Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichá Věčnost 9. část

Svět ve kterém žijeme je zvláštní, jedinečný a nevyzpytatelný. Chvíli si myslíte, že máte všechno za sebou, ale nedojde vám jak krutě jste se mýlili. To pak můžete být stokrát nesmrtelný a technicky vzato skoro nezničitelný a stejně vás to úplně překvapí. Nikdy není osud přesně takový jak by jsme si přáli… Škoda, protože já bych to doopravdy potřeboval…

Dokut žijeme může se všechno změnit…

…A dokut se může všechno změnit je to v háji.

Cítil jsem se hrozně. Bella byla na nákupech s Alicí a já si tu "hověl" sám. V takových chvílích bych dal nevím co, za to ať můžu spát. Snil bych o Belle. O tom jak jí držím v náručí, jak jí líbám… no dál asi nebudu zacházet. Jenže já jsem spát nemohl. Už nikdy. Sice jsem teď měl spoustu času, ale co s ním, když je Bella někde v trapu? Ta Alice je vážně otravná! Tak jsem si alespoň přestavoval, že je Bella u mě. Šlo to až neuvěřitelně lehce. Měl jsem zavřené oči a z plného soustředění, jsem si doopravdy myslel, že snad usnu. Jo, jenže to by nemohl existovat Emmett, aby všechno nepokazil. Vrazil ke mně do pokoje - div, že to ty dveře přežili.

"Ha! Edwarde! Tady tě máme!" zavolal mnohem hlasitěji, než bylo potřeba - vzhledem k mému citlivému sluchu. Já se raději ani nepohnul, nedal najevo, že bych věděl o jeho přítomnosti.

"No né! Edwarde ty spíš?" švitořil. Otravnější bratr snad ani není! pomyslel jsem si. Měl jsem dost těch jeho vtípků. Vzdychl jsem, otevřel oči a posadil se.

"Co potřebuješ?" zeptal jsem se ho na rovinu. Neodpověděl mi, přemýšlel. Tak jsem si odpověď prostě vyčetl z jeho hlavy.

"Emmette…" zaskučel jsem. Ty jeho skopičárny! Myslel na to jak si vystřelit z Jaspera. A chtěl moji pomoc, bezva. Copak on nikdy nevyroste? Ne, nemůže. Je to upír, zatraceně, mám já to ale smůlu.

"No ták, bráško! Bude to sran-"

"Počkej!" přerušil jsem ho. Zdálo se mi, že slyším přijíždět auto. Emmett se na mě zamračil. Ale já si ho nevšímal, napínal jsem uši a poslouchal. Po chvíli bylo naprosto jasné, že to bylo auto. Moje Bella se vracela. Vyskočil jsem s postele, dřív něž mě mohl Emmett zadržet a běžel přímo do garáže. Věděl jsem, že tam sice budu muset i tak chvíli čekat, ale bylo mi to naprosto jedno. Slyšel jsem za sebou Emmetta povzdychnout si.

"Blázen…" ještě dodal. To už jsem trpělivě vyhlížel s garáže. Měl jsem sto chutí jí běžet naproti, ale to by bylo asi moc. Koneckonců má ještě nárok na nějaký osobní prostor, ne? No i když… Slova "osobní prostor" bych mezi námi asi neměl používat… Není to tak jednoduché. Bože, ta Alice jezdí, ale pomalu! Křičel jsem v duchu. Po pár vteřinách, jsem uslyšel její myšlenky - už byly skoro doma. Začal jsem se těšit jako malé dítě. Div, že nenadskakoval do výšky. Jakmile jsem spatřil Alicino Porsche, neudržel jsem se. Prostě jsem začal poskakovat. Alice se samozřejmě začala smát na celé kolo a ani jsem se jí nedivil. Jsem blázen. Vždy jsem byl… od té doby co znám Bellu. Když už zaparkovaly v garáži, otevřel jsem Belle dveře a rovnou ji vtisknul dlouhý polibek. Líbal bych se sní do nekonečna, ale Aliciny myšlenky mě otravovaly i když jsem se strašně snažil ignorovat to.

"Se mnou se nepřivítáš Edwarde?" nevydržela to Alice. Odtáhnul jsem se od Belly, a ze kajícným pohledem se na ní podíval.

"Promiň. Ahoj Alice," zamručel jsem. Ona se zasmála a taky mě pozdravila. Celý rozesmátí jsme vlezli do domu.

"Noční nákupy jsou fajn," řekla zčistajasna Bella, když jsme byli sami u nás v pokoji. Nevěřícně jsem na ni zamrkal.

"Prosím?" vydechl jsem. "Co jsi to právě řekla? Že nákupy jsou fajn?" Zasmála se mému překvapení. Ale co čekala? Pokut já vím, nikdy moc Alici neděkovala, když jí vytáhla na noční nákupy.

"Koupila jsem si - proti vůli Alice - konečně normální oblečení," vysvětlila. Vytřeštil jsem oči. Odkdy Alice nechá někoho kupit si věci podle sebe? Absolutně jsem nechápal. Bella se znovu zachichotala.

"Prostě jsem jí pohrozila," oznámila mi. Teď jsem byl ještě více udivený, ale nechal jsem to být. Přišel čas jít do školy. Nechtělo se mi, ale zase nezůstanou jen tak doma. Co z toho? Zamračeně jsem se odtáhl od Belly a povzdychl si.

"To už musíme?" zeptala se Bella. Taky neměla příliš šťastný tón. To mě potěšilo. Chtěla být se mnou, prostě pořád. Jako já s ní.

"Asi ano. Rosalií chce jet sama s Emmettem a Alice s Jasperem zase nechtějí jet s nimi," odvětil jsem a uchechtl se.

"Tak pojď. Uděláme jim radost."

Do školy jsme dorazili docela s předstihem. Svoje Volvo jsem zaparkoval vedle nějakého nového auta. Bylo docela slušné - asi pět let stará Honda. Rozhodně se tady vyjímala mezi těmi vraky. Že by patřila někomu odsud? To nebylo zrovna moc pravděpodobné, lidé tady peníze zrovna nerozhazovali. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale pak ke mně dolehly myšlenky jednoho kluka - Mika. Doufám, že se stou novou seznámím. Že bych jí nabídl prohlídku města? A pak nenápadně na večeři? debatoval ve své hlavě. Musel jsem se tomu usmát. Ani tu novou dívku neviděl a už si představoval, že jí pozve na rande. Ta holka pro něj byla jenom atrakce - něco s čím se mohl ukazovat. Bylo to vážně povrchní, ale já se alespoň dozvěděl komu asi to auto patří. A docela mi jí přišlo líto. Zase jsem se usmál, stiskl si Bellu klem pasu a zamířil si to do budovy školy.

"Škoda, že nemáme víc společných hodin," napadlo moji lásku. Chtěl jsem si taky postěžovat, ale v tu chvíli mě něco napadlo. Spustil jsem ruce z Bellina a ona se na mě zamračila. Usmál jsem se na ni a políbil ji.

"Něco mě napadlo, hned jsem zpátky. Počkej tu na mě, ano?" řekl jsem jí, koutky mírně povytažené. Přikývla na souhlas a já si to zamířil přímo do přijímací kanceláře. Uvnitř jsem slyšel jenom jednu mysl. Skvěle - byla tam sama - ulehčilo mi to situaci. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu - jen pro jistotu - a vešel dovnitř. Šok. Ztuhl jsem a nechápal. V křesle u stolu seděla - Bella. A byla člověk. Broskvová pleť, tlukoucí srdce, teplo jeího těla. Vytřeštil jsem oči, jak nejvíc to šlo. Bella… člověk… ale jak? Dívala se na mě stejně, jako já na ni.

"Bello?" uniklo mi koutkem úst. Stále jsem se ani nenadechl. Pak se do mě začaly vtírat cizí myšlenky. Jak na ní zírá! Nedivím se. Je strašně podobná Isabele Cullenové. Ale tahle Taylor je mnohem… normálnější… lidštější. Pomalu jsem to začal chápat. Tahle holka nebyla Bella, ale jakási Taylor - ta nová. Pokusil jsem se soustředit na její myšlenky. Ale bylo Ticho. Byl jsem hluchý. Podruhé v mé existenci se mi stalo, že jsem neslyšel něčí myšlenky. Jak je to jen možné? Koukal jsem na ni ještě vytřeštěněji, než předtím. Její výraz byl nechápavý. Copak slyšela jak jsem ji oslovil?

"Pane Cullene? Přál jste si něco?" zeptala se sekretářka. Ihned jsem přestal zírat na tu novou a nadechnul se, abych mohl odpovědět. To jsem ovšem neměl dělat. Její vůně - té nové - Taylor - byla tak lákavá, skoro se stejnou konstancí, jako bývala kdysi Bellina. Nebyla ž tak silná, ale i přesto mi v krku vybuchl oheň. Ale pak jsem ucítil i něco jiného. Zřetelný pach upíra na jejím oblečení. Co tahle holka měla společného upíry? Pach mi byl neznámý a bál jsem se o život té dívky. Skutečně, bál jsem se a přitom jí vůbec neznal. So se to se mnou děje? Bylo by mnohem snazší kdybych jí viděl do hlavy, ale takhle mě mohly jenom sžírat dotěrné moje otázky. Máme se bát útoku nějakých cizích upírů? Co je to za holku? Proč je tak podobná Belle? Rozhodl jsem se, že musím mluvit s Alicí. Všechno jsem si v hlavě probral tak rychle, že by si lidské oči ani nevšimly mé odmlky. Pohlédl jsem na sekretářku a řekl: "Ne, vlastně ne. Spletl jsem si dveře. Jestli mě omluvíte." Jak trapná výmluva, zvlášť pro mě. Upír a splést si dveře! Ha ha ha. Ale nic jiného mě v tu chvíli stejně nenapadlo. Vystřelil jsem z kanceláře jak nejrychleji to šlo - lidskou rychlostí.