Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě 2

05.02.2011 (17:15) • Kacikacka, Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4485×

2. kapitola

„Poslouchám."

„Zítra večer dorazí do Ameriky jeden z hlavních ruských bossů a ty ho musíš v Mexico City nemilosrdně zabít. Bude tam na tebe čekat auto s navigací, které tě dovede na místo, kde se má ten boss sejít se zákazníkem. Zítra v osm na tebe bude čekat vrtulník na obvyklém místě. Tak buď připravená a hlavně nenápadná,“ kladl mi na srdce můj šéf.

„Bez starosti,“ přikývla jsem a hovor se ukončil.

„Gordone, musím jít. Zítra v osm letím na služební cestu a musím brzy vstávat,“ vrátila jsem se k bráchovi, který se bavil s nějakým kamarádem.

„Když chceš,“ pokrčil rameny a nestavěl se na odpor. „A zítra ráno se pro tebe stavím a na to letiště tě odvezu.“ A problém je na světě. Sakra! Jestli ho se mnou uvidí, tak to nedopadne dobře.

„Ne, to není potřeba. Pojedu taxíkem,“ zakroutila jsem rychle hlavou. „Přeci nebudeš tak brzo vstávat.“

„Mně to nevadí,“ usmál se. „Takže zítra. Hezky se vyspi.“

„Ahoj,“ zamumlala jsem poněkud sklesle, protože tenhle problém jsem nečekala, a pomalu jsem se vydala k domovu. Přemýšlela jsem, jak se ho zbavit. Nemyslím zabít ho, proboha to ne. Je jediný můj příbuzný, který žije. Ale na nic jsem nedokázala přijít.

Ještě jsem si musela připravit pár potřebných věcí, aby Gordon nepojal podezření, když se tak vetřel, takže jsem do malé černé tašky dala černé kalhoty, černé tričko a pár dalších věcí, kdyby začal vyzvídat. V koupelně jsem odsunula pračku a ze zadní strany vytáhla malou pistoli. Byla jen pro jistotu, protože větší kalibr jsem měla pokaždé připravený ve vrtulníku. Tohle byla prostě jen záložní, kdyby se něco nepovedlo.

Kolem půlnoci jsem se vykoupala a šla jsem spát, abych se mohla následující den naplno soustředit a nenastaly tak nějaké komplikace. Budík mě ráno probudil již v šest hodin. Oblékla jsem se do obyčejných jeansů, černého tílka a vlasy stáhla do culíku. Musela jsem být oblečená obyčejně, abych nebudila pozornost.

Strčila jsem si pistoli za pas a oblékla si černé sáčko, které ji šikovně krylo, mobil dala do kapsy, napsala bratrovi vzkaz, zavolala si taxíka a za dvacet minut byla u letiště.

Vlezla jsem na záchody a tam už na mě čekala jistá dívka, mrkla na mě, podala mi tašku a odešla. Převlékla jsem se do oblečení. Do velice pohodlného oblečení. Měla jsem černé bokové kalhoty, černé tílko a černý dlouhý kabát až k zemi. Černé kozačky na podpatku, do levé boty jsem si schovala nůž, který byl v tašce. Pistoli jsem šoupla do kabátu.

Vlasy jsem si rozpustila a nasadila na oči zrcadlové pilotky. V těch mi to slušelo. Staré oblečení jsem vyhodila a vyšla. Proklouzla jsem na přistávací plochu, kterou nikdo nepoužíval a na které už na mě čekal vrtulník. Na nic jsem nečekala a nastoupila. Sedla jsem si na sedadlo a vzlétli jsme.

„Bude to těžké,“ promluvil Dereck, který seděl vedle mě.

„Já to zvládnu,“ kývla jsem s kamenným výrazem. „Nejsem žádný béčko.“

„Já vím. Proto máš tohohle bosse na starosti ty,“ kývnul a podal mi tašku se zbraněmi. Vzala jsem si samopal a hlavně tlumič. To bylo všechno, co jsem ke své práci potřebovala.

Zbytek cesty jsem se soustředila na hlavní úkol a večer jsme přistávali na letištní dráze v Mexico City. Vyskočila jsem z vrtulníku a šla jsem do podzemních garáží, kde na mě podle šéfových instrukcí mělo čekat auto s GPS navigací.

Čekal tam na mě černý a hlavně rychlý Jeep. Byl odemčený, takže jsem nasedla, klíčky, které byly strčené v zapalování, jsem nastartovala a vyjela z garáže. Zapnula jsem navigaci a hned se mi ukázala cesta, po které jsem měla jet k opuštěným továrním halám.

Na sedadle spolujezdce na mě čekala obálka. Když jsem musela zastavit na křižovatce, otevřela jsem ji a prohlížela si fotky, které mě měly dovést k mému cíli. Bylo tam všechno. Podrobná mapka i s vyznačeným parkovacím místem, kde jsem se měla ukrýt a nechyběly ani fotky bosse a jeho auta. Spokojeně jsem se usmála a dál pokračovala po vyznačené trase.

Dostala jsem se až téměř za město a byla jsem na místě. Zaparkovala jsem v tmavém stínu budovy a čekala, až přijede ono auto, abych mohla zasáhnout. To netrvalo dlouho. Zpozorněla jsem, a když z místa řidiče vystoupil zmíněný člověk v černém, celým mým tělem se rozlil adrenalin.

Stočila jsem okýnko, ke zbrani připevnila tlumič a bezchybně jsem pálila. Střela neminula a muž se skácel k zemi. Nastartovala jsem a zařadila nejvyšší rychlost, abych odsaď co nejrychleji a beze stopy zmizela.

Vrátila jsem se zpátky na letiště a nastoupila do vrtulníku, ve kterém jsem přiletěla a který tu na mě čekal. „Úkol splněn,“ oznámila jsem pyšně svému Dereckovi a posadila jsem se.

„Výborně,“ dostalo se mi pochvaly a já se samou spokojeností málem rozplynula. Na svoje konto jsem si mohla přičíst další bezchybně provedenou vraždu.

S pyšným výrazem v tváři a hřejivým uspokojením jsem se nechala vrtulníkem unášet zpět domů. Nejdřív jsme dojeli k základně a podali hlášení šéfovi, který jako vždy nehnul ani prstem. Poté jsem sepsala hlášení ještě písemně. Tohle po mně šéf nikdy nechtěl, odjakživa se spoléhal na mé kvality a nikdy po mně nežádal, abych mu je dokazovala na papíře. Začalo mi to být divné. Chvilku jsem nad tím přemýšlela, ale když mě nic kloudného nenapadlo, hodila jsem to za hlavu.

Dopsala jsem hlášení a donesla ho šéfovi. Čekalo tam na mě „milé“ překvapení. Zaťukala jsem na dveře a čekala, až mě vyzve dál. V místnosti se ozývaly dva mužské hlasy, podle všeho si říkaly něco tajného, protože šeptaly. Až po chvíli se ozvalo vytoužené dále. Chtěla jsem to mít za sebou, těšila jsem se do postele.

„Nesu to hlášení,“ řekla jsem a vstoupila do místnosti. Vedle šéfa stál jakýsi muž, kluk, nevím, a pozoroval mě obezřetným pohledem. Možná, že kdybych se chovala jako normální dívka, vyvolal by ve mně vlnu vzrušení. Já ale nejsem normální dívka, takže se v mém těle nic zvláštního neodehrálo. Obrátila jsem pohled zpět na šéfa a položila mu na stůl papír s textem.

Jenom chladně kývl, ani se na hlášení nepodíval a hned spustil.

„D, tohle je Edward Cullen, nováček. Máš ho na starosti. Zauč ho, proveď ho po budově a tak,“ řekl a probíral se papíry. Otráveně jsem si odfrkla. To jsem si mohla myslet. Poslední dobou moje výsledky vůbec neoceňuje. Vždycky to bylo samé, „D, to bylo super. Takový výkon jsem ještě neviděl. Dostaneš prémie… blablabla!“ A teď? Nic.

Znovu jsem se podívala na toho blbečka, kterého mi šéf dává na starosti.

„A tady,“ podal mi papír. „Údaje o tvojí zítřejší akci, pan Cullen půjde s tebou, aby se něco přiučil,“ řekl a to mě rozhodilo.

„Ale to nepůjde, při akci se mnou nesmí nikdo být. Přeci víte, že vše dělám sólově,“ namítla jsem nekompromisně.

„Pan Cullen ale nebude přímo u akce. Z budovy, která se nachází naproti hotelu, bude do pokoje pana X skvěle vidět. Uvidí vše v přímém přenosu a přitom vás nebude rušit,“ řekl a usmíval se vítězně. Otráveně jsem protočila oči. Jsem přeci profesionál, tak se tak musím i chovat. Poslušně jsem kývla, pohrdavě jsem se podívala na Cullena a pak mu kývla, aby se mnou šel.

„Nashledanou, D,“ rozloučila se se mnou šéf.

„Nashle,“ řekla jsem a už si to šinula ke své kanceláři. Nebyla velká, byla vymalovaná černou barvou, dominantní místo zde zabíral masivní černý stůl, luxusní židle - radost posedět - a menší křesílko pro hosty. Na stole byl notebook, lampička, kelímek s propiskami a debilníček – papírky na poznámky – který jsem stejně nepoužívala. Celá místnost byla velmi depresivní, perfektní místo pro zabijáka. Ale celkově jsem tu trávila jen málo času. Zde jsem sepisovala hlášení a hledala informace o mých cílech.

Posadila jsem se do pohodlné židle, rozsvítila lampičku a začala číst můj příští úkol. Po chvíli jsem na sobě ucítila něčí pohled. Podívala jsem se na dotyčného.

Cullen stál opřený o futra dveří a se zájmem si mě prohlížel. Zvedla jsem jedno obočí a až po chvíli mi došlo, že ho mám provést po budově. Sakra! S povzdechem jsem odemkla vrchní šuplátko u stolu, dala do něj papír, šuplátko jsem zamkla a klíč schovala do kapsy u kalhot. Zhasla jsem lampičku, vstala a vydala se ke dveřím. Čekala jsem, že mi Cullen uhne z cesty, ale neměl se k tomu.

„Z cesty!“ zavelela jsem, ale on se ještě víc roztáhl a já neměla žádnou možnost protáhnout se okolo něj. Tak chlapec si chce vyskakovat? Jak myslí! Povytáhla jsem jeden koutek úst a pomalu jednu ruku přemístila pod kabát k mým zádům, už jsem vytahovala pistoli, když on mou ruku chytil svou dlaní. Věděla jsem, že to udělá. Tvářil se vítězně, jenže si neuvědomil, s kým má tu čest. To už jsem držela kudlu u jeho krku a on se na mě překvapeně díval. Zatlačila jsem ho až k protější stěně.

„Moc si nedovoluj! Nedělá mi problém někoho odkrádlovat a ty bys nebyl výjimkou!“ zavrčela jsem mu do obličeje, vyprostila svou ruku z jeho sevření, pistol vrátila na původní místo, za pas kalhot, a nůž zasunula zpět do rukávu. Odstoupila jsem o pár kroků a vyrovnaně mu hleděla do očí.

„Následujte mě, pane Cullene!“ Jeho jméno jsem zavrčela. Došli jsme do velké místnosti, kde byli naši zvědi za počítačema, jak jsem jim říkala.

„Tak tohle jsou naši pisálci, skvělý a kvalifikovaní iťáci. Zjistí vám všechno, od koníčků prodavače hot-dogů, který pracuje přes ulici, až po druh kávy, který pije paní prezidentová,“ řekla jsem a zamířila ke stolu, kde seděl Threvor.

„Ahoj, Threvore,“ pozdravila jsem ho a sáhla po kafi, které už na mě na jeho stole čekalo. „Děkuji,“ řekla jsem a on se usmál.

„Nemáš zač. D, dej mi pak na pager vědět, kdy budeš v kanclu, zjistil jsem nové informace o panu X. Je to pořádný zvíře,“ řekl a stále hleděl na obrazovku.

„Ok,“ řekla jsem a pokračovala přes místnost, sem tam jsem pozdravila ještě pár lidí a pak jsem se zastavila u dveří. Počkala jsem, až mě Cullen dojde, usrkla jsem kafe a pak otevřela dveře. Vešli jsme do ponuré místnosti, kde byla spousta vylepšených počítačů, projektorů a spousta jiných vymakaných zařízení.

„Tohle je centrum základny. Naši noví plánovači: Andrew, Sebastian, Carl, Dereck a nesmím zapomenout na Dorothy,“ řekla jsem a ukázala na kluka, který už na pohled vypadal zženštile. Ano, v našem „podniku“ jsme zaměstnávali i homosexuála, ale co na tom. Krom toho, že je skvělej kámoš, je nejlepší plánovač, kterého kdy společnost měla. Vše má vždy do detailů vymyšlené a promyšlené a kdo ví co ještě. Je to borec a totální maniak přes módu. Pro společnost pracuje ze všech plánovačů nejdéle a my si ho také za to opravdu ceníme. „Ahoj, Dory,“ řekla jsem a on se na mě usmál.

„Ahojky, D,“ pozdravil mě a usmál se. „Dneska ti to sekne,“ řekl a pochvalně mě sjel pohledem od hlavy až k patě.

„Ty Dorothy, potřebovala bych pracovní oblek na zítřejší akci,“ řekla jsem a udělala na něj milý kukuč. On se na mě lišácky zasmál.

„Vše už je zařízené, do detailů naplánované. Převlek už je na cestě, bude se ti líbit,“ řekl. „Až budeš odcházet, stav se za mnou, vše ti vysvětlím,“ řekl a já kývla.

„Děkuju ti, jsi zlato,“ řekla jsem a šla k dalším dveřím. Když nás Dorothy ještě zastavil.

„To je to nové ptáčátko?“ zeptal se a svůdně si Cullena měřil pohledem. Ajajaj!

„Ale no tak, Dory, přeci by si nám ho nechtěl hned první den zkazit,“ řekla jsem laškovně. Cullen přišel ke mně a radši se nevyjadřoval. Bylo vidět, že čekal cokoliv, ale tohle fakt ne!

„No, za hřích by stál, to mi věř,“ řekl a chlapi se začali pochechtávat. Naštěstí Dory doma partnera už měl, takže ostatní chlapi byli v klidu. Byli k němu velkorysí a milí, prostě je jeden z nás a to se nezmění.

„Pojďte, pane Cullene, nebo se Dory neudrží,“ řekla jsem se smíchem a vešla jsem do temné chodby. Cullen mě poslušně následoval. Bylo tu opravdu špatně vidět, vedla jsem ho dlouho, než jsme došli před jedny staré dveře. Otočila jsem se k němu.

1. kapitola - Kacikacka, Huny -3. kapitola

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), Huny, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě 2: