Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichá Věčnost 5. část

"Edwarde?" zavalovala jsem tiše. Při vyslovení jeho jména jsem se jemně zachvěla. Nenáviděla jsem to, ale mohla jsem jen doufat, že si toho nevšiml. Už jsem šli asi čtvrt hodiny. Ani jsem si nevšimla, jak daleko jsem se dostala. Edward šel pomalu, lidskou chůzí, nejspíš mě nechtěl vystrašit.

"Ano?" řekl něžně a usmál se na mě. Vůbec nebyl unavený. To další s těch… Jejich… vlastností.

"Proč si mi předtím, jak jsme se potkali, řekl Bello? Zas tak se jí nepodobám," zajímalo mě. Chvíli se na mě díval tím způsobem jestli by mi to měl vůbec říct, ale pak se zhluboka nadechnul a začal.

"Podobáš se jí víc než myslíš." Při těch slovech se usmál. "Byl jsem v šoku, vypadla si přesně jako Bella když byla ještě… člověk… Víš mi všichni jsme původem lidé," zaváhal na tváři omluvný úsměv.

"Já vím," ujistila jsem ho.

"Odkud?" divil se.

"Z fotek. Moc si na sourozence nepamatuju když ještě byli… normální. Odešli když mi bylo pět, dlouho se je potom neviděla."

"Aha," došlo mu. "No a navíc jsem nemohl číst tvé myšlenky. Myslel jsem, že mám halucinace, nebo tak něco… A pak jsem uslyšel myšlenky té sekretářky. Došlo mi kdo jsi, ale stále se si to nemůžu vysvětlit," povzdechl si.

"Ono je možné být znovu… jako já?" chtěla jsem vědět. Pak by moji sourozenci nemuseli být Jiní. Mohli by být normální, úplně normální.

"Ne, nejde to." V očích zablýskla bolest.

"Promiň, neměla jsem se na to ptát." Nechtěla jsem, aby se trápil. Neunesla bych to.

"To je v pořádku," ujistil mě. Pak se dal do rychlejšího běhu. Za pár minut už jsem viděla jejich dům. Teprve teď jsem si všimla, že už je tma. Jak dlouho jsem seděla na té mýtině? Hodiny? Dny? Únavou se mi zavíraly oči.

"Už jsme tady, bude to pořádku Tay. Tam si odpočineš," chlácholil mě Edward. No, na pohodlnou postel už jsem se těšila. Neprošli jsme ani skrz dveře - pouze jsem slyšela, nějaké vzdálené vydechnutí úlevou - a už jsem upadla do nevědomí.

První co jsem zaregistrovala bylo, že mi je strašně pohodlně. Za druhé jsem byla vyspaná - nikdo mě nemusel budit. Byla jsem svěží, ale přesto mě bolela hlava. A zdál se mi sen. Podivný sen… Bylo to divné byla jsem ve škole, pak v cizím domě a pak v lese a a já brečela… a byl tam někdo, někdo zvláštní, kdo to byl? Někdo významný, někdo kdo mi chybí. Někdo krásný…

"Taylor?! Taylor! Už si vzhůru? Díkybohu! Jak jsem se bála," vyruší mě hlas Angely - mojí sestry. V cuku-letu je u mě a objímá mě. Oči mám stále zavřené, nedokážu je přimět otevřít, jako by byli slepené. Pak se, ale sestra odtáhla. Jen mi jemně stiskla ruku. Co se to sní dnes děje? chtělo se mi zeptat. Nic mi nedávalo smysl, protože mi realita splývala s mým snem a k tomu ta hlava.

"Jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě Angela.

"Jo," odpověděla jsem ztěžka. Můj hlas zněl chraptivě a uvědomila jsem si bolest v krku, strašnou. Potřebovala jsem vodu. Hned. "Vodu…"

"Á jistě. Joshi! Taylor potřebuje vodu!" zakřičela.

"Já už to nesu," ozvalo se zespoda, ale to nebyl bratrův hlas. Byl krásný, sametový a mě se zdálo, že ho odněkud znám.

"Tady je to," řekl zase ten nádherný hlas. Otevřela jsem oči. Stál ve dveřích a já si myslela, že sním. To není možné?! pomyslela jsem si. Takže to nebyl sen. Ono se to doopravdy stalo?! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Nemohla jsem se nadechnout.

"Taylor? Je ti něco?" ptala se mě vystrašeně sestra. V jejím hlase bylo slyšet napětí. Nemohla jsem přemýšlet, na to jsem cítila příliš bolesti. Příliš mi tříštila hlava a ta pálení v krku… Neodpověděla jsem jí, ale sápala jsem se po vodě. Edward mi ji v rychlostí blesku podal a tvářil se… smutně? Bože, jen to ne. Ať se jeho krásná tvář tak nehyzdí, ať je šťastný. Vodu jsem přijala a vypila ji celou naráz. Bylo příjemné jak mi chladila krk, bolest ustupovala. Hlavu jsem měla čím dál jasnější.

"Děkuju," vydechla jsem když jsem dopila. Angela si ode mě vzala sklenici. V té vteřině vrazil do pokoje Josh. Jakmile mě viděl vzdychl. Zatřepal hlavou a nasadil svůj výraz typu kárajícího staršího bratra. Angela - stále mi mačkajíc ruku - na něj z Edwardem zlostně pohlédli. Když jsem to viděla nedalo mi to a musela jsem vyprsknout smíchy. Všichni na mě hned vyjeveně koukali.

"Promiňte, ale když… no měli jste se vidět," vysvětlila jsem stále se usmívajíc. Ustaraně vydechli. Asi si myslí, že to s mojí hlavou není v pořádku, no nic.

"Taylor, víš, chtěli jsme se ti s bratrem omluvit. Měli jsme ti říct, že jsme… prostě to co jsme dřív. Je nám to líto," řekla najednou Angela. Hned mi úsměv pohasl. Takže nic nebylo sen. Všechno se doopravdy stalo… Moji sourozenci, můj vysněný kluk a pár dalších lidí jsou… jsou… Upíři. Ale oni nikoho nezabijí, slíbil mi to Edward. Angela s Joshem mě vždycky měli rádi, vždycky. Starali se o mě když rodiče umřeli. Nemůžou být zlí, prostě nemůžou. Nezáleží mi na tom co jsou. Miluju je. Jsou to mí sourozenci. Pak jsem angelu objala.

"Je mi to jedno, nezáleží mi na tom. Mám vás ráda a vždycky budu ať jste… Upíři nebo ne," zašeptala jsem ti do ucha. Vyslovení toho označení, toho co jsou mi dělalo problémy. Ale zvládla jsem to a byla jsem pyšná. Angela se usmála a objetí mi oplatila. Josh vypadal nejdřív šokovaně, ale pak se taky usmál.

"Stejná jako Bella," zamručel Edward "Taky žádný pud sebezáchovy."

Zachichotala jsem se…