Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichá Věčnost 4. část

Chvíli jsme jeli po hlavní silnici, ale pak jsme zabočili do skoro neviditelné zatáčky. V první moment jsem nechápala kam zmizelo Cullenových stříbrné Volvo, ale jakmile jsme zabočili i my bylo už před námi v celé své kráse. Přejížděli jsme hustý les, který mi připadal zvláštně povědomý. Zkoušela jsem si vzpomenout, ale nic se mi nevybavovalo. A když jsme byli skoro u jejich domu vzpomněla jsem si na svůj sen. To se tedy odehrávalo tady? Vždyť je to šílené! říkala jsem si. Pak jsem si vzpomněla co Edward umí a nechtěla jsem riskovat, že mi může teď poslouchat myšlenky. Místo toho jsem si v duchu pořád opakovala: tik tak tik tak tik tak, aby mě to zaměstnalo a pokoušela se nemyslet na nic jiného. Docela to fungovalo. Dvě minuty na to už jsme zastavovali u obrovského domu. Spadla mi brada, když jsem to viděla. No páni! Tak světlé, tak prostorné, líbilo by se mi tu, škoda, že nic takového nemáme, hm… obdivovala jsem jejich dům v duchu. Angela mě vzala za ruku a táhla do domu. Uvnitř to bylo snad ještě krásnější než z venku. Všechno spolu ladilo dohromady. Cullenovi nás zavedli do jídelny kde na nás čekali další dva. Muž kolem třicítky a po jeho boku žena. Na první pohled mi bylo jasné, že i oni jsou Jiní. Bože kolik jich tu je? problesklo mi hlavou. Ten muž - podle toho co mi říkala Jessika na obědě nejspíš doktor Cullen - nám pokynul ať si sedneme. Jednou se zhluboka nadechnul - znovu mě zasáhla vlna nečekaného klidu - a začal.

"Takže já jsem Carlisle Cullen a tohle je moje rodina," ukázal na všechny členy. Jeho hlas byl zdvořilý a jemně se usmíval.

"Jistě, těší nás. Já jsem Josh Moris a tohle je Angela s Taylor, moje sestry," řekl netrpělivě bratr. Jistě jako vždy byl věcnost sama.

"Tak tedy začněme," vzdychl Carlisle Cullen. Ježíš jim to trvá… Málem jsem už protočila panenky, MÁLEM. Nechtěla bych vidět bratrovu reakci.

"Chceme tu žít. Nemáme v plánu s nikým zápasit, ani nikoho zabíjet. Vid-," recitoval Josh.

"Co?! Á, zajímavé, hm, páni," skočil mu do řeči Edward. Všichni na něj pohlédli ve tvářích nechápavý výraz jako já.

"Tenhle kluk," spustil se do vysvětlovaní. "Dokáže slyšet vaše rozhodnutí."

Ušklíbla jsem se. To už jsem taky věděla. Co je na tom proboha tak zajímavého? Ovšem, všem Cullenovým to přišlo náramní. Vzdychla jsem. Angela se na mě chápajícně usmála a stiskla mi pevněji ruku pod stolem. Byla tak všímavá…

"To dělá něco jako ty?" zajímal se doktor. Edward zavrtěl hlavou.

"Ne, tak to nefungu-," začal.

"Od toho tu nejsme." Teď byla řada na bratrovi, aby mu oplatil jeho nezdvořilé skákaní do řeči. "Chtěl jsem jen podotknout, že vím, že nikoho nezabíjíte, živíte se jen…" odmlčel se a rychle pohlédl na mě, tak, že jsem to stěží zaregistrovala.

"Zvířecí krví, ano," doplnil ho Carlisle Cullen.

"Jako správní upíří vegetariáni," dodal vesele Emmett. Ztuhla jsem. Angela, Josh a Edward na mě vyděšeně pohlédli. Ostatní nechápali co se děje. V uších mi zněla dvě slova. Krev, krev a upír. Krev, zvířecí KREV. UPÍR… Tak tohle přede mnou tajili, tak tohle jsou. Upíři. To slovo mi dělalo knedlík v krku, nemohla jsem se nadechnout. Před sebou jsem nic neviděla. Nevnímala jsem cizí hlasy. Viděla jsem a slyšela jediné: krev, krev, KREV! Bylo to jako stokrát opakované bušení do bubnů. Jako stokrát opakované bodnutí nožem. Potřebovala jsem utéct, rychle, daleko. Zvedla jsem se ze židle a běžela ani nevím kam. Nikdo mě nezadržel. Dorazila jsem k malé mýtince a tam už jsem nemohla dál, zhroutila jsem se a plakala. Slzy se mi nezadržitelně hrnuly z očí. Chtěla jsem být sama. Proč? Proč? Proč mi to neřekli hned? Proč takhle? Proč dnes? Proč to všechno? Věděla jsem, že za jejich dokonalostí musí být něco hrozného. Moji sourozenci jsou… Ani v duchu jsem na to slovo nemohla myslet. Byla jsem sama, zoufalá uprostřed lesa s pravdou, která bolela. Ale čeho, čeho jsem se tak bála? Co mi tak ublížilo? Oni přece říkali, že nikoho nezabíjí? Přesto jsem se bála. Bála jsem se jich, nebo jen slova? Ale co když moji sourozenci jedí… lidi? Co když ano? O tom přece nemluvili, o mých sourozencích ne. Zase jsem se rozvzlykala. Jsou to vrazi? Dlouho do noci jsem nad tím přemýšlela, dlouho jsem plakala dokut se neozval něčí hlas.

"Tay? Už je to dobré? Moc nás to mrzí. Dozvěděla ses to otřesným způsobem já vím," byl to někdo koho jsem neočekávala. Edward. Co ten tu proboha dělá? Podívala jsem se do jeho očí, měl je jemné, něžné. Dívala jsem se na něj a ještě pořád tiše vzlykala. Velmi pomalu přišel ke mně a začal mě hladit po vlasech. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že je mi to příjemné. Co to do něj vjelo? Chce mi to dělat ještě těžší? napadalo mě. Pak jsem ztratila dech, protože jsem si náhle uvědomila, že tu malinkatou mýtinu poznávám. Tady jsem se s ním setkávala v mých snech. Rozbrečela jsem se naplno.

"No ták, Tay, nikdo ti neublíží. Nikdo, ani já, ani tví sourozenci, ani moje rodina, ani nikdo jiný. Prostě nikdo. Nedovolím to. A myslím, že tvoje sestra a brat taky ne," začal mě znovu utěšovat. A odejmul mě. On to nedovolí? Proč mi to říká, copak neví jak mi tím ubližuje? Copak neví, že teď brečím jenom kvůli němu? A proč mě objímá? Má přece svojí holku, ne? říkala jsem si pro sebe. Pak, aby toho nebylo málo, mi dal pusu na čelo. Bylo to krásné, ale já ho mít nemohla. A tak moc, tak moc jsem si to přála. Edwarde proč mi to děláš?! Copak nevidíš jak mi tím ubližuješ?! křičela jsem na něj v duchu. Chtěla jsem mu říct, ať se odtáhne, ať jde pryč, ale ústa mě neposlouchaly. Pak se odtáhl a prohlédl si mě smutným pohledem. Pak mi to došlo.

"Neposlouchej mě!" vyjela jsem na něj, ale můj hlas zněl chraptivě, vůbec ne jako hrozba. Nechtěla jsem aby věděl co se mi honí hlavou. Vstala jsem a odkráčela od něj na tři kroky. Všechny svaly mě bolely, každý pohyb mě stál nezměrné úsilí.

"To bych ani nemohl…" řekl smutně. "Neslyším tvé myšlenky." Dobře to bylo nečekané. Tak proč se předtím odtáhl?

"Neslyšíš mě?" zopakovala jsem.

"Ne, nikdy."

"U všech ostatních to dokážeš? I u lidí?" zajímala jsem se. Vzpomněla jsem si, že vlastně mí sourozenci to taky u mě nedokážou. Myslela jsem si, že to nedokážou u všech lidí.

"Ano, tedy kromě tebe a Belly," řekl tiše. Belly? Belly? Co má se mnou všechno společného? Vzhled? Imunitu? Zamilovanost do stejného člověka? Pardon, on není člověk on je… Ne, nedokázala jsem to slovo říct. Ani v duchu.

"Belly?" vydechla jsem nakonec.

"Ano jste si v mnoha ohledech podobné. V mnoha, mnoha ohledech…" Zahleděl se kamsi do dáli. Trpělivě jsem vyčkávala.

"Myslíš, že bys mohla vrátit k sestře a bratrovi? Šílí strachy. A jsou deprimovaní… No z toho co na ně řekneš," zeptal se tiše a váhavě se usmál.

"Myslím, že bych to mohla, no," polka jsem, "zvládnout." Podíval se na mě v očích ustaraný pohled. Způsoboval mi tolik bolesti, ale přesto jsem mu nedokázala říct, aby odešel. To by bolelo ještě víc. No tak budeme kamarádi. Ale dokážu být já jeho kamarádka? To jsem netušila. Mírně jsem se na něj usmála. Zdá se, že ho to uklidnilo. Dal se do kroku, ale já jsem nemohla. Všechno mě bolelo. Otočil se a když viděl, že tam stojím, obličej zkřivený bolestí a nemůžu se ani hnout, byl v tu ránu u mě. I přes mé protesty mě vzal do náručí, aby mě nesl. Musela jsem uznat, že mi to nevadí, že jsem celá blahem šťastná a že bych sama asi nikam dneska nedošla. Ale musela jsem si připomínat, že není můj a nikdy nebude. Bolest v mé hrudi mě spalovala, ale dokut byl u mě dalo se to vydržet…