nestane, že se s ním něco stalo, když je tak dlouho zticha. Ovšem, to netrvalo věčně.

„Hm, budu si stěžovat,“ řekl a já se opět začala pilně věnovat své roli.

„Proč? Udělala jsem snad něco špatně, můj pane?“ zeptala jsem se pokorně a sklopila zrak.

„Ne, právě naopak. Tak nádhernou pokojskou mi ještě nikdy neposlali. Pojď ke mně, uklízení počká,“ řekl dychtivě a já se v duchu podle usmála. Moc dobře jsem věděla, co ho ještě víc nabudí. A když bude pořádně vzrušený, nebude si dávat pozor, co se okolo něj děje.

„Ale pane, to přeci…“ nedořekla jsem a začala zhluboka dýchat. Můj hrudník se vzdouval a tak byly jasněji vidět oblinky mých ňader. Počkej, hajzle prásáckej, dostaneš.

„Můj pane. Jiná by už byla zbita. Ty se mi ale nehorázně líbíš. Ta tvá nevinnost... mě rajcuje,“ zavrněl, vstal z postele a namířil si to ke mně. Začala jsem zmateně kmitat pohledem po místnosti a pomalu couvala ke zdi, do které jsem následně narazila. Periferním viděním mě upoutalo okno na protější budově, nejspíš tam teď sedí pan Cullen a pozoruje nás. Ale, co je mi do něj. Musím se soustředit na úkol.

„Chceš vědět, co s tebou budu dělat?“ zeptal se, když se na mě přilepil a přejížděl po mé bradě svým palcem. Začala jsem se třást a donutila slzy, aby natekly do mých očí. Třesavě jsem zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

„Máš pravdu, slova jsem zbytečná… hm, nádherně voníš,“ řekl a přičichl k mým vlasům. Cítila jsem jeho erekci, jak se tiskne na mé břicho. Fuj! Úchyl jeden. Všimnul si, že jsem takhle nakřáplá a že mám strach.

„A sakra, to mě tak rajcuje tohle to. Ale neboj, budu jemný, tedy, alespoň se o to pokusím,“ řekl, podle se zasmál, chytl mě hrubě za ruku a táhl mě k posteli. Bože! Tyhle chlapi by měli vyvraždit. Jen jsem doufala, že pan Cullen pochopí, že vše hraju a nebude mě chtít „hrdinsky“ zachránit.

„Ne, prosím! Já nechci!“ zasténala jsem a začala se mu vykrucovat. Zastavil se, podíval se na mě a já viděla v jeho očích, že je to ono. Že je to to, co miluje, když se někoho může zmocnit, aniž by s tím ten druhý souhlasil. Chytl mě a hodil na postel, dopadla jsem tvrdě na záda, rychle jsem se vzpamatovala a začala se vyškrabovat k čelu postele. „Prosím!“ sténala jsem, slzy mi vytekly z očí a přinutila jsem své tělo, ještě víc se třást.

On se ke mně začal pomalu přibližovat a oblizoval si rty. Popravdě? Zvedal se mi z něj kufr.

„Jo, pros mě, ať ti to nedělám. Dělej! Chci slyšet to zoufalství z tvýho hlasu.“ Když jsem se jen třásla na posteli a zakryla si dlaň ústy, naštval se. Přesně to jsem chtěla. Vrhl se přes postel a zalehl mou drobnou postavu svou ohromnou. Rukou zajel pod mou sukni, prsty se dostal do kalhotek a začal mě dráždit v klíně. Tak tohle v plánu nebylo! Vyjekla jsem hrůzou a začala se škrábat pryč, jenže nebylo kam. Za mnou bylo čelo postele, přede mnou on. Situace začala být pěkně nepříjemná, musím ho dostat do nějaké jiné pozice.

„Pros mě!“ vrčel a jazykem olízl mé rty. Uhnula jsem hlavou a znechuceně se zatřásla, to jsem nehrála. Opravdu mi z něj bylo na blití. „No tak!“ Vražedně se na mě díval a jazykem olízl mou tvář. Rukou v mém klíně začal tvrdě pohybovat. A tohle mě má jako vzrušit? Trošku mu hráblo ne! No, sakra dotáhni to do konce Bello. Dej mu to, co chce.

„Prosím! Prosím! Já nechci! Prosím, nikomu to neřeknu! Prosím!“ kníkala jsem a do očí vytlačila další slzy. Spokojeně zafuněl. Prase! Stáhl mě ze sedu do lehu, serval ze mě šaty, podprsenku i kalhotky a slastně zavzdychal. Rozepnul si příklopec. Teď!

Rychle jsem se přehoupla na něj a obkročmo si na něj sedla. Musím využít toho, dokud je to jeho hnusné – blé – schované. Vážně netoužím ho vidět. Chytla jsem ho oběma dlaněmi za tváře a sklonila se k němu a usmála se.

„Divadélko skončilo, konečně bych měla udělat to, kvůli čemu jsem tady,“ řekla jsem. Zmateně se na mě podíval. Vím, neměla bych to prodlužovat, ale mně to nedá. „Smrt je příjemná, nemusíš se jí bát! Můj pane!“ vdechla jsem mu do obličeje a trhla prudce s jeho hlavou do strany. Ozvalo se křupnutí a jeho tělo okamžitě ztratilo jakoukoli vůli. Zalil mě pocit slasti.

Slezla jsem z toho hnusáka, přikryla ho, hlavu mu dala do normální polohy, aby to nebylo moc nápadný. Roztrhané kusy oblečení naskládala do taštičky, oblékla si kabát a na oči nasadila brýle a tvářila se zadýchaně. Vyšla jsem k securiťákům a zhluboka dýchala. Ten jeden se zasmál.

„Pan byl dneska výkonný, že?“ zeptal se a já se na něj usmála.

„Ano, usnul jak břeňulátko,“ řekla jsem a na tváři vykouzlila zasněný úsměv. Slastně jsem si povzdychla. Bože, mě tohle hraní tak baví. Možná jsem neměla být vrah, ale herečka.

„Tak se mějte pánové, myslím, že mě tu příště uvidíte znovu,“ řekla jsem. Leda kulový, uvidíte mě možná tak posledních pár minut před vaší smrtí. Vydala jsem se ladným krokem k výtahu, a když se dveře zavřely a výtah se rozjel směr přízemí, úsměv mi opadl. Bylo to vyčerpávající. Už abych byla doma. Ani si nedokážu pořádně užít tu rozkoš z vraždění. Stáhla jsem si vlasy do culíku a vyšla před hotel. Cullen už tam čekal v autě, nasedla jsem a zakryla si nohy kabátem, který je před tím odhalil. Ale auto se nehýbalo. Podívala jsem se na pana Cullena, s obdivem mi hleděl do očí, vlastně do brýlí.

„Jedeme?!“ zeptala jsem se otráveně, tašku s roztrhaným oblečením jsem si položila na klín. Nastartoval auto a vyjel.

„Bylo to úžasné!“ řekl Cullen.

Edward Cullen:

O můj bože, jak moc jsem si přál být na místě toho bastarda. Smět se jí dotýkat… ach! A teď sedí vedle mě jen v kabátu, který se u límce odhrnuje a skýtá mi tak skvělý pohled na její dekolt.

Měl jsem takovou chuť se teď na ní tady vrhnout. Moc dobře ale vím, že by to nedopadlo dobře. Kdybych byl člověk, zabila by mě, ale jelikož já nejsem člověk, zemřela by ona. Což nechci!

Nechápu, proč se jí chce šéf tak mermomocí zbavit. Ona je profík, nejlepší vrah, jakého jsem kdy viděl. Pro společnost bude její smrt velkou ztrátou. Tak jako vraždí ona, tak nikdy moc vraždit nebudu. Proč? Jsem muž. Ona je žena a většina lidí, které má zabít, jsou mužského pohlaví. Její křivky je odrovnají a je pak hračka protivníky zabít. Jenže já dívčí křivky nemám, leda by to byli gayové. Bože to ne!

„Bylo to úžasné,“ řekl jsem, když jsme vyjeli a ona povytáhla jeden koutek úst. Pak se ale zachmuřila!

„Kolik je hodin?“ zeptala se.

„Je přesně deset,“ řekl jsem a mířil si to k ní domů. Vykuleně se na mě podívala.

„Musíme na základnu podat hlášení o provedení úkolu, tak to laskavě obrať!“ řekla nevrle. Co jsem jí provedl? Jo aha! Trošku jsem zapomněl na tu eskapádu u ní v kanclu. Docela mě překvapilo, když tam na mě vytáhla kudlu. Popravdě, nečekal jsem to! Byl jsem tak omámený jejíma očima, že jsem si ani nevšiml, že se ta kudla dostala k mému krku. Bylo by pro mě primitivní obrátit její hrot proti Isabellinu krku, ale proč jí kazit nadřazenost. Musí si připadat, že je něco víc než já, abych ji mohl poté lehko odkrádlovat. Věřte nebo ne, bude mi to líto. Už teď je mi líto, že zabiji něco tak úžasného, jako je ona, ale rozkaz je rozkaz.

Kývl jsem, prudce otočil vozidlo a jel na opačný konec města. Po očku jsem ji pozoroval, tentokrát si toho nevšímala. Dívala se z okna a nad něčím usilovně přemýšlela. Toužil jsem vědět, co ji trápí. Proč sakra jí nemůžu číst myšlenky. Tolik by mi to pomohlo v rozhodování, co udělat a co ne, na co si dát pozor a co preferovat. Bohužel, mám smůlu.

„Mohl bys odemknout?!“ zeptala se nechápavě. Ani jsem si neuvědomil, že už jsem zaparkoval u základny. Položil jsem prst na tlačítko, které odemkne dveře. Proč ale otevírat? Mohli bychom si trošku zpříjemnit večer. Mrkl jsem na ní jedním okem a jí hned došlo, o co mi jde.

„Na to zapomeň, já nejsem na prodej,“ řekla a znovu se pokusila otevřít dveře. Nešlo jí to. Začal jsem se k ní naklánět a ona přede mnou uhýbat a pak udělala něco, co jsem nečekal. Rozrazila okno svým loktem a autem se rozlila nádherná vůně. Její krev! O můj bože! To je tak, tak… mňam! Ale proboha, jak dokázala prorazit loktem neprůstřelný sklo. Tupě jsem na ní civěl. Úplně jsem zapomněl na své zvířecí pudy, přemýšlel jsem jen nad její silou.

„Au! Kurva!“ zanadávala, dodělala okno a vytáhla se jím ven. Nečekala na mě a šla do budovy. Jak to sakra udělala! Vždyť je jen člověk. Nebo snad ne?! Rychle jsem vystoupil z auta, rozhlédl se okolo sebe. Nikdo tu nebyl, upíří rychlostí jsem vběhl do budovy a během pár vteřin stál před dveřmi šéfa. Byla uvnitř! Zaposlouchal jsem se do jejich rozhovoru.

„Takže úkol splněn?“ zeptal se šéf. Zhluboka jsem se nadechl. Její krev už nebyla tak silně cítit. Musel jsem v autě hodně dlouho sedět, když se stihla ještě ošetřit.

„Ano,“ odpověděla sebejistě.

„Dobře D, velmi dobře. Jsem s tebou nad míru spokojen,“ řekl, ale stejně v jeho hlase bylo slyšet pohrdání. A z jeho myšlenek čišela nenávist, čistá a ničím nemíšená nenávist. „Můžeš jít, zítra se zde tak okolo poledne stav, probereme další úkol. A ještě něco, pošli mi sem pana Cullena,“ řekl a to byla příležitost pro mě. Zaťukal jsem na dveře.

„Dále!“ uslyšel jsem jeho hlas a otevřel dveře, zrovna když k nim Bella přicházela. Ani se na mě nepodívala, protáhla se okolo mě a mířila do své kanceláře. Musím si ji nějak udobřit. Chci ji lépe poznat.

Zavřel jsem za sebou dveře a sedl do křesla.

„Jak to šlo?“ zeptal se šéf a s očekáváním se mi díval do očí. Když jsem se neměl k odpovědi, zeptal se znovu. „Udělala nějakou chybu?“ V jeho hlase byla slyšet naděje.

„Ne! Právě naopak, byla tak přesvědčivá, že jsem jí málem šel na pomoc, jak dokonale hrála nevinnou dívku. Máte štěstí, že jí máte v týmu,“ řekl jsem a snažil se ho tak přesvědčit. Bouchl pěstí do stolu!

„Pojďte se mnou, pane Cullene!“ zavrčel, vstal a vedl mě k místnosti, kde byly kartotéky se skalpy, jak tomu místní zabijáci říkají. On ale šel dál, až k těm ocelovým dveřím. Po odemčení několika zámků a zadání pár hesel, se dveře tiše otevřely. Ovál mě chlad a já se mírně otřásl. Dostal jsem strach, nechápal jsem, jak to. Jsem přeci upír, nemusím se ničeho bát. Šéf rozsvítil světlo a mě strach opustil.

„Víte co je v této místnosti?!“ zeptal se chladně a já zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. Šéf vešel dovnitř a chodil od stojanu ke stojanu a z každé části vzal jednu složku s papíry. Nenásledoval jsem ho, zůstal jsem stát mezi dveřmi a ostražitě přejížděl pohledem po místnosti. Vůbec se mi nelíbila, čišela z ní smrt, trápení, mučení. Ošil jsem se.

Šéf došel ke starému stolu, odsunul židli, na stůl položil složky, které vybral ze stojanů a pak přišel ke mně.

„Přečtěte si je, budou vás zajímat. Poté přijďte za mnou do kanceláře,“ řekl a odešel. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhýbal, ale nakonec jsem to dokázal a začal vše pročítat.

4. kapitola - Huny, Kacikacka - 6. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě 5: