Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ticho myšlenek - Prolog + 1. kapitola

15.04.2011 (20:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5221×

Prolog:

Ticho.

Pro někoho znamená klid, pro někoho utrpení.

Pro čtenáře myšlenek to je zbožné přání.

Jak rád by nikoho neslyšel.

Jak rád by přestal vnímat všechny ty hlasy.

Jak rád by slyšel jen jeden hlas…

1. kapitola:

Sotva jsem vystoupil z auta, do nosu mě udeřila vůně krve. A i když jsem ještě stále byl venku, čerstvý vzduch nedokázal zahnat plameny v mém krku. Žízeň, jediné prokletí našeho druhu, mě spalovala a dráždila.

Přesto jsem zamkl vůz a rozešel se do dveří chirurgické pohotovosti. Naposledy jsem se nadýchl zředěného vzduchu a vešel. Za pultem stála sestřička O'Connorová. Přikývla mi na pozdrav a já okamžitě zahnul za roh do chodby, ve které měl kancelář Carlisle, můj adoptivní otec. Tedy před lidmi. Ve skutečnosti byl mým stvořitelem a poté se stal mým přítelem, kterému jsem vždy naslouchal a chodil si k němu pro rady.

Ze slušnosti jsem chtěl zaklepat na dveře, ač jsme o přítomnosti toho druhého už věděli. Dveře se rozlétly dokořán a Carlisle si oblékal lékařský plášť.

„Edwarde, prosím tě vydrž chvilku. Vezou nám těžký případ a můj kolega ještě nedorazil.“ Proběhl kolem mě, když se zastavil na konci chodby a podíval se na mě.

„Zvládneš to?“ zeptal se v myšlenkách. Přikývl jsem a zalezl do jeho pracovny. Carlisle mi to nechtěl dělat ještě těžší, než to je. Ale nevěděl o tom, že se chci ve svém sebeovládání posunout dál. Když mám čerstvě po lovu, krev v nemocnici mi nevadí. Ne, že bych nepociťoval žízeň, ale dokážu ji natolik ovládnout, že mi nevadí ani pohled na krev. Samozřejmě, čím delší dobu žízním, tím je to pro mě těžší.

Dnes je to přesně patnáct dní od mého posledního lovu a bolest je příšerná, ale i tak vím, že bych byl schopný odejít, aniž bych někoho zabil. Lov je také jediný důvod, proč tu jsem. Všichni ostatní už odjeli do Kanady a já se rozhodl počkat na Carlislea, až mu skončí služba. Nemluvě o tom, že jsem se chtěl otestovat.

Abych aspoň trošku zapomněl na plameny v hrdle, zaposlouchal jsem se do myšlenek ostatních návštěvníků nemocnice. Někteří pacienti leželi na lůžkách a četli si. Jiní si povídali, další jedli. Příbuzní nemocných a zraněných se buď strachovali o své blízké, nebo poslouchali lékaře, kteří je uklidňovali, že se nejedná o nic vážného. Personál nemocnice přemýšlel nad léky, kartami pacientů a dalšími pracovními povinnostmi.

V tom mě napadlo, že bych ve svém testování mohl zajít ještě dál. Carlisle říkal, že jim dovezli vážný případ. To by znamenalo spoustu krve, kterou bych mohl vidět přes jeho myšlenky. Ihned jsem ho začal hledat. Po chvíli jsem ho našel.

Přebíral od jednoho ze záchranářů informace o zraněném. Charlie Swan, 46 let. S manželkou a dcerou jeli z Port Angeles, když jim pod kola vběhl jelen. Byl nalezen v bezvědomý, tlak 70/40. Po cestě ho museli oživovat. Podle všeho měl zlomenou ruku a vnitřní krvácení. Dále mu záchranář nadiktoval názvy léků, které mu dali, aby ho udrželi při životě.

„A jeho manželka a dcera?“ ptal se Carlisle.

„Manželka byla na místě mrtvá a dcera je jen v šoku. Vzaly si ji na starosti sestry.“ Všichni byli nervózní, dokonce i Carlisle. Charlie Swan pracoval jako zdejší policejní náčelník. On i jeho manželka byli podle všech velmi milí a přátelští lidé. A jejich dcera byla mým soukromým objektem zájmu. Důvod? Nemůžu jí číst myšlenky.

Bella se se svojí mámou vrátila před čtyřmi měsíci z Phoenixu. Renée pracovala jako fotografka a ve Forks nenašla práci, pak ale dostala nabídku z Arizony, a tak před necelým rokem odletěla i s Bellou, která tam mámě pomáhala a studovala na textilní škole. V té době jsme se do tohoto malého deštivého městečka přestěhovali my.

Když se Bella v březnu vrátila na Forkskou střední, hned se stala středem pozornosti. Všichni se s ní vítali a vyptávali se na její studium. Ona jim vždy s mírným úsměvem rychle odpověděla ve dvou větách a pak převedla řeč jinam. Nejčastěji na toho, kdo se jí vyptával. Tohle bylo mé druhé zjištění o této dívce. To první byla tichost jejích myšlenek.

Poté jsem zjistil i další věci. Bella byla spíše plachá a nikdy se moc nevyjadřovala. Všechny jen poslouchala a odpovídala jen tehdy, když se jí někdo na něco ptal. Po čase jsem dokázal rozlišit, kdy s někým mluví upřímně ráda a kdy jen ze slušnosti. Její nejbližší kamarádkou se stala Angela Weberová. Naopak s Jessicou Stanleyovou, která se s Bellou bavila jen kvůli její popularitě, si povídala jen z nutnosti.

Pak tu byla její nesnášenlivost vůči dešti, sněhu a ledu. Pokaždé, když počasí využilo tyto své možnosti, Bella přicházela do školy s naštvaným výrazem. Naopak, když foukal vítr a nebe bylo jen zatažené, zářila jako sluníčko.

Potom tu byl její vzhled. Ač všechny její spolužačky měly na obličejích naneseny silné vrstvy make-upu, na řasách maskaru a na rtech přinejmenším lesk s jahodovou příchutí, Bella chodila nenamalovaná. Přesto patřila k těm krásnějším dívkám na škole. Její bledá a čistá pleť tvořila zvláštní kontrast s hnědýma očima a jemně vlnitými vlasy stejné barvy. Rty měly barvu přezrálých malin.

K tomu všemu byla hubená a malá. Na první pohled působila pro všechny kluky zranitelně a vyvolávala v nich potřebu chránit ji. Dokonce i já měl kolikrát nutkání uchránit ji před pádem, či škobrtnutím, které měla na svědomí její nemotornost. Vždy jsem se musel pousmát, když jsem ji sledoval při hodinách tělocviku. Pokaždé se raději držela vzadu, jako by si o sobě myslela, že je pro ostatní nebezpečná. Párkrát zakopla o svou vlastní nohu a někdy zakopla o někoho jiného. To hlavně při kontaktních sportech. A když měla v ruce držet badmintonovou pálku nebo volleyballový míč, radila ostatním, aby si ji nevybírali do svého týmu, protože s ní určitě prohrají. Tohle samozřejmě nikoho neodradilo, tedy alespoň mužskou část.

A tak byla i nadále středem pozornosti, po které nikdy neprahla. O nic víc tomu nepomohl fakt, že při hodinách biologie seděla v jedné lavici se mnou, Edwardem Cullenem. Všichni si hned začali šuškat a vymýšlet různé scénáře, protože jakmile jsem objevil její schopnost vysílat ke mně jen ticho, jsem se rozhodl s ní spřátelit. A to nikdo z Cullenů ještě neudělal, aby se bavil s někým mimo jeho rodinu.

Ne, že bychom s Bellou byli bůhví jací kamarádi. Párkrát jsem spolu po škole pracovali na laboratorním projektu a jednou jsme si povídali o přestávce o knihách. Ten den si totiž na hodinu přinesla první díl knihy, o kterou jsem za celou svou věčnost, neprojevil zájem. Tisíc a jedna noc. V našem krátkém rozhovoru mi vysvětlila, že se nejedná jen o pohádky, ale i o bajky, legendy, cestopisy, dějepisnou literaturu a mravoličné příběhy. Během těch čtyř vět, které mi řekla, jsem poznal, že se se mnou baví upřímně ráda, i když byla samozřejmě mým zájmem překvapená.

Dalším mým objevem byl její charakter. Kdykoliv začala Jessica někoho pomlouvat, Bella se nesmála a naopak toho dotyčného bránila. A pak, když všechny zajímalo, s kým půjde na jarní ples, vysvětlila, že nikam nepůjde. Rychle si našla výmluvu, že bude pomáhat mámě v ateliéru. Většina mých spolužáků byla zklamaná, protože toužili po tom, aby se na ten jediný večer stala jejich partnerkou. Dokonce i mě to zamrzelo.

Chtěl jsem ji vidět v šatech a doplňcích, které si sama vyrobila. Pokud byla její nemotornost trestem, tak její zručnost tohle vše překonala. Zatímco ostatní, včetně mých sester, se oblékali do oblečení všemožných známých značek a kupovali bižuterii v různých obchůdcích, tak Bella ne. Většinu oblečení měla z druhé ruky. Přesto si ho vždy upravila k obrazu svému, že se z daného kusu hadru stal originální kousek. To stejné dělala s doplňky.

Díky Angelině mysli jsem měl možnost nahlédnout do Bellinýho pokoje. Stěny byly polepeny krémovou tapetou se zlatým vzorem. Ze stropu visel mosazný lustr. Postel s bavlněným povlečením stála uprostřed pokoje a nad jejím čelem byl pověšen batikovaný šál v odstínech modré barvy. Police, stůl, skříň i komoda byli ze světlého dřeva. Ve výklenku pokoje stál starý šicí stroj a v košících na zemi byly uloženy různé korálky, perličky, háčky, drátky a řetízky.

Bella své výrobky nenosila. Většinou je darovala svým kamarádkám, nebo jim vyráběla něco na zakázku. Ona sama jen měla na pravém ukazováčku stříbrný prstýnek s perlou. A kvůli tomu, že si troufám říct, že Bellu znám lépe než taková Jessica nebo Lauren, nemůže být nikomu divné, když mi jí teď přišlo líto.

Carlisle konstatoval smrt. Charlie Swan i po dvacetiminutovém oživování zemřel. Sledoval jsem jeho tělo a slyšel, jak ho můj otec prohlásil za mrtvého. Poté se Carlisle podepsal na nějaký papír a odešel ze sálu. Přemýšlel nad tím, jak má Belle oznámit, že oba její rodiče jsou mrtví.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ticho myšlenek - Prolog + 1. kapitola: