Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě 3

10.02.2011 (21:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4223×

3. kapitola

„Téhle místnosti říkáme místnost skalpů. Každý zabiják zde má své oddělení a v něm kartotéky se jmény svých cílů, jednou tu možná také budete,“ řekla jsem a vstoupila. Tak v téhle místnosti byla tuplovaná tma. Rozsvítila jsem zářivky, které ozářily všechny police s kartotékami. „Smíte se dívat, ale nesahat,“ řekla jsem, zavřela za ním dveře a opřela se o ně. Chvilku se jen zmateně rozhlížel po místnosti a pak se vydal k jedněm policím. Prohlížel si kartotéky, ale žádné se nedotkl. Pozorovala jsem jeho počínání, když v tom se zarazil.

„Jack Rozparovač?!“ zeptal se udiveně. Usmála jsem se jeho reakci.

„Jeden z našich nejvýznamnějších skalpů, naše společnost je stará několik stovek let a věřte či ne, dostat Jacka bylo mnohem těžší, než zabít dnešního drogového bosse,“ řekla jsem, došla k němu a zadívala se na kartotéku, která byla pojmenována, Jack rozparovač. Dlouze jsem se napila s hrnku s teplým kafem a mé útroby se zahřály.

„Jak to můžete vědět?“ zeptal se a zadíval se na mě. Neodvrátila jsem pohled od kartotéky.

„Ne vše se musíte dozvědět hned, pane Cullene,“ řekla jsem. „Tak, teď se vrátíme,“ řekla jsem a šla ke dveřím, kterými jsme přišli.

„Ale ještě jsme nebyli v těchto dveřích,“ řekl, já se otočila. Jeho pohled směřoval k ocelovým dveřím, které byly dokonale zabezpečené.

„A ne vše musíte vidět hned, pane Cullene. Následujte mne,“ řekla jsem a otevřela dveře na chodbu, počkala jsem, až vyjde, ještě než jsem zhasla, ponuře jsem se podívala na ocelové dveře, zakroutila jsem hlavou, zhasla a zavřela. „Jděte!“ povzbudila jsem ho a on se rozešel.

Ocelové dveře! Co skrývají za tajemství? Jak prosté to je! Za těmi dveřmi jsou kartotéky. Kartotéky zabijáků, kteří byli nezvladatelní. Nezvladatelní takovým způsobem, že je vlastní společnost musela nechat zabít. A poslední dobou si i D připadala, že mezi ně patří. Už neměla svůj osobní život, její život bylo zabíjení. Ano, sice tu ještě je její bratr Gordon, ale ani ten už nedokáže zachránit její kdysi ušlechtilé nitro. Smyslem jejího života je vraždění, pomalu ale jistě ji pohlcuje. Již dlouhou dobu má pocit, že brzy skončí, jako ti nejnebezpečnější zabijáci, kteří kdy pro společnost pracovali. A její pocit ještě umocňuje ten fakt, že její složka a kartotéky s jejími skalpy jsou pryč. Když se na to ptala šéfa, řekl jí, že její „zásluhy“ procházejí přerovnávací fází. Něco jí ale říkalo, že pan šéf lže. Něco a ona neví co, jí říkalo, že její kartotéka se nachází za ocelovými dveřmi s kartotékami jiných zabijáků.

Jedním z nich byl i Jack Rozparovač. I jeho kartotéka se skrývá za oněmi tajemnými dveřmi. Byl to zabiják, dokonalý, přesný, nikdy neudělal chybu. Ale ano, vlastně jedna tu byla. Nechal se svou prací dočista pohltit, až se z práce stala úchylka. Vraždil prostitutky, protože věděl, že o ně se nikdo zajímat nebude. Samotný akt vraždy ho uspokojoval natolik… že, že… nikdo to nedokáže popsat. Byl zrůda, monstrum, havěť, odpad a přesto byl tak neomylný, až to dojímá. Nešťastný člověk. Stal se zajatcem své práce, svého koníčku, své úchylky. Závislákem na smyslu svého života! Jak ubohé!

Cítí se jako on. Pokaždé, když dostane nový cíl, úkol, rozklepou se jí kolena, v těle se jí rozlije hřejivý pocit a ona myslí jen na jedno. Zabíjení! Ví, že by měla mít špatné svědomí. A to ji trápí, ani jednou se necítila provinile. Pokaždé ji vraždění uspokojilo a ona se na pár dní poté dokázala stát obyčejnou dívkou. Bohužel, čím víc vraždila, tím se pocit obyčejnosti krátil. A v poslední době touží vraždit pořád. Dokonce má chuť zabít pana Cullena, aniž by ho lépe znala.

Po prohlídce základny jsem Cullena odvedla do kanceláře k šéfovi. Ten se na mě po dlouhé době usmál a rozloučil se. Došla jsem do svého kanclu, vzala z šuplíku papír s údaji o zítřejší akci, dala ho do desek a namířila si to k Threvorovi. Přišla jsem k němu.

„Ahoj Threvi,“ pozdravila jsem ho a sedla si na kraj jeho pracovního stolu. „Vytiskneš mi ty informace o panu X?“ zeptala jsem se ho a on kývl. Evidentně měl něco důležitého na práci. „Nechvátej, ještě skočím k Dorothy,“ řekla jsem a odešla.

„Ahoj Dory,“ pozdravila jsem ho, když jsem vešla do místnosti.

„Ahoj zlato,“ řekl, zvedl se ze židle a podal mi vak, v němž byl převlek. Uličnicky se na mě usmál. Otevřela jsem ho a podívala se, co mi to vlastně přichystal. Vykulila jsem oči. „Bude ti to slušet. Na, tady máš papíry s plánem akce, potřebné karty a doklady a tak. Nesmíš udělat jedinou chybu, jasné?!“ upozornil mě a dal mi papíry do desek. Kývla jsem.

„Já nedělám chyby,“ řekla jsem a on se zasmál.

„I mistr tesař se někdy utne,“ řekl se stále varovným trónem v hlase.

„Tesař možná, já ne,“ řekla jsem a byla si jistá svými slovy. Dorothy si povzdechl.

„Dávej si pozor děvče. Jsi příliš mladá na takováhle slova,“ řekl smutně.

„Neboj. Já vím, co dělám,“ řekla jsem, dala mu pusu na tvář a se samolibým úsměvem odešla. Cítila jsem jeho smutný pohled na mých zádech, dokud jsem nezmizela za dveřmi. Proč má o mě takový strach? Chystá se snad něco? Nebudu se tím zabývat. Došla jsem k Threvorovu stolu a on se na mě usmál.

„Už se ti můžu věnovat,“ řekl a podal mi papíry s doplňujícími údaji.

„Díky,“ řekla jsem, schovala si papíry do desek a nasadila milý obličej.

„Copak potřebuješ?“ zeptal se a připravil ruce na klávesnici. Podívala jsem se obezřetně okolo sebe. Všichni se pilně věnovali své práci. Problém je, že tady i stěny mají uši. Povzdechla jsem si, položila věci na sousední židličku, sundala Threvorovi ruce z klávesnice, otevřela nový soubor a začala psát.

Zjisti mi všechno o Edwardu Cullenovi. Prosím.

Threvor se na mě chvilku divně díval a pak začal psát.

Myslíš, že je nebezpečný?

Chvilku jsem přemýšlela nad tím, co napíšu.

Nevím, prostě ho proklepni. Kdy by to tak mohlo být?

Za hoďku, dvě, zítra… Podle toho, kolik toho bude.

Kývla jsem na souhlas.

„Pak mi dej vědět jo?“ řekla jsem, zmáčkla Ctrl a A a pak Delete. Soubor jsem bez uložení zavřela.

„Spolehni se,“ řekl.

„Děkuju, jsi zlato,“ řekla jsem a trošku mu rozcuchala vlasy. „Měj se, ahoj,“ rozloučila jsem se, vzala si své věci a šla k autu. Nedočkavě na mě čekalo v suterénu. Dala jsem věci na zadní sedadlo, nasedla na místo řidiče a nastartovala.

Když jsem přijela z práce domů, schovala jsem převlek na zítřek do skříně, dokumenty schovala pod polštář, potkala jsem se s Gordonem, který se na mě rozzlobeně díval. Nevnímala jsem ho. Myslela jsem jen na zítřejší úkol a na divné chování šéfa, Cullena a Dorothy. Pořádně jsem se vykoupala a zalezla do svého pokoje. Když mi zazvonil můj druhý telefon.

„Ano?“ zvedla jsem hovor a lehla si na postel.

„Electro? Potřebovali bychom tě zítra v práci,“ řekl pan Drey. Je to zaměstnavatel z mé druhé práce.

„Já ale odpoledne už něco mám,“ řekla jsem a on si odkašlal.

„To nevadí, budeme tě potřebovat jen dopoledne,“ řekl.

„Dobře, přijdu,“ řekla jsem. Jsem zvědavá, co mi dají za práci. Buď zarovnávání papírů, nebo budu pomáhat při identifikaci, či snad budu pomáhat samotnému řediteli? Uvidíme.

„Nashle,“ rozloučila jsem se.

„Nashle,“ řekl a já to típla. Odhodila jsem mobil na druhou stranu postele a vytáhla zpod polštáře papíry. Vše jsem podrobně pročetla, nastudovala a poté dala zase pod polštář. Zítra bude náročný den.

Najednou mi zase zazvonil telefon, vytáhla jsem ho z kabelky. Podívala jsem se na telefonní číslo, Threvor.

„Ahoj T,“ pozdravila jsem ho a nedočkavě čekala, co mi sdělí.

„Ahoj Dayl, mám pro tebe špatnou zprávu. O tom tvým ušákovi nejde nic najít,“ řekl a já se zamračila.

„Jak to?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nevím, absolutně nic jsem o něm nenašel. Ano, pár Edwardů Cullenů tu je, ale ani jeden nesedí na toho našeho. Jakoby spadl z nebe,“ řekl. To přeci není možné. Nastrčili ho na mě, či co?

„D, jsi tam?“ zeptal se Threvor.

„Jo, jo jsem. Vážně jsi nic nenašel? Ani v compu šéfa?“ zeptala jsem se ho.

„Víš, že tam se nikdy nedostanu. Má ho tak zakódovanej a zaheslovanej, že to prostě nejde,“ řekl a já si povzdechla.

„Je to divný. Proč by přijímal někoho, o kom nic neví,“ řekl a já se suše zasmála.

„Proč myslíš! Proč myslíš, že ho přidělil zrovna ke mně?“ řekla jsem naštvaně. Je to jasný!

„Má tě hlídat?“ zeptal se užasle.

„Jo,“ řekla jsem.

„To je v pytli,“ řekl.

„Hele, musím končit. Měj se a dík,“ rozloučila jsem se.

„Nemáš zač, ahoj,“ řekl a já to típla. Hodila jsem telefon vedle druhého a zabořila hlavu do polštářů. Nesmím udělat jedinou chybu, nesmím.

Edward Cullen? Kdo ve skutečnosti je Edward Cullen? Jsou Belliny domněnky správné, či se plete? Je Edward Cullen doopravdy nebezpečný? Nebo je to jen zelenáč?

Jedno vím jistě, Bellin závěr okolo Edwarda Cullena není správný. On ji nemá hlídat! Má se od ní učit, pochytávat její způsoby vraždění, ničení, zakrývání stop. Má být její kopie v mužské podobě. A proč? Aby ji jednou mohl nahradit. A to jednou není tak daleko.

Ale proč se chce šéf Belly tak vehementně zbavit? Proč? Dobrá otázka.

Ona je dokonalá, bezchybná, inteligentní, mladá dívka. A pan šéf z ní má strach. Moc dobře ví, že by ho mohla ohrozit, zničit. Začíná být nezvladatelná, jedná na vlastní pěst, aniž by o tom někomu řekla. Zabijáci nemají dovoleno zabít někoho, koho jim společnost neudělí. A ti, co toto pravidlo porušili, za to krutě zaplatili.

A ta dívka, kdysi jí říkal naděje společnosti, toto základní pravidlo porušila. Zabila muže, kluka, který ji ohrožoval. Chtěl ji znásilnit a ona se pouze bránila. Bránila se tak vehementně, až mu zlomila vaz.

A zase je tu ta otázka: Proč? Proč to panu šéfovi tak vadí?

Odpověď je jednoduchá. Muž, kterého Bella zabila, byl jeho syn. Ona to ale netušila, nevěděla, že má tu čest se synem samotného šéfa. A tak ji nic nebránilo v tom ho zabít.

To je důvod, proč je šéf od ní tak odtažitý. Sám by ji nejradši zabil, ale kdyby se o to jen pokusil, zemřel by. Ví, že s ní si není radno zahrávat. Ač jí je pouhých sedmnáct let a je žena, její síla a ovládání opačného pohlaví je tak mocné, že jí sám šéf málem podlehl. I on uvažoval o tom, že ji někdy v noci navštíví a vezme si to, po čem tolik touží. Její tělo. Jeho syn, šéfova věrná kopie, která měla jen malé sebeovládání, to málem udělal. Chtěl si vzít to překrásné tělo a také za to zaplatil smrtí.

Proto ji šéf musí zlikvidovat pomalu, ale jistě. Nejdřív nahlodá její psychiku tím, že jí nebude věřit, pak na ní nasadí jiného agenta – v tomto případě pana Cullena – a pak ho nechá ji zabít. Jak geniální!

Udělal ale jednu zásadní chybu. Myslel si, že když je Bella tak posedlá svou prací, ničeho si nevšimne. Nevšimne si toho, že se něco děje. Mýlil se. Ona je zabiják, vrah, ničitel, jejím úkolem je hlídat si své okolí. Musí si dávat pozor na vše, co by ji mohlo ohrozit. Je k tomu vycvičená, on sám ji k tomu vycvičil, perfektně ji vycvičil. A teď její schopnosti podceňuje.

Tohle nedopadne dobře! Nemůže to dopadnout dobře.

2. kapitola - Kacikacka, Huny - 4. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě 3: