Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě 10

05.04.2011 (20:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3684×

10. kapitola

„Isabello!“ zařval Cullen ze shora a já přidala do běhu. Vyběhla jsem ze sklepení na ulici, nasedla jsem do svého auta a jela pryč. Vzala jsem do ruky mobil a vytočila jedno číslo.

„Cestovní kancelář Sungold u telefonu Gerhard Bezzemek, co si přejete?“ zeptal se mě známý hlas. Gerhard byl... Gerhard. Němec s dobrou černou duší, vždycky pomohl.

„Ahoj Gerharde,“ pozdravila jsem ho a on se zasmál.

„Electro? Jak se máš?“ zeptal se mě.

„No, tak nějak mrtvě,“ řekla jsem a pomyslela si, jaká to je ironie. Teď už bych byla třikrát mrtvá, kdybych neměla superregenerační schopnost. Víte, je to divný pocit, když vás někdo střelí do hlavy, měli byste cítit velké nic. Místo toho vaší hlavu začne ovládat bolest a tlak, jak se vaše obranné buňky snaží ten kus kovu ze sebe mermomocí dostat.

„Ty a mrtvě? To přeci nejde,“ řekl s humorem v hlase a já se zasmála taky. Zastavila jsem na červené a koukla se dozadu na auta, jestli se za mnou náhodou nežene Cullen. Nikde jsem ho neviděla. Otočila jsem se zpátky.

„To by ses divil,“ řekla jsem a rozjela se, protože červenou barvu na semaforu vystřídala zelená. „Mám na tebe jednu prosbu,“ řekla jsem mile a čekala, co řekne.

„Povídej,“ povzbudil mě a já slyšela, jak začal něco vyťukávat na klávesnici.

„Mohl bys mi sehnat dvě letenky do Karibiku?“ zeptala jsem se ho a on se zasmál.

„Copak? Potřebuješ se někam schovat se svým milencem?“ zeptal se se smíchem a já se usmála.

„Tak nějak,“ zalhala jsem. „Seženeš mi je, prosím?“ zažadonila jsem.

„Ale jistěže, na kdy je potřebuješ?“ zeptal se.

„Co nejdřív, klidně dneska,“ odpověděla jsem a jela ke kraji města. Musím se pojistit, kdyby mě náhodou někdo sledoval, aby neviděl, kam jedu. Neuvěřitelnou rychlostí jsem projížděla ulicí řadových domků.

„Nejbližší let letí... vydrž,“ řekl a já kývla, i když to nemohl vidět. Projížděla jsem okolo jedné vilky, když jsem uviděla ve zpětném zrcátku známé auto. Cullen! Sakra! Přidala jsem rychlost. „Dnes ve 20:00, pětihvězdičkový hotel, nic jinýho tu nemám. Těm, co měli tenhle let zarezervovaný, vyhořel barák, a tak to odpískali,“ řekl a mně se ulevilo.

„Beru to,“ řekla jsem okamžitě a znovu mrkla do zpětného zrcátka. Jel stejně rychle jako já, nezbavím se ho.

„Ok, všechno připravím a dnes si pro to můžeš dojít. Musím tě ale upozornit, je to pěkně mastný,“ řekl a čekal, že si to rozmyslím.

„Na ceně nezáleží. Za hoďku jsem tam, zatím ahoj a dík,“ řekla jsem, típla to a začala se pořádně věnovat řízení. Cullen si to za mnou hnal a já měla nehoráznou chuť to do něj nabořit. V tom mi ale něco došlo. Když se od něj kulka odrazila, tak by mu asi moc neublížil náraz autem. Jak to vůbec udělal? To má jako nějakou úžasnou neprůstřelnou vestu, či co?

Teď to není důležité, později si o něm zjistím víc, teď mu musím zdrhnout a zajistit Gordýho bezpečí.

Měla jsem nad ním jednu výhodu. Znám tohle město jak svý boty, takže pro mě nebyl problém, se mu v těch silničkách, okolo kterých na sebe byly domy namačkané jak sardinky, ztratit.

Dojela jsem do starého bazaru aut, zaparkovala auto tam a ťukla na prodavače. Postarší pán vyšel ze svého brlohu a chtivě mě sjel pohledem.

„Čímpak můžu posloužit, slečínko?“ zeptal se a já viděla, jak mu něco v kalhotách ztvrdlo.

„Vydržíte chviličku?“ zeptala jsem se ho mile, nečekala na odpověď. Všechny svoje věci z auta jsem naházela do sportovní tašky v kufru a hodila si ji přes rameno. Hodila jsem mu klíčky od auta a mrkla na něj. „Je vaše,“ řekla jsem a chvilku pozorovala jeho překvapený výraz. Těkal pohledem ze mě na auto a na klíčky, které držel v ruce. Nakonec jsem mu jen mávla a vydala se mezi paneláky k mému bytu.

Cestou jsem se ještě stavila u Gerharda.

„Ahoj Gerharde,“ pozdravila jsem Němce, který seděl za stolem. Jeho obličej s ostře řezanými rysy se na mě zářivě usmál.

„Ahoj El, tady to máš,“ podával mi složku, a když jsem pro ni sáhla, ucuknul. „Nejdřív prachy,“ řekl a postrčil mi papír s účtenkou. Fíha, sto padesát tisíc? Hm, celkem mastný! Vytáhla jsem z peněženky kreditní kartu od jedné z bank. Víte, účet, který mi nechal zařídit šéf, jsem moc nepoužívala. Pokaždé, když mi na něj přišla výplata, jsem z něj vybrala prachy a rozdělila je mezi mé další tři účty. Na tohle jsem byla dost opatrná.

„Kde máš tu zasranou věc, kam se to strká?“ zeptala jsem se ho otráveně.

„Já ti říkal, že je to drahý,“ řekl a podal mi tu věc. Kdybych si aspoň vzpomněla, jak se jmenuje. Strčila jsem kartu do otvůrku.

„No jo, vždyť já vím,“ řekla jsem omluvně a namačkala pin kód. Za chvíli byla transakce u konce, schovala jsem kartu zpátky do peněženky, tu dala do tašky a letenky a prospekty, které byly v obálce, jsem tam dala taky. „Díky,“ poděkovala jsem a on se na mě zářivě usmál.

„Zasloužil bych si odměnu,“ řekl a povytáhl flirtovně jedno obočí. Usmála jsem se na něj, sklonila se k němu a dala mu pusu na tvář.

„Ahoj,“ řekla jsem a rychle odešla, kdyby náhodou chtěl nějakou větší odměnu.

Domů jsem došla přibližně za hodinu. Gordý seděl u televize a koukal na zápas. Usmála jsem se, ani ho nepozdravila a šla do pokoje. Vytáhla jsem z tašky desky a šla do obýváku. Když v tom mi došlo. Nemůžu mu přeci jen tak, z ničeho nic... ale ano, můžu. Gordý má přeci za měsíc dvacáté první narozeniny. Vrchol dospělosti! No, perfektní. A tak jsem začala. Pomalu jsem se rozešla do obýváku a při tom zpívala.

„Gordý má narozeniny – teda až za měsíc, ale to je detail – my – respektive já – mám přání jediný, štěstí zdraví, štěstí zdraví, hlavně to zdraví – a hodně sexu,“ zazpívala jsem s poznámkami a Gordý se smál na celé kolo. „Tobě se nelíbila moje písnička?“ zeptala jsem se naoko zklamaně.

„Ale jo, moc se mi líbila,“ řekl, přišel ke mně a objal mne. Pak se ode mě odtáhl a já mu podala desky. Nedočkavě je otevřel a podíval se dovnitř. Vykulil oči.

„Co to je?“ zeptal se a já se zasmála.

„Letenka do Karibiku?“ zeptala jsem se ho odpovědí a poplácala ho po ruce. Podíval se na mě a přimhouřil oči.

„Kolik to stálo?“ zeptal se podezřívavě a já se na něj vyčítavě podívala.

„Budeš mít dvacáté první narozeniny, copak ti nemůžu koupit trošku dražší dárek. Měl bys mít radost. Do Karibiku jsi přeci vždycky chtěl,“ řekla jsem vyčítavě a on se na mě omluvně podíval.

„Promiň, máš pravdu. Děkuju moc, jsi zlatá,“ řekl a já kývla hlavou.

„To my přeci víme,“ řekla jsem naoko pyšně a šla k ledničce.

„Moment,“ řekl zachmuřeně. Vzala jsem si z ledničky toast a kousla do něj. Zase v něm zakřupalo. No to si ze mě dělá srandu? On ty potvory dává už všude. Chvilku jsem se zamyslela. No co, vždyť je to dobrý.

Pokrčila jsem rameny a pokračovala v jídle.

„Jsou tu dvě letenky,“ vymáčkl se a tázavě se na mě podíval. „Ty letíš se mnou?“ zeptal se radostně a já přestala žvýkat. Sakra! To jsem nedomyslela. Jak mu mám říct, že tam s ním chci poslat tu jeho šťabajznu. Teď už vlastně ne jeho.

Rychle jsem dojedla sousto a začala vysvětlovat.

„No víš, tak mě napadlo, že by ti tam mohlo být samotnýmu smutno. No, a tak jsem dostala nápad... že bys třeba... no, prostě a jednoduše. Co kdyby s tebou jela... Michel?“ Její jméno jsem se snažila říct co nejlépe. Bohužel, v mém hlase byl znát odpor. Gordon na mě vykulil oči.

„Ne! Ne! Ne! Já s ní nikam nepojedu. Za to, co se ti kvůli ní málem stalo? Nikdy!“ říkal rozhodně a já si povzdechla.

„Gordone, ty s ní chceš jet,“ řekla jsem.

„Ne, to teda nechci,“ začal odporovat.

„Buď zticha a poslouchej. Líbí se ti a ty jí. Toužíš po ní a rozumíš jí. Chceš si s ní povídat, že ano? Mně opravdu nebude vadit, že s ní pojedeš. Naopak, budu ráda. Aspoň se tam pořádně rozdovádíš,“ řekla jsem, vytáhla mobil z kapsy a zavolala tý kravce. Vše jsem s ní domluvila a pak jí předala Gordýmu k telefonu. Odešla jsem do pokoje, sedla za počítač a chtěla se kouknout na účet, který mi nechal zařídit šéf. Už jsem se nepřihlásila, psalo mi to: Účet neexistuje.

Usmála jsem se pro sebe. No samozřejmě.

„Tak, a co teď?“ zeptala jsem se sama sebe potichu a rozhlédla se po pokoji. Cullen říkal, že moje kartotéka je za ocelovými dveřmi. Měla bych ji odsud dostat. Musí to být, jako bych zmizela z povrchu zemského, jako bych nikdy neexistovala.

Začala jsem tedy pracovat. Obešla jsem všechny banky, u kterých jsem měla účet, vybrala všechny peníze a posléze účty zrušila. Koupila jsem si nové auto, černého Hummera a dojela za mým starým známým. Dala jsem si pistol za pas, do obálky strčila dvě stě dolarů, nasadila pilotky a šla za Lesliem do paneláku. Otevřela jsem vchodové dveře a vlezla do té hnusné, zaprášené a psími chcankami páchnoucí chodby. Zaťukala jsem na byt číslo jedna. Uslyšela jsem za dveřmi kroky, pak jedno tiché „sakra“ a nakonec se Leslie ozval.

„Kdo je?“ zeptal se a já se usmála.

„Ty moc dobře víš, kdo tu je,“ řekla jsem naoko milým tónem. „Tak koukej otevřít ty dveře!“ řekla jsem už méně mile a on je opravdu otevřel. Sjel mě pohledem a já vešla dovnitř s úlisným úsměvem.

„Jakpak se ti daří Leslie?“ zeptala jsem se ho, on zavřel dveře a rychlým krokem si došel sednout za svůj rádoby pracovní stůl.

„Skvěle. Co potřebuješ?“ zeptal se nejistě a obezřetně si mě prohlížel.

„Co myslíš, zlato?“ zeptala jsem se ho, sundala si pilotky a nadzvedla jedno obočí.

„Já, já už to ale nedělám,“ vymlouval se a já si stoupla těsně před jeho stůl a naklonila se k němu. Na sucho polknul.

„Ale nepovídej, pusíku,“ řekla jsem naoko překvapeně a víc se k němu naklonila. Zase na sucho polknul a já se začala v duchu smát. Zbožňuju, když je ze mě někdo posranej až za ušima.

„V-vážně... policajti mě hlídaj,“ vykrucoval se. Zvedla jsem jedno obočí. Tak tahle informace je mi, slušně řečeno, u prdele.

„A víš, že mě to celkem nezajímá? Prostě to pro mě uděláš, jinak si tě pohlídá hlaveň mýho miláčka,“ řekla jsem a vytáhla pistol. Podívala jsem se na ni, políbila hlaveň, pak pistol odjistila a zase zajistila. Byl strachy úplně v... prostě někde.

„T-tak dobře. Jméno, rok narození, rodné číslo, stát,“ diktoval rozklepaně a začal psát.

„Jessica Taylor Stevens, 25.04. 1990, 905425/1489, město: Jackson, Robinson St.1000, stát: Mississippi, USA, manžel Alexander Marcus Stevens;

Alexander Marcus Stevens, 12.11. 1989, 891112/1456, město: Jackson, Robinson St. 1000, stát: Mississippi, USA, manželka: Jessica Taylor Stevens;

Elisabeth Samantha Craig, 19.07. 1988, 885719/1423, město: Jacksonville, Secret Woods Trail, 7450 stát: Florida, USA, svobodná. Fotky ti ještě dneska dodám,“ řekla jsem a došla ke dveřím.

„A varuju tě, jestli někomu jen cekneš o tom, že jsem tu byla, tak si tě vlastnoručně podám. Moc dobře víš, že já si vraždění dokážu vychutnat,“ zavrčela jsem a odešla. Ještě teď jsem cítila strach, který z něj sálal.

9. kapitola - Kacikacka - Huny - 11. kapitola

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě 10: