Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichá Věčnost 7. část

Hned potom co odešel Jasper se mi vrátila moje bolest, spalovala mě tak moc, že se to nedalo vydržet. Ruce se mi klepaly, nemohla jsem dýchat. Chtěla jsem aby ta bolest prostě neexistovala. Ne, přála jsem si nikdy tu nepřijet. Kdyby - kdybych - nebyla tak hloupá, tak… lidská, mohlo by být všechno v pořádku. Ne tak to nefungovalo. Bylo to jako milovat sochu, nebo knižní postavu, někoho kdo nikdy nebude váš. Slzy mi opět začali máčet obličej. Co jsem to udělala? Nikdy jsem ho neměla poznat, ale stalo se a už to nejde odvolat. Chtěla jsem odjet, odstěhovat se, ale nemohla jsem. Nedokážu odolat pokušení, být mu nablízku. Byl jako droga, které se mi nedostávalo. Vítr mi začal čechrat vlasy a házel mi je do obličeje. Podívala jsem se na nebe - stmívalo se. Další konec dne. Jak překrásné se zdálo, jak poklidné. Může někdo vydržet takovou bolest? Teď už jsem věděla že může, ale i smrt by bolela méně. Z mých depresivních myšlenek mě vytrhlo něčí povzdechnutí, opět. Nebyl to ovšem Jasper, byla to Bella. Jak nádherná se zdála, když slunce zapadalo. Pokožka ji pod paprsky jemně jiskřila a její usměv byl úsměv filmové hvězdy. Jak vlídně a mile vypadala, jako ztělesnění dobra. Byla dokonalá a s něčím takovým jsem se nemohla měřit.

"Nádherné, že?" ozval se klidný soprán. Zamrkala jsem na ni. O čem tom mluvila?

"To stmívaní," dodala. Pokrčila jsem rameny. Do teď by se dalo nazvat nádherné, ale ne když tu stála ona. Sedla si vedle mě jako předtím Jasper.

"Vím, že ti každý říká, že jsi stejná jako já, ale nemají pravdu, víš," oznámila s klidem. Vykulila jsem oči. "Ty nejsi jako já, i když tě tak všichni vidí. Já bych na to neměla sílu," objasnila. Na co by zrovna ONA neměla sílu?

"A na co?" nedalo mi. Ona mi utřela slzy s obličeje a podívala se do lesa. Začala si hryzat spodní ret.

"Nedokázala bych se dívat na to jak je Edward s někým jiným."

To už na mě bylo moc. Odkud to vzala? Zděšeně jsem na ni pohledla. Jak ví o tom co… co cítím k Edwardovi?

"Nejsi stejná jako já, ale jsme si hodně podobné. Miluješ ho," řekla. Znělo to jako nějaké debilní, úřední oznámení, příliš formálně, přesto jsem se při pouhém vyslovení tohoto faktu začala hroutit jako hrad z písku, když přijde příliv.

"Jak… dlouho…" nebyla jsem schopná pokračovat.

"Jak dlouho už to vím? Od prvního momentu. Tvé oči při každém pohledu na něj, zrychlení tepu… Edward a ostatní si mysleli, že se bojíš, ale mě," zhluboka se nadechla. " Mě to prostě bylo jasné."

Už mi nedělalo problémy udržet klidný obličej. Copak se dalo ničit takovou lásku? Ona miluje jeho, on miluje ji. Happyend je na světě.

"Dokázala bys to," ujistila jsem ji.

"Co?" chtěla vědět.

"Být s ním i kdyby měl jinou," vysvětlila jsem.

"Mýlíš se," odpověděla mi. Zakroutila jsem hlavou.

"dokázala bys ho opustit?" zeptala jsem se. Oči jí zčernali zuřivostí, obličej stáhl utrpením. Zdálo se, že nedýchá.

"Ne," procedila skrz zuby.

"Promiň," omlouvala jsem se. I když to byla holka mého vysněného kluka, nechtěla jsem, aby trpěla. Částečně proto, že co bolí ji bolí jeho a částečně proto, že kdyby to byla jiná situace, zbožňovala bych jí. Byla jako moje, o dvacet sekund, starší dvojče. Vzdychla jsem.

"Ne, ty promiň. Vůbec jsem to neměla vytahovat."

Když jsem chtěla začít protestovat, položila mi prst na ústa a usmála se.

"Teď není čas na hádky, kdo se má omlouvat. Tvoji sourozenci ti chtějí něco důležitého říct," prohodila vesele.

"A co?" zajímalo mě.

"Svůj životní příběh. Co dělali během těch šesti let, co jsi je neviděla. Ostatně já jsem na to taky zvědavá," upřesnila. Vykulila jsem oči. Ona se zase usmála, vzala mě za ruku a táhla mě do domu.