Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichá Věčnost 13. část

Já vím, já vím, přidávám to strašně pomalu, ale když já se poslední dobou ke kompu skoro vůbec nedostanu. Vždycky tak na pul hodiny a to stihnu sotva napsat stránku k jedné z povídek. A abych vás ještě víc rozesmutnila, příštích 14 dní tu nepřijde nejspíš žádná část ani k Tiché a bohužel ani k půlnoční záři. Musím si opravovat známky a věřte, jde o život, jestli chci vůbec prolézt. Vážně, nedělám si legraci Matematika není moje silná stránka. :( No tak si užijte alespoň tuhle krátkou 13. a prosím vás moc o komentáře:) Díky Aniska. P.s.- Budu se snažit psát, ale vážně nic neslibuju…

04.06.2009 (18:00) • Aniska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2146×

13. Kapka

Život vedle nových upíru se zdál podivuhodně stereotypní, jak ironické. Mýtické postavy znají rutinu. Ve škole - v zájmu zachování tajemství - jsme se spolu příliš nebalili, ale mimo školu… to jsme byli skoro rodina. Fakt, že miluju Edwarda nikoho netrápil, ale to hlavně kvůli tomu, že to ani nikdo pořádně nevěděl. Ani Edward… hlavně Edward. Nechtěla jsem soucit, žádné vysvětlovaní, že nemůžeme být spolu. Brr. Asi bych se neudržela a rozbrečela se. Ale Bella to věděla a Jasper s Angelou měli tušení. Sázela jsem na jejich serióznost a doufala, že se se svými domněnky s nikým nesvěří. Biologie se stala mým nejhorším předmětem a zároveň nejlepším. Sedět blízko, tak blízko osobě, která je vám dražší než život a přitom se jí nesmět dotýkat. Jak hrozné, jak vzrušující. Zvlášť když se ta osoba chovala, jako by jí na vás strašně záleželo. Nebo jsem si to možná jen namlouvala, abych cítila špetku naděje, já nevím. Ostatně jinak všechno klapalo jak mělo - Jasper s nakonec opravdu stal mým nejlepším přítelem a jeho dívka - Alice, nakupovací maniačka - si ze mě většinou dělala panenku na oblečení. Často nebyla k zastavení a umírnit jí nemohl, ani Jasper a ani nikdo jiný. Snad jedině Josh - s mrzoutského nového upíra měla asi větší respekt. Což byla v mnoha ohledech moje jediná záchrana, ale i přes tyhle její nálady jsem si Alici velice oblíbila. I když Jasper mi byl stále s Cullenovy rodiny nejbližší nepočítaje Edwarda. Byl moje opora, vždycky tu byl a snažil se mi pomoc. Taky jeho schopnost ovlivňovat nálady se hodila - zvlášť když jsem zase omylem spatřila líbat se Edwarda s Bellou - i když jsme se tomu snažila ze všech sil vždycky vyhnout. A když jsme se ho ptala proč to všechno pro mě dělá, jen pokrčil rameny.

"Nevím, jsi mi sympatická. Skvělá kamarádka," zněla jeho jediná odpověď. Já si vždycky nad tím povzdychla a zamračila se. Nemohl to být jediný jeho důvod, ale asi to jen tak z něj nevytluču. Taky Bella byla skvělá - jak už jsem určitě jednou zmínila - jako moje o dvacet sekund starší dvojče. Ale stejně jsem si k ní nedokázala udělat hlubší vztah. Nestála jsem o to a ona mě zřejmě chápala, nesnažila se vnucovat. Já bych to taky neudělala. Byly jsme si tak podobné, až to vymykalo rámec normálnosti. Zjistila jsem, že i Cullenovy s tím mají nějaké nesrovnalosti - prý nemůžu mýt stejnou schopnost jako Bella, protože žádné dvě osoby na světě to tak nemají a nikdy neměly. Carsile se snažil hledat v knihách a Edward mu s tím rád vypomáhal. Mě to nezajímalo. Ráda bych se tím moc nezabývala, nechtěla jsem být nějaká velká nesrovnalita. Jediné co jsem si přála bylo být normální. Navždycky. Žádní upíři a jiné mystické postavy. Prostě umřít jako obyčejný člověk. Tedy to bylo moje druhé přání. Takzvaný plán B. Plán A byl, ale nemožný a já se k němu přestala upínat, sotva mi poprvé přišel na mysl. Tím byl Edward. Ne, nemůžu na to myslet, bolí to. Tak moc to bolí. Nejhorší na tom byl jeho přístup. To jeho ochraňovaní, soucit, smutek z mého smutku. Dělal mi to tak stokrát horší. Vypadalo to, jako by i on ke mě něco cítil. Ale taky jsem si to mohla jen namlouvat. Třeba se ke mně nechová jinak, bojí se protože jsem obyčejný, zranitelný člověk. Co už, někdo musí být ta černá ovce. Ten třetí, který tu nemá co pohledávat. Přesně tak mi to celé připadalo. Když už se cítit mizerně, tak pořádně. Paráda.

"Tay! Vnímáš?" šťuchl do mě Jasper. Právě jsem byla u Cullenů doma a našimi novými známými, kteří mi přichystali večeři. Carsile s Jasperem se po mě napůl nazlobeně a napůl soucitně podívali. Zamračila jsem se.

"Jasně, co se děje?" Snažila jsem se dát tónem hlasu najevo, že si za jejich soucit nemůžu ani nic koupit, že mě otravuje, ale jako vždy mě moje emoce v blízkosti Jaspera prozradili, protože si jen povzdychl, ale soucitnou masku ani na vteřinku nesundal. Hloupá schopnost. Proč nefunguje můj štít i na tohle? mručela jsem v duchu.

"Zjistili jsme pár nových věcí," řekl doktor. Jasně, nové věci? Ale s čím jsou spojené… A co já s tím? Nezájem…

"Týkají se tebe," dodal Carsile, když uviděl můj zmučený výraz.

"Tak do toho," povzbudila jsem je, i když sama jsem moc nadšená nebyla.

"Jde o to, že si děláme starosto tvou podobnost s Bellou a zdá se, že jsme na něco přišli. Taylor, ty si Bellina astrální kapka," řekl mi prostě doktor. Ha, tak tomu vážně hodně rozumím.

"Jaká kapka?" zeptala jsem se. Takové ty jazykolomné termíny nejsou nic pro mě.

"Astrální," zopakoval Carsile. "To znamená, že jsi její… řekl bych… dvojče? I když je to asi mnohem silnější. Je to jako jedna osobnost ve dvou tělech."

"To je super, že existuje pojmenování toho co jsem," řekla jsem ironicky. "Ale co já s tím?"

"Je tam toho mnohem víc," vysvětloval doktor. "Například, že spolu dovedete komunikovat pouze v mysli, a že-"

"Počkej, počkej. Jak pomocí mysli?" Zase jsem nechápala.

"Jakože telepatie, chápeš? Můžeš jí vysílat svoje myšlenky a ona tobě."

"To co dělá Angela, viď? Ale jak by to bylo možné, vždyť obě máme ten štít," namítla jsem.

"Ano, ale tady to nefunguje. Tady ukazuješ myšlenky svému druhému já," - otevřela jsem pusu, abych zase něco řekla, ale Carsile mě zarazil - "Svoje myšlenky přece slyšíš? Je to jako by si mluvila k sama sobě, akorát, že v jiném těle."

"To je dost divné," oznámila jsem po chvilce přemýšlení. "A proč já jsem Bellina kapka a ona není moje? Jak se to vlastně pozná? Já vůbec nechápu, proč jsem něčí klon," zamračila jsem se.

"Ty jsi Bellina, protože ona je starší. Pozná se to docela jednoduše, protože se to stává jen lidem s nějakým mocným darem - a ten Bella má - a jejich astrální kapka, ho má také. Na světě neexistují žádní lidé ani upíři se stejnou schopností. Jak a proč to vzniká v té knize není napsané, ovšem je tu jeden docela důležitý bod," řekl doktor.

"Jaký?" zajímala jsem se.

"Objeví-li astrální kapka své první já a pokut v sobě neobjeví nového člověka s jiným životním cílem, pak…," odmlčel se, "pak umírá."

Zastavilo se mi srdce. Nechtěla jsem umřít i když jsem na život kolikrát nadávala. Takové zjištění je jako pořádná rána do nosu. Nechápete a chcete, aby vám někdo řekl, že to není pravda. Z vystrašenýma očima jsem pohleděla do smutných Jasperových očí a na okamžik se mi zdálo, že jsem porozuměla, ale to trvalo jenom vteřinku. Carsile se po chvilce ozval.

"Samozřejmě, hodně věcí, co se tu píše mohou být báchorky. Nemusí to být vůbec pravda. Ty přece s Bellou nekomunikuješ telepaticky a i o nás upírech se v té knížce píše spousta mýtů, " chlácholil mě. Ne, že by mi to pomohlo, ale vzpamatovala jsem se z té otřesné rány. Nebolelo to méně, ale dokázala jsem vnímat. Potřebovala jsem být sama. Sama ve své temnotě…

Autor: Aniska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tichá Věčnost 13. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: