Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichá Věčnost 1. část

Ocitla jsem se v lese. Nade mnou svítil měsíc. Byla jsem úplně sama, ale přesto mi něco říkalo, že tady někoho hledám. Ale kde bych měla začít a hlavně KOHO mám najít? Vrtalo mi hlavou. V tu chvíli se za mnou rozšumělo listí a zvedl vítr. Bylo to jakoby kolem projelo auto v neuvěřitelné rychlosti. Automaticky jsem se otočila. Neviděla jsem vůbec nic, ale cítila jsem to. Studený vítr a zvláštní ledový dotyk.
"Co to bylo?" vyletělo mi z pusy. A pak, když jsem absolutně nechápala co se děje, pak se objevil. Mrtvolně bledý, nelidsky krásný. Měl rozcuchané bronzové vlasy, jantarové oči a tvářil se obezřetně. Při pohledu na něj se mi okamžitě zastavil dech. Když se mi podařilo posbírat ztracené myšlenky a ovládnout všechny svaly v těle - a on tam stále stál bez jediného pohnutí, jediného nádechu - odvážila jsem se ho zeptat: "Kdo jsi?" Bůh? Anděl? Problesklo mi hlavou. On na mě pořád hleděl, vypadajíc, jako socha. Dovolila jsem si jeden pomalý a promyšlený krok k němu. Tělem mi projel zvášní pocit. Jako kdybych se měla obrátit a vzít nohy na ramena než bude pozdě. Nevšímala jsem si toho. Pohledem jsem visela na tom krásném neznámém. Pohnul se. Nevěřícně si mě měřil. A pak - pohybem tak rychým, že jsem ho sotva zaregistrovala - se otočil a uháněl pryč.
"Počkej! Nechoď, prosím!" křičela jsem na něj a utíkala - vědouc, že nejspíš zbytečně - směrem, kterým se hnal on.
"Počkej, prosím! NÉÉÉ!" zařvala jsem z plných plic. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že se mnou třesou dvě ledové ruce.
"Taylor? Taylor! Vzbuď se! Je to jen sen. TAYLOR!" křičel čísi sametový hlas. Ten hlas jsem okamžitě poznala. Patřil mé sestře Angele. Namáhavě jsem otevřela oči. Ano, byla to ona. Skláněla se nade mnou se strachujícím pohledem ve tváři. Já ji v tu chvíli nedokázala pořádně vnímat. Ačkoli jsem si už byla stoprocentně jistá, že mi jen něco zdálo, rozbrečela jsem se. Nemohla jsem se ubránit pocitu prázdnoty, který ve mně ještě proudil.
"No táák, Taylor? Opět to samé? Nechceš mi o tom konečně říct?"ptala se mě sestra a vzala mě do náručí. Chvíli jsem neodpovídala a jen nechala slzy, aby mi zmáčeli obličej, ale pak když už to přestávalo, jsem ji s klidem odvětila, že jeden hloupý sen mě nemůže rozházet. Bylo to vlastně ironické. Před chvíli ze mě, kvůli němu, tekly slzy proudem. Angela se na mě podívala v očích obezřetný pohled - a promluvila tichým, vzdorujícím hlasem.
"Jak myslíš, je to tvoje věc, ale teď," pokusila se o úsměv "Teď je čas na snídani. Přece nechceš přijít pozdě do své nové školy, hm?"
"No jo. Už vstávám. Za chvíli jsem v kuchyni," řekla jsem jí lehkým tónem, snažíc, nedat do svého hlasu příliš napětí. Aby jste pochopili: nejsme tak docela normální rodinka. Žiju pouze se svým bratrem a sestrou. Rodiče mi umřeli při autonehodě. Je to sotva pět let zpátky a stále to bolí. Kdykoliv si vzpomenu na mámin úsměv nebo tátovy řeči je mi do breku. Zrovna jako teď. Nechtěla jsem vzpomínat, nechtěla jsem aby to tak bylo. Proč se to muselo stát? Nyní mi nahrazují rodiče sourozenci. Bratr - Josh - a sestra - Angela. To mě přivádí… Moji sourozenci jsou… jiní. Tak by se to možná dalo nazvat. Oba mají křídově bledou pleť, ostře a dokonale řezané rysy, oči jako tekutý karamel - ovšem, někdy i tmavší, poněvadž jejich oči měnili barvu - a jsou neskutečně krásní. To mají společné, ačkoliv jinak si moc podobní nejsou. Angela má dlouhé, rovné, světle hnědé vlasy a rty užší. Taky není příliš velká. Připomíná mi lesní vílu. Bratr je spíš jako divoké zvíře. Jeho vypracovanou postavu, mu může kdejaký kluk závidět. Je vysoký a vlasy má tmavé, na ježka ostříhané. Při prvním pohledu vypadá docela hrozivě. To všechno, by se dalo jakž takž překousnout, mohlo by to být "normální", ale to zdaleka není vše. Oba měli sílu rozdrtit ocel a kamení na prach, jen tak mezi prsty. Oba se pohybovali tak, že jsem si toho sotva všimla, oba nikdy nespali a oba… byli nesmrtelní. To proto mám co chvíli jiný domov. Zrovna teď to bylo Forks, malé městečko ve státě Washington na Olympijském poloostrově. Není to zrovna veselé místo, chybí mi tu sluneční svit, ale pro mé sourozence to bylo ideální. Nemohli se jen tak objevovat na slunci, aniž by lidé nepoznali, že jsou Jiní. A to za žádnou cenu vědět nesměli. Slunce, na pokožce mých sourozenců, způsobovalo, že jim doslovně jiskřila. Jakoby byla poseta tisíci diamanty. Bylo velice zvášní to pozorovat, ale já si zvykla, nezírat na ně, kdykoliv tato situace nastane.
"Taylor! Už si oblečená, umytá… ?" vytrhl mě z myšlenek Angelin hlas.
"Jasně, Ang," zalhala jsem a pokusila se to rychle napravit. Za deset minut jsem dorazila do kuchyně.
"Tady máš snídani," s úsměvem mi položila na sůl tác se snídaní. Vypadalo to lákavě. Toasty, hm. Sestra a bratr… nikdy nejedli, nikdy nepili. Párkrát jsem se jich na to ptala, ale když jsem pokaždé uviděla jejich zděšené tváře, nechala jsem toho. Asi je lepší, že to nevím. Když jsem dojedla, poděkovala jsem Angele za nehorázně dobrou snídani a zeptala se jí: "Tak co jdeme?"
"Ehm, Taylor, budeš muset jet sama," řekl Josh, který se mezitím - co jsem jedla - už taky dopravil do kuchyně.
"Proč?" zajímalo mě. Bratr mi neodpověděl. Sestra mě vzala za ruku tiše mi odpověděla: "Musím si ještě pár věcí zařídit, zítra už tam půjdu s tebou, slibuju." Dodala shovívavě. Tak moc mi připomínala mámu. Tak moc jí byla podobná. Měla jít se mnou do školy, protože vypadá jen o dva roky starší než já, ale ve skutečnosti je ode mě o dvanáct let. Bratr, vydávajíce se za dvaceti čtyřletého, dokonce o sedmnáct. Povzdechla jsem si. To bude parádní první den v nové škole. Proč, proboha, musím mít takový pech? Kdyby se tahle situace alespoň neopakovala skoro každý rok, od smrti rodičů! pomyslela jsem si. Vzala jsem si od Johse klíče od auta a vyrazila vstříc smrtelné nudě…